Sdružení přátel Pardubického kraje

MOTORÁČKY Z PARDUBIC

Bohouš

2.04.2022 Na tomto místě chceme prezentovat zajímavou sbírku historických motorových vozů, která se nachází v􀣢Pardubicích. Možná strojí trochu stranou zájmu, protože se nejedná o parní lokomotivu. Ale tato vozidla hrála důležitou roli v dobách, kdy se ještě nerušily tratě, ale hledala cesta levnějšího a efektivnějšího provozu. Pardubický spolek historie železniční dopravy se􀣢tomuto odvětví železniční historie věnuje od svého vzniku v roce 1990. Nyní spolek nebo jeho členové vlastní celkem desítku takovýchto vozidel. Některé z􀣢 nich jsou unikáty nejen v republikovém, ale i evropském měřítku.

Vše začalo na sklonku roku 1990, kdy parta lidí převážně z pardubického depa založila spolek. Byla tu chuť se věnovat železniční historii zejména v praxi směřované do opravy nějakého drážního vozidla. Neboť pouhé povídání, prohlížení fotek, výlety za historií apod. členy příliš nenaplňovalo. Spolek řešil v lednu 1991 dilema, zda si vybrat parní lokomotivu nebo jít jinou cestou. Bylo rozhodnuto ve prospěch opravy nějakého motorového vozu řady M 131.1. Důvody vycházely zejména ze zvážení dostupných zdrojů a􀣢 možností lidí. Na jaře 1991 se podařilo získat dva vraky motorových vozů M 131.1228 a M 131.1428 z vlečky ACHP Česká Skalice. Oba vozy byly silně poškozeny korozí, nicméně vůz M131.1228 téměř kompletní. Rozhodnuto bylo zachovat právě vůz M 131.1228, který byl i celkově v lepším stavu. Druhý vůz byl dále uvažován jen jako zásoba dílů. Práce se rozběhly naplno. V􀣢prosinci 1992 už M131.1228 jezdil a vykonal i svou první jízdu. Do roku 1992 také spadá historie pojmenování motoráků. Této tradici jsme věrní dosud. Vozidla je􀣢v podmínkách spolku náročné opravovat, udržovat i􀣢provozovat. Vyžaduje to zázemí a stovky hodin práce ročně, které nejsou vidět. Spolupracujeme s dalšími spolky provozujícími stejná vozidla, protože to ani jinak v dnešní době není možné. Ačkoliv se snažíme a􀣢 víme, že na lak to nejezdí, jsou nyní vnější nátěry už􀣢opět na konci životnosti. Také je nutné zmínit, že právě M131.1228 má v roce 2022 třicetileté výročí působení v historické dopravě, což je delší čas než jeho pravidelný provoz s cestujícími. Postupem času přibývaly další motoráčky, některé provozní, jiné jen na výstavu. Pojďme se na ně podívat blíže.

M131.1116
Stroj ze stáda stojednatřicítek nejnižšího čísla ve spolku – M 131.1116 má vcelku zajímavou historii. Vyrobila jej Tatra Kopřivnice v roce 1949. Po vyrobení byl předán do výtopny Žilina. Poté jezdil v Leopoldově. V roce 1960 se přesunul na opačnou stranu Československa - do Chebu. V průběhu roku 1965 následovalo předání do depa Plzeň. Po nehodě, kde byla skříň silně poškozena, byl dne 5. 5. 1965 zrušen. Nicméně ještě před tím 1. 2. 1965 jej ČSD prodali na vlečku n. p. Vitana Byšice. V roce 1968 se ocitl v majetku n. p. Synthesia Semtín, kde údajně jezdil až do počátku roku 1985 vlastní silou. Od té doby byl využíván pouze jako sklad zvedáků a vyprošťovací techniky. Ve vozidle se nedochoval interiér, části pohonu, pulty neúplné. Rovněž byla odstraněna původní okna a jejich mechanismy. Spolek jej v roce 2000 zakoupil jako nekompletní vrak. Na jaře 2005 byl umístěn v areálu Musea Rosice n. L. na samostatném kolejovém poli, kde našel jiné využití. Muzejní expozice jej využívá jako příležitostnou výstavní síň, nebo pro interní účely spolku.

M131.1133
Provozní motorový vůz M 131.1133 vyrobila Tatra Kopřivnice v roce 1949. Ihned po vyrobení byl předán do výtopny Hradec Králové. Jezdil na okolních tratích, v pobočném depu Letohrad nebo strojové stanici Chlumec nad Cidlinou. Dne 26. 5. 1976 odvezl poslední vlak na dnes již zrušené trati Smidary - Vysoké Veselí. Pro zajímavost dne 10. 12. 2004 odvezl poslední vlak pravidelné osobní dopravy na trati Smiřice – Hněvčeves. V osmdesátých letech jezdil nějaký čas na vlečce Agrochemického podniku Sadová. Za historií jeho záchrany a zprovoznění se musíme vrátit do roku 1987, kdy se dva pozdější členové spolku rozhodli vůz nenechat sešrotovat. Motoráček totiž po zadření motoru byl na vlečce odstaven a postupně devastován. Po několika jednáních bylo umožněno vůz postupně opravovat. Chyběly lavice, okna, dveře a mnoho dalšího. V létě 1988 se prezentoval v rámci oslav dráhy Opočno – Dobruška, kde ujel vlastní silou první metry. Do Pardubic se vůz dostal na konci roku 1993. Zde byla renovace dokončena na počátku léta 1995. V rámci možností spolku a strpení vedením depa se opravovalo vše, co bylo možné ve zdejších podmínkách zajistit. Od roku 2006 je provozní kulturní památkou České republiky. Od doby svého zprovoznění už najezdil necelých 50 tisíc km v muzejním provozu.

M131.1228
Vraťme se ještě k vozu M 131.1228, ten vyrobila také Tatra Kopřivnice v kooperaci s Vagónkou Studénka v roce 1950. Celý svůj život jezdil v depu Trutnov. Jenže ono to není úplně pravda. V roce 1982 tak dosloužil na trati Opočno - Dobruška, kde kromě přepravy osob obstarával i dopravu nákladních vagónů. Zrušení následovalo v roce 1983 a vzápětí prodej do vlečkového provozu. Těch vleček za krátké období několika let vystřídal skutečně mnoho. Jezdil v Mrazírnách Dašice, krátce se objevil v Běstovicích (u Chocně), pomáhal na stavbě nikdy nedokončené modernizace cukrovaru Kopidlno. Od roku 1987 postával na kusé koleji cukrovaru Předměřice nad Labem. Svůj vlečkový provoz zakončil na vlečce ACHP Česká Skalice, odkud byl získán spolkem. Vůz je také provozní kulturní památkou ČR. Protože je v provozu déle a zároveň je také více spolkem využíván, najezdil celkem od roku 1992 úctyhodných 70 tisíc km v muzejním provozu.

M131.2053
Tento motoráček vznikl přestavbou běžného „hurvínka“ M 131.1342 v lednu 1979. Původní vůz vyrobila Vagónka Studénka v roce 1954. Předán ČSD 30. 9. 1954 do depa Louny. Zde byl 31. 10. 1978 určen na rekonstrukci M131.2053. Po přestavbě byl určen pro opravy a údržbu trolejového vedení ČSD. Rekonstrukci provedly dílny Elektroúseku v Jičíně. Jezdil v Lounech, Kolíně a Nymburce. Ačkoliv takto upravených vozů bylo 85, do dnešních dnů se dochovala pouze tři vozidla a jedna skříň bez kol. Z Nymburka byl předán do depa v Pardubicích v létě 1992. Následovalo vleklé zjišťování, která jednotka dráhy jej má v majetku. Proto několik let chátral a řada sběratelů si z něj leccos bez dovolení vypůjčila. České dráhy se však v roce 2008 postavily k věci čelem a vůz spolku prodaly. Tím otevřely cestu jeho renovace. Ta trvala skoro tři roky a vůz prošel kompletní opravou se zachováním maxima původních dílů a věcí. Poprvé se prezentoval veřejnosti na konci léta 2011. Interiér má upraven pro potřeby spolku, kdy může poskytnout prostor pro občerstvení, prodej suvenýrů, jednání uzavřených skupin nebo jen tak pro posezení členů spolku. Vůz sice vlastní silou nejezdí, ale v praxi by to stejně mělo jen minimální využití.

PŘÍPOJNÝ VŮZ K HURVÍNKŮM
K „hurvínkům“ musíme připočítat i zdejší jediný vlečňák. Tento přípojný vůz řady BDlm 6-2011 vůz vyrobila Vagónka Studénka v roce 1956. Svým vzhledem zdánlivě připomíná motorový vůz, ale je zde mnoho odlišných věcí. Od dveří, oken, přes lavice až po celé dělení interiéru. Za povšimnutí stojí unikátní systém vytápění vodou, která se ohřívá v kotlíku, kde se topí uhlím, umístěném pod vozem. Vůz dojezdil na konci 70. let. Na konci roku 1991 byl převezen do Pardubic, kde společnými silami spolku, vozového a lokomotivního depa byl postupně opravován a renovován. To se podařilo dokončit v létě 1993. Nový lak však mnoho nevydržel a už o tři roky později byl vlastními silami proveden znovu a lépe. I tento vůz je provozní kulturní památkou ČR.

PŘEDVÁLEČNÉ MOTORÁČKY
Shoda okolností nasměrovala spolek k záchraně několika málo dochovaných vraků z období první republiky. Ačkoliv ČSD provozovaly před válkou mnoho řad a stovek kusů, po válce už v padesátých letech došlo k jejich náhradě výše popsanými hurvínky. Důsledkem pak bylo, že se krom tří zástupců zobdobí první republiky už nic jiného z této doby v muzeích i u drah nedochovalo. Spolek nebo jeho členové postupně shromáždili hned čtyři vraky, ze kterých postupně rostou vozidla. Zatím jen ve vystavovatelném stavu, neboť peníze na zprovoznění jdou do milionů a to je v prostředí malého spolku naprosto nedosažitelná částka.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2022

GPS souřadnice: 50.0457558N, 15.7435400E

Autor: Motoráčky z Pardubic
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2022








Předchozí článek: KOSTEL SV. MARTINA VE SLATIŇANECH
Následující článek: ZMAŘENÝCH 194 ŽIVOTŮ V ODBOJI PŘIPOMNĚLO NA ZÁMEČKU 194 SVÍČEK


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2022 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Stavební kameny Pardubického kraje
Motoráčky z Pardubic
Kozlovský kopec
Šediváčkův long



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Zřícenina hradu LANŠPERK založeného ve 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Most přes PASTVINSKOU PŘEHRADU zbudovanou v letech 1932 - 1938.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice s cibulovou věží na náměstí v ÚSTÍ NAD ORLICÍ.

SVITAVSKO: Barokní kostel sv. Jakuba s hranolovou věží v MĚSTEČKU TRNÁVKA

SVITAVSKO: Sochy světců před kosetelem sv. Jiří v KUNČINĚ.

PARDUBICKO: Uličky Starého města v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml