|
| |
|
Kněz Antoch z Přelouče
1.06.2021 S osobností kněze Antocha jsou spjatá některá přeloučská prvenství – jedná se o první nám známou přeloučskou osobnost a prvního nám známého přeloučského spisovatele, který ovlivnil i historiografi i. Jako dobré znamení vložené do vínku přeloučských intelektuálních vrstev můžeme vnímat ten fakt, že už Antoch přesáhl svým významem hranice přeloučského regionu. Antoch žil v Přelouči počínajícího 15. století. Zažil dobu před husitskými bouřemi, kdy Přelouč zažívala jistý vzestup a kulturní rozvoj. V Přelouči v tom čase bylo zřízeno proboštství (převorství) opatovického kláštera. V řádovém domě nám neznámého umístění žilo několik mnichů a probošt (převor). V kostele sv. Jakuba téhož času vznikly fresky sv. Petra a Pavla, které dnes můžeme obdivovat jako ukázku kvalitního gotického umění. Do tohoto zčásti doloženého, zčásti předpokládaného kulturního kvasu organicky zapadá i působení kněze Antocha. Antoch z Přelouče Základním pramenem k poznání tohoto významného muže je jím psaný kodex – kalendář a breviář, důležitý především vepsanými poznámkami. Paradoxně to hlavní – samotný latinsky psaný breviář – nepředčí svým významem již zmiňované v něm vepsané poznámky. Jedná se o koncepty kázání, připsané husitské písně, koncept stížného dopisu, opis dvou listin a hlavně směs nechronologicky řazených 38 poznámek o událostech let 1422–1432. Ty popisují stěžejní i regionální (často východočeské) události husitských válek. Z první skupiny poznámek uveďme např. zápisy o bitvách u Ústí nad Labem a Tachova nebo smrti Jana Žižky z Trocnova. Z druhé skupiny např. zprávy o vypálení Kutné Hory Žižkou, smrti Bočka z Pardubic1 nebo dobytí Trosek Otou z Bergova (až na věž Pannu). Právě tyto přípisky pomáhají alespoň zčásti poznat autora kodexu. (Téměř vše je psáno rukou jednoho pisatele.) 2 Jednou z klíčových poznámek je toto zakončení samotného breviáře: „Explicit liber horarum, qui dicitur viaticus de tempore et de sanctis, fi nitus anno incarnacionis Domini MCCC15 per Přieluc“.3 Petr Vorel čte letopočet jako MCCC17.4 Čili je tu oznámeno ukončení základního díla – breviáře, a to k datu 1415, resp. 1417. Jméno autora se tu nedozvíme, jsme informováni pouze o jeho příslušnosti k Přelouči. V jiných přípiscích se ale objevuje jméno kněze Antonína neboli Antocha, kterému je rukopis připisován. Jedná se o dva opsané listy v samotném závěru rukopisu a oba pojednávají právě o Antochovi. V prvém je zmiňován jako kněz bočního oltáře sv. Markéty a sv. Kateřiny (zbudovaného Janem Zdechovcem ze Zdechovic) v přeloučském chrámu sv. Jakuba. Ve druhém se snaží pán z Rychmburka vymoci u litomyšlského biskupa Jana Železného uvolněnou faru mimo Přelouč. Zdá se, že autor kodexu měl zvláštní zájem na uchování těchto textů proto, že sám byl zmiňovaným Antochem. Z výše uvedených údajů lze také vysledovat pravděpodobnou přítomnost kněze Antocha v Přelouči, a to v letech 1401-1415/1417. Ta mohla být třeba i delší, a tak Petr Vorel zaokrouhluje tuto přítomnost na celé dvacetiletí.5 Z textu lze také vyčíst sympatie kněze Antocha k husitství – svědčí o nich zápis husitských písní, občasné znění některé z letopisných poznámek – např. Boček z Pardubic je hodnocen jako muž předobrý (optimus). (Poznámky jsou jinak zapsány velmi věcně, nehodnotí události. Překvapí třeba strohé zaznamenání Žižkovy smrti: „11. X. 1424 frater Ziska obiit.“ (Těžko říct, zda lze z této věcnosti vyvozovat orientaci na některý z husitských svazů.) Vzhledem k tomu, že kodex obsahuje texty vztahující se k době o rozpětí více než tří desetiletí (1401–1432; breviář kol. 1415, přípisky 1422–1432), lze předpokládat i názorový vývoj samotného autora. O vlivu Antocha na smýšlení obyvatel Přelouče nevíme absolutně nic. Petr Vorel uvažuje takto v rovinách možného: „Nevíme, zda se město Přelouč stalo významným centrem stoupenců husitského hnutí právě zásluhou kněze Antocha (individuální působení kněží – kazatelů mělo v těchto dobách na smýšlení městského i vesnického obyvatelstva mimořádný vliv)..." 6 Je pravděpodobné, že kněz Antoch při útoku na Přelouč v lednu 1421 již nežil. Domnívám se, že důvody pro takové tvrzení mohou být následující – kdyby byl Antoch v Přelouči v lednu 1421, přišel by patrně o život (a nemohl by logicky napsat poznámky o událostech let 1422–1432). Možná by bylo jeho jméno uvedeno v jedné řadě vedle jména kněze Valentina. Nebo místo něj – spekulujeme, nic víc. Šílený táborský kněz Antoch Druhým důvodem by mohlo být ztotožnění přeloučského Antocha s táboritským kazatelem stejného jména. Ten se vynořil nedlouho po útoku na Přelouč v Praze a stal se jedním z těch, kdo posilovali počínající rozkol mezi tábority a pražany. Dejme nejprve slovo Václavu Hájkovi z Libočan. Ten ve své kronice nazval příslušný oddíl Bludové pikhartského kněze. „Při tom času jeden kněz bludný, jménem Antoch, přišel do Prahy, kázal na ryňku staroměstském rozličné bludy. Nejprv pravil, že v kostele klekati jest blud, neb ta svátost oltářní není tělo Kristovo, než toliko mana a nějaký chléb posvátný. Druhé, že lidé mají se sami tím posvátným chlebem, berouce jej na oltáři, krmiti, kněz má toliko posvěcovati, neb ruce kněžské nejsou důstojnější než obecného člověka, slova jeho jsou toliko důstojnější. Třetí, že manžel manželce a manželka manželovi jest povinna dluh manželství vyplnit kdyžkoli a kdežkoli, na každý čas i na každém místě, i v kostele, a potom hned že můž ten chléb oltářní (neb tu manu) přijímati. Čtvrté, když by manžel byl plodný a manželka neplodná, a tolikéž zase, aneb stará neb muž starý, že můž slušně sobě jinou mladší pojíti.“ Hájek na bedra Antochovi (velmi pravděpodobně neprávem) nakladl hlavní excesy tehdejších bludařů – pochybnosti o eucharistii, roli kněze, výzvy k sexuální aktivitě manželů bez omezení (i v kostele) či případné promiskuitě. Hájek tak vytváří temnou postavu ztělesňující hlavní bludy tehdejších herezí. Ukončuje svůj příběh tím, že obyvatelé Prahy takové výzvy odmítli a vyzvali Antocha k odchodu. Ten ale namítl, že chtěl v kázání pokračovat ještě druhý den. A tak byl vyveden biřici z města ven.7 Co znamená označení „kněz bludný“ v kombinaci se slovy „přišel do Prahy“? Mohli bychom to chápat ve smyslu – byl to potulující se kněz, který doputoval do Prahy, patrně z ne příliš známých míst, jinak by je autor patrně zmínil. Přelouč by asi mohla splňovat tyto parametry. Adjektivum „bludný“ však spíše označuje bloudění názorové. Celá tato úvaha je však patrně od své podstaty zbytečná – Hájek vymýšlí hlavně svůj příběh a skutečnosti se v mnoha bodech vzdaluje. Táborský kněz Antoch nebyl takovým, jak ho Hájek později vylíčil. Vavřinec z Březové, píšící v tuto chvíli na rozdíl od Hájka o své současnosti, charakterizuje sice Antocha jako „šíleného táborského kněze“, ale nabízí poněkud jiný příběh. Dne 26. března 1421 vystoupil na rynku Starého Města pražského tento táborský kněz s kázáním. V něm se velmi prudce opřel do Pražanů (potažmo i pražanů). V apokalyptickém vytržení hovořil o dvou rozích šelmy – jedním jsou konšelé Starého Města, druhým univerzitní mistři. Tito ďáblovi spřeženci „překážejí svaté pravdě“. Jejich největším hříchem je, že dopouštějí konání bohoslužeb kněžím oděným do ornátů. (Samotní táborité toto už dříve odmítli, a byli dokonce odhodláni upalovat takové kněze.) Vytkl také svým bratrům (táboritům) to, že zůstávají v Praze a spolupracují s Pražany (pražany), a vyzval je k odchodu. „Pro kterouž věc rozděleni jsou Táborští, kteříž tu v Praze byli, tak že někteří s Žižkou hajtmanem v Praze zůstali a jiní s kněžími svými tělo boží nesouc před sebou odešli sou.“8 Antoch způsobil nežádoucí rozkol spojených vojsk táboritů a pražanů, a to těsně před začátkem velkého tažení na východ středních a do východních Čech. Petr Čornej upozorňuje na provokativní akt vztyčení těla Božího před Antochovými odpadlíky – jsou tak označeni „ti praví“ vyznavači Boha, ale zároveň je to také důkaz o tom, že Antoch byl radikál, ale ne pikard.9 Žižka poté Antocha a jeho stoupence dostihl. Vavřinec z Březové bohužel už jen konstatuje, že na mnohé kněží (nejmenuje) „rány vložil jest“ anebo lze přeložit jako „ztrestal je mnohými ranami“.10 Z toho tedy plyne, že nevíme, co se stalo s Antochem. Umíme si představit, že by Žižka neměl problém nechat Antocha upálit či jinak trýznivě usmrtit, ale nemáme o tom zpráv. V populárních podáních se objevuje scéna, v níž dostává Antoch od Žižky pár políčků a může tedy hovořit o štěstí, že ze všeho vyšel tak lehce.11 Asi se jedná o interpretaci výše uvedených slov o mnohých ranách. Podstatné ale je, že jak se Antoch ve Vavřincově kronice objevil, tak v ní zase navždy mizí. Jsou přeloučský Antoch a táborský Antoch jedna osoba? Petr Čornej píše, že táborský radikál Antoch je často ztotožňován s Antochem z Přelouče.12 Z hlediska chronologického sledu není rozpor, epizoda z března 1421 by pěkně zapadla do prázdného místa v životopisu přeloučského Antocha: 1401–1415/17 působí v Přelouči; po 1415/1417 se vydává na cesty, možná doputuje i do Tábora, každopádně se přidává k táboritům; v lednu 1421 již opravdu není v Přelouči a nestává se tak obětí zásahu proti místním husitům; v březnu 1421 káže v Praze a způsobuje dočasný rozkol mezi tábority (a pražany), Žižka ho možná jen ztluče a Antoch se možná (i vzhledem k osudu jiných táborských radikálů) stahuje do ústraní; nosí s sebou svůj breviář a do něj si pak v letech 1422–1432 píše poznámky o událostech, sepisuje také postilu; roku 1432 už mohl být padesátníkem, tedy na dobové poměry v pokročilém věku. Možná že roku 1432 umírá, jeho zápisky za tento rok nejdou. Přesto se mi ztotožnění přeloučského a táborského Antocha zdá podezřelé. (Je ostatně založeno jen na stejném znění jména.) Přípisky v breviáři v ničem nepřipomínají radikála. Samozřejmě mohl Antoch změnit své smýšlení, ale shledávám to nepravděpodobným. Na stránkách breviáře na nás v poznámkách nečeká ani jedna apokalyptická metafora, jen věcná konstatování. Pravda – strohost by mohla být vysvětlena i nedostatkem místa pro záznamy, jiným charakterem textu – toto není kázání, ale soukromý záznam. Přesto – hodnotil by táborský šílený kněz aristokrata Bočka z Pardubic jako skvělého muže?13 Co by nás pak mohlo napadnout u strohé poznámky o smrti bratra Žižky? Působí to spíše lhostejně, postrádáme negativní reakci ztlučeného Antocha. Pravda – mohlo dojít k odpuštění. V breviáři se nachází i koncept dopisu, v němž si Antoch stěžuje na chování vojska v Jablonném. Stěžoval by si radikál Antoch na to, že opilý vojín Kříž posekal v kostele obrazy? Fanatického radikála dle všeho neprozrazuje ani postila přisuzovaná na základě podobnosti písma, inkoustu i jiných znaků Antochovi. F. M. Bartoš delší čas pročítal často heslovitou postilu, než vůbec rozhodl, že jde o dílo husitské. Identifi koval ji nakonec jako dílo kazatele činného v prostředí východočeských orebitů (sirotků).14 Závěr – dvě varianty jednoho života Ve výsledku se nám nabízí tedy dva poněkud kontrastní příběhy. První vypráví o málo pravděpodobných názorových zvratech kněze, který z ústraní přešel do centra dění, téměř způsobil rozkol husitů před jejich vítěznou ofenzivou na východ a zase se stáhl na periferii. Svou radikalitu prokázal pouze v časově omezené okamžiku března 1421. Druhý, pravděpodobnější příběh vypráví o husitském knězi, který strávil život spíše v ústraní východních Čech a stal se více pozorovatelem a komentátorem událostí. V citacích je ponechán původní pravopis pramenů, který se někdy odlišuje od současných pravidel (např. psaní velkých písmen – táborité, orebité, pražané (= členové husitských svazů) x Táborité, Pražané (= obyvatelé v názvu obsažených měst) apod.) 1) Takto je zde nazván Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. 2) Podle F. M. Bartoš 1934/36, s. 99-110 3) Podle F. M. Bartoš 1934/36, s. 99 4) P. Vorel 1999, s. 17 5) P. Vorel 2011, s. 7 6) P. Vorel 2011, s. 7 7) Hájek z Libočan 2014, s. 904 8) Prameny dějin českých, díl V., s. 477 9) P. Čornej 2019, s. 373 10) Prameny dějin českých, díl V., s. 477 11) Např. 216. díl Toulek českou minulostí Českého rozhlasu nebo povídka Martina Regnera Sbratření lidu 12) P. Čornej 2019, s. 366 13) Ač stál spolehlivě na straně táborských a sirotčích polních vojsk. 15) F. M. Bartoš 1934/36, s. 110 Použitá literatura: BARTOŠ, František Michálek.: Zápisky v breviáři kněze Antocha z Přelouče z let 1422-1432. Časopis archivní školy, ročník XII., 1934 (vyšlo 1936), s. 99-110 ČORNEJ, Petr: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Praha: Paseka, 2019. HÁJEK Z LIBOČAN, Václav: Kronika česká. Praha: Academia, 2014. Prameny dějin českých: díl V. Praha: Nadání Františka Palackého/J. Otto, 1893. TETŘEV, Jan; VOREL, Petr: Pamětihodnosti města Přelouče. Přelouč: Městský úřad v Přelouči, 1997. VOREL, Petr: Dějiny města Přelouče: díl první 1086- 1618. Přelouč: Městský úřad v Přelouči, 1999. VOREL, Petr: Středověká Přelouč. Přelouč: Město Přelouč, 2011. Autor: Mgr. Martin Štěpánek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2021 Předchozí článek: Slavíček proslavil Kameničky, Kameničky proslavily Slavíčka Následující článek: Ruiny božích muk a křížů na východě Pardubického kraje 2. díl Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
