|
| |
|
Historie železniční stanice Medlešice od roku 1884 do roku 1946
14.10.2022 Tato stať vychází ze zápisů vrchního ofi ciála Otokara Vojtíška a jeho předchůdců, správců medlešického nádraží. Zápisy dochované v Národním archivu v Praze končí jeho odchodem do penze v roce 1946. Železniční trať Pardubice- Havlíčkův Brod byla dokončena a zprovozněna v roce 1871. V jejím úseku procházejícím katastrem obce Medlešice se nacházely dva strážní domky, a to číslo 60 v kilometru 83.00, kde trať od Chrudimi vstupuje do katastru obce, a kde je také nejvyšší místo trati spojující Pardubice s Chrudimí. Na místě strážního domku je dnes jen malá skupinka vzrostlých stromů u nechráněného přejezdu polní cesty. Druhým domkem na katastru obce byl strážní domek č. 61 u přejezdu se závorami a signalizací na silnici z Medlešic směrem na Dřenice. Ten do dnešní doby zmizel beze stopy. Připomeňme, že oba domky byly trvale obydleny rodinami železničních zaměstnanců až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Službu konající strážníci se na domku střídali. Bývalo obvyklé, že kromě služby u dráhy doma na „druhý úvazek“ pracovali na svém malém zemědělském hospodářství. Přitom též například udržovali travnaté pozemky okolo železnice, kde sušili seno. Posledními obyvateli domku č. 60 byla rodina Pochobradských, domku č. 61 rodina Malinských. Právě na strážním domku č. 61 byla v roce 1883 zřízena zastávka s výdejnou jízdenek. Zastávka začala fungovat od 1. prosince 1883. V roce 1884 byla na pozemcích velkostatku vybudována nynější budova stanice a služba v ní zahájena přesně rok po zřízení zastávky 1. prosince 1884. Kolejiště stanice sestávalo z nynější koleje č.1 a odstavné koleje č.2. Je velmi pravděpodobné, že za vznikem stanice v Medlešicích stál Hugo, rytíř Wiedersperger, majitel medlešického velkostatku, v roce 1881 povýšený do stavu tzv. svobodných pánů (baronů), c. k. komoří a člen panské sněmovny. Jeho velkostatek pěstoval cukrovou řepu a pro její dopravu do cukrovarů mělo nádraží s odstavnou kolejí a později vozovou váhou zásadní význam. Pro obec a její okolí mělo nádraží nesporný význam i v osobní dopravě. V té souvislosti uveďme, že byl v Medlešicích zřízen i poštovní úřad, a to 15. února 1890. Pod administrativní správu stanice Medlešice spadaly kromě již zmíněných strážních domků také strážní domek č. 62, za přejezdem v obci Blato a strážní domek č. 63 ve Starých Jesenčanech. Dále strážní domek č. 65 a další trať až k labskému mostu v Rosicích nad Labem v km 91.300. Na úseku stanice Medlešice byla v roce 1888 zřízena v km 86.808 u strážního domku č.63 zastávka Jesenčany pro osobní dopravu. Doplňme, že roce 1915 bylo nákladem obce Staré Jesenčany zřízeno nástupiště na zastávce a nákladiště pro celovozové zásilky. Roku 1890 byly v Medlešicích zavedeny tzv. celovozové zásilky. V roce 1899 byla následkem růstu objemu dopravy postavena další kolej (nynější č.3), ovšem nikoli ještě v té délce, kterou má v současnosti. Nádraží slouží k osobní dopravě pro obce Mikulovice, Blato, Dřenice, Třibřichy, částečně i Ostřešany a St. Jesenčany. Také se sem dopravují zásilky pro občany těchto obcí. Z průmyslových závodů spadají dopravně ke stanici pivovar Medlešice a cihelny s kruhovou pecí v Třibřichách a v Čepí. Dále velkostatky Medlešice a Třibřichy. Největší objem dopravy tvoří cukrová řepa určená pro blízké cukrovary v Chrudimi, Pardubicích a Slatiňanech. Sklizeň trvá obvykle od druhé poloviny září a trvá 8 až 10 týdnů a dopraví se v této době 7 až 10 tisíc tun řepy. Podrobnější roční záznamy jsou k dispozici až od doby působení revidenta Františka Havíře, z roku 1924. Revident si nejprve posteskl: „Poloha stanice Medlešice není vhodně volena. Je postavena na místě přístupném větrům všech směrů. Západní větry pak zničí téměř každý rok všechno ovoce kolem nádraží. V Medlešicích není žádná škola. Děti docházejí do obecné pětitřídní školy v Mikulovicích.“ ...a pokračoval: „Měšťanské, střední a odborné školy jsou v Chrudimi i v Pardubicích a jsou hojně dětmi z Medlešic i okolí navštěvovány. Dráhou dojíždí do obou měst více jak 60 žáků. Od doby postavení dráhy bylo tehdy možno konstatovat, že za celou dobu provozu nepřišel tu nikdo k úrazu ani nebyl poškozen provozní materiál dráhy. Zvláště v době války 1914 až 1918 se dráha osvědčila, když obstarávala spojení vojínů na frontě s domovem.“ K zastávce Staré Jesenčany revident Fr. Havíř takto obsáhle referoval: Původně zastavovaly tam čtyři vlaky denně. Postupně staví tam téměř všechny denní osobní vlaky. V době světové války se tam směl vykládat a nakládat i živý dobytek. K tomu sloužila pojízdná rampa. Po vzniku republiky byla rampa zrušena a povolení k nakládce i vykládce dobytka rovněž. Zastávka Jesenčany byla intenzivně využívána občany ze Starých Jesenčan, Dražkovic, částečně z Mikulovic a Blata. Dále z Jezbořic, Čepí, Máteřova, Barchova, Třebosic, Duban, částečně Dřenic a Ostřešan. Z průmyslových podniků využívaly zastávku Kruhová cihelna Boh. Součka v Blatě, cihelna Boženy Kašparové v Miklulovicích, i další mikulovická cihelna pánů Žalmana a Zajíčka. Dále kruhová cihelna v Ostřešanech Jar. Chvojky a cihelna Jan Pleskot a syn v Čepí. V roce 1922 byla poblíž zastávky postavena i vozová váha cukrovaru chrudimského. Ten odtud dopravuje v době kampaně značné množství řepy a zpět pak dodává vyslazené řepné řízky. V Jesenčanech se také nakládá čekanka, pro sušárny v Dašicích a Kostěnicích. Od doby vzniku zastávky stala se v bezprostřední blízkosti tři neštěstí v souvislosti s železničním provozem. V roce 1889 se nechala přejet jedna žena. V roce 1896 byl přejet mladý muž a v roce 1923 skočil pod vlak žák školou povinný...“ Za rok 1925 revident Havíř zapsal: „Nedošlo v tomto roce k úrazům ani škodám. Na základě snižování stavu pracovníků byl dán do výslužby od 1. ledna 1926 výhybkář František Kaňka. Odbytné 22 320 Kč. Ovšem bez penze, protože byl teprve od 1. 7. 1919 členem penzijního fondu...“ Hned na počátku roku 1926 bylo jmenováno nové vedení stanice. Od konce ledna 1926 byl jmenován nový správce Rudolf Kovařík. Fr. Havíř byl přeložen na stanici Kostelec nad Orlicí. Kovařík nastupoval do funkce s obavami. Byl zvyklý na stanici ve městě, první dny se mu tedy zdály nudné. Za zmínku stála až tradiční podzimní řepná kampaň, ale nebyla v roce 1926 moc náročná. Začala 4. října a skončila 1. listopadu. V Jesenčanech trvala o pár dní déle. Vypraveno bylo na 500 velkých nákladních vozů s řepou. Jen o něco méně bylo vozů, které přivážely zpět zemědělcům řepné řízky a šámu (odpadní kaly z cukrovaru) První rok služby by tak proběhl hladce, nebýt vážné nemoci výhybkáře Antonína Machače, který z důvodu vážné choroby nemohl od 21. 8. 1926 konat službu. Na jeho místo nastoupil smluvní dělník Alois Mikulecký. Koncem roku pak došlo k další personální změně. Z Medlešic byl přeložen ofi ciál Kejla a na jeho místo přišel z Chrudimi vrchní ofi ciál Rodek. Rok 1927 přešel bez jakékoli nemilé příhody. Pouze úmrtí bývalého výhybkáře Antonína Machače 30. 3. 1927 bylo bolestnou ztrátou pro početnější rodinu. Na místo výhybkáře nastoupil staniční pomocník František Pardus. Přešlo deštivé léto a opět řepná kampaň. Byla větší než loňská, ale díky příznivějšímu počasí proběhla od 7. října do 15. listopadu. V dopravě po železnici bylo cítit v tomto roce oživení. Ze Skutče se dopravovalo značné množství dlažebního kamene do Jugoslávie. Celé léto jezdily pravidelně vlaky s dostatečnou zátěží. Do medlešické stanice došlo mnoho vozů se zásilkou štěrku na opravy silnic. Vzmáhající se stavební ruch se projevil ve značném počtu odbavených vozů s cihlářskými výrobky. V roce 1928 za vrchního ofi ciála Řezníčka, který dostal místo správce stanice Rokytnice v Orlických horách, byl do Medlešic 10. listopadu 1928 přeložen asistent Karel Fetter z Raspenavy (severně od Liberce). Do medlešické stanice docházelo opět velké množství štěrku, písku a asfaltu k úpravám na hlavní silnici z Pardubic do Chrudimi. Tento materiál přicházel od časného jara až do začátku řepné kampaně. V roce 1928 byla zavedena autobusová linka na této trase, provozovaná železničními autobusy. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 3/2022
Autor: Vlastislav Smutný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2022
Předchozí článek: Jak jsem poznal vzácného člověka Následující článek: Ekocentrum Pasíčka a brána do pravěku Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
