|
| |
|
Generál František Alexandr Zach
21.07.2023 V návaznosti na článek J. Řeháčka v minulém čísle (1/2023, s. 12–13) o Svobodných Hamrech je potřeba čtenářům připomenout pozapomenutou osobnost jednoho z hrdinů Raisovy povídky „Špačci“, jež se tu odehrává. Učitel z blízké Trhové Kamenice Karel V. Rais (1859–1926) jej ve své povídce nazývá „generálem Zubrem“. Jde o olomouckého rodáka Františka Zacha, prvního srbského generála, který ve Svobodných Hamrech (nazývaných Raisem Mlaka) zakotvil ve svém stáří u majitele zámku Ing. Jana Nevoleho (nazvaného Raisem Rozvora), stavitele železnic a přítele Ing. Jana Pernera, pardubického rodáka. Ve vydání „Špačků“ 1958 (Státní nakladatelství dětské knihy) rozkrývá pěkně tuto realitu spisovatel Bohumil Říha. Oba hádavé stařečky, soupeřící o usídlení špačků na zámku, usmířila podle K. V. Raise až smrt paní Nevolové (u Raise Rozvorové). Podle Pernerova životopisce F. Vrťátka (Český národovec, vyd. 1924) chtěl Perner s Ing. Nevolem roku 1845 propojit Nové Město pražské s Malou Stranou novým mostem. Smrtelná Pernerova nehoda v Chocni tomu však zabránila. František Zach se narodil na 1. máje 1897 v Olomouci (Ottův slovník naučný uvádí mylně jako jeho rodiště Brno, kam se později zvládnout náročný program a letoun L-29 Delfín se stal nosným typem pro celý československý letecký průmysl. V roce 1962 odešel Zdeněk Rublič do důchodu. Přesto pokračoval v tvorbě letadel, tentokrát to byl akrobatický speciál. A tak již doma u Rubličů vznikl projekt jednomístného sportovního akrobatického letounu Rublič R-7, který sám autor pojmenoval Racek. Letadlo vznikalo ve spolupráci s Orličanem Choceň, prototyp se stavěl na letišti Brno Medlánky. Zdeněk Rublič však před dokončením této práce náhle zemřel 27. 3. 1963. Dokončení typu se následně ujal Ing. Hlávka. Letoun byl sice v Medlánkách dokončen a v dubnu 1964 zalétán, ale zůstal jen v prototypu. Uzavřeme vzpomínkou Rubličova kolegy z doby vzniku L-29, prof. Josefa Hoška, publikovanou na stránkách časopisu Letectví a kosmonautika v roce 1973. „V Rubličově pracovně byl psací stůl a před ním stálo velké rýsovací prkno. Toto uspořádání plnilo dvě funkce, jednak Rublič mohl studovat výkresy na prkně ze své židle od stolu; jednak v úzké mezeře mezi stolem a prknem mohl současně rýsovat i konzultovat se spolupracovníky. Při úvahách o základním aerodynamickém tvaru nového letadla jsme tak proseděli vedle sebe celé hodiny na jeho psacím stole. V mezeře před rýsovacím prknem, na kterém se měl zrodit nový letoun.“ A ještě drobná poznámka. V různých zdrojích je Zdeněk Rublič uváděn s titulem inženýr. Jisté je, že jeho nejvyšším dosaženým vzděláním bylo absolutorium pardubické průmyslové školy. Traduje se, že mu byl titul udělen administrativně. Ať už to odpovídá pravdě či nikoli, jisté je, že si za svou práci tento titul zasloužil. L-40 Meta Sokol Osobnosti 31 Zachovi přestěhovali). Zachův otec zdědil v Brně zájezdní hospodu „U Černého orla“. Matku František ani nepoznal, protože zemřela na choleru, jíž se nakazila jako zdravotní sestra od vojáků z bitvy u Lipska. V pěti letech František nastoupil do německé školy a pak na německé gymnázium v Brně. Rozhodl se studovat práva ve Vídni. Kromě studií si zamiloval šerm, Eduard Bass jej nazval „mistrem fl eretu a šavle“. Po dokončení studií se Zach stal právnickým praktikantem ve Znojmě. Roku 1830 mu zemřel otec a Evropou právě zahýbalo polské povstání proti ruské nadvládě. 23 letý František – bez pasu – pronikl Slezskem přes Halič do Krakova, kde byla vyhlášena povstalecká republika. Dorazil sem v horečce, proto byl ihned hospitalizován. Nedoléčen se vrátil do Brna, kde jeho hostinec „U Černého orla“ se změnil v průchodiště polské emigrace. Protože Zachovi hrozilo policejní vyšetřování, uprchl do Lublaně a přes lichtensteinský Vaduz do Paříže. Zde získal místo úředníka královské knihovny ve Fontainebleau. Začal soukromě studovat vojenské vědy a navštěvoval College de France. Roku 1837 mu sestra vymohla návrat domů, kde se v Brně znovu ujal podniku „U Černého orla“. Začal se intenzivně stýkat s českými vlastenci a 5. února 1848 se zúčastnil I. českého bálu v pražském Konviktě. Zatančil si zde s Aničkou Hlavsovou, podle E. Basse „krasavicí neobyčejného vzdělání a obletovanou dědičkou novoměstských mlýnů“. Ta se na celý život zamilovala do F. Zacha, obklopeného romantickým nimbem povstalce a emigranta. Její otec však nedal své povolení k sňatku. V Praze Zach svými názory silně ovlivnil F. L. Riegra a J. B. Pichla. Pro stálou policejní „pozornost“ odešel Zach znovu přes Švýcarsko do Paříže, kde se stýkal s polským básníkem A. Mickiewiczem a hlavou polské šlechtické emigrace knížetem Adamem J. Gzartoryským. Ten jej vyslal jako svého agenta spolu s M. Gzajkowskim do Bělehradu, kde se Zach stal známým jako Franjo Sáš. Zach podrobně mapoval srbskou realitu a získával cenné informace o tom, jak osvobodit Srbsko a Balkán z turecké nadvlády. Po zprávě o pádu Metternicha (1848) se Zach vrátil do Prahy a zúčastnil se zde Slovanského sjezdu a následujících svatodušních bouří. Pak se vrátil do Bělehradu, kde našel spojence a spřízněnou duši v ministru A. Karadjordoviče I. Garašaninovi. Ten se rozhodl vybudovat v Bělehradě vojenské učiliště pro budoucí důstojníky. Český inženýr Jan Nevole (1812–1903) vystavěl budovu a Zach ve funkci kapitána srbské armády se stal velitelem nové školy. Přednášel zde zeměpis, statistiku, dějiny vojenství a taktiku. Roku 1858 však došlo ke státnímu převratu a Karadjordovičové museli opustit zemi. Nový kníže Milan Obrenovič vypověděl ze země všechny cizince včetně Zacha. Ten se usadil ve Švýcarsku jako vychovatel synovce bývalého ministra Garašanina. Nový srbský kníže Michal Obrenovič pak Zacha povolal zpět do Bělehradu, povýšil jej na podplukovníka a inspektora srbské armády. Zach připravoval Srbsko na novou válku s Tureckem. Situaci změnila vražda knížete Michala roku 1868. V roce 1870 byl Zach jmenován plukovníkem, 1875 generálem (prvním generálem srbské armády, která dosud tuto hodnost neměla). Roku 1876 se však stal vrchním velitelem srbské armády zcela neschopný ruský generál Čerňajev. Zachovi byl přidělen k boji s Turky jih Srbska, nejtěžší úsek války, „Před odjezdem ho stihla nehoda, kůň mu šlápl na nohu a zranění se nehojila,“ popisuje situaci E. Bass. Rozhodující bitvu pod horou Javorem Zach nedokončil pro otok nohy. V Bělehradě mu amputovali pravou nohu pro hrozící nebezpečí sepse. Popis amputace v dopise Zachova přítele Dr. V. Gablera J. Nevolovi z 21. 10. 1876 otiskl historik V. Žáček. Operoval Dr. Langr, Zach prý v narkóze mnoho česky nadával, ale po operaci (noha byla amputována nad kolenem) lékaři pogratuloval. Věděl dobře, že nastal konec jeho vojenské kariéry. Nohu dal pohřbít na své bělehradské zahrádce a zasadil tam růžový keř. Roku 1878 se vrátil do Čech, kde trávil svůj důchod v Praze (od roku 1883) po vojácku: vstával ve 4 hodiny ráno, zabýval se zahradou, amatérským sochařením a studiem mezinárodní politiky. Z květin miloval nejvíce hyacinty a primulky. Zemřel v Brně 14. ledna 1892. Císař František Josef I. nařídil jeho pohřeb se všemi vojenskými poctami. Srbsko na jeho odkaz nezapomnělo, první čs. velvyslanec v Bělehradě A. Kalina byl po Velké válce (1914–18) pozdraven jako posel z vlasti „strýčka Zacha“. Oceněn byl dvěma řády sv. Stanislava a rakouským řádem Železné koruny. LITERATURA E.Bass, Čtení o roce osmačtyřicátém, F. Borový 1949. J. Frajdl, Stopy české špionáže, Orego 2000 V. Žáček, F.A.Zach, Melantrich 1977. Autor: PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2023 Předchozí článek: Ing. Zdeněk Rublič Následující článek: V Pardubickém kraji se ubytovalo nejvíce turistů za posledních 12 let Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
