|
| |
|
VYCHÁZKA K NĚKTERÝM ZAJÍMAVOSTEM MĚSTA A OKOLÍ
21.02.2016 Ústí nad Orlicí je město v půvabném zalesněném údolí na soutoku řek Tiché Orlice a Třebovky. Počátky města spadají do druhé poloviny 13.století, kdy se za vlády Přemysla Otakara II. začala rozrůstat slovanská osada Oustí. Většina obyvatel se v minulosti živila hlavně zemědělstvím a domácím tkalcováním. K rozmachu textilního průmyslu došlo v polovině 19.století po výstavbě železnice Olomouc - Praha. Tento fakt přinesl městu dokonce označení „východočeský Manchester“. Nedávno byl ve městě vyznačen „Turistický poznávací okruh“ v délce 14 km a s 12 zastávkovými místy. Mapku okruhu včetně popisu jednotlivých zastavení lze získat v Informačním centru města. Náročnější úsek okruhu stoupající na Andrlův chlum do výšky 589m n.m. již většina turistů KPP absolvovala (někteří i vícekrát), proto jsme se tentokrát vydali na méně obtížný úsek vedoucí městem k řece Orlici. Putování jsme zahájili na železniční zastávce Ústí nad Orlicí. – město (zastavení č.5), která je významnou technickou památkou z roku 1845, kdy byl zahájen provoz na trati Olomouc - Praha. Projektantem tratě byl železniční inženýr Jan Perner, empírovou budovu nádraží navrhl architekt Antonín Jüngling. Poznávací okruh dále vede souběžně s modrou turistickou značkou k památníku obětem I. světové války, který představuje mladého legionáře – bubeníka z francouzské fronty v nadživotní velikosti. Odhalen byl v roce 1925, návrh vytvořil na objednávku místní radnice profesor Josef Mařatka ( 1874-1937). Ten byl představitelem civilistních alegorií a autorem dalších monumentálních soch, např. alegorie Hudba a Praha pro Obecní dům v Praze, plastika Mistra Jana Husa v Chrudimi na Školním náměstí. V podstavci pomníku je uschována schránka s prstí od ukrajinského města Zborova, kde bojovali čeští legionáři a provedli zde úspěšný průlom rakousko-uherské fronty (dne 2.7.1917). Modrá značka nás dále vede k zastavení č.3 před secesní budovu Gymnázia, postaveného v letech 1910-14, podle projektu architekta Jana Pacla, která je v průčelí zdobena reliéfy od Josefa Drahoňovského. Gymnázium je spojeno se sokolovnou, která je opatřena reliéfy Tyrše a Fügnera tentokrát od Josefa Mařatky. Od infotabule před gymnáziem pokračujeme bez značení vpravo pěšinou podle oplocení s kamennou podezdívkou nahoru do nového parku Kociánka, který byl otevřen v říjnu 2010. Od obvyklých parků se liší několika zvláštnostmi. V jeho prostoru je umístěno přes 130 betonových skruží, v nichž jsou vysazeny buď stromy nebo umístěny květinové záhony, části skruží jsou opatřeny dřevěnými sedátky, zvoucí k posezení a obdivování dvou krásných budov – citlivě zrekonstruované Střední zdravotnické školy a moderní nové budovy Základní umělecké školy Jaroslava Kociána, postavené v letech 2001-2003. Místní rodák Jaroslav Kocián (1883-1950) byl houslový virtuos, rektor pražské konzervatoře, na jehož paměť se konají soutěže pro mládež do 16 let Kociánovo hudební Ústí, jehož laureáty jsou Václav Hudeček, Pavel Šporcl nebo Gabriela Demeterová. Prostranství parku je ozvláštněno zajímavou a půvabnou kovovou fontánou, též kovovou lavičkou spojenou s plastikou opět kovového pařezu. Obojí získalo časem zelenou patinu. Před kulturním domem Poprad je přímo v trávě umístěna optimismus vzbuzující kovová plastika velkého rozkrojeného jablka (průměr asi 50-60cm). Po krátkém odpočinku vyplněném většinou kladným hodnocením vzhledu tohoto parčíku se vracíme na modrou značku a zastávku č.2 „Poznávacího okruhu“, a to je nejznámější budova města –Hernychova vila. Secesní masivní dvoupatrovou vilu si dal vybudovat český majitel největší tkalcovské firmy v tehdejším Rakousko-Uhersku Florian Hernych (1855-1923). Její výstavbu prováděla podle plánů pražského architekta Matěje Blechy stavební firma Josefa Hernycha, bratra průmyslníka. Mohutný objekt vznikl v neuvěřitelně krátké době, za necelý rok, kolaudace se konala 25.února 1907. Stavba je opatřena hranolovou věží, která je stále jednou z dominant města. Ve vrcholu štítu je umístěna socha sv. Floriana, celý objekt krášlí plošný secesní rostlinný dekor. Zásluhou Floriana Hernycha byly v jeho továrně roku 1880 instalovány první mechanické tkalcovské stavy. Ve vlastnictví rodiny byla vila do roku 1951, v letech 1971-90 fungoval zde Památník revolučních tradic, pak byla vila vrácena potomkům původních majitelů. Po rekonstrukci zde bylo obnoveno v roce 1990 Městské muzeum. V zahradě vily byl 17.9.2008 odhalen odlitek nejznámějšího díla zdejšího slavného rodáka sochaře Qvida Kociána (1874-1928), představitele československého symbolizmu a secese –Mrtvý Ábel. Originál je umístěn v Hořicích před odbornou sochařskou školou, kde Q.Kocián učil. Socha znázorňuje mrtvého Ábela ležícího v trávě a nad ním se jakoby nevěřícně sklánějí jeho svěřenci, ovečka a beránek. Sousoší v nás vzbuzuje smutek nad pravěkou lidskou závistí a nenávistí, která přetrvává až do dnešních dnů. Po shlédnutí těchto cenných historických památek jsme pokračovali po modré turistické značce vedoucí zpočátku hezkou vilovou čtvrtí, poté nehezkou příměstskou aglomerací tvořenou obchodními domy s betonovými parkovišti, která naštěstí není tak rozlehlá, jak ji známe z velkých měst. Asi po čtvrt hodině chůze jsme se ocitli v příjemnějším prostředí zahrádkářské kolonie Za cihelnou, kde jak název napovídá, se těžila cihlářská hlína a byla tu i cihelna. Před výstavbou zmíněného obchodního centra zde bylo území s divoce rostoucími dřevinami na vlhkých lukách a s výskytem stovek rostlin kruštíku bahenního, což je vzácný druh orchidejí, dnes silně ohrožený. Území nebylo bohužel nikdy vyhlášeno jako chráněné a tak výstavbou vlhké louky zcela zmizely a s nimi i kruštíky (viz článek ve Vlastivědných listech č.4, ročník 2013). Srdce milovníků přírody zaplakala. Pookřála až po příchodu do městské části Staré Oldřichovice, kde je mezi třemi nádhernými vzrostlými lípami umístěna zajímavá barokní socha Bičovaného krista z roku 1737. Na tomto prostranství se podobně jako na vesnických návsích scházeli obyvatelé obce. Náboženský motiv je pro český venkov poměrně vzácný. Autor sochy je neznámý, pravděpodobně nepatřil mezi vrcholné umělce, avšak jeho znázornění utrpení Krista je velmi působivé, lidsky blízké, postava vypadá úplně obyčejně, asi i proto, že není přehnaně vychrtlá, nýbrž spíše zaoblená po česku. Tím u nás toto znázornění Spasitele vzbudilo nával sympatií. Ač není místo vedeno jako zastavení „Poznávacího okruhu“, je opatřeno informační tabulí s potřebnými údaji. My pokračujeme k dalšímu zastavení silničkou končící u prudkého sestupu po schodech do areálu aktivní turistiky Cakle na břehu Tiché Orlice, kde je k dispozici malá horolezecká stěna, půjčovna lodí i bufet (využili jsme pouze posledně jmenovanou atrakci). Za Caklí přecházíme po můstku Tichou Orlici, která navzdory svému jménu zde příjemně proudí a šplouchá a nad jejími peřejkami se vznášejí barevné slalomové branky. Za můstkem opouštíme trasu „Poznávacího okruhu“ a vydáváme se po modré turistické značce vpravo proti proudu řeky k rozcestníku „Na Tiché Orlici“. Zde přecházíme železniční trať a pokračujeme po zelené turistické značce dosti prudkým stoupáním lesní pěšinou na úbočí zalesněného vrchu Vadětín. Po krátkém náročnějším stoupání následuje odměna v podobě mírně klesající široké a pohodlné cesty pohádkově krásným, převážně bukovým lesem, kde už podzim zabarvil listí stromů svým kouzelným štětcem do teplých medově žlutých a oranžových odstínů. K dokreslení pravé podzimní nálady potkáváme houbaře s košíkem sametově hnědých hřibů. Po přechodu železniční tratě stoupáme vzhůru stále po zelené značce na zříceninu hradu Lanšperk. Před výstupem (popř. po něm) je možno se občerstvit v nově zrekonstruovaném penzionu stejného jména. Hrad Lanšperk – založen byl za vlády Přemysla Otakara II. ve 13.století, v roce 1451 za držení Zdeňka Kostky z Postupic bylo vybudováno opevněné předhradí s baštou, z této doby se zachovala masivní plášťová zeď ( v současné době je konečně perfektně opravená). Hrad byl v průběhu 16.století opuštěn, už roku 1622 se připomíná jako pustý. Do roku 1922 byl v majetku Lichtenštejnů, kteří vystavěli na bývalé baště roku 1897 pseudogotickou kapli Panny Marie, odkud je nádherný výhled na panorama Orlických a Bystřických hor, Suchého vrchu a Králického Sněžníku. Výstup k tomuto rozhledovému místu je pohodlný, na rozdíl od výstupu na sice jen 8 metrů vysokou kovovou rozhledničku, postavenou roku 2007, umístěnou přímo v hradním areálu, která je vybavena téměř kolmo stoupajícími žebříky bez záchytných zábradlí (VÝSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ). Výstup a pak hlavně následný sestup z této minirozhledny se stal pro některé z nás splněním bobříku odvahy. Situaci lze okomentovat slovy básníka: „Dopadlo to nádherně, jsem jen trochu v šoku, chtělo by to náprstek nějakého moku“. Zpáteční cesta dolů silničkou s výhledy na okolní barevné lesy byla tak pro nás už jen příjemným závěrem tohoto turisticko-vlastivědného putování. Trasa měří přibližně 11km a vede nenáročným terénem, kromě stoupání na VADĚTÍN (povinně) a výstupem na MINIROZHLEDNU (nepovinně). PARDUBICE, říjen 2015 Zdroje: Turistický poznávací okruh městem (TIC Ústí nad Orlicí) J.Kocourek: Východní Čechy (FREYTAG a BERNDT) Ing. Rozehnal: Města pardubického kraje (E-SMILE.cz) Foto: Jarmila Skalická
Autor: Ing. Marcela Timarová Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2015
Předchozí článek: „Jezerní hora“ Rychnovský vrch Následující článek: 75 let chaty na Andrlově Chlumu Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
