|
| |
|
Turistická chata zvaná Lucký vrch
21.02.2016 Lucký vrch, dříve také Lutzberg, Lucperk, vrch Svaté Lucie, leží na severovýchodním okraji Žďárských vrchů u obce Telecí, turisticky patří do oblasti nyní nazvané Českomoravské pomezí. Přes Lucký vrch údajně vedla příčná spojnice obou větví tzv. trstenické stezky, která kdysi spojovala Čechy s Moravou. Nejprve si ve stručnosti připomeňme, co se dosud o historii chaty uvádí:1) S výstavbou, resp. její přípravou se začalo v roce 1936. Továrník Pražan daroval pro její stavbu pozemek a zřejmě i dřevěný materiál. Prvním chatařem se stal pan František Živný, který zde pořádal taneční zábavy a plesy. Zvykli si sem jezdit obyvatelé Pardubic, Prahy, Brna. Ve válečných letech si od místních lidí nakupovali ve městech těžko dostupné potraviny… Po válce, zřejmě v roce 1948, došlo údajně k dohodě s KČT a MNO o výměně chaty na Luckém vrchu s chatou v Krkonoších, která byla v majetku KČT, údajně to měla být Obří bouda. Tím se dostala chata na Luckém vrchu do užívání armády, po roce 1958 ji měl odborový svaz občanských zaměstnanců vojenské správy, po roce 1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1954 byly postaveny pod chatou tzv. finské domky, kterými se zvýšila ubytovací kapacita na 56 lůžek. Konala se zde různá školení, rekreace, dětské tábory. Turistické veřejnosti byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996 - 2002, kdy byl objekt postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl koupen novým majitelem, který vtiskl celému areálu koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací k původnímu účelu. Turistická chata s vyhlídkovou restaurací je nyní přístupná celoročně… Autorem návrhu turistické chaty KČT na pozemku č.kat. 294/1 v Telecím (Lucký vrch) je Ing. Alexander Hanuš, úředně autorizovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní. Pro stavební řízení přijal Obecní úřad v Telecím 4 plány a 1x situaci dne 4.5.1940 pod číslem jednacím 510. Stavba byla obecním úřadem povolena 18.5.1940 a zaplacen kolek ve výši 2 K. Odjinud2) je také známo, že stavba chaty byla započata ještě onoho roku 1940 a po dokončení byla za hojné účasti veřejnosti (asi 1500 osob) předána do užívání tehdejšímu předsedovi KČST v Poličce Ladislavu Pražanovi. Jejím prvním nájemcem, spíše již hoteliérem, byl František Živný. Na Luckém vrchu stál od počátků zaměřování triangulační bod (věž) sloužící i jako dřevěná rozhledna, která byla pro svůj nevyhovující stav v roce 1953 stržena. V poválečných letech zde turistický ruch ustal. Po roce 1948 došlo k nucené výměně vlastníků mezi KČT a MNO, KČT náhradou obdržel chatu v Orlických horách a Lucký vrch se dostal do užívání MNO, respektive armády. V květnu roku 1950 byla chata předána sokolskému družstvu služeb Vzlet a od 1.11.1952 přešla do majetku Československé armády - z této doby není zachována skoro žádná dokumentace, všechny dokumenty byly opatřeny nápisy TAJNÉ a z 90procent skartovány. Po roce 1958 chatu získal odborový svaz občanských zaměstnanců vojenské správy, po roce 1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích… Pro snazší pochopení nejen jejích osudů si ve stručnosti připomeňme události poválečné doby i roků následujících. V letech 1948 až 1952 byla uplatněna koncepce jednotné tělovýchovy a členská základna rušených korporací byla tzv. slučovacími schůzemi začleněna do sjednocené tělovýchovy, kterou řídila Československá obec sokolská (ČOS) a její organizační složky (Sokol, resp. sokolské župy). Majetek, který náležel ke dni 31. března 1948 tělovýchovným a sportovním organizacím, zaniklým v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací a majetek získaný z přídělů konfiskátů přešel (z rozhodnutí Krajských národních výborů) na základě zákona č. 187/1949 Sb. ze dne 14.7.1949 na Československou obec sokolskou. Tato slučovací akce se nazývala „začleňování majetku do vlastnictví ČOS“ a probíhala až do roku 1952. V roce 1950 bylo ke správě jejího majetku ustaveno sokolské družstvo služeb Vzlet, které pak převzalo i většinu turistických chat.3) V roce 1953 (zpětně od 1. ledna) bylo sokolské družstvo přeměněno na národní podnik, zatímco ČOS při reorganizaci zanikla. Národní podnik Vzlet tak podléhal přímo Státnímu výboru pro tělesnou výchovu a sport (SVTVS s účinností od 17.12.1952), z jehož rozhodnutí nakonec vstoupil dnem 14.2.1954 do likvidace, administrativní dohodou se jeho nástupcem stal n.p. Turista. Na ustavujícím sjezdu ve dnech 3. a 4. března 1957 byl založen Československý svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV, zákon č. 68/1956 Sb. o organisaci tělesné výchovy a sportu s účinností od 1.1.1957), který převzal majetek i funkce, do té doby vykonávané SVTVS (včetně vesnických jednot SOKOL a odborových organizací ROH). Základem se staly tělovýchovné jednoty (TJ) se sportovními oddíly, turistické aktivity se přesunuly pod odbory turistiky TJ. Po Listopadu 1989 obnovil svoji činnost i Klub českých turistů (KČT), některé kluby uplatněním zákona č. 173/1990 Sb. dosáhly navrácení kdysi „začleněného“ majetku. Na základě zde uvedeného se pokusme poněkud poopravit historii chaty na Luckém vrchu. Pozemek skutečně získal (1939) Ladislav Pražan. Jak se uvádí, ten ho daroval (nebo prodal trhovou smlouvou?, zapsáno až 1948) Klubu českých turistů v Praze, po jehož zániku v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací přešel z rozhodnutí KNV v Pardubicích (21.3.1950) na Československou obec sokolskou, potažmo k tomu zřízenému sokolskému družstvu služeb Vzlet, do něhož byla chata začleněna 11. května 1950. To (od 22.11.1952) mělo i Luční boudu v Krkonoších, kterou původně spravovala a pak jako konfiskát vlastnila československá armáda (zapsáno 1950). Je to zřejmé z přejímacího protokolu při převzetí majetku ČOS od vojenské správy dne 1.11.1952, kdy byl veškerý majetek předán bezúplatně proto, že náhradou za tento majetek obdržela vojenská správa od ČOS na základě darovací smlouvy4) dva jiné podniky. Ty jmenovitě uvádí rozhodnutí SVTVS při vládě republiky Československé ze dne 28. února 1953, kterým se „dům č.p. 189 s pozemky, označené jako Tyršova chata pro kat. území Orličky, okr. Lanškroun, a role s chatou č.p. 186, zvanou na Luckém vrchu, dosud knihovně nevyznačenou, [obě] připsané dosud bývalému Klubu českých turistů v Praze, z něhož přešly podle zákona č. 187/1949 Sb. na ČOS, přecházejí do vlastnictví Čsl. státu a odevzdávají se se souhlasem ministerstva národní obrany do jeho správy“. K poněkud kostrbaté formulaci úředního šimla je třeba dodat, že v případě Suchého vrchu měla č.p. 189 společné „budova s rozhlednou“, a že u Luckého vrchu se opravdu jednalo o převod vlastnického práva pouze k pozemkům a teprve až v roce 1958, při převodu z MNO na ZV ROH ÚVN je zapsána stavební parcela st.309, tedy už dávno stojící chata! Pod ní byly v roce 1953 postaveny tři dvojdomky, dokonce se uvažovalo o možnosti stavby dalších dvou dřevěných obytných (jedno)domků. Ještě by se patřilo připomenout, že Kramářova/Tyršova chata na Suchém vrchu byla v družstvu Vzlet od 1.6.1950 do 10.11.1952, kdy byla převzata armádou (právě výměnou za Luční, nikoliv Obří boudu v Krkonoších), a kterou byla využívána jako rekreační zařízení až do února roku 1964, kdy se vrátila do služeb veřejnosti. A že (takto demilitarizovaná) Luční bouda pak byla do družstva Vzlet začleněna 22.11.1952. Jak už bylo zmíněno, MNO bývalou Vojenskou zotavovnu Lucký Vrch rozhodnutím ze dne 25. července 1958 převedlo bezplatně na Svaz občanských zaměstnanců vojenské správy (zpětně) dnem 1. ledna 1958, který ji Postupní smlouvou z 23. září 1958 (opět) se zpětnou účinností od téhož 1. ledna 1958, kdy ZV ÚVN zotavovnu Lucký Vrch začal spravovat jako provozovatel, postoupil Závodnímu výboru ROH Ústřední vojenské nemocnice v Praze - Střešovicích.5) A zopakovat můžeme už vpředu uvedené, že turistické veřejnosti tak byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996 – 2002, kdy byl objekt postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl koupen novým majitelem, který celému areálu vtisknul koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací původnímu účelu. Turistická chata s vyhlídkovou restaurací je opět přístupná celoročně. Tolik fakta, ale je přinejmenším zarážející, že ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, ve fondu Archiv obce, resp. MNV Telecí jsem k počátkům chaty našel pouze zápis z 1.11.1941, kde se v bodu 3. konstatuje, že obecní rada nemá žádných námitek proti povolení koncese (patrně výčepní) v chatě na Luckém vrchu. Přitom třeba slavnostní otevření bývalo tehdy událostí hodnou zaznamenání (o pozvání představenstva obce ani nemluvě) a kupodivu se tak mělo stát až „V neděli 22.VII.1945 odevzdána veřejnosti chata na Luckém vrchu. Slavnosti se zúčastnily sousední odbory a župy a na 1500 návštěvníků“, jak si v Časopisu turistů č. 2/1945 všimnul Stanislav Konečný. Jenže válečné události patrně rozhodly jinak, že chata KČT na Luckém vrchu bude v provozu beze vší slávy již na vánoční svátky 1942. Příběh chaty na Luckém vrchu tak zatím nemá konec. Jednak kvůli „chybějícím“ (či dosud neobjeveným) dokladům z období jejího vzniku,6) jednak díky úsilí současného majitele a personálu vrátit chatu v tradičním stylu do přízně veřejnosti. Ale co není může být, Lucký vrch opět žije. Ovšem jak upozornil(i) Žahourek-Hlavsa už v roce 1940, že „jen nutno dnešní název dodržovati a nezaměňovati se Suchým vrchem a podobně, jak se často stává“. Exkurs prvý – chata na Suchém vrchu v Orlických horách Suchý vrch (995 m n.m.) se nachází na pomezí Orlických hor a Hrubého Jeseníku. Je nejvyšší horou Bukovohorské pahorkatiny a původně měl jméno Černá hora (Schwarze Berg). Zájem turistů přitahoval tento vrcholek již před první světovou válkou a dobrá myšlenka během ní nezanikla. V roce 1924 si klub turistů z Jablonného nad Orlicí pronajal na Suchém vrchu pozemky a o rok později zde nechal vystavět jednoduchý dřevěný přístřešek (útulnu) k ochraně turistů před nepohodou. S výstavbou honosnější turistické chaty (odbor vydal 2000 dlužních úpisů po 100 a 200 Kč)7) podle projektu pražského architekta Jaroslava Stejskala mělo být započato v roce 1926, ovšem kdy byl položen její základní kámen je ne zcela jasné. Povšechně se uvádí datum 22. srpna 1926 (neděle)8), otázkou pak je, proč je (v digitalizované) Pamětní knize Kramářovy chaty na Suchém vrchu9) na listu 3 podpis Dr Jiří St Guth Jarkovský (který měl být položení základního kamene coby předseda KČST přítomen) a jak s ním souvisí datum 24.6.1927 (pátek) u dalších podpisů na listu 5. Na listu 2 je totiž nadpis Slavnost položení základního kamene „Kramářovy chaty“ na Suchém vrchu dne 22. srpna 1927 (pondělí) a toto datum je (možná dvakrát) přelepené, takže jen letopočet 1927 se zdá být původní. Naopak pochybovat netřeba o datu slavnostního otevření chaty 6. července 1928 (pátek, stejně jako položení základního kamene?), které je potvrzené u podpisů na dalších listech (9, 10). A pak už události nabraly spád. Dne 26. října 1928 vykonala Okresní správa politická v Lanškrouně kolaudaci Kramářovy turistické chaty a „shledavši, že bylo všem úředním nařízením vyhověno, uděluje tímto povolení ku jejímu používání, přejíc správě chaty mnoho zdaru“. Ještě 15. listopadu vytrasovalo Technické oddělení zemského správního výboru v Praze okresní silnici ze „Suchého vrchu“ na státní silnici k Jablonnému nad Orlicí a zjištění vlivu zimního počasí na kvalitu novostavby Kramářovy chaty si před kolaudací provedlo ústředí KČST hned 2. dubna následujícího roku 1929. Prvá část kolaudace stavby Kramářovy chaty byla provedena zástupci ústředí KČST ve dnech 18. až 20. května a dokončena byla ve dnech 23. až 25. října 1929 zástupci ústředí KČST a ministerstva obchodu, superkolaudace Kramářovy chaty se uskutečnila 10.10.1930. Ještě předtím, 20. června 1930, se uskutečnila společná schůze Okresních výborů Lanškrounského a Žambereckého za účasti zástupců klubu turistů v Jablonném n. O., svolaná ku poradě o stavbě okresní silnice na Suchý vrch, k jejíž kolaudaci došlo 12. května 1938. A konečně je možné zmínit, že 25. října 1936 se sešla Komise k sepsání protokolu k žádosti o osvobození chaty od daně domovní (obvykle na 15 let), v níž byli zástupci odboru KČST v Jablonném n. O. a (katastrální) obce Orličky. Samozřejmě vynechat nemůžeme vodárenskou věž, sloužící zároveň jako rozhledna. Postavena byla v letech 1931-32 podle návrhu architekta Antonína Parkmana, byla vysoká 33 metrů a měla dva vyhlídkové ochozy nad sebou. Slavnostně byla otevřena 26. května 1932 a pojmenována Tyršova rozhledna. Souběžně se stavbou vodárenské věže (uvádí se obsah 500 hl vody a temperování párou z ústředního topení proti zamrzání) byla přízemním zděným traktem rozšířena i Kramářova chata, která se tak s ní spojila.10) Co bylo pak nám říká zápis v Pamětní knize. V říjnu roku 1938, po nuceném odstoupení Sudet, bylo nutno odstěhovat veškerý inventář Kramářovy chaty, jakož i všechny památky Klubu turistů do Jablonného nad Orlicí, které se takto nedostaly do německých rukou. Přestěhování řídil a provedl za spolupráce československé armády (a zapsal 11. října 1938) tehdejší jednatel klubu a správce chaty Josef Čaur. V březnu 1939 byl Suchý vrch zabrán německou armádou, která si zde zřídila rehabilitační ústav pro zraněné letce, rozhledna sloužila jako pozorovatelna. Po osvobození byla Kramářova chata znovu otevřena již 1. června 1945, usnesením z 5.5.1949 bylo obnoveno vlastnické právo původnímu Klubu československých turistů v Praze (KČST) s poznamenáním, že tento mezitím změnil název na Klub českých turistů. Po jeho zrušení přešla z rozhodnutí KNV Pardubice (13.4.1950) na ČOS, kde ji posléze (1.6.1950) převzalo družstvo Vzlet a správcem ustanoven Leo Víšek. Už zmíněným rozhodnutím SVTVS přešla nyní (podle rozhledny) Tyršova chata na Čsl. stát a MNO, na jehož žádost (8.4.1953) bylo přejmenování vyznačeno i oficiálně. Proč byla nakonec vybrána za budoucí zotavovnu armády lze usuzovat z jejího popisu (18.9.1952), že má svoji rozhlednu, sluneční terasu, ústřední topení, bazén na koupání a hříště. V létě možnost turistiky, sběr hub a borůvek, v zimě možnost lyžování a sáňkování. Za jejího vlastnictví tu byly hned v roce 1953 postaveny 3 finské dvojdomky pro ubytování gážistů a personálu vojenské zotavovny a i zde se uvažovalo, že bude postaven ještě jeden dřevěný domek. Jenže s postupem času se areál ukazoval pro armádu čím dál víc jako nadbytečný a dnem 1. března 1964 proto přešel na Restaurace a jídelny (RaJ) ve Vysokém Mýtě, v jejichž správě zůstal až do likvidace v roce 1991 a poté chata s příslušenstvím prodána.11) V 60. letech byla rozhledna osazena televizními a telekomunikačními anténami, při čemž byl zasklen horní vyhlídkový ochoz. Celková rekonstrukce objektů na Suchém vrchu začala v březnu 1982 a ukončena byla na podzim roku 1986. Nejpatrnější bylo, že při tom pod kuželovitou nástavbou zmizela celá vrchní část rozhledny a pro vyhlídku zbylo už jen prosklení spodního ochozu, v září 1984 byla za chatou postavena ocelová šestiboká věž (48 m vysoká), sloužící jako nosič dalších telekomunikačních zařízení. Na jaře roku 1996 skončila chata vyrabovaná a trvale uzavřená, definitivní zmar pak dokonal požár v noci z 16. na 17. července 2003. Nedotčená a v sezóně přístupná nakonec zůstala jen rozhledna. V roce 2009 vyhořelé torzo získává nový vlastník s cílem chatu obnovit a vrátit jí původní podobu a význam. Během roku 2010 vzniká projekt „nové“ chaty a už od prvního pohledu na plány je zřejmé, že chata vyroste na stávajících základech a že velikost chaty i její vzhled ctí původní stavbu a měnit se nebude ani její rekreační účel. Na jaře roku 2011 se začíná s přestavbou, 5. července 2012 byla z popela vzkříšená chata otevřena veřejnosti.12) Jako „novostavba“ také dostala samostatné čp. 186. Exkurs druhý – Luční bouda v Krkonoších Luční bouda (Wiesenbaude) je nejstarší (a největší) horskou chatou Krkonoš. Při rekonstrukci roku 1869 byl objeven mlýnský kámen s vytesaným letopočtem 1623, čímž se dříve datovaný vznik boudy z roku 1625 posunul o pár let dozadu. Dle všech současných důkazů měla Luční bouda stát na svém místě již od druhé poloviny 15. století. V uvedeném roce 1625 byla po požáru přestavěna, v roce 1809 byl u ní postaven i tzv. „letní dům“, Luční bouda na katastru Špindlerova Mlýna dostala NC (numerus conscriptionis, číslo) 238. Od roku 1886 (v r. 1890 bylo NC změněno na 81) až do roku 1945 byla v majetku bratří Bönschů, kteří přikoupili i Scharfovou boudu, kde byl chován dobytek a zřízena pekárna. V roce 1914 Luční boudu přestavěli na největší boudu Krkonoš se 100 pokoji. Po Mnichovském diktátu, při ústupu naší armády z hranic, v noci z 1. na 2. října 1938 spolu s Richtrovou a Rennerovou boudou vyhořela. Podle názorů české strany požár založily německé oddíly (ordneři),13) které boudu obsadily, Němci naopak tvrdili, že bouda lehla popelem při ústupu československých vojáků z pohraničí. Protože tato verze (jak jinak) byla uznána za oficiální, majitelé Vinzenz a Wilhelm Bönsch dostali odškodné 1 560 000 říšských marek (asi 13 milionů korun, kteroužto částku měla pak protektorátní vláda téměř celou uhradit). Strategická poloha Luční boudy rozhodla o její okamžité obnově. Projekt majitelům vypracoval známý architekt, diplomovaný inženýr Ludwig Stigler z Berlína, který celou výstavbu i vedl. Ještě v roce 1938 se začalo s pracemi na její obnově. V říjnu toho roku se provedlo provizorní zastřešení, aby byla uchráněna před nepřízní zimy. Během krátké doby vybudovali tesaři noclehárnu jako nouzové ubytování pro personál a dělníky a zároveň byla vystavěna kuchyň. Protože němečtí dělníci byli odveleni na frontu, bylo na stavbě nasazeno několik desítek francouzských a ruských dělníků, pracovali zde také Češi. Stavba byla chloubou německé říše a její dokončení na Velikonoce roku 1940 bylo oslavováno v celém kraji, dokonce se přijel podívat i nacistický funkcionář, gauleiter (župní hejtman) Konrád Henlein. Je stavěná na svou dobu bytelně, na způsob kasáren a odtud i její netradiční vzhled, který se bez větších změn dochoval do dnešních dnů. Až do konce války byla využívána jako výcvikové středisko wehrmachtu, probíhaly zde kurzy radistek německého letectva a také tu bývaly ubytovány děti Hitlerjugend. Konec války a osvobození československými vojáky tuto éru ukončilo.14) Dne 16. nebo 17. května 1945 boudu obsadila rojnice partyzánů, označených páskami NS (Národní stráž).15) Ta jako zvláštní asistenční oddíl dorazila 15. května do Špindlerova mlýna, kde se ubytovala a následující den začala obsazovat horské boudy. Když asistenční oddíl obsadil i Luční boudu, vytvořil zde posádku začleněnou do 3. roty 4. hraničářského pluku16) a útočiště finanční stráži. Jejich úkolem bylo obsadit a kontrolovat celou oblast Krkonoš, zatýkat aktivní nacisty a připravovat a organizovat odsun německého obyvatelstva. Po skončení této „vojenské etapy“ pronajala vojenská správa od prosince 1945 chatu hoteliérovi Josefu Lutrýnovi. Od 1. června 1949 bylo na Luční boudě zřízeno Vojenské výcvikové a rekreační středisko (VVRS), od června roku 1950 se přechodem konfiskovaného majetku stává oficiálním vlastníkem Československý stát – vojenská správa. V první polovině roku 1951 změnila bouda účel z Posádkového velitelství na Vojenskou zotavovnu, která se od 1. ledna 1952 z rozhodnutí MNO stala civilním zařízením vojenské správy. Jako vojenská zotavovna byla zrušena ke dni 30. září 1952, o měsíc později byla zrušena i posádka pohraniční stráže a Luční bouda byla začleněna (22.11.1952) do už vzpomenutého družstva Vzlet. Jak už to někdy bývá, vyčlenění se sice neuvádí, ale podle Předávacího a přejímacího protokolu z 1.2.1954 je zřejmé, že přešla z operativní správy n.p. Vzlet (v likvidaci; chatu předával Josef Lutrýn, od 15.10.1952 její vedoucí) na RaJ Špindlerův Mlýn (s výjimkou nemovitostí, které přešly na n.p. Turista).17) Od roku 1958 Luční boudu vlastnil Československý svaz tělesné výchovy, o provoz se starala jednak Správa tělovýchovných zařízení ČSTV, jednak cestovní kancelář Sportturist. Do této doby spadá i změna hranice mezi katastrálním územím Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou, která byla schválena plenárním zasedáním MNV v Peci pod Sněžkou 8.10.1968 a odkdy má bouda adresu Pec p. Sněžkou čp. 203. V roce 1980 začala její rozsáhlá rekonstrukce, která se protáhla do let dalších. V roce 1991 boudu převzal KČT včetně nedokončené rekonstrukce, která se ale ukázala nad jeho možnosti. Boudu proto v roce 1993 prodal soukromé společnosti, která ji nakonec dovedla do konkurzu. Po vypořádání majetkových poměrů se v roce 2003 našel seriózní kupec, který se snaží navrátit tento skvost milovníkům hor. Navazuje na dávno zašlou slávu Luční boudy a obnovuje tradice, samozřejmě s ohledem na přísná ekologická kritéria, ale i náročnost části klientely (apartmánové pokoje a minipivovar v r. 2012). Luční bouda byla znovu otevřena veřejnosti 18. června 2004.18) Poznámky k textu: 1) Historie chaty na http://www.csks.cz/dr-cs/198-chata-na-luckem-vrchu.html (13.9.2014). 2) Např. Historie na http://www.lucky-vrch.cz/ (13.9.2014); Alena Schauerová a Pavel Filipi s kol.: Telecí, historie a současnost, OÚ v Telecím 2003, s. 25; Karel Vondrák: Telecí…malá knížka o velké obci (a něco navíc z historie a do okolí), OÚ Telecí 2010, s. 47/48. 3) Úředníkem ve vedení družstva Vzlet, pak v aparátu ČSTV byl ing. Václav Maria Havel, otec někdejšího presidenta Václava Havla. 4) Přesto však bylo vojenské správě 16.3.1953 od n.p. Vzlet zbytečně (protože dar?) zaplaceno 186.000 Kč – podle přípisu vojenské zotavovny Lucký vrch z 9.2.1953 Kč 166.500 za investice a 19.500 za DKP. Už předtím (31.12.1952) bylo vojenské správě zaplaceno 1.689.933,20 Kč za DKP a 1.046.578,10 Kč za zboží. 5) Katastrální úřad pro Pardubický kraj - Katastrální pracoviště Svitavy, Pozemková kniha katastrální obce Telecí, knihovní vložka č. 431 a listiny k ní; Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Vzlet, sokolské družstvo služeb, oblastní správa Pardubice 1950-1952, národní podnik 1953-1954. 6) Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Okresní úřad Polička (1850-1940), kt. 680/2, složka Chata na Luckém vrchu – vodovod (povolení a kolaudace výtlačného vodovodu k chatě KČT, pak ČOS, 1946-1950); nejen za toto upozornění jsem povinován díkem Mgr. Stanislavu Konečnému, archiváři tohoto archivu. Na sdělení pamětníků, dokumentaci získanou z archivu ÚVN a poznatky z místa samého se odkazuje anonymní autor historie chaty, viz pozn. 1). 7) Jan Řeháček: Suchý vrch, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje (turistický čtvrtletník) č. 3/2005, Sdružení přátel Pardubického kraje, Pardubice 2005, s. 20. 8) Např. http://www.suchak.cz/historie-chaty (3.10.2014). 9) http://www.suchak.cz/pametni-kniha-(kronika), passim (12.10.2014) . 10) http://www.moje-nazory.estranky.cz/clanky/ostatni-temata/pozvanka-na-kralicko_-kopec-a-rozhledna-na-suchem-vrchu-maji-uz-svoji-bohatou-historii_.html (13.10.2014). 11) Katastrální úřad pro Pardubický kraj - Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, Pozemková kniha katastrální obce Orličky, knihovní vložka č. 265 a listiny k ní; k družstvu Vzlet viz pozn. 5). 12) Listy Lanškrounska - regionální noviny č. 10/2011, str. 12 na http://www.lanskroun.eu/customers/lanskroun/storage/dokumenty/13070243831.pdf (13.10.2014). 13) Příslušníci uniformovaných útvarů Henleinovy Sudetoněmecké strany, polovojenské organizace založené v září 1938 za účelem destabilizace situace v československém pohraničí pomocí sabotáží a ozbrojených útoků. 14) http://www.lucnibouda.cz/historie.html (3.10.2014), kráceno. 15) …Na území Sudet i ve vnitrozemí se pohybovaly ozbrojené skupiny, které se svévolně ujímaly moci, terorizovaly civilní obyvatelstvo a dopouštěly se řady kriminálních činů. Své působení odůvodňovaly vyhledáváním členů bývalých nacistických organizací, kolaborantů a nepřátel národa za účelem jejich potrestání. Již brzy po válce vznikaly na území Československa podivné bezpečnostní útvary s rozmanitými názvy: „Národní milice“, „Národní stráž bezpečnosti“, „Národní stráž“, „Občanská stráž“ nebo „Revoluční garda“… Ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany vydalo 16. června 1945 nařízení, kterým se všechny tyto ozbrojené formace rozpouštěly. In: Historická penologie č. 5/2004, str. 9 na http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/Historicka%20penologie/2004/hp_04_05.pdf (2.10.2014). 16) 4. hraničářský pluk (argonský, neplést s aragonským!) se vytvořil v Jilemnici 16. května 1945, ale zanikl již 18. června téhož roku (viz předchozí pozn. 14); jeho 3. rota se organizovala ve Vrchlabí. 17) Miloslav Bartoš: Příběh Luční boudy, Správa KRNAP 2014, s. 108, 111-115; k družstvu Vzlet viz pozn. 5). 18) Tamtéž, s. 115, 121-122, 127; Katastrální úřad pro Královéhradecký kraj - Katastrální pracoviště Trutnov, Pozemková kniha katastrální obce Špindlerův Mlýn, knihovní vložka č. 94.
Autor: Miloslav Renčín Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015
Předchozí článek: Města Pardubického kraje Následující článek: Smírčí kříže na Svitavsku Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
