|
| |
|
Opuky nad Tichou Orlicí
21.02.2016 K malebným partiím krajiny Pardubického kraje patří údolí středního toku Tiché Orlice. Řeka, pramenící na temeni Jeřábu a posléze protínající snížený hřbet Orlických hor, se v podhůří zařezává převážně do usazených hornin. Z nich jsou v povodí obou Orlic –Tiché i Divoké – nejrozšířenější světlé usazeniny, souhrnně nazývané opuka. Docela obyčejný kámen opuka Opuka bezesporu patří k docela obyčejným, ale v mnohém i pozoruhodným „kamenům“ naší přírody. Slovo „opuka“ se sice běžně užívá, ale vědecká petrografie (tedy nauka o horninách) se mu obvykle vyhýbá a nahrazuje jej odbornými názvy, jako písčitý nebo spongilitický slínovec, prachovcovitý či vápnitý jílovec, prachovec apod. Jemnozrnná hornina opuka pochází, podobně jako „hrubší“ pískovec (tvořící např. hojně navštěvovaná skalní města), z druhohorního období svrchní křídy, kdy převážná část území nynějších severních, východních i středních Čech byla zaplavena mořem. Slovo opuka prozrazuje, že jde o horninu, která se poměrně snadno odděluje („puká“) podle vrstevních spár i puklin a této vlastnosti se odedávna využívá i ve stavebnictví, případně v sochařství. Nikomu by se asi nepodařilo spočítat, kolik je na východě Čech venkovských usedlostí, stodol či alespoň zídek kolem zahrad, postavených právě z opuky. Největší sláva využívání tohoto kamene sice už patří minulosti, přesto jde o horninu v mnohém pozoruhodnou, včetně přírodovědného a krajinotvorného hlediska. Nejvýraznější v celé vlasti Tichá i Divoká Orlice vytvářejí v souvrství křídových opuk výrazná a na mnoha místech malebná údolí se strmými, převážně lesnatými stráněmi a poměrně širokou nivou (údolním dnem). Niva je většinou využívána komunikačně – vedou jí silnice, železniční trať, turistické cesty a od nedávna i cyklostezky. Skaliska vystupující na svazích údolí Tiché Orlice patří k nejvýraznějším opukovým výchozům na území naší vlasti. Významná je i jejich živá přírodní složka, takže je potěšitelné, že zde najdeme několik chráněných nebo k ochraně navrhovaných území. Během vegetačního období skály na údolních svazích většinou zanikají v hustých porostech, po opadu listů však na mnoha místech zaujmou nejen svojí mohutností, ale i pestrou modelací. Dokumentují to i snímky, provázející text tohoto článku. Přiléhavý název Sutice Pokud se za opukovými partiemi vydáme po směru toku Tiché Orlice, tak první větší výchozy uvidíme (třeba i z oken vlaku z Letohradu do Jablonného nad Orlicí) u obce Verměřovice. Pravý říční břeh je tam v délce několika set metrů lemován opukovým srázem, většinou už rozpadlým do suťového svahu, což dalo zdejší přírodní rezervaci přiléhavé pojmenování Sutice. Důvodem ochrany je tu hodnotná skladba lesního porostu i bylinný podrost s řadou vzácných rostlin. Břeh Tiché Orlice při Sutici je dostupný luční cestou z Verměřovic, údolní strání procházejí také neznačené lesní cesty od Mistrovic. Nad oblíbenou cyklostezkou Spousta opukových výchozů – ať už umělých odkryvů, nebo skalních útvarů – vystupuje z údolních svahů Tiché Orlice od Letohradu, přes Ústí nad Orlicí, až po Choceň. Skály jsou tedy na dohled z železniční tratě, někde i ze silnice a především ze zdejší oblíbené cyklostezky, která je už několik let považována za jednu z nejpovedenějších na východě Čech. Například už na okraji Letohradu vystupuje při ústecké silnici pod návrším někdejšího hradu Kyšperku umělý odkryv opukového souvrství, v partii tzv. kyšperského zlomu výrazně zvrásněného i jinak tektonicky porušeného. Řada opukových skal je nepřehlédnutelná také pod Lanšperkem, v okolí Černovíru a na strmém svahu Vadětína. V Sudislavských maštalích Spoustou pozoruhodných skalních partií se pak vyznačuje úsek středního toku Tiché Orlice pod Ústím směrem k Bezpráví a Brandýsu i v několika bočních údolích (např. v Hrádeckém údolí, nad Klopoty atd.). Při východním okraji Brandýsa nad Orlicí lemuje silnici několik set metrů dlouhá stěna – umělý odkryv, čas od času zabezpečovaný proti pádu kamenů. Z krajinotvorného hlediska jsou ale zajímavější přírodní skalní útvary. K méně známým a také obtížněji dostupným partiím na levém údolním svahu (nadohled z cyklostezky přímo proti osadě Perná) patří Sudislavské maštale – opukový sráz pod obcí Sudislav, příkře spadající lesní strání k letnímu táboru Řadov. Tato lokalita je už delší dobu navrhována k ochraně a vyznačuje se řadou pozoruhodných opukových útvarů. Patří k nim příkopovité rozsedliny, vzniklé gravitačním „odsednáním“ spodní části svahu, a četné opukové stěny a útesy, vystupující ve vyšší části svahu. Někde jsou desítky metrů souvislé, jinde je zvětrávací procesy v rozpukané hornině rozčlenily do různých výstupků, výklenků a dokonce i nevelké skalní brány. Ve značně labilním terénu jsou tyto útvary jen obtížně dostupné, ale zaujmou i při pohledu z lesní cesty, procházející spodní částí údolí ve směru od Brandýsa. Mýtkovské skály a Hrádníky Ještě výraznější opukové skály provázejí údolní svahy mezi Brandýsem nad Orlicí a Chocní, kde jsou též součástí dvou přírodních rezervací: Hemže-Mýtkov a Peliny. Na levém svahu, poněkud ustupujícím od železniční tratě i cyklostezky, vystupuje soustava skalních útesů v údolním zákrutu pod Kouty, nad kterým se vine zeleně značená cesta z Chocně do Oucmanic a Brandýsa. Známější, ale rovněž ne zrovna snadno dostupnou „opukovou“ partií jsou na pravém svahu Mýtkovské skály. Pojmenování dostaly podle někdejšího mlýna Mýtkov, před časem přeměněného na penzion Mítkov. Opukové skály tam v délce asi čtvrt kilometru provázejí někdejší říční rameno Tiché Orlice, odčleněné od vlastní řeky při stavbě železniční trati. Strmý sráz rozčlenily přírodní procesy do soustavy útesů, vystupujících až 25 metrů vysoko nad dno údolí. Mnohé z Mýtkovských skal se vyznačují členitou modelací, zajímavostí jsou tu samostatné štíhlé skalní věže. Lokalita je hodnotná i z botanického hlediska; např. v přilehlé údolní nivě a při železničním náspu zaujme nebývale bohatý výskyt přesličky největší. Právem byla tato partie vyhlášena (v r. 1996) za přírodní rezervací Hemže–Mýtkov, do které byly zahrnuty i některé další skalní partie, včetně bočního kaňonku, kaskádovitě spadajícího do hlavního údolí. Zajímavé je i protější boční údolí, protékané Pelinským potokem, který ústí do Tiché Orlice v Hrádníkách. Této samotě dalo pojmenování dávné hradiště na meziúdolním ostrohu, ze kterého se však se zachovaly jen valy a příkopy. Sevřené údolí Pelinského potoka je temným a proto poněkud tajemně působícím zákoutím s opukovými skalami na obou svazích. Například pravým svahem sestupuje úzký útvar, modelovaný zvětráváním opuk podle puklin a nestejně odolných vrstev do nevelké skalní brány a okna. Jedinečná rezervace Peliny Nejúchvatnější opukovou skalní scenérii nejen v údolí Tiché Orlice, ale v celých Čechách pak vytváří partie zvaná Peliny na východním okraji Chocně. Je součástí asi 0,5 km dlouhého údolního amfiteátru nad pravým břehem Tiché Orlice, kde na příkrém svahu vystupuje z porostu listnáčů přes dvacet skalních útesů a věží, vzájemně oddělených strmými erozními rýhami. Nejmohutnější útvary dosahují výšky i šířky okolo čtyřiceti metrů, jiné vybíhají do úzkých pilířů, místě zvaných „komíny“. Příkladem je štíhlý, zčásti samostatný útvar Velbloud, dominující nejčlenitější skalní partii. Peliny, tvořené vápnitými opukami, zároveň patří k významným botanickým i zoologickým lokalitám, chráněným (už o roku 1948) ve stejnojmenné přírodní rezervaci. Pěkný pohled na tento úchvatný amfiteátr se nabízí z přilehlého parku nebo z Doskočilovy vyhlídky, dostupné po stezce nad skalami od zatáček silnice u choceňského hřbitova. Podzemí opukových strání Méně známou pozoruhodností opukových strání nad Tichou Orlicí jsou jeskynní útvary. Ze speleologického hlediska jsou zajímavé především tzv. rozsedlinové jeskyně, vzniklé svahovými procesy – gravitačním pohybem („odsedáním“) části svahu. Většinou jsou velice úzké, příkré a proto i obtížně přístupné. Např. poblíž obce Hrádek u Ústí nad Orlicí se skrývá malý otvor téměř 40 m hluboké Průvanové jeskyně, objevené při speleologickém výzkumu počátkem 60. let minulého století. Ještě těsnější a už téměř neprůlezný je vchod do obdobné rozsedlinové sluje při hraně levého svahu údolí nad železniční stanicí Lanšperk. Mnohem menší, obvykle jen několikametrové puklinové jeskyně nebo jeskynní výklenky, se zahlubují i do některých opukových skalních útvarů. Příkladem je dutina na pravém svahu údolí nad tábořištěm Cakle u Ústí nad Orlicí (v bezlistém období je dobře vidět i z cyklostezky), malé jeskyňky ústí i u železniční zastávky Bezpráví, v Mýtkovských skalách, v údolí Pelinského potoka a také v Pelinách, kde se otevírá pověstmi opředená Koňská díra.
Autor: Doc. RNDr. Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014
Předchozí článek: U ANTONÍČKA – REALITA NEBO FIKCE? Následující článek: Téměř zapomenuté firmy (XXII. část) Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
