|
| |
|
110 let pardubického vodovodu
26.06.2017 Skutečnost, že otočíme vodovodním kohoutkem a teče nám z něj pitná voda, bereme dnes již jako naprostou samozřejmost. Pardubický vodovodní řád si letos připomíná 110 let své existence. Ale již ve středověku byla v Pardubicích voda částečně rozváděna. Užitkovou vodu „pardubickým sousedům v hradbách žijícím“ nesla strúha mlýnská – Městská strúha na počátku 16.století zřízená Vilémem z Pernštejna. Ta vytékala z Chrudimky poblíž dnešního Bělobranského náměstí, protékala za domy v ulici sv. Anežky České, podtekla pernštýnskou ulici, aby se tento uměle vytvořený vodní tok vynořil na Wernerové nábřeží a podél kostela sv. Bartoloměje. V místě před kostelem se pak tok této Městské strúhy vléval do dalšího uměle vytvořeného toku tzv. Městské řeky. Přibývalo také veřejných i soukromých studní. První vodovod byl zbudován Vilémem z Pernštejna na počátku 16. století. Voda z Městské strúhy totiž sloužila mimo jiné také jako pohon vodního kola panského mlýna, který stával na dnešním Wernerově nábřeží. A právě vodní kolo na Wernerové nábřeží sloužilo také pro čerpání vody, která byla odsud vedena dřevěným potrubím do zámku. Voda z tohoto vodovodu také napájela kašnu na Příhrádku. Další kašna bývala na Pernštýnském náměstí v prostoru před dnešní kavárnou Evropa. Říká se, že tato kašna byla napájena vodou vedenou dřevěným potrubím až ze Srchu. Nicméně nikdy nebyly nalezeny žádné důkazy ani pozůstatky toho, že zde tento vodovod vedený ze Srchu existoval, jeho existenci nepotvrzují ani žádné listiny či plány. Dle Zdeňka Janeby z firmy Vodovody a kanalizace Pardubice má však vodárna v Srchu značně naddimenzovanou kapacitu, je proto pravděpodobné, že sloužila nejen pro potřeby Srchu a nejbližšího okolí. Celý systém doplňovaly domácí studny, na 1 200 domů v Pardubicích připadalo až 800 studní a několik veřejných studní na veřejně přístupných místech na nynější třídě Míru, v Jindřišské ulici před Dělnickým domem, na Pernštýnském nám. Bělobranském náměstí, u Kostelíčka nebo na již zmíněném Příhrádku. O vodovodní potrubí spojující Wernerovo nábřeží, zámek a kašny bylo neustále potřeba pečovat. Životnost tohoto dřevěného potrubí se pohybovala okolo 15-20-ti let. Proto existovala v Pardubicích manufaktura, kde se vrtaly kmeny stromů. Jednotlivé části potrubí se k sobě pak spojovaly přes kovové manžety a utěsňovaly se jílem. Existenci této dílny nám dodnes připomíná název ulice Na Vrtálně, kde tato manufaktura stávala. Vodovodní potrubí bylo tehdy již třeba chránit před zamrzáním v zimním období. Proto bylo i ve „vodárně“ na Wernerově nábřeží obalováno potrubí slámou a v zimním období bylo zahříváno ohněm, k čemuž dostával člověk, který se měl o vodovodní potrubí starat, od vrchnosti otop. V devadesátých letech 19. století se do popřední dostávala myšlenka na vybudování městského vodovodu pro zásobování vodou všech domů ve městě. V té době rostly i nároky na množství i kvalitu používané vody. V té době Pardubice velmi rychle rostly a s tím rostly i nároky kladené na město. Proto se městská rada s finančním odborem sešla, aby stanovili pořadí potřeb a finanční možnosti jejich uspokojení. Dne 11.5.1891 bylo rozhodnuto o řešení problémů a mezi těmito problémy byla například otázka výstavby chudobince, nemocnice, zbudování dlažby, osvětlení, ale také vodovodu. 9.6.1897 byla ustanovena komise pro přípravu stavby vodovodu a v témže roce byl požádán Ing.K.Kress z Prahy, aby prozkoumal vydatnost pramenů. V okolí Pardubic se ale dlouho nedařilo najít kvalitní pitnou vodu. Jednak podzemní vody znečišťovaly splaškové vody a pak čtvrtohorní náplavy obsahovaly vysoké množství železa a. Proto bylo řešení vodovodu odloženo. Další pokusy sondování byly provedeny v katastru obce Skupice na úpatí Železných hor, 19 km od Pardubic. Nalezená voda byla dobrá, ale pro velkou vzdálenost místa od Pardubic bylo od jímání vody pro vodovod upuštěno. Vlivem předchozího víceletého sucha se v roce 1903 ve městě objevil nedostatek kvalitní pitné vody. Byly provedeny pokusné vrty v okolí Starého Hradiště, na Ležánkách nebo v Jesničánkách. Již v následujícím roce bylo započato firmou K. Kress s novým pokusným sondováním půdy na západ a na sever od obce Nemošice. Bylo zde provedeno celkem 26 vrtů s příznivým výsledkem. Vody v těchto pokusných studních byly zkoumány i bakteriologicky a byly shledány bezvadnými. Prakticky okamžitě se tam vykopaly dvě studně, postavila se čerpací stanice, strojovna a jednopatrová obytná budova. Zbudován byl vodojem Na Vinici včetně výtlačného řádu. Stavět se započalo roku 1906 a o rok později již začal vodovod sloužit svému účelu. Náklady na pardubický vodovod zbudovaný výtlačnou metodou na spodní vodu přišel tehdy na 600.000 K. Jeho účelem bylo zásobování 28.841 obyvatel města bydlících v 2.664 domech pitnou vodou. Jeden přiváděcí řád městského vodovodu postupoval do středu města, druhý na Skřivánek. Část ležící na pravém břehu Chrudimky byla napájena přímo z vodojemu. Za první světové války byla soustava rozšířena o další dvě studny z důvodu zřízení vojenské nemocnice pro 10.000 raněných. Ve strojovně byla přistavěna dvě nová vysokotlaká čerpadla. Ta původní čerpadla v Nemošicích byla na plynový pohon, nová dvě čerpadla již byla elektrická. V letech 1921 a 1922 byly pak zbudovány další dvě studny. S rozrůstajícím se městem rostla i spotřeba vody. K původním studním přibývaly další, až na celkem 13 studní. Městská potrubní síť měřila v roce 1930 celkem 36.980 m. Pro zajištění dostatečného množství vody i v budoucnosti se rozhodla vodárna provést v zimních měsících roku 1931 nové pokusné sondy na území severně od Nemošic. Tyto práce provedla firma ing. Boh. Belada z Prahy. Voda byla dopravována výtlačným řádem do města. Na odbočce tohoto řádu na Vinici ve výšce 233 m nad mořem je dvoukomorový železobetonový vodojem o obsahu 864 m3, který byl roku 1907 postaven roku 1907 nákladem 100.000 K firmou Hrůza a Rozenberg. Výběrové řízení na provedení stavby vodovodu bylo vyhlášeno 22. srpna 1905. Na budově vodojemu je dodnes nápis: „Vodojem královského komorního města Pardubic L.P. 1907.“ Budovu zdobí městský znak. Profesor Hráský ve svém publikaci z roku 1919 uvádí, že se jedná o první železobetonový věžový vodojem u nás. Věžový vodojem měl částečně sloužit i jako turistická rozhledna, proto bylo jeho okolí souběžně se stavbou zkultivováno jako parkový sad s nedalekou výletní restaurací. Uskutečněná drobná střešní vyhlídka je dodnes přístupná točitým schodištěm vinoucím se při vnitřním plášti stavby a od podesty pod vodním reservoárem pak pokračující kolem středního válce. Celková výška budovy vodojemu je 25,5 m. V horní části je umístěn dvoukomorový vodojem o obsahu 864 m3. Poloměr komor je 7,75 m, vnější průměr je 18,1 m. Výška dna nad terénem je 13,75 m a výška vody ve vodojemu je 5 m. Stavba vodojemu stála 100 tis. K. Když v polovině 20. století vyrostla v Pardubicích nová sídliště (Dukla, Polabiny, Dubina aj.) a spotřeba pitné vody v městě rapidně stoupla, bylo nutno dát do provozu nové vodní zdroje a vybudovat vodojemy o větší kapacitě. Ty vznikly v Mikulovicích a na Kunětické hoře. Kromě toho byla například v lesíku na Dukle zbudována studna, která zásobovala vodou sídliště Dukla. Poté, když nebyl již tento zdroj vody třeba, byla budova čerpací stanice přeměněna v restauraci, která nesla jméno U Bobra. Další lokální zdroj byl např. nedaleko sila v Černé za Bory. Do 80. let fungovalo ve městě 32 posilujících stanic tzv. automatických tlakových stanic, které již dnes, kdy je ve městě zbudována páteřní síť dostatečného průměru, pozbyla významu. Tlakové stanice dnes dnes fungují již jen čtyři – na Karlovině, sídlišti Závodu míru, na Dubině a pak pro 18-ti patrový věžák v Polabinách. Jak již bylo zmíněno, dnes je voda do Pardubic přiváděna z vodojemů na Kunětické hoře a z mikulovického kopce. Do vodojemu Kunětická hora je voda přiváděna z úpravny vody v Hrobicích, která zde před tím, než se vydá na Kunětickou horu je zbavena příměsí železa a manganu. Do vodojemu Mikulovice je voda přiváděna z čerpací stanice Nemošice a ze zdrojů na Chrudimsku, konkrétně se jedná o podzemní vodu z vrtů na Podlažicku a povrchovou vodu z Chrudimky, která je upravena v úpravně vody Monako nedaleko stejnojmenné výletní restaurace nedaleko Slatiňan. Jak vodojem na Kunětické hoře, tak vodojem v Mikulovicích mají shodnou kapacitu 15.000 m3, stejně tak jako kapacit v Mikulovicích má kapacitu 15.000 m3. Jen pro porovnání – kapacita vodojemu na Vinici je 800 m3. Vodojem na Vinici byl nedávno zrekonstruován a jeho technické zařízení bylo znovu zprovozněno. Dnes slouží jako záložní zdroj pro nemocnici (při plném provozu nemocnice vystačí voda na 2 dny, při úsporném provozu na delší dobu). Původně stál vodojem takřka na holém temeni Vinice a byl z daleka viditelný. Dnes je ukryt v porostu stromů. Vodojem je technickou památkou. Není také bez zajímavosti, že po zavedení vodovodu v roce 1907 byla spotřebovaná voda účtována podle paušálu, který vycházel z obytné plochy nemovitosti a účtovaného nájemného. Po zavedení vodoměrů v roce 1926 spotřeba vody poklesla o 40 procent. Jen pro srovnání: V roce 1926 bla spotřeba vody 85 litrů na osobu a den. Dnes je denní spotřeba vody na jednoho obyvatele jen o litr vyšší, tedy 86 litrů vody. Prameny: - Miroslav Huňáček: Devadesát let městského vodovodu, Zprávy Klubu přátel Pardubicka 7-8/1998 - http://www.vodarenskeveze.cz - Informace od Zdeňka Janeby z firmy Vodovody a kanalizace Pardubice a.s.
Autor: Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2017
Předchozí článek: Německy píšící spisovatelé Svitavska a Moravskotřebovska Následující článek: ODBORNÁ KNIHOVNA NÁRODNÍHO PAMÁTKOVÉHO ÚSTAVU, ÚZEMNÍHO ODBORNÉHO PRACOVIŠTĚ V PARDUBICÍCH A JEJÍ POKLADY Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
