|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
4/2014
21.02.2016
Kdo to je? Nepředbíhejme! Dnes Vám totiž o něm můžeme svěřit pár informací, které jsme získali na návštěvě v jeho dílně. Pan Flégr patří mezi ty z nás, kteří se vyučili nějakému řemeslu. V jeho případě však nezůstalo jen u vyučení. On se totiž do své práce i zamiloval. Víte, u něj neuslyšíte slovo kůže, ale useň, podrážka není podrážka, ale podešev, uvnitř boty najdete stélku, na zadní části opatek (dáváme tam patu), dírky ozdobné pro tzv. anglický styl svršku nebo jen dírky na tkaničku se vždy jen perforují, švec je obuvník a pozor napínání svršku na kopyto sluje „cvikání“. A víte co to je tužinka? To je zase výztuha špičky. A tak najednou zjistíte, že v malém domku, kde se jen pracuje a opravdu tam není ani kousek volného místa, jste v jiném světě kde voní useň, lepidla, guma – tedy pryž, hlučí stroje a strojky a zkrátka v každém koutě je nějaké zařízení a Vy se zvědavě ptáte mistra, co že to či ono zařízení umí. A že fakt něco umí dokazují stopy rukou a materiálu na strojích a nářadí. Máloco je totiž nové, hodně věcí pořídil jejich majitel ze zrušených či modernizovaných výrob nebo od někoho, kdo se s řemeslem už rozloučil. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 
21.02.2016
Dne 13. 10. 1781 rozhodl ve vídeňské státní radě rakouský panovník a římskoněmecký císař JOSEF II. o dokumentu, kterým byla vedle dosavadního oficiálního římskokatolického náboženství tolerována tři další křesťanská vyznání, a sice augsburské (luterské, evangelické v užším slova smyslu), helvetské (kalvínské, někdy označováno i jako reformované) a řeckopravoslavné (náboženství s Římem nesjednocených Řeků ve východní části monarchie). Byla tím rozvázána, jak se píše v úvodu, pouta útisku ve věcech svědomí. České gubernium přijalo toleranční patent 30. 10. 1781. V českých zemích byly početně nejsilnější augsburské a helvetské proudy. První z uvedených duchovních hnutí vycházelo z augsburského vyznání sepsaného humanistickým učencem, reformačním teologem 16. století, vysokoškolským pedagogem a přítelem Martina Luthera PHILIPPEM MELANCHTHONEM. Vychází z apoštolského, nikajsko-cařihradského a Athanasiova vyznání víry. Spásy a odpuštění lze dosáhnout pouhou vírou. Při večeři Páně se přijímá pravé tělo a krev Kristova, vysluhují se svátosti, bohoslužby se praktikovaly mj. se svíčkami, krucifixem, hostiemi. Svatými se má věřící inspirovat, ne však je žádat o přímluvu (jediným přímluvcem je totiž Ježíš Kristus). Helvetské vyznání vzešlo ze švýcarské (tedy helvetské) protestantské reformace 16. století a je spojeno především se jmény ULRICHA ZWINGLIHO, JANA KALVÍNA a HEINRICHA BULLINGERA. Zdůrazňuje spasení z Boží milosti, kterou člověk přijímá vírou. Bůh má svrchovanou vládu nad světem. Večeře Páně je pokládána jen za připomínku. Bohoslužby jsou prosté, zbavené ceremonií. Velký význam je přikládán kázání a čtení biblického textu. V běžném životě je kladen důraz na řád, kázeň (ve smyslu starozákonní přísnosti) a rozvoj sborového života. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 
21.02.2016
Podnikatelé, jejichž příjmení začínají písmenem H, se zdají být „nekoneční.“ Ve svém seriálu se zaměřuji pouze na pardubické podnikatele, je však třeba říci, že se v archivních fondech nalézají i záznamy o podnikatelských aktivitách, z okolí Pardubic. Náš seriál by se tak mohl rozrůst i těmito směry. Začneme dnes podnikatelem Antonínem Hronem (nar. 1887 v Pleci, okr. Kamenice n. Lípou), který se v letech 1924-1943 věnoval soustružnictví perleti. Živnostenský list byl vydán dne 13. 5. 1924. Svoji živnost A. Hronek přenesl neznámo kdy do Pardubic-Jesničánek č. 196, později Na Záboří č. 1135. Václav Hronek (nar. 1912, Vysoké Chvojno) vlastnil pekařství v Pardubičkách, Komenského č. 208 v pohnutých letech 1938-1945. K opovědění živnosti došlo 16. 5. 1938. Pekařství hodlal provozovat v domě pana Winternitze, dříve zde provozoval pekařství Jaroslav Dvořák. Dne 14. 7. 1945 oznámil V. Hronek, že z důvodu nemoci nemůže dál provozovat pekařství. Od 1. 10. 1945 živnost pokračovala dál ve své činnosti. Další archivní zprávy chybí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 
21.02.2016
K malebným partiím krajiny Pardubického kraje patří údolí středního toku Tiché Orlice. Řeka, pramenící na temeni Jeřábu a posléze protínající snížený hřbet Orlických hor, se v podhůří zařezává převážně do usazených hornin. Z nich jsou v povodí obou Orlic –Tiché i Divoké – nejrozšířenější světlé usazeniny, souhrnně nazývané opuka. Docela obyčejný kámen opuka Opuka bezesporu patří k docela obyčejným, ale v mnohém i pozoruhodným „kamenům“ naší přírody. Slovo „opuka“ se sice běžně užívá, ale vědecká petrografie (tedy nauka o horninách) se mu obvykle vyhýbá a nahrazuje jej odbornými názvy, jako písčitý nebo spongilitický slínovec, prachovcovitý či vápnitý jílovec, prachovec apod. Jemnozrnná hornina opuka pochází, podobně jako „hrubší“ pískovec (tvořící např. hojně navštěvovaná skalní města), z druhohorního období svrchní křídy, kdy převážná část území nynějších severních, východních i středních Čech byla zaplavena mořem. Slovo opuka prozrazuje, že jde o horninu, která se poměrně snadno odděluje („puká“) podle vrstevních spár i puklin a této vlastnosti se odedávna využívá i ve stavebnictví, případně v sochařství. Nikomu by se asi nepodařilo spočítat, kolik je na východě Čech venkovských usedlostí, stodol či alespoň zídek kolem zahrad, postavených právě z opuky. Největší sláva využívání tohoto kamene sice už patří minulosti, přesto jde o horninu v mnohém pozoruhodnou, včetně přírodovědného a krajinotvorného hlediska. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 
21.02.2016
V toto pojednání*) se pokouším najít odpověď na otázku po původu pojmenování místa „U Antoníčka“, v lese na rozhraní katastrů Přívrata, Řetové a Sloupnice. Za prokázané můžeme považovat, že na místě původně stál sloup s obrázkem (dost možná sv. Antonína Paduánského), zatímco současné stavební a společenské aktivity jsou tak říkajíc mimo historickou realitu. Bohužel, k důvodu pojmenování schází to nejpodstatnější, totiž dobový doklad, který naopak nechybí kdysi poutnímu a dnes opomíjenému místu v Mandli. Zároveň takto vyjadřuji dík knihovnici paní Jitce Melšové a správci fondu fotografií panu Ladislavu Wochotzovi z Městského muzea v Ústí nad Orlicí, bez jejichž zájmu a ochoty by tomuto pojednání chybělo to podstatné – svědectví E. V. Danihelovského. Současnost versus historie Ve 12. svazku sborníku Pomezí Čech, Moravy a Slezska vyšlo pojednání Věry Kašparové s názvem Kostel sv. Mikuláše a drobné sakrální stavby ve Sloupnici a okolí, zakončené kapitolou 5.3 Kaple sv. Antonína Paduánského („U Antoníčka“).1) Autorce byla předlohou jednak znalost místa samého, jednak internetová verze článku Hany Šafářové, pak otištěná ve Zpravodaji obcí pod názvem 10. přátelské setkání sousedů a turistů v lesích u sv. Antoníčka.2) Po sumarizaci sakrálních staveb ale sama předesílá (a v rámci objektivity se to patří zdůraznit), že „předmětem zájmu práce však nejsou svaté obrázky, které lidé v minulosti s oblibou věšeli na památné stromy“.3) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 
21.02.2016
Pod tímto hradem strávili turisté Klubu přátel Pardubicka týden svého turistického pobytu ve dnech 6. až 13.září 2014. Ubytováni bylo v obci Svojanov v penzionu PALLA, který byl postaven v roce 1937. Městys Svojanov je schovaný v krásném údolí řeky Křetínky, kudy vedla jedna z nejvýznamnějších obchodních stezek - Trstenická. Je připomínán již v roce 1287 ve Zbraslavské kronice v souvislosti s hradem Fürstenberg. Jeho minulost je proto spojena s hradem. Nevyhnuly se mu husitské války ani válka třicetiletá, nebyl ušetřen ani od nájezdů selské jízdy roku 1624. Svojanov se záhy stal samostatným městysem, kterému bylo uděleno právo tržní i právo hrdelní a působilo tu hodně cechů. Od roku 1583 má obec znak – stříbrného lva bez korunky v červeném štítě. Roku 1786 byl vystavěn kostel sv. Petra a Pavla, který se krásně vyjímá na mírném kopečku nad celým Svojanovem. Byl dostavěn v roce 1788 a protože pozdější úpravy téměř neovlivnily jeho původní vzhled, je památkově chráněn. Původní jsou i střešní konstrukce – na bednění střešní cibule je letopočet 1788. Kazatelna je barokní s dřevěnými plastikami, hlavní oltář empírový. Interiér byl vyzdoben iluzivní výmalbou a štukovými římsami. Postranní oltáře, lavice a varhany jsou novodobé. Kostel byl znovu otevřen a vysvěcen 13.května 2007. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 
21.02.2016
Kde se vzaly koledy? Slovo koleda podle naučných slovníků označuje lidovou píseň, která byla určená k obřadům zimního slunovratu. Až později pod vlivem křesťanství začaly oslavovat narození Krista. Prapůvod slova hledají někteří autoři u bohyně Ledy (Lady), kterou staří Slované uctívali jako bohyni lásky, krásy a manželství. Podle některých zdrojů je název „koleda“ odvozen od římských lednových přání – Calendae Ianuariae, což byla obřadní schůzka spojená se zpěvem písní, popěvků a říkadel, za něž koledníci dostali dary. Časem se církvi znelíbil rozpustilý ráz obchůzek, kdy lidé koledovali v nejrůznějších maškarách, a zavedli obchůzky kněží. Ať tak nebo tak, kněží a později děti a oficiálové, pastýři či ponocní pilně obcházeli stavení a koledovali. Zpívající koledníci si vysloužili trochu hrachu, krup, lnu nebo třeba koláč či kus vánočky, kněží dostávali peníze a výši darů si prý v pozdějších dobách přímo hamižně diktovali, k nelibosti sedláků. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
