|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
4/2012
17.06.2013
Na 9. září letošního roku připadlo 100. Výročí úmrtí básníka, dramatika
a překladatele Jaroslava Vrchlického (nar. 1853 v Lounech
pod vlastním jménem Emil Bohuslav Frída). Jeho dílo kdysi hodnocené
jako titánské (270 knih) je dnes bohužel pozapomenuté snad až
na divadelní hru „Noc na Karlštejně“ upravenou na fi lmový muzikál
(Z. Podskalský – K. Svoboda).1)
Když jsem psal v letech 2007–2009 svou
knihu o pardubickém vlastivědném pracovníkovi
řídícím učiteli Františku Karlu
Potěšilovi (1864–1935)2), věnoval mi jeho
příbuzný – pardubický lékař MUDr. Jiří
Potěšil – své výpisky o Vrchlickém, s nímž
byla rodina Potěšilů příbuzná3) a jeden starý
novinový výstřižek z roku 1944, o němž
se ještě zmíním.
Podle knihy „Vrchlický v dopisech“ editované
literárním historikem Albertem
Pražákem (předsedou ČNR v Praze roku
1945)4) vzniklo příjmení Frída (či Frýda)
z Frydrych. Příjmení Frída se podle A. Pražáka
vyskytuje roku 1523 a 1604 v trhové
smlouvě svobodnického rodu Bradáčů,
jenž žil v Bradáčově u Mladé Vožice. Zakladatelem
frídovské větve, z níž pocházel
básník J. Vrchlický, byl Jan Vojtěch Frída
(1758–1841), který měl se svou ženou Rozálií,
roz. Braunovou syna Jana Josefa Frídu
(1787–1871). Tento kožišník a cechmistr
byl mj. členem městské rady v Brandýse
nad Labem a aktivním účastníkem revolučních
událostí roku 1848. Oženil se s Annou
Nezbedovou z Vrábí, s níž měl 5 synů.
Čtvrtý z nich Jakub Jan Frída (nar. 1827
v Brandýse n. L.) byl otcem Emila Bohuslava
Frídy (později J. Vrchlického).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
17.06.2013
K písemné pozůstalosti se přiřazují
zřejmě první jeho písemnédokumenty,
nalezené v současné
době. Výběr z jeho vynikajícího
malířské tvorby můžeme vidět
v expozici českého moderního
umění Národní galerie v Praze.
Jedná se o pět dopisnic s jeho
vzkazy a myšlenkami. To vše vyplňuje
další mezeru pro poznání
jeho života a tvorby. Jedná se o pět
poštovních pohlednic, z nichž dvě
jsou reprodukcemi romantických
krajin rakouského malíře Splitbergera.
Další tři zásilky jsou rovněž
dobově romanticky laděné fotografi
cké pohlednice.
Obsahem Pruchova sdělení jsou jeho
myšlenky a dojmy zaslané v letech
1905 –1906 tenkrát mladé dívce Marii
Šimečkové, později provdané Vrzáčkové.
Její otec vlastnil mlýn na řece Chrudimce,
existujícím tenkráte v říčním údolí pod
obcí Hoješín. Oddělení mlýna od většiny
obce tvořilo jakousi samotu, k níž patřilo
ještě několik stavení nazývaných Dolní
Hoješín, což také dosvědčuje Pruchou
psané adresy. V současné době je údolí
i s bývalým mlýnem zaplaveno vodou
údolní přehrady Seč. Pozůstatky bývalé
štětované cesty, značné množství smrkových
pařezů kdysi pokáceného smrkového
lesa, sloupy bývalého mostu i zbytky
mlýnských budov byly k vidění ještě
v roce 1965, kdy došlo k vypuštění přehrady
vzhledem k nutným opravám hlavní
přehradní hráze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
17.06.2013
Obec Medlešice (od 1. 7. 1985 místní část Chrudimi) má od roku
1969 pomník padlých spoluobčanů z obou světových válek. Do té
doby zde byl pouze pomník obětí první světové války. Účelem tohoto
článku je připomenout Jindřicha Vaško, jehož jméno je na medlešickém
pomníku mezi čtyřmi oběťmi druhé světové války.
Připomeňme si jeho vztah k obci právě
při příležitosti 70. výročí hrdinské smrti.
Nejdříve je nutno zdůraznit, že štábní
kapitán „in memoriam“ Jindřich Vaško byl
významnou postavou československého
domácího vojenského odboje v době druhé
světové války a není tedy náhodou, že
se k jeho jménu pojí tituly nositele Řádu
Tomáše Garrigue Masaryka a Československého
válečného kříže 1939.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
17.06.2013
Město ve Svitavské pahorkatině v překrásném
místě v sevřeném údolí Tiché
Orlice na jejím pravém břehu. Vznik
spadá od 13. století, kdy se údolí Tiché
Orlice začíná osídlovat. Nejstarší část
Loukoť doložena r. 1227, podhradí raně
gotického hradu, který na ostrohu nad
řekou postavil Jindřich z Brandýsa.
První písemná zmínka o Brandýse
r. 1274. Počátkem 14. stol. hrad držel
loupeživý rytíř Oldřich z Brandýsa, který
s pánem na Žampachu plenil zboží Zbraslavského
kláštera. R. 1360 se majiteli na
téměř století stali páni z Boskovic. Jan
z Boskovic a Brandýsa stál na katolické
straně, roku 1420 jako velitel bránil Vyšehrad
proti Pražanům. V roce 1423 zemřel,
jeho jediná dcera Veronika prodala
Brandýs Smilu Holickému ze Šternberka.
Rozrostlé podhradí mělo již r. 1340 status
městečka. Ve druhé polovině 15. stol.
hrad i městečko drželi Kostkové z Postupic,
páni Litomyšle. Prvním byl Zdeněk
Kostka, který Brandýs r. 1467 postoupil
svému bratru Janovi. Ten si zvolil Brandýs
za své sídlo a občanům vydal četná
privilegia, m.j. se vzdal odúmrtě a daroval
jim řeku od Kamenného mlýna až
k pustému mlýnu pod Pernou. Roku 1503
byl Brandýs povýšen na poddanské město.
Král Vladislav mu udělil znak: dvoje
zlaté hrábě křížem přeložené v modrém
poli. R. 1505 se majitelem stal Bohušův
bratr Jan, který Brandýs již r. 1506 prodal
Vilému z Pernštejna.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
17.06.2013
Nevěříte-li, stalo se to 8. září 2012 v rámci oslav 750 let tohoto
města (založeného kolem roku 1262).
Dopoledne v 10 hodin proběhla v chrámu
sv. Vavřince slavnostní mše sv. celebrovaná
generálním vikářem královéhradecké
diecéze Mons. J. Sochou. Ten uvítal m.j.
i rektora univerzity v Hradci Králové prof.
J. Hynka. V homilii vyšel z evangelického
textu sv. Matouše o rodokmenu Ježíše Krista,
Pána dějin. Ukázal na tomto klasickém
textu roli osobnosti v dějinách a přešel
k zakladateli mnoha českých měst Přemyslu
Otakaru II. Bohoslužbě byli též přítomni
i členové řádu sv. Jana Jeruzalémského
a hosté z Německa.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
17.06.2013
V březnu 1873 přemístila Zemská školní rada
na školu v Kostelní ulici v Ústí nad Orlicí Františka
Josefa Andrlíka, který od roku 1871 učil
jako podučitel na škole ve Výprachticích. Narodil
se 21. září 1852 v Poličce, kde jeho otec,
krejčí, vlastnil i malé hospodářství a později si
otevřel obchod se střižním zbožím.
Byl členem městské rady a místních
spolků a loajálním občanem rakousko-
-uherského státu. Syna nechal pokřtít
jménem tehdejšího císaře. Matka pocházela
z učitelské rodiny, a protože František
měl jen sestru Marii, prosadila, aby
syn studoval. Navštěvoval zdejší německou
reálku a pak tříletý „Ústav ke vzdělání
učitelů“ v Hradci Králové. Oba rodiče
byli velmi zbožní, rodina pravidelně navštěvovala
kostel sv. Jakuba.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
17.06.2013
Tábor Dětřichov byl založen v roce 1940 a původně měl sloužit
k ubytování dělníků, kteří pracovali na stavbě tzv. Hitlerovy dálnice
Vratislav–Vídeň. Nejen tady v okolí města Moravská Třebová,
ale i jinde v této oblasti byly zakládány podobné pracovní tábory.
Když byly práce na dálnici zastaveny, nějaký čas v něm byli ubytováni
východní zajatci – zemědělští dělníci.
Tábor Dětřichov začal sloužit jako porodní
tábor (tzv. Entbindungslager) v srpnu
1943. Byla sem přesunuta část žen
a dětí z nedalekého tábora v Rozstání.
Fungoval skoro dva roky jako porodnice
pro východní dělnice polské, ukrajinské
a ruské národnosti, které k nám byly zavlečeny
během války na práci pro německou
říši. Byly sem německými orgány
posílany ženy z celé Moravy, především
z okresů Bruntál, Krnov, Moravská Třebová,
Svitavy, Šumperk a Šternberk.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
24.02.2013
Pokračování seriálů článků, který vznikl na
základě práce zabývající se problematikou
kamenných křížů a křížových kamenů na
území okresu Svitavy. DOLNÍ ÚJEZD Poloha: Kříž stojí v lese ve svahu mezi údolím Jalového potoka a silnicí č. 360 z Litomyšle do Poličky. Popis: Klínový opukový kamenný kříž s krátkými rameny a téměř nečitelným nápisem otočeným na západ. Čitelné jsou pouze číslice 7 a 8 a jméno JUZA. Ve spodní části kříž přechází do neopracovaného soklu. Historie: Na kříži stál nápis: 1738 JAN JUZA Z literatury české ani německé není kříž znám. Objevuje se až v knize Kamenné kříže Čech a Moravy, kde se píše, že kříž připomíná místo tragické smrti krčmáře Jůzy, jehož zabil padající strom. Jedná se tedy nejspíše o pamětní kříž. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
24.02.2013
Krásný kamenný kříž jsem našel za
Jedlovou při odbočce na Modřec. Podle
pověsti tu měl být zabit bednář nebo
dráteník. Je vysoký 107, široký 74 a silný
26 cm. Se smrtí bednáře by mohly
korespondovat zkřížené paličky, jimiž
je kříž vyzdoben. Zmínku o tomto kříži nacházíme v knize Hynka Jurmana Smírčí kříže na Vysočině – 2000, druhé doplněné vydání str. 34. V nedávné době byl původní kříž, který se nyní nachází v atriu Městského muzea v Poličce, nahrazen replikou. Babka u Jedlovské silnice (dle slýchaného vypravování upravil Jaroslav Vorlíček) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
24.02.2013
Z nejvýchodnějších Čech. Takto
nazvala svoje zápisky z cest
po českomoravském pomezí
spisovatelka Teréza Nováková,
která nalézala v tomto kraji inspiraci
pro svoje romány. Bystré a okolí, vysočinský kraj lidových písmáků, náboženských hloubavců a drobných zručných řemeslníků upoutal nejen spisovatelku, ale i významného českého fi lmového režiséra Vojtěcha Jasného, který v období Pražského jara zde natočil známý fi lm Všichni dobří rodáci, v němž hrálo mnoho slavných českých herců. K tomuto místu se Vojtěch Jasný ještě jednou vrátil s fi lmem Návrat ztraceného ráje. Do třetice se pan režisér do Bystrého vrátil, a to natrvalo, aby zde našel svůj nový domov a v domku na náměstí v obdivuhodné životní vitalitě tvoří scénář pro nový fi lm. Město Bystré u Poličky, čítající kolem jeden tisíc šest set obyvatel na sklonku léta, ožilo cizineckým ruchem zapříčiněným Setkáním zemí kultury evropského venkova (Cultural village of Europe) s bohatým programem, který vyvrcholil v sobotu 25. srpna 2012 Evropskými trhy s prezentací evropských vesnic, ochutnávkou jídel a prodejem zboží, za účasti hejtmana Pardubického kraje Radko Martínka a několika poslanců PČR, senátorů i Berta Kisjese z Holandska, zakladatele tohoto projektu. V odpoledních a večerních hodinách kulturním programem zúčastněných zemí s taneční zábavou. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
24.02.2013
Jindřich Hemerka (nar. 1888, Chrast
u Chrudimi) vedl pohostinství a výčepnictví,
dále výrobu sodové vody a šumivých
limonád, obchod smíšeným zbožím v Husově
ul. č. 379. Archivní materiály jsou
datovány od roku 1910, kdy se 1. 9. 1910
zachovalo potvrzení tehdy nejznámějšího
pardubického drogisty Jana Klečky
(drogérie „U Zlatého anděla“) o zaměstnaneckém
poměru J. Hemerky ve své
fi rmě jako dílovedoucího (od 15. 6. 1908
do 1. 9. 1910)1). Roku 1910 se J. Hemerka
rozhodl osamostatnit. Nová živnost měla
vzniknout na místě fi rmy Josefa Nováka.
S udělením koncese nastala v případě
J. Hemerky „nekonečná tahanice.“ Koncese
na živnost hostinskou byla J. Hemerkovi
udělena 21. 8. 1912 c. k. okresním
hejtmanstvím. Rovněž i městský úřad
v Pardubicích dne 10. 3. 1913 „usnesl se
žádost tuto doporučiti ku příznivému o ní
se vyjádření.“2) V březnu 1918 byla podána žádost o obnovení koncese na výrobu sodové vody. Ve stejném roce si ji podal i známý pardubický podnikatel Bohumil Souček. Protože již provozoval továrnu na výrobu lihových nápojů, „neuznává se za vhodné, aby s touto další koncesovanou živností spojena byla.“3) J. Hemerkovi byla koncese povolena.4) Společenstvo vyrobitelů sodové vody však dne 5. 2. 1919 koncesi J. Hemerkovi z důvodu existence již tří zmíněných koncesí neudělilo. Zvláštní je přímluva jednoho z pardubických lékařů (podpis, jak to u lékařů bývá – neidentifi kovaný) ze dne 18. 4. 1919, kde mj. tvrdí, že „výrobou sodové vody se čelí proti šíření alkoholismu.“5) Další zajímavostí je dopis J. Klečky, ve kterém sděluje, že „pan J. Hemerka, hostinský v Pardubicích, byl v letech 1919–1920 trestán pro nedovolený nákup a prodej tabáku a cigaret.“6) Tato skutečnost byla zřejmě při žádosti o udělení koncesi zatajena. Neshody panovaly v případě přesné lokalizace fi rmy. Ze dne 24. 5. 1917 je uváděno jako sídlo fi rmy Štrossova ul. č. 1, v protokole ze dne 29. 5. 1922 se jako sídlo uvádí dům č. 379 v Husově ul. O přestěhování fi rmy archivní prameny mlčí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
24.02.2013
Fara ve Zdechovicích spolu s kostelem sv. Petra a Pavla vítá každého
návštěvníka obce přijíždějícího od Kutné Hory. Její nový majitel
– Obec Zdechovice, hledá pro tento vzácný objekt, chráněný jako
nemovitá kulturní památka, nové využití.
Proto si nechal zpracovat stavebně-historický
průzkum, který je základním dokumentem
pro komplexní poznání historické
stavby, jejího vývoje i stávajícího stavu,
a který také obsahuje řadu doporučení pro
následnou projektovou přípravu obnovy.
Fara byla postavena v roce 1722 a nahradila
starší „sešlou dřevěnou chýš s doškovou
střechou”. Stavba byla fi nancována
vlastníkem panství – hrabětem Leopoldem
z Věžníku a část dofi nancovalo pražské arcibiskupství.
Výstavba fary prakticky navazovala
na rozšíření kostela, které začalo v roce
1716. Obě stavby byly provedeny zcela konzervativním
a úsporným způsobem bez náročných
architektonických detailů.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
6.01.2013
Po mnohaletém zvažování různých
druhů a systémů podpory
místních produktů se Železnohorský
region stal v r. 2011
členem Asociace regionálních
značek působící na celém území
České republiky. Zapojil se
po bok dalších 20 regionů, které
již své produkty a výrobky
úspěšně propagují a zajišťují
jim tak zasloužený odbyt. Od
r. 2012 se certifi kovaní výrobci
stali nedílnou součástí celkové
propagace a marketingu Železnohorského
regionu. Během r. 2012 bylo postupně certifi kováno 25 regionálních výrobků a produktů, které smějí užívat registrované označení ŽELEZNÉ HORY regionální produkt®. Jedná se o pestrou skladbu základních plodin (brambory, med, hovězí maso, ovoce), produktů a výrobků z přírodních surovin (medovina, mléčné výrobky, pivo, těstoviny, koláče, pečená žebra, kovářské, dřevořezbářské a keramické výrobky) či výrobků s motivem či vztahem k regionu (pletené výrobky z proutí a pedigu, paličkovaná krajka, ekologické přípravky, malba na hedvábí, turistický web, krajkovaná kresba, pracovní oděvy). Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
6.01.2013
Představujeme zbývající Přírodní
parky Pardubického
kraje, jejichž prvních 5 jsme
si představili v minulém čísle
Vlastivědných listů Pardubického
kraje. LANŠKROUNSKÉ RYBNÍKY Pro západní a severozápadní okolí Lanškrouna je typická soustava rybníků, která vznikla přehrazením Ostrovského potoka a jeho přítoků. Vyplňuje mělkou kotlinu a na přibližně tříkilometrové vzdálenosti zde nalezneme sedm na sebe navazujících rybníků. Jelikož jsme o tomto přírodním parku na stránkách Vlastivědných listů Pardubického kraje již psali (Jarmila Skalická: Přírodní park Lanškrounské rybníky, VLPK 2/2010), popíšeme si tuto oblast nyní již pouze velmi stručně. Přírodní park zahrnuje kromě uvedeného seskupení rybníků také okolní lesnaté partie. Zejména pro okolí Olšového a Pšeničkova rybníka jsou olšiny s výskytem bledule jarní v nivě Zadního potoka, která byla zahrnuta do soustavy chráněných území Natura 2000. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 
6.01.2013
Nejstarším písemně doloženým předkem pánů z Pernštejna byl
Štěpán z Medlova. Tento pán byl knížecím úředníkem, který mohl
v mladších letech působit v r. 1213 jako správce na hradě Veveří.
V této době probíhal rozpad údělných knížectví a stál-li úředník,
nebo voják na straně vítězného pána byl za své služby náležitě
odměněn. Jeho synové pak si vzali z obce příklad a snažili se dále
posilovat moc rodu. Jako počátek písemně doložené historie rodu se uvádí rok 1208. V listině, která se dochovala, postupuje olomoucký biskup Robert Štěpánovi, synu Gothardovu m.j. ves Doubravník výměnou za vsi Tuřany a Petrovice. Na závěr své kariéry působil Štepán z Medlova jako purkrabí na blízkém hradu Děvičky na Pálavě. Hrad kontroloval hned 2 důležité stezky najednou: stezku do Uher a stezku do Rakouska. Bylo to velmi strategické místo. Samotný Medlov je ves v bezlesé krajině Dyjsko-svrateckého úvalu. V současné době má cca 600 obyvatel. Po tvrzi již nejsou v současné době památky. Historickou cenu má dochovalý půdorys a kostel zasvěcený sv. Bartoloměji (původně románský). Tady je třeba říci pár slov o tomto světci- -apoštolovi a mučedníku, který má svátek 24. srpna, tedy na konci léta po žních. Je to patron m.j. sedláků. Jméno se někdy též odvozuje z hebrejského „BAR TOLMAI“ – syn oráče brázdy. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
