|
| |
|
Zápisky ruského legionáře
21. 02. 2007 Dvacátého druhého května letošního roku uplynulo 110 let od narození Ladislava Jirka, rodáka z Blata (nyní součást obce Mikulovice). Jeho životní osudy se příliš nelišily od toho, co zažila většina jeho současníků. Mládí, silně ovlivněné účastí v první světové válce, bylo příznačné pro celou jeho generaci. Ne každý se však snažil své zážitky zachytit písemnou formou. Poznámky Ladislava Jirka se navíc dodnes dochovaly. Ve dvou dílech kapesního bločku zaznamenával inkoustovou tužkou své nejobyčejnější zážitky a pocity. Ladislav Jirek se narodil 22.5. 1896 v Blatě, v rodině železničního zřízence, jako nejstarší z pěti dětí. Po ukončení školní docházky na mikulovické škole se vyučil zedníkem v Pardubicích u firmy Leiský. Brzy nato začala v červenci 1914 první světová válka a osmnáctiletý L. Jirek se, snad z jakéhosi furiantství, společně se dvěma kamarády dobrovolně přihlásil do armády. Všichni narukovali na začátku září 1914 k 21. pěšímu pluku do Kutné Hory. Koncem října odjíždějí na ruskou frontu, kde tehdy byla rakousko-uherská armáda v silné defenzivě. Vázne spojení i zásobování. Tady, na konci prosince 1914, začínají zápisky… Byl jsem zajat 21. prosince 1914 u vesnice Kovaleva (Kowalowa u polského města Tarnów) na kopci téhož jména. Ten den ráno byla neproniknutelná mlha, nebylo před sebe ani na 10 kroků nic vidět. Na ruské straně bylo ticho jako v hrobě, které se ale brzy proměnilo v hromové "urá". U nás většinou všecko spalo, jen stráže venku rozestavěné bděly, ale přesto Rusové přišli až k našim zákopům, zatímco druhým se podařilo zajíti nám v týl. Tím nás arciť nepřekvapili, totiž ne všechny. Například mě a Františka Klimpla ne. My už jsme chtěli dne 19., když byl boj, vzít do zaječích, ale nebylo to možné. Zajal nás pěší pluk, jehož číslo jsem už zapomněl. Mnoho práce s námi neměli. Každý, totiž většina z nás, čekala na zajetí jako na vysvobození z hladu a bídy. První naše stanice byl Tarnov, kde byl ruský štáb. Zde zapisovali, kde se kdo narodil, kdy u kterého pluku sloužil, kde byl zajat a jaké je národnosti. Z Tarnova nás doprovázeli kozáci, před nimiž tak mnozí z nás měli strach. Však nebyli tak hrozní a divocí, jak se nám četlo kdys v befelu. Mnohokrát, i když jsme šli sami, nás zastavili k odpočinku. Měli jsme vždy určitý kus cesty denně ujít, totiž do jisté vesnice, kde se mělo přenocovat. Tam nás rozpustili a každý si hledal nocleh sám. Někdy mi přálo štěstí, totiž že nás nakrmili večer i ráno. Záleželo na hospodáři: chtěl - dal, ,nechtěl - nedal. Často se stáva-lo, že naši, nemohouce najít noclehu, sami šli napřed do druhé vsi, kde na nás počkali, až jsme je došli. Tak to až na malé změny šlo stále dál, až do Řešova, kamž jsme došli na Štědrý večer. Na ulicích bylo plno lidí, kteří nám dávali různé dárky, což my rádi přijímali. K večeři dostali jsme černý chléb a hrachovou polévku. Časně ráno nás vzbudili a vydali jsme se na cestu. Tentokrát ale blízkou, na stanici, kde nás čekal vlak. Na třetí den jízdy zjevuje se nám Lvov. Jsme zase po ulici obdarováni. Umístěni jsme v kasárnách, kde jsou ještě rakouské sestry milosrdné. Daly nám rukavice a kamaše. Město nám přivezlo chléb a dalo nám vařit polévku a čaj. Na druhý den odcházíme směrem na Brody. Tak utíká den za dnem a my vjíždíme do Uralu.Věčně jsme u okénka, u dveří. Líbí se nám to cestování, jen kdyby bylo víc v kapse a nebyl vždy voják za zády. V každé garnisoně se mění stráže. Slouží také v ruském vojsku Tataři. Potomci asi těch, co kdysi plenili a pálili u nás. Jsou jich zde celé vesnice. Je zde mnoho závodů a šachet. Rudu též dováží po lanové dráze do pecí. Těšili jsme se na hranici Evropy a Asie, jak je asi označena. Však zase přijeli jsme k ní v noci, takže jsme mnoho neviděli, rozeznali jsme hranol a nápis nebyl znát. Jedeme, jak s větrem o závod. Přejíždíme velké stanice i města, jejichž nápisy nemůžeme rozluštit, až konečně přijíždíme ku konci své cesty. V noci jsme na místě. Na druhý den přišel k nám starý Kořínek z Dražkovic, V. Rychnovský a Svědiroh z Mikulovic a mnozí jiní z okolí Pardubic. Řekli nám, že jsme v Novonikolajevsku a přinesli nám chleba a kouření. Nato 21.února 1915 odjíždíme; totiž 1000 Čechů a Slováků, na vesnici. Máme ve vagoně učitele, který byl před válkou v Rusku. Dobře se domluví. Jedeme prý ku Kaňsku. Přijeli jsme na místo večer, zde nás čekají mužíci se saněmi a vezou si nás domů. My s F.Klimplem jsme na jedněch saních a vezli nás k jednomu hospodáři, kde se nám hned zpočátku nelíbí. V jednom domě bydlí 3 rodiny a těch dětí. Nakrmili nás a šli jsme spát. Ráno je sbor. Teď teprve nastává výběr. Staré žádný, totiž žádná, nechce. My mladí máme hned místa. Tentokrát jsem měl zase štěstí, vzali si mne do dosti bohaté rodiny. V domě kromě hospodáře, hospodyně a dcery (vdovy s chlapcem as pětiletým) nikdo nebyl. S vdovou měl jsem malý románek, proti čemuž staří nic neměli. Následky téhož byly brzy znát. Oblékli mne do civilu a chtěli, abych se oženil, na což já nic neříkal. Dostávali jsme též 25 kopějek na den na stravu. Však můj hospodář po mně nic nechtěl, že prý on jich nepotřebuje a možná, že se mně hodí. Prádlo mně koupili 1 pár, mimo domácích režných košilí a spodků do práce. Tři košile měl jsem saténové na neděli. Ty se nosily po zdej-ším zvyku navrch na kalhoty. Hoši mi arciť nadávali, že se opičím po "bagánech", ale záviděli zároveň. Však i mému štěstí byl též brzy konec. Přišel totiž příkaz, že musíme dělat a peněz, totiž těch 25 kopějek, že nedosta-nem. Jak jsem již psal, ti lakomí hospodáři ani už nikoho nechtěli a těm lenochům se také dělat nechtělo a protože jich byla většina, bylo "řešeno" (rozhodnuto) nás odvézt do lágru, což se také před svátkem Petra a Pavla (29. 6. 1915) stalo. Loučili se mnou jako se synem. Stará, plačíc, políbila mne na čelo. Starý třesoucím hlasem říkal mi, bude-li možno, abych se zase vrátil k nim. Synek vdovin, který všude se mnou chodil, nechtěl mě ani pustit a říkal, abych nechodil, že máma bude plakat. Což se ovšem také stalo, na to však jsem byl připraven. Tentokrát před rodiči padla mi kolem krku a div mne nezadusila svými polibky. Musel jsem jí slíbit, že budu psát. Byli jsme v lágru, totiž na městské porážce v Kaňsku, kamž dvakrát v týdnu za mnou někdo přijel a něco přivezl. Na to nás poslali na dráhu do Tobolské gubernie. Jeli jsme vlakem přes Omsk do Tjumeni a odtud parníkem Toboljak do Turinska, kde se právě na jaře se stavbou dráhy začalo. První tři dny jsem nic nedělal. Potom jsem dělal na pilířích na řece Tuře, však dlouho ne, neboť jsem onemocněl a dostal lehčí práci. Vzal si mne inženýr k ruce a on vyměřoval střed linie, kde měla dráha jít a já kraje. K ruce jsem měl dva Poláky. Platil mi rubl denně. Bývalému hospodáři jsem psal stále a oni mně též. Tak až na malé změny to šlo stále až do zimy. Tehdy všici naši žádali změnu a té se nám dostalo. Mě inženýr stále přemlouval, abych u něj zůstal, ale já nechtěl ani slyšet, říkaje: Naši všichni ujedou, co tu budu sám dělat…atd. On říkal: Budeš ale litovat, žes nezůstal. A jeho slova se splnila. Zavezli nás do Tjumeni a řekli nám: "Když se Vám nelíbí dělat za peníze, budete zadarmo" a poslali nás pěšky zase za Turinsk 80 verst do tajgy, kde i medvědi mají své skrýše. Zde byl jsem až do jara (1916) zapřahnut celé dny, vyjímaje neděli. Udělali jsme si barák ze dřeva v lese, aby nebylo do práce daleko. Kácely se stromy a dělaly vory - já klády vozil na řeku. Jelikož jsem uměl psát rusky, udělali mě "starším" a pak jsem jen dohlížel a jezdil pro chleba a ostatní pro-dukty, též oves pro koně. Za to jsem dostal 10 rublů na měsíc a funt tabáku. Na jaře jsme plavili vory po říčce na řeku Turu a po té do Tjumeni. I zde jsem se naučil brzy s loďkou jezdit a zase se uplatnil. Však ku konci plavby jsem onemocněl a byl nějaký čas upoután na lože. Po příjezdu do Tjumeni dostali jsme z lágru zase velký doplněk a tahalo se dříví z vody. Z ohledu na to, že jsem byl dobrým a spolehlivým pracovníkem a měl u lidí důvěru, dělal jsem intendanta, totiž jezdil fasovat. Na Vánoce 1916 máme též vánoční stromeček, hojně vyzdobený a pod ním zase naše koláče od přátel našich, Františků Sedláčka a Hubáčka, obou pekařů. Tak to šlo až do jara 1917, do prohlášení revoluce, což nám sám zmíněný praporčík přišel říci, maje na čepici červenou kokar-du místo carské. Vojáci utekli domů a my zůstali zase sami na sebe odkázáni. Chtěje si pomoci od bolesti, rozškrábal jsem si poraněnou ruku a ona se mi podebrala. Já musel do nemocnice, kdež jsem byl 14 dní. Doplatek mzdy mi tam hoši přinesli a praporčík mi poslal 50 rublů na přilepšenou. Dlouho jsem ale potom v lágru nebyl. Ač jsem bydlel v invalidní rotě a na práci nechodil, nechal jsem se najmout na loď s nástupem od 15. května 1917. Dělal jsem zprvu "matrosa", asi měsíc. Potom mě vzal kapitán ku kormidlu na pomocníka a přidal mi. Totiž ze 45 rublů na 60 rublů. Osm hodin se pracovalo, osm odpočívalo. Jezdíme po řece Tuře, Irtyši, Tavdě, Tobolu a Obu. Vozí se náklad, většinou pro stát čaj, káva, rýže, cukr, ledek, ostnatý drát, zinek, olovo, prach střelný atd. Zpět zase sůl, mouka, oves, pšenice žito máslo aj. Brzy na to začala řeka zamrzat a my přesto jsme museli s vojáky, vracejícími se domů z fronty, do Tobolska. Vyhrožovali nám, že jestli nepojedem, že nás utopí. Šťastně ale jsme cestu tu vyko-nali a vrátili se do Tjumeni, kdež jsme zimovali. Po příjezdu na zimovku každý dostal práci a mně řekli, že půjdu na přístav do skladů. Ale k tomu nedošlo, neboť to byla záminka mechanika, aby mně vzal k sobě na kvartýr. Práce jsem mnoho neměl. Přinést dříví, vytápět v komnatách a chodit na bazar pro nákup. Musím též připomenout, že paní byla velice hezká a mladá a pán už šedovlasý. Když ale naši v Penze vystoupili (proti bolševikům), byl ve zdejších novinách otištěn rozkaz Trockého, že všechna cizí vojska, která se nalézají na ruské půdě, budou odzbrojena a poslána do lágrů, to mělo stihnouti i naše chrabré hochy, nyní odjíždějící přes Vladivostok do Francie. Ač byli od sebe rozděleni na několik částí, přece se nezalekli a opřeli se mocí. Tehdy byl v Tjumeni vydán příkaz č. 21, ve kterém se všichni příslušníci čsl. vojska vyzývají, aby se zaregistrovali v lágru. Bylo totiž zde mnoho hochů na dovolené. Mnozí se rozešli do vesnic, kde byli částečně jistější a druzí šli do lágru. V příkaze č. 22 už bylo podotknuto, že všichni Češi a Slováci, kteří se skrývají, při jich vypátrání budou zastřeleni. Bylo nás okolo pěti set a byli jme rozděleni na dvě roty. Stráž nad námi drželi Srbové, které také později odzbrojili a na jejich místo přišli "internacionalisti" - Maďaři. Za Srbů jsme byli volni, ti druzí však nechtěli nás pustit ani před barák, ba dokonce jsme nesměli chodit v hloučkách. To trvalo sedm neděl a pak přišlo vysvobození - obsazení Tjumeně 20. 7. 1918 pro-vedené 2. a 6. plukem československých legií pod velením plukovníka Jana Syrového. Z nás hned byl i ze Srbů zformován "otrád" a pak jsme se jsouce ozbrojeni, vydali po řece Tuře do Turinska na dráhu, kdysi mnou měřenou, po starých známých místech. Až jednoho dne dostali jsme z Omska telegram - vrátit se zpět na sborný punkt, což se stalo. Ze 42 parníků ve zdejším přístavě vybrali jsme si ten nejlépe zařízený, pověsili český prapor na stožár a jeli přes Tjumeň do Tobolska. Jelikož v Tobolsku byly nepokoje, stáli jsme zde celý týden a ubytovali se v tom sa-mém domě, kde kdysi býval car. Odtud jedeme do Tary a Omska. V Omsku ale dlouho jsme nebyli, rozdělili nás k různým plukům. Nejvíce nás přišlo k artilerii do Samary na Nikolajevský front. Já byl poslán do městečka Davlekanová, kde tou dobou byl muniční park, však brzy jsem byl zase povolán do Samary, ku štábu brigády, neboť zde se formovala část parku. Vozil jsem vápno na front bateriím a pěším částem. Ve volných chvílích zajížděl jsem tramvají k Volze. Však po krátkém čase, kdy naše chrabré pluky začaly ustupovat před několikrát silnějšími bolševiky, my začali evakuovat Samaru. Bylo zde zlata, stříbra, platiny, mědi, železa, olova, strojů, automobilů, aeroplánů, másla, mouky, pšenice, sukna, plátna, šatstva vojenského, kůže a všeho možného, zle jsme se přitom neměli. Každý den 500 zajatců pracovalo při nakládání. My se též zásobili ovšem moukou, máslem, koží a jiným. Všechny části byly už za Samarou a my zůstali se štábem divize ještě na nádraží. Ale druhý den ráno před desátou hodinou přijeli naši z města, že tam u Volhy ruské části nechaly těžké dělo. Poslali tam nás s koňmi a my jsme dělo přivezli na nádraží a ihned naložili a připjali k nám. Třetí den jsme přijeli k části frontu, držené našimi, bombardujícími nádraží. Na to štáb divize odjel do Ufy a my asi za měsíc za ním. Po cestě se nám nic zvláštního nestalo. Za nějaký čas jel pobočník, šikovatel a nás osm do Trojicka, hledat kvartýry. Zajeli jsme též do Čeljabinska ke štábu korpusu. Svátky vánoční 1918, jsme oslavili vesele. Měli jsme též stromek, ale nádherný, osvětlený elektricky. Bylo u nás mnoho hostí. Totiž náš komandant byl ruský podplukovník a měl mnoho známostí po městě. Kozáci nám poslali líh a my poněvadž jsme to nevěděli, přivezli jsme z našeho pivovaru pivo. Bylo všeho dost. Zde jsme stáli přes měsíc. Ruští důstojníci od nás teď odcházejí a jdou zase do ruské armády. Máme komandanta majora Přikryla. Při loučení nás ruský plukovník všecky líbal a říkal, že snad se ještě uvidíme a přál nám všem, šťastně se dostat do zlaté Prahy… Brzy na to odjíždíme do Inokentěvska sedm verst od Irkutska. Zde Přikryl byl jmenován komandan-tem dělostřelectva 1. divize. Tak ubíhá den za dnem. Koupili jsme seno a svážíme ho sami. Je to dvacet kilometrů, tak ráno jedou jedni a odpoledne druzí a koně též měníme. Za týden jsme se svážením hotovi a nastává zase pravidelný život. Ten však dlouho netrvá, po měsíci máme po radosti, seno jsme zkrmili a nyní ani koupit nemůžem. Ani intendantstvo nám nic neposílá. Říká se, že budeme brzy evakuováni. Moc tomu nevěříme, ale jelikož začínají se odprodávat koně, máme přeci naději, arciť jen malou. Mně jednoho koně prodali, ale poněvadž starší ročníky jedou do vlasti, dostal jsem zase jiného. První pluk právě začíná odjíždět na východ a proslýchá se, že za ním pojede druhý a potom my. Nyní začíná zde mrznout a tím ovšem nastává konec zábavám v přírodě. V kavárně prvního pluku se zařizuje sál a brzy na to zahajujeme zimní sezónu. Pivo i druhé nápoje nikdy nechybí. Též druhý pluk se začíná po nás opičit. Zábava stíhá zábavu, ale přece domov nám tkví stále na mysli. 27. 12. 1919 zde chtěli eseři udělati převrat, což se částečně jim podařilo, vzali Glaskov a nádraží. Dvacátého osmého prosince odpoledne začala přestřelka na Znamenské, řeka Ušakovka dělá zde hranici mezi oběma stranami. Jeden druhého tu nezná, například za jedním rohem ruský plukovník s ručnicí v rukou je zastaví, chce propusk, když se přesvědčí, že jsou Češi vypravuje, že ani sám neví, čí je. Ptá se, kdo má město. A takových případů je víc. 20. 1. Odjíždíme v podvečer dále na východ, na každé stanici stojíme a v depu až dva dny, než na nás dojde řada. Nejdéle jsme stáli v Mysové - 14 dní. Ve Vrchně - Udinsku stáli jsme den, potom jedeme dále, však nikde to není lepší. Až dojíždíme do Mandžuska, zde je poměrně lacino, ale na staré zachované peníze Nikolajovy (staré ruské carské peníze). Však i zde stojíme celý den. V noci s námi manévrují sem a tam, kdy pojedem, se neví. Ráno děžurnyj (dozorčí) důstojník oznamuje, že jedem, však žádný nechce věřit, řada na nás ještě není. Brzy ale jsme se přesvědčili. Teď teprv jedeme, jako když nás hrom nese. Míjíme Charbin, až na stanici Pograničná zase stojíme několik dní, načež se nesem ku konci své cesty, ku Vladivostoku. 23.4. 1920 O půl jedenácté opouštíme Vladivostok. Jede nás na lodi 6400, a to: 4. pluk, 5. pluk, I. těžký divizion, celý muniční divizion a různé jiné komandy. Jíme jen dvakrát denně, o desáté hodině ráno a v pět hodin večer. Mně to úplně stačí. Naše loď se jmenuje "America". Bývala to loď německá, téhož jména. Je dvoukomínová, dlouhá 667 stop, široká 73.3 stop, hlubo-ká 44,5 stop. Tonáž 22 000 tun, náklad 13 637 tun. 28.4. Ve tři hodiny odpoledne přijeli jsme do Hongkongu. Je dovoleno jít do města. Město je nádherné: Tramvaj, lanová dráha, krásné paláce s parky, mnoho květin a ptactva, že se cítíš docela jinak. Stavby, lešení. Pracují bárky kolem lodi - nakládání uhlí, vody atd. 7.6. Konečně za zvuků obou hudeb jsme přistáli v Terstu. Viděti zde legionáře italské, francouzské i ruské. Vítají nás slavnostně. Za malou chvíli bylo našich mnoho na břehu. Každý hledá známé. Brzy na to odjíždějí ženy a nemocnice. Za nimi sborný prapor, muniční park, těžký divizion, sklad dělostřelectva a 5. pluk. Vyjíždíme z Terstu. 10.6. Dopoledne ozdobujeme si svoje vagóny a odpoledne odjíždíme k Lublani. Slovinci nám mávají kapesníky - slovinské ženské jsou proti Italům. 13.6. Zde dostáváme naši brigádu a zanedlouho na to jsme na hranici naší republiky. To je radosti k nepopsání. O půlnoci jsme v Budějovicích. 14.6. Ráno v 7 hodin je paráda a ve 12 hodin odjíždíme přes Tábor, Benešov do Prahy. Zde nás ze všech stran vítají. Ladislav Jirek se tedy po šesti letech vrátil z války, ale nikoliv úplně domů. Musel, stejně jako jeho spolubojovníci, ještě dosloužit půl roku vojenské služby v armádě Republiky Československé. Tuto vojenskou službu odbýval jednak v Kostelci nad Labem, jednak v Praze Na Po-hořelci. Na přelomu roků 1920 a 1921 byl propuštěn do zálohy. Záhy - 5.2. 1921 - se v Mikulovicích oženil se svou "bývalou milou" Marií Javůrkovou z Medlešic. Státní služba, na niž měl jako legionář nárok, byla však podmíněna prací na Slovensku. Na osm let se tak staly domovem mladých manželů východoslovenské Medzilaborce. Po návratu, v roce 1929 - již se dvěma dětmi - se rodina Jirkových natrvalo usídlila v Medlešicích u Chrudimě. Ladislav Jirek prožil celý aktivní věk jako zaměstnanec ČSD a zemřel na počátku roku 1974. Na závěr už nezbývá než dodat, že všechny infor-mace a obrázky jsem čerpal z pozůstalosti pana Ladislava Jirka, jehož jsem vnukem. Autor: Ing. Vlastislav Smutný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2006 Předchozí článek: Naučná stezka K pramenům řeky Svitavy Následující článek: Milníky a rozcestníky Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
