|
| |
|
Zaniklý cihlářský průmysl mezi Chrudimí a Pardubicemi
18.12.2021 Cihlářství jako takové je hodně starým řemeslem. Svědčí o tom starověké nálezy babylonské i egyptské. V Evropě se rozšířilo do 10. století našeho letopočtu, zejména zásluhou církevních staveb. Po mnoho století pak byly cihlové stavby výsadou movitějších. Ve venkovském prostředí se u nás cihlové stavby začaly šířit až v 18. století, masové využívání cihel nastalo od počátku 19. století. Bylo tomu tak zejména díky novým opatřením, která umožňovala poddaným pálení cihel na vlastních pozemcích. Důvodem šíření cihelných staveb bylo i riziko rozsáhlých požárů u dřevěné zástavby v obcích. Důležitým momentem bylo zavedení nového živnostenského řádu v roce 1859, který umožnil provozování živnosti prakticky všem občanům. Nejstarší způsob zpracování cihel byl v tzv. polních pecích – tedy s periodickým cyklem, obdobně jako výroba uhlí v milířích. Velký význam mělo zavedení modernějších pecí s nepřetržitou prací, tzv. Hoffmannových kruhových pecí (podle berlínského stavitele F. Hoffmanna) První pec tohoto typu byla u nás postavena v Přerově v roce 1868. Oblast mezi městy Chrudim a Pardubice má velmi vhodné podmínky pro vznik tohoto řemeslného a později průmyslového odvětví. Cihlářská hlína - z geologického hlediska čtvrtohorní spraš - se zde vyskytuje ve značném množství a velmi dobré kvalitě. Největší mocnosti návěje spraše dosahují na jedné straně okolo Blata a Bylan, na straně druhé mezi Tuněchody a Hrochovým Týncem. Tedy tradice této činnosti v regionu bude patrně dlouhá, ale doložit ji písemně můžeme až ve vrcholné fázi průmyslové činnosti. V současnosti se už ovšem nacházíme „na konci cihlářské historie“. Nikde v bývalých okresech Chrudim a Pardubice se už cihlářské zboží průmyslově nevyrábí. Původní malou, čistě rukodělnou výrobu cihel v našem regionu můžeme dokumentovat na dávno zaniklých cihlářských výrobách v obci Medlešice O starším z cihlářských provozů nemáme žádné písemné doklady. Byl objeven při archeologickém průzkumu souvisejícím se stavbou obchvatu (silnice č.I/37 ) v katastru obce v roce 2011. Archeologická zpráva o něm uvádí, že se jedná o polní cihlářskou pec, která pracovala původní technologií, známou už v době římské. Nicméně s ohledem na to, že objekt nebyl zachycen ani v prvním ani druhém vojenském mapování, lze dobu jeho funkce klást buď před rok 1780 nebo do období 1783 až 1850. O další cihelně v Medlešicích můžeme uvést již více. Vznikla jako „panská“ cihelna, tedy nákladem majitele medlešického velkostatku. O této cihelně se sice rovněž nedochovalo mnoho dokumentů, ale přece jen jeden můžeme nálézt v SOA Zámrsk. Jedná se o dokument z 8. září 1855 nazvaný „Revers“ a uvádějící německy zhruba to, že majitelka medlešického panství, hraběnka Trauttmansdorfová, se zavazuje, že bude vždy udržovat v pořádku mostek z jejího pole na pardubickou silnici, poněvadž na tomto poli dala postavit cihelnu. Podle publikace R. Robla - Pod kopcem Mikulovickým, cihelna používala pouze polní pec „hicovku“ a tři forotníky. Doplňme, že ona cihelna se nacházela v místě pozdějšího medlešického motorestu, dnes působiště administrativy několika firem. Budova č.p. 139 se ovšem nachází v navážce a do roku 1970 byl v těchto místech takzvaný dolík, tedy pozůstatek po těžbě suroviny. Hliniště této medlešické cihelny zabíralo plochu přibližně dvou hektarů mezi silnicí na Pardubice a paralelní cestou ke Blatu. Ještě dnes je celkem dobře patrný jakýsi „výchoz těžby“ v místě zahrádek na straně severní. Po cihelně se také dochoval tzv. domeček u pardubické silnice, v místě dnešního č.p. 50, který zmizel až v 70. létech dvacátého století. Maximální hloubka, v které se těžilo, asi o mnoho nepřesáhla tři metry. Zatímco v okolí Medlešic v té době vznikaly nové cihelny, majitelé medlešického panství neprokázali dostatek podnikatelského ducha, neinvestovali, a cihelna zanikla někdy po roce 1880. V Dalších desetiletích byla na místě cihelny jen pole a po roce 1970 došlo k zavážce a zastavění prostoru. Postupme tedy do doby průmyslové cihlářské výroby. Mikulovice Na severozápadních svazích Mikulovického kopce s dominantou kostela svatého Václava se nacházela již dříve rukodělná cihelna panská – v místě č.p. 43. Pardubickým stavitelem Václavem Kašparem byla v roce 1881 západně od ní zřízena další cihelna s kruhovou pecí. Následně v roce 1884 investovala panská cihelna do nové kruhové pece s dvaceti komorami. Nová Kašparova cihelna byla do roku 1909 vybavena kruhovou pecí s 16 komorami, v tomto roce pak rozšířena na 26 komor. Na počátku 30. let Kašparova cihelna zaměstnávala až 100 pracovníků, zatímco sousedící konkurence jen 50. Postupně byl ale provoz obou cihelen utlumen a od šedesátých let 20. století, zde sídlilo družstvo Stavba. Objekty cihelen doznaly značných změn i dnes slouží z části k podnikání. Blato Blatská cihelna – s pecí kruhovkou byla založena v roce 1898. Zřizovatelem cihelny byl František Tichý. Při těžbě hlíny v blatské cihelně byla nalezena v roce 1900 úplná kostra srstnatého nosorožce, která je nyní vystavena v Národním muzeu v Praze. Pamětníci vzpomínali, že když se ve světle zbarvené stěně těžené cihlářské hlíny objevila tmavá skvrna, dal se očekávat zajímavý nález z mladší doby kamenné, bronzové i z dob pozdějších. Pec, původně o 14 komorách byla rozšířena v roce 1907 na 28 komor. Výrazná modernizace provozu cihelny nastala za majitele Bohumila Součka – podnikatele z Pardubic. V roce 1924 byla přistavěna strojovna, v r. 1926 nové Kellerovy sušárny. Pracovalo zde až 150 zaměstnanců. Na hliništi zabezpečoval od 60. let těžbu lopatový bagr z Uničovských strojíren. Cihelna byla v provozu až do devadesátých let 20. století. Leč nakonec ji stihl osud podobných provozů, které bez modernizace neměly šanci a cihelna v roce 1994 ukončila výrobu. Nyní je tu sídlo několika menších firem, vytěžená jáma byla z valné části zavezena jako skládka. Přes tento prostor následně vznikla obchvatová komunikace I/37. Tovární komín připomíná ještě dobu cihelny. Západně od přímé spojnice Pardubic a Chrudimi leží tyto bývalé cihelny : Třibřichy Podobně jako cihelna F. Tichého v Blatě byla na začátku 20. století zařízena i cihelna Aloise Kučery v Třibřichách. I zde byla pec se čtrnácti komorami. Tehdy se zde ručně vyráběly cihly a pro výrobu střešních tašek se používal tzv. ruční stroj. Cihelna se ale nedočkala investic a modernizací a postupně zanikla. Bylany Cihelna Rudolfa Petráně a F. Kabeše byla vybavena vlastní železniční vlečkou z železniční stanice Bylany. Byla tedy větším cihlářským závodem, vyrábějícím v době největšího rozmachu ročně 2 až 3 milióny cihel. Mimo cihel se ale vyráběly i střešní tašky, trubky a dlaždice. K mělnění hlíny byla cihelna v roce 1909 vybavena ručním strojem, dále patřil k vybavení ruční stroj na výrobu trativodních trubek. Cihlářské zboží se vypalovalo v peci s 22 komorami. Některé zdroje uvádějí, že výroba skončila už za krize ve 30. letech, protože vlečka už se v železničních přehledech po roce 1945 nevyskytuje. Podle jiných informací se cihlářský provoz udržel do 50. let 20.století. Areál včetně několika původních budov využívá místní zemědělský podnik. Jáma po těžbě suroviny je již zčásti zavezena a rekultivována. Čepí V roce 1894 založil Josef Novák se společníky cihelnu s plně ručním provozem. V roce 1902 ji převzala sousedící Pleskotova cihelna založená 1896. Podnik Jana Pleskota pak produkoval v době první republiky rozsáhlý cihlářský sortiment. V roce 1932 zde byl nalezen v hloubce asi 1 metr kostrový hrob s hliněnou nádobkou. Nálezy v hliništi též doložily výskyt diluviálních zvířat. V hloubce 7 metrů se našly dvě stoličky mamuta a na jiném místě v hloubce 9 metrů část parohu prehistorického jelena. Po druhé světové válce patřila cihelna, tak jako všechny ještě fungující cihelny v regionu, k národnímu podniku Východočeské cihelny. V roce 1950 byla vybavena Kellerovou sušárnou. Od roku 1957 pak kouřovou sušárnou. Po roce 1990 byla cihelna privatizována jako Cihelna Čepí s.r.o. a ještě nějaký čas produkovala děrované cihly CD. V letech 1996 – 97 měla v areálu vzniknout spalovna nebezpečných odpadů. To ale vzbudilo odpor místní samosprávy, která areál raději odkoupila a zřídila v bývalé cihelně průmyslovou zónu. Dominanta prostoru – komín cihelny, byl zbořen asi v roce 2004 Východně od spojnice Pardubic s Chrudimí se nacházely další a významnější cihelny: Ostřešany Chvojkova cihelna v Ostřešanech vznikla až v roce 1910, ovšem již se strojně mechanizovaným provozem, vyráběla cihly, tašky i drenážní trubky. Po druhé světové válce vznikla v areálu i panelárna, kde se cihly CDm využívaly přímo do panelových stěnových bloků. Tato výroba však poměrně brzy zanikla. V 80. letech se stal objekt cihelny součástí podniku Transporta Chrudim a byl využíván jako skladovací a administrativní zázemí pro výstavbu horkovodu z Černé za Bory do Chrudimi. Po roce 1990 byl areál navrácen v restituci a nějaký čas se uvažovalo o využití pro firmy likvidující přebytečnou vojenskou techniku. V postupně chátrající bývalé cihelně probíhaly volnočasové aktivity jako Paintball, či Airsoft. V únoru 2014 byl proveden odstřel komína cihelny. Tuněchody Statkář z Úhřetic František Slavík postavil v roce 1884 cihelnu na svém pozemku, na rozmezí katastrů obcí Úhřetice a Tuněchody. Hlavní objekt tvořila Hoffmannova kruhová pec o 14 komorách. Když se podařilo překonat potíže nového provozu a rozšiřoval se odbyt zboží vynikající jakosti, byla v roce 1897 postavena další pec o 14 komorách. Povzbuzen ekonomickým úspěchem pak následně František Slavík rozhodl vybudovat ještě zcela novou cihelnu v nedalekém Hrochově Týnci. Cihelna v Tuněchodech byla již před sto lety dobře vybavena, například lisy a polní dráhou na dopravu hlíny. Vše ale nejprve s manuálním pohonem. Již v období první republiky začala firma Slavík v Tuněchodech vyrábět stropnice CSD Hurdis. Cihelna byla napojena vlečkou na nádraží v Úhřeticích až v roce 1944 (některé zdroje uvádějí dokonce až rok 1959). Na rozsáhlém hliništi probíhala těžba korečkovým bagrem s kolejovou dopravou hlíny. Výroba cihlářského zboží skončila až okolo roku 2010. V té době byla poslední fungující cihelnou na Chrudimsku. Z více komínů v továrním areálu se dnes dochoval jediný. Hrochův Týnec Majitel tuněchodské cihelny F. Slavík zbudoval tento nový závod v roce 1908 v místní části Stíčany, ale v blízkosti nádrží, se kterým byl provoz od počátku spojen vlečkou. Závod byl zbudován jako velmi moderní cihelna, se strojní výrobou. Pohon strojů obstarávala lokomobila od firmy Bromovský, Schulz & Sohr z Hradce Králové. Ta dávala výkon až 80 koňských sil. Přípravu hlíny obstarávaly celkem 4 mlýny, z toho 2 kolové. Lisování tvaru výrobků zabezpečovaly 4 strojní lisy a specialitou byl sáňkový lis na drážkované francouzské tašky. Závod i přes rozsáhlou mechanizaci zaměstnával 200 až 250 dělníků. Na výstavbě areálu cihelen (administrativnívch a obytných budov se podílel architekt František Vahala (1881 -1942 ), rodák z Hustopečí nad Bečvou. Ten se stal známým zejména prací na Střekovském zdymadle u Ústí nad Labem. Slavíkova cihelna v Hrochově Týnci byla v době první československé republiky velmi úspěšná. V podniku bylo i vlastní vývojové oddělení. Vyráběly se zde stropnice Hurdis větších délek a již v roce 1939 se začaly zkoušet předepjaté betonové nosníky (namísto ocelových) pro systém Hurdis. Později firma Slavík vytvořila i vlastní keramické stropní nosníky s drážkami vyplněnými betonem. Po druhé světové válce, po znárodnění, byl závod součástí n.p. Východočeské cihelny. Cihelna se stala po čase i sídlem podnikového ředitelství. Pod tento podnik tehdy patřily cihelny nejen ve východních Čechách, ale například i cihelna Osenice u Mladé Boleslavi. Podnikové ředitelství se však okolo roku 1983 přesunulo do Chrudimi a po roce 1990 přejmenovalo na Later a.s. Chrudim. Cihlářské zboží se ale v Hrochově Týnci již několik desetiletí nevyrábí. V prostoru podniku probíhala v poslední době likvidace nadbytečné vojenské techniky. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2021 Autor: Vlastislav Smutný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021
Předchozí článek: Peníze si do hrobu nevezmeš – na zámku se chystá nová numizmatická expozice Následující článek: Kostel v Kočí na Chrudimsku rozhodně není tuctový Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
