|
| |
|
Zajímavosti z Klášterce nad Orlicí a jeho okolí
23.10.2011 NEJSTARŠÍ STEZKA – je z roku 1295. Dodnes používaná silnice kolem kostela směřující v jednom směru na „Kněžství“ a k letitým Vejdovým lípám. Tato silnice je dnes asfaltová. Začíná u kostela, kde stoupá do krátkého kopce, pokračuje přes bývalé lomy na kámen (ten se používal na stavbu pastvinské přehrady), pokračuje nad chatovou „Osadou za lomem“ až k Vejdovým lípám. Zde se dělí na dvě části. Jedna vede s kopce k řece Divoká Orlice na Nekoř (Bredůvku), Jablonné nad Orlicí a Lanškroun. Druhá se stáčí směrem do východních Čech přes Žamberk na Hradec Králové. Od kostela dolů v Klášterci pokračovala cesta brodem přes řeku (dnes je zde nový most) směrem na „Čertovu skalku“, dále na Jedlinu, do Mezilesí (dnes v Polsku). Po této cestě se vydalo husitské vojsko s Janem Žižkou do dnešního Klášterce, kde v boji se Slezany následně byl vypálen místní klášter. Cyriaci byli roku 1421 vyhnáni a už se nikdy do Čech nevrátili. Tato cesta byla později nahrazena novou silnicí, která spojuje Klášterec nad Orlicí a České Petrovice. ČERTOVA SKALKA – nesprávně nazývaná ČERTOVKA. Nachází se téměř na vrcholu kopce naproti základní Masarykově škole v Klášterci. Zde je jeden bludný kámen s řadou menších. Z dolní strany má výstupky v podobě schodů. Na dolní straně velkého balvanu jsou čtyři menší prohlubně velmi blízko u sebe. Vypadají, jakoby někdo do toho kamene vtlačil krátké, ale silné prsty. Lidé si to vysvětlili tak, že to provedla nějaká nadpřirozená bytost, zřejmě čert, který zde zanechal otisky svých prstů, a proto „Čertova skalka“. Z balvanu býval krásný pohled na Klášterec, ale dnes je vše okolo zarostlé vysokým lesem. VEJDOVY LÍPY – památné stromy. Z původních čtyř stromů zbyla pouze jedna lípa velkolistá. Nachází se na kopci nad viaduktem, který se klene nad pastvinskou přehradou, v části obce zvané „Na Vejdově“, u starého selského dvorce, později hájovny a dnes hospodářské usedlosti „U Vejdů“. Lípa má obvod 12 metrů a její stáří se odhaduje na 850 let. Původ názvu se traduje od jednoho z bývalých majitelů gruntu z rodu Dolečků. Ten chodil rád do hospody u mostu a musel vylézt domů na kopec a tak říkal: „..než já na ten kopec vejda…“ Tím získal přezdívku „Vejda“ a tím i lípy následně i nová část Pastvin, postavená vysídlenci v letech 1934–1937 ze zatopeného údolí Divoké Orlice. BUBLAČKA – hraniční potůček oddělující katastr obce Pastviny a Klášterce nad Orlicí. Pramení v horní části Českých Petrovic, protéká lesnatým údolím, bývalými Orličkami a Zadním dolem, až do pastvinské vodní nádrže. Vydává celou cestu bublavý zvuk, proto byl nazván „Bublačka“. Dříve zde stávaly dva malé, dřevěné roubené mlýnky. Končící údolí potoka u přehrady je obklopeno rekreačními chatami a chalupami. Původních a trvale obydlených stavení je zde jen několik. MOST PŘES BUBLAČKU – „KRAVÍ SKOK“ Tento železný most původně spojoval v Pastvinách oba břehy nad Divokou Orlicí, v blízkosti bývalé staré školy. Svému účelu sloužil až do chvíle, kdy byl zprovozněn nový viadukt včetně nových silnic, vybudovaný kousek od železného mostu. Viadukt překlenul hluboké údolí, které později zatopila voda pastvinské přehrady. Železný most byl převezen a osazen nad zátokou Bublačka jako součást nové silnice, která spojuje Pastviny a Klášterec nad Orlicí. Na mostě je připevněna cedulka s názvem „Kraví skok“. Tento název se ujal podle události, která se zde stala. Z tohoto mostu skočila do přehrady stelná kráva, nebyla vůbec zraněna, a do měsíce porodila zdravé tele. Tabulku s tímto názvem v roce 1968 zničil ruský tank, ale od roku 1992 je zde tabulka nová. LUSTHAUS – Takto byl nazýván poslední výstavní zámeček, bývalá háj ov na , nacházející se na c e s t ě z Klášterce nad Orlicí k Pašerácké lávce. Před touto lávkou se nachází lesní palouček, dnes už dosti zarostlý. V těchto místech nechal postavit roku 1820 (toto datum se v různých materiálech liší) majitel Žambereckého panství, původem Irčan Jan Parish, lesní lovčí zámeček v empírovém slohu. Ten později sloužil jako panská hájovna, a to od roku 1850. Zámeček zde stál až do 27. března 1936, kdy vyhořel. Všeobecně se soudí, že jej zapálil zuřivý henleinovec Taiber, aby zámeček nemohl být použit jako opěrný bod naší armádě před II. světovou válkou. Zámeček byl skvostem obce Klášterce. Byly v něm uchovávany odřezky oddenků těch největších lesních velikánů, které tu během doby jeho trvání byly skáceny. Před II. světovou válkou ani po ní nebyl zámeček nikdy obnoven. Zůstaly po něm pouze fotografi e. Několik let po roce 1993 zde ještě stávala informační tabule s fotografi emi. Posléze ji vandalové zničili, ale v roce 2009, kdy jsem tudy procházela, už zde byla instalována tabule nová, jako součást obnovené naučné stezky „Zemská brána“. Do dnešních dnů se naproti bývalému zámečku nacházejí dva již nefunkční původně pstruhové rybníčky a z tehdejší parkové úpravy zde dosud roste mohutný tis. PAŠERÁCKÁ LÁVKA (lajc) – její označení jako pašerácká původně nemělo nic společného s jejím skutečným posláním. Cesta od Klášterce podle Divoké Orlice vedla k lesnímu zámečku „Lusthaus“, kde končila. Potom již byla lesní pěšinou. Tato pěšina pokračuje za lávkou na Schůdkovou skálu a dále byla vyšlapána až na státní hranici kolem Čiháckého potoka. Vrchnost potřebovala vybudovat lávku pro potřeby dřevorubců (haluzáků) a lesní formany, nutnou pro svážení dřeva z panských lesů. Na Kladské straně stával dřevěný mlýn a jeho majitel velmi dobře využíval jeho postavení jako prodejny pašovaného zboží i jako výborného úkrytu pro pašeráky. Zde se od pradávna pohybovaly celé tlupy podloudníků, pašeráků. Tady vyčkávali večera a s menším rizikem přecházeli hranici. Největší pašeráckou invazi prožívala tato místa po první světové válce. Tehdy chodívali na paš vedle drobných chalupníků i školní kluci se satůrky na zádech a nakupovali za ušmudlané milionové a miliardové bankovky drobné zboží, které přinášeli domů. Ze sousedního Pruska se pašoval především vzácný cukerín, levný petrolej, tabák, zapalovače a jiné zboží. Při tomto paši používali právě tuto lávku. A protože bylo široko daleko známo, k čemu tato lávka slouží, začalo se jí říkat „Pašerácká“, a to jí zůstalo dodnes. Dnešní podoba „Pašerácké lávky“ je z roku 2002, kdy byla obnovena po velké jarní povodni v roce 2000. V roce 2009 byla opět velmi poškozena. Prokázalo se, že na její stavbu bylo použito nekvalitní dřevo. Navíc místní lidé říkají, že další zkázu zavinili neukáznění turisté. ZEMSKÁ BRÁNA – Přírodní rezervace, Naučná stezka, Most přes Divokou Orlici. To vše je obsaženo pod názvem „Zemská brána“. Most „Zemská brána“ se nachází na kláštereckém katastru směrem od osady Čihák na Bartošovice. Až sem tvoří Divoká Orlice státní hranici České republiky s Polskem. Řeka se v této části prudce stáčí do vnitrozemí a opouští státní hranici. Její koryto je neobyčejně divoké, zúžené, s obrovskými kameny, přes které se divoce řítící voda tříští. V místech, kde se voda prudce stáčí, byl vystavěn v letech 1900 – 1903 italskými a českými kameníky kamenný most. Celé údolí řeky až po Klášterec nad Orlicí je vyhlášeno Státní přírodní rezervací. V roce 1979 zde byla zřízena naučná stezka, která začíná na osadě Čihák a končí u odbočky do osady Potoky. V roce 2000 při jarní povodni byl most značně poškozen. Následně byl opatrně rozebrán a znovu postaven společně s příhraničními silnicemi mezi Českými Petrovicemi, Čihákem a Bartošovicemi. Vozovka na mostě byla rozšířena na dva jízdní pruhy a chodníky. Opěrné sloupy mostu byly zvětšeny a byly provedeny proti i po proudu řeky. Dne 18. 5. 2005 byla uvedena do provozu celková rekonstrukce příhraničních silnic okresu Ústí nad Orlicí včetně opraveného mostu „Zemská brána“. Rekonstrukce byla provedena tak, že neubrala nic na romantičnosti malebného údolí řeky Divoké Orlice. NEJSTARŠÍ PŘÍJMENÍ – která se uchovala jsou známá již od roku 1586. Jsou to Severin, Jireš, Kalous, Hovad, Ježek, Mlynář, Felcman, Jedlička a Stampasvský (dnes Štambaský). Pořadí je uvedeno podle nejstarších. Později se značně rozšířilo příjmení Dolečkové, které není kláštereckého původu a objevuje se poprvé v roce 1691. Ještě mladší jsou příjmení Toman a Kodytek. V současné době je nejvíce příjmení Tomanových, Kalousových, Mlynářových, Ježkových, Severýnových. Nejméně se uchovala příjmení Hovad, Jireš, Jedlička a Felcman. Rozšířené je dnes i příjmení Luxových, Morávkových a dalších, stačí projít klášterecké hřbitovy a číst na místních náhrobních kamenech a pomnících.
Autor: Jrmila Skalická Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011
Předchozí článek: PORTMONEUM - Museum Josefa Váchala v Litomyšli Následující článek: Výtvarné Králicko Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
