|
| |
|
Za císaře Pána
26.02.2021 „Stále pod mrakem, léto jsme vůbec neužili. Dne 31. srpna byl jsem s Jendou v Pardubicích na Státních školních internátech. Neměli však pro chlapce nic připraveno jak v ubytování, tak i ve stravě. Bylo to velmi ubohé. Konečně navečer jsme šli s jinými chlapci do dřevěných baráků za dráhu v ulici Na Spravedlnosti a tam si každý musel najít a sestavit postel.“ Zaznamenal do rodinné kroniky roku 1954 horník Jan Jaroslav Mach. Dřevěné baráky byly pozůstatkem části lazaretu z období 1. světové války. Šlo o vůbec největší vojenskou nemocnicí Evropy, tzv. karanténu pro deset tisíc raněných. Baráky se rozkládaly v místě, kde je dnes čtvrť Dukla, ale část byla za drahou naproti elektrárně. (obr. 1) Pro ubytování studentů Střední průmyslové školy elektrotechnické byl určen hned první objekt, kousek od železničního přechodu. Stavba sestávala z průchozí chodby, na kterou po stranách navazovaly někdejší lazaretní cimry. Ta první u vstupu sloužila pro vychovatelky, na opačné straně chodby blíž k elektrárně pak byla umývárna a záchodky. Stoly, židle, noční stolky a rozebrané postele se povalovaly rozházené v chodbě. Studentům nastávajících prvních ročníků nezbylo (ti nedočkaví se zabydleli o den dřív), než tak jak přicházeli, vybrat ze skrumáže nábytku potřebné části a sestavit ležení. Do každé místnosti se muselo vejít osm postelí, osm nočních stolků a stejně tak židlí ke dvěma malým hospodským stolům. U dveří na jedné straně stály dvě rozviklané šatní skříně a na druhé kamna s uhlákem. Žádné jiné vybavení. Jen od stropu visely v objímkách dvě žárovky. (obr. 2) Tak prostě byli ubytováni začínající středoškoláci budoucí výkvět národa. Foto (obr. 3) pod oknem lazaretního baráku. V roce 1953 byl vydán nový zákon o školské soustavě, podle kterého měly školy vychovávat nové občany. Občany politicky uvědomělé připravené budovat socialistickou společnost. Střední průmyslová škola elektrotechnická r. 1954 vybrala během dvou dnů z více jak 240 uchazečů z celých Čech 42 adeptů na obor vysokofrekvenční (třída V) a podobný počet na silnoproud (třída S). Někteří měli ještě řádně ukončenou devítiletou základní školu, jiní podle nového zákona vyšli z osmé třídy a hlásili se i absolventi tzv. JUKů – jednoročních učebních kurzů. Taková směsice tvořila jádro budoucích elektrotechniků. V současnosti internátní řády požadují povinnost studentů dodržovat denní režim, respektovat pokyny vychovatelů, udržovat čistotu jak osobní tak pokojů a vůbec celého ubytovacího zařízení. Samozřejmostí pak je účastnit se aktivit pořádaných vedením internátu a to jak sportovních, kulturních tak volnočasových. Nejdůležitější však je řádná příprava na školní výuku. Denní režim tehdejšího pardubického internátu spočíval v ranním odchodu na snídani ve Smilově ulici, odtud do školy, ze školy na oběd do stejné jídelny, pak návrat do intru, zasednutí ke stolu nebo na postel a učit se. Večeře byla rovněž ve Smilovce. Po zbytek dne někteří před baráky čutali merunu, jiní na pokojích hráli karty nebo jiné společenské hry a byli tací, kteří brnkali kytaru nebo se opět učili. Ovšem v případě, že vychovatelskou službu držel pan Zelený, bylo všechno jinak. Co se týče stolních her, mohly se hrát výhradně jen šachy, povoleno bylo tlumené brnkání na kytaru a zásadně omezeno čutání balonu, které ohrožovalo okna ubytovny. Spolu s panem Zeleným byly ve vychovatelském sboru už jen soudružky. Oslovovat jediného vychovatele bylo možné pouze „pane Zelený“ nebo „pane vychovateli“. Však to byl člověk urostlý vousatý, který prošel útrapami první světové války, a proto budil respekt. Všechno měl na povel, vyžadoval přesnost a poslušnost. Volnočasové aktivity studentů byly tím pádem jako na vojně. Dokonce pokus sehrát na šachovnici dámu s šachovými figurkami byl rázně odhalen a jako nedůstojný studentů zakázán. Nejhorší byly soboty a neděle, kdy ani vojenský dril neudržel internátníky na uzdě. Někdejší infanterista si ovšem věděl rady. Díky tomu, že sám byl šachový přeborník, vyhlásil jednoho podzimního dne šachovou simultánku pro veškeré osazenstvo domova. Ve Smilově ulici byly stoly sestaveny do půlkruhu a k nim posléze nad šachovnice usedlo 14 uchazečů o titul Mistr Mat, jak byl turnaj nazván Pan Zelený se nedomníval, že by někdo z těch břídilů mohl nad ním vyhrát, ale stalo se. Po urputných bojích zůstali tři nepokoření a kolem jejich stolků se shlukli prohralíci. Však kdyby se jen shlukli. Halasně radili, kterou figurku kam posunout. To se pochopitelně mistrovi nelíbilo. Zvlášť když si byl jistý, že student Raimund Tauchmann není žádný přeborník, takže je s podivem aby hru byl schopen samostatně vést k vítězství, k čemuž se opravdu schylovalo. V dalším kole zvedl protivníkova černého krále a položil ho na šachovnici se slovy, že sice hraje simultánku, ale ne proti celému intru. To zase popudilo Raimunda. Byl si jistý, že hrál poctivě a tak svůj hněv obrátil do jazyka své matky Němky. To konečně dělal často s odůvodněním, že čeština je co do slovní zásoby při klení zcela nedostatečná. Chybou bylo, že v rozčilení zapomněl na mistrovu znalost německého jazyka. Několika větami, kterým ostatní účastníci nerozuměli, vyprovodil nebohého studenta za dveře jídelny. Pak rychle vyhrál nad Jardou Pelikánem a po chvíli jasnou prohru s Mirkem Šimkem nechal bez komentáře. Ve spěchu opustil internátní jídelnu, aniž vítězi přiřkl cenu Mistr Mat. Přesto tak kamarádi Mirkovi trochu škodolibě říkali. Další šachové turnaje už vychovatel nepořádal, ale vymyslel něco zbrusu nového. Konečně se v červnu roku 1955 udělalo teplo, tak na sobotu 18. vyhlásil všeobecný pochod na Kuňku, tedy Kunětickou horu. Všichni internátníci, vyjma těch kteří neodjeli k rodičům a zproštěných tělocviku, se v tu slunečnou sobotu po obědě sešli ve dvoraně před jídelnou. Sešli? Nikdo se nehrnul. Někteří pomalu dojídali, jiní museli na záchod, přesto se nakonec řazení do trojstupu podařilo. Pan Zelený stanul v čele formace a zavelel k pochodu pardubickými ulicemi. Už první odbočení ze Smilovky do ulice Sladkovského se ukázalo jako problém. Jednak trojstup zabíral podstatnou část ulice a někteří opozdilci „táhnoucí se co smrky“, jak konstatoval velitel, byli ještě za rohem. Nezbylo, než trojstup přeformovat do dvojstupu, ale „smrky“ to nezrychlilo. Spíš naopak. Pod zámkem, kde v té době byl jediný most vedoucí přes Labe směrem k Hradci Králové, došlo k dalšímu přeskupení pochodového tvaru. Menší postavy, které doposud vzadu zdržovaly, byly přemístěny dopředu a ty odrostlejší tvořily záď. V naději, že teď už musí vše být v cajku, šéf zavelel „Marschieren-Marsch!“. Přes most to ještě šlo, ale na křižovatce U Josefa ve čtvrti Cihelna vychovatel zjistil, že přešel sám, zatímco čelo šiku váhalo tehdy rušnou křižovatkou projít. Nezbylo, než se vrátit a něco vymyslet. Pochodová píseň! napadlo ho, to je co potřebuje. „Jakou pochodovou píseň znáte, chlapci“ snažil se zalichotit. Nikdo však drahnou dobu neodpovídal, až student Černý vysvětlil. „Při tělocviku nepochodujeme a zpěv není v osnovách.“ „Dobrá, dobrá“ prohlásil ten dobrý člověk, „ale všichni jistě znáte - Zachovej nám Hospodine?“ zazářil nad bleskovým nápadem. Avšak znovu bez odezvy. Naštěstí záhy uvážil, že rakouská hymna není k pochodu úplně vhodná. „Dobrá“ řekl opakovaně poněkud opocený „dáme si lidovku Za císaře pána, tu přece musí znát každý.“ Kupodivu nikdo neprotestoval. Zřejmě všichni znali notu, ale jak se ukázalo slova teprve od čtvrté sloky. Po povelech k sešikování s příkazem – zpívat!“ ozvalo se burácivé „Za císaře pána a jeho rodinu…“. Sláva, oddechl si, hlavně že se konečně šlo poněkud rázněji, ačkoli pochodový marš to zdaleka nebyl. Další sloka, Hercegovina lautr rovina, ještě ušla, ale čtyři další už raději předříkával jako při procesí, ale to byla maličkost. Za zpěvu Mohamedáni to jsou pohani, míjel pochodový šik okrajovou čtvrť Fáblovku, když v protisměru přijížděl od Hradce cyklista s brašnou přes rameno. Uprostřed silnice seskočil s kola, brašnou praštil o zem a vehementně se dožadoval vysvětlení, jestli ten řev je míněn jako provokace nebo nemístné výtržnictví. Avšak velitel se nezalekl. Aniž zastavil pochodující, hromovým hlasem vyzval narušitele, ať sebere svých pět švestek, šlápne do pedálů a nebrzdí dopravu. Ovšem pokud se zpěv „soudruhovi“ nelíbí, dodal, může si stěžovat. „Třeba v lampárně,“ vysvětlil poněkud mírněji a pochodovalo se dál. Jenže… Za odbočkou na Brozany musel velitel uklidňovat žíznivé, že cíl je nablízku, ale ve vsi Rábi mužstvo remcalo, že mele z posledních sil. Avizovaná Perníková chaloupka při cestě už nikoho nezajímala, všichni toužili po odpočinku v hospodě pod Kuňkou. Toho se ovšem velitel zalekl. Bylo mu jasné, že pak už nikoho nedonutí, aby se škrábal ke hradu. Proto nedovolil zastavit s příslibem, že nahoře čeká nejen příjemné stinné prostředí s osvěžením, ale i nádherný výhled do polabské nížiny. Sám šel příkladem a rázně vykročil do vrchu. Když ti nejvýkonnější konečně vyšlapali do nádvoří s bufetem, zjistili, že je zavřený. V tom okamžiku i původně plánovaná návštěva hradu vzala zasvé. Velitel - nevelitel čelo průvodu se obrátilo a nezadržitelně mířilo dolů k hospodě. Chlapci, chlapci, posteskl si ten dobrák. Nic nevydržíte, vojnu na vás, pacholci, vzkázal za prchajícími. Akce pochod na Kuňku byla poslední aktivitou pana Zeleného jako vychovatele. V dalším školním roce se chlapecký internát přestěhoval do novogotického zámečku ve Starých Čívicích, kde dohled nad puberťáky měly už jen soudružky vychovatelky. To by ovšem bylo již jiné, nedá se říct nezajímavé povídání.
Autor: Ing. Jan Mach Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2020
Předchozí článek: PŘEDJARNÍ TOULKY PARDUBICKÝM KRAJEM (aneb to bylo ještě před KORONAVIREM) Následující článek: MÍSTA PŘÍBĚHŮ – LITOŠICE Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
