|
| |
|
Vrch bouře tažení vojsk Matyáše Korvína územím dnešního Pardubického kraje
29.03.2020 V 60. letech 15. století skončila doba relativního klidu, která nastala poté, co se Jiří z Poděbrad stal zemským správcem (1452) a později českým králem (1458). Připomeňme si stručně znepokojivé události 60. let – roku 1462 papež Pius II. prohlásil Basilejská kompaktáta za neplatná. Jiří z Poděbrad, sám kališník a král dvojího lidu, pro něhož byla kompaktáta základem jeho politiky, toto odmítl respektovat. Již roku 1465 vznikla opoziční Jednota zelenohorská, která se v dalších letech rozrostla do hrozivých rozměrů. V jejím čele stál Zdeněk ze Šternberka (zvaný též Konopišťský). Následně papež Pavel II. dal Jiřího z Poděbrad do klatby a vyzval ke křížové výpravě proti Čechům. Roku 1467 do Čech vtrhly první houfy křižáků, jimž více než o svatou věc šlo o násilí a válečnou kořist. Téhož roku se dal Jiří z Poděbrad do řady energických válečných akcí, které skončily nakonec na počátku roku 1468 příměřím s Jednotou zelenohorskou. V tu chvíli ale stále více situaci ovlivňovalo zahraničí – nepřátelství vyhlásil císař Fridrich III., české vojsko se uchýlilo k preventivnímu výpadu do rakouských zemí a nakonec se k odpůrcům Jiřího z Poděbrad přidal i uherský král Matyáš Korvín, jenž se záhy začal projevovat jako odpůrce nejaktivnější. Zimní tažení Korvínových vojsk roku 1469 se odehrávalo z velké části na území dnešního Pardubického kraje. Historické záznamy o této události se většinou soustředí na závěrečné obklíčení uherských vojsk u Vilémova a následné jednání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad v Uhrově. To, co předcházelo, je většinou popsáno velmi stručně. Uveďme si dva těmto událostem blízké prameny. Staré letopisy české zaznamenaly následující: „Léta Páně 1469 vtrhl na popud Konopišťského a některých českých pánů do Čech s vojskem uherský král Matyáš a zajímal lidi, pálil a vraždil až k Lichnici...“ 2/ Ne vždy spolehlivý Václav Hájek z Libočan (mylně datující události do roku 1468) přidal některé podrobnosti o trase postupu Uhrů: „Král Matyáš opět sebrav vojsko, táhl skrze Moravu až k Litomyšli mimo Mejto a tu dobyl tvrzi Uherska a přitáhl až pod Železné hory a položil se u vsi řečené Semitěš...“ 3/ Nejpodrobnější informace o této trase pochodu Uhrů nám nabízí báseň o uherské vojně, která byla připojena k prozaickým záznamům Starých letopisů českých. 4/ Právě ona se stane naší hlavní průvodkyní neklidným počátkem roku 1469. Tato báseň o válečných událostech začíná líčením uherského tažení k Poličce a Vysokému Mýtu, které se poté kolem Litomyšle stočilo ke Svitavám. Ty byly patrně jako jediné ze jmenovaných měst dobyty a byl zde dosazen Uhrům loajální hejtman Rybníček. Jeho kariéra však byla krátká. „Brzy však dostal padělaný list,/ že král Matyáš je nebožtík./ On tomu listu uvěřil/ a do Brna hned pospíšil.“ Rybníček se tedy stal obětí jakési mystifikace a jeho odchod do Uhry ovládaného Brna (s výjimkou obleženého Špilberku) byl patrně uherskou stranou hodnocen jako neplnění povinností. „V Brně tehdy vládl Maďar Baláš,/ ten Rybníčka dal vsadit v žalář,/ a když tam potom přijel král,/ Baláš na rybníčka žaloval.“ Tento prvotní výpad Uhrů a kauza hejtmana Rybníčka byly snad událostmi ledna roku 1469, pokud nejsou ještě událostmi roku 1468, neboť v básni se píše, že Rybníček přišel do Brna „několik neděl“ před králem Matyášem. Matyáš Korvín dorazil do Brna se svým novým vojskem 23. ledna. Špilberk, věrný králi Jiřímu, byl obléhán od poloviny roku 1468. Vyhladovělý a bez šance na pomoc kapituloval 12. února roku 1469. Téměř v tu samou chvíli začíná Korvínovo tažení do Čech. Uherský král disponoval vojskem o síle zhruba 10 000 mužů. 5/ Patrně více než polovinu tohoto vojska tvořila jízda, což odpovídalo uherským tradicím. Nedílnou součástí, tak jako i v jiných evropských armádách, byly i válečné vozy, z nichž bylo možné sestavit vozovou hradbu. Významnou část uherského vojska tvořili i žoldnéři českého původu. Tažení se odehrávalo v nepříhodném ročním období, vojsko se pohybovalo sněhem a zimní čas ztěžoval i zásobování. (To probíhalo hlavně formou drancování českého území.) Matyáši Korvínovi šlo především o to, zaskočit Jiřího z Poděbrad a vyrvat z jeho rukou neočekávanou vojenskou akcí stříbronosnou Kutnou Horu. Uherské vojsko se dalo do pohybu 13. února a jeho rychlost byla obdivuhodná. Trasu Brno-Hrochův Týnec zvládlo do 16./17. února. Denní pochody tak musely být dlouhé 25-30 km. Cestou vojsko míjelo Litomyšl a Vysoké Mýto, přičemž se nezdržovalo jejich dobýváním. I když se hlavní část vojska valila tradiční trasou, kterou dnes nazýváme Trstenická stezka, zčásti se uherské vojsko patrně i „rozlévalo do stran“. Vesnice a méně opevněné tvrze se na rozdíl od dobře opevněných měst stávaly snadnou kořistí. Výše citovaný Hájek z Libočan připomíná zkázu tvrze v Uhersku, Palacký k ní přidává i Zámrsk. Dějištěm dramatických událostí se stala Chrudim, u níž se poprvé plynulý postup Uhrů zastavil. Toto město souvisí zprvu s obnovenou válečnou aktivitou Zelenohorské jednoty v čele se Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka. Patrně nepříliš početné vojsko dorazilo od Jihlavy k Chrudimi. Staré letopisy zachycují situaci takto: „Pak táhli před chrudimské brány./ Pan Zdeněk z Konopiště/ oblíhal zatím Slatiňany/ a předměstí jim chtěl vypálit,/ však měšťané je dokázali ubránit.“ Chrudimští se tedy ubránili a Zdeněk Konopišťský se následně vydal k Hrochovu Týnci vstříc Korvínovu vojsku, což se stalo 16. či 17. února. Společnými silami zaútočili na Chrudim ještě jednou. „Přitáhli tam v první postní neděli/ a tam jenom ničení si hleděli.“ V tuto chvíli se patrně podařilo vypálit chrudimská předměstí (ohraničená ovšem patrně pouhými ploty), město samotné odolalo. Hůř dopadly Slatiňany. František Palacký zaznamenal také téměř neuvěřitelnou událost, jež mohla mít zásadní vliv na další průběh tažení. „Při rekognoskování města toho s malým počtem jízdních, Matyáš octnul se v zajetí, ale že přestrojen byl za pacholka sprostého, člověk postavy chatrné a mluvil dobře česky, propuštěn jest nepoznaný co chasník neužitečný zase.“ 6/ Trasa tzv. Trstenické stezky zavedla Uhry dál na západ. „Odtud k Heřmanovu Městci vyrazili/ a městečko i okolní vsi vypálili.“ Menší a hůř opevněný Heřmanův Městec nemohl Uhrům odolat. Snad je to i okamžik, kdy zanikla místní tvrz. Jistotu ovšem nemáme, mohla být zničena již za tažení husitů roku 1421. Možná zchátrala až za Trčků z Lípy na konci 15. či počátku 16. století. V Heřmanově Městci došlo také patrně k rozdělení uherského vojska. Hlavní část se valila dál na západ do Železných hor. Dnes se uvažuje především o Hájkem naznačeném směru, a to na Semtěš. Zde je přítomnost uherských vojsk prokázána k 24. únoru. Toto datum mj. naznačuje, že za Chrudimí se původně rychlé tažení začalo zpomalovat. Snad načas Uhry zaměstnalo dobývání chrudimských předměstí, Slatiňan a Heřmanova Městce, jinak by jejich vojsko mohlo být v Semtěši pod Železnými horami již o dobré tři dny dříve. V těchto dnech vlastně Matyáš prohrál svůj pomyslný souboj s časem. Kutná Hora, cíl útoku, byla ze Semtěše ještě vzdálena nejméně den pochodu a Jiří z Poděbrad již zde soustředil své vojsko. Druhý houf Uhrů se vydal směrem k hradu Lichnici. Některé prameny vydávají právě tento směr útoku za hlavní. Takto události podávají Staré letopisy české. Bez větších detailů poznamenávají, že Lichnice měla být vydána králi Matyáši zradou. To se však nestalo. Lichnici (Lichtenburk) jako hlavní cíl tažení Uhrů uvádí i František Palacký a někdy se tento názor objevuje i v současné literatuře: „s cílem co nejrychleji se zmocnit Lichnice – zdá se to vzhledem k výstavnosti hradu a prostornosti pevnosti, jež mohla pojmout stovky vojáků, docela prozíravé.“ 7/ (Na cestě k Lichnici Uhři patrně zničili i tvrz Stoupec s jejím hospodářským zázemím, pokud tak neučinili již husité o čtyři desetiletí dříve v souvislosti s obléháním Lichnice. Roku 1417 je v pramenech místo uváděno jako živé a fungující, roku 1486 je uváděna jako pustá tvrz a roku 1492 i přilehlý hospodářský dvůr. Dodnes je tvrziště i jeho hospodářské zázemí v lesích u Březinky dobře patrné. V této lokalitě bylo nalezeno několik militárií – hroty šípů kuše, ostruha s pyramidálním bodcem, zlomek hlavice diamantového palcátu. Nálezy jsou datovány do 13.-14. století.) Tento houf měl z Železných hor sejít u Běstviny. Vedle těchto dvou hlavních směrů, s nimiž jsme se stále pohybovali v prostoru Chrudimska, příp. Čáslavska, jsou zaznamenány i další výpady severnějším směrem, a to na Pardubicko a Přeloučsko. Jeden uherský houf měl postupně zničit tvrz v Raškovicích a Svinčanech, neúspěšně zaútočit na pevnější tvrz v Cholticích, zničit ves Radostice u Choltic (snad i s tvrzí) a tvrze v Poběžovicích, Lipolticích a Urbanicích. 9/ Posléze se měl spojit opět s hlavní částí uherského vojska. Po těchto tvrzích a vsi Radostice skutečně nezbyla v terénu téměř žádná stopa. I nepokořená tvrz v Cholticích byla později nahrazena renesančním a nakonec raně barokním zámkem. (Jedinou výjimečnou stopou po těchto objektech je pravděpodobně terénní zlom – pozůstatek tvrziště u čp.1 v Lipolticích.) Na definitivním zániku těchto tvrzí měl patrně zásadní podíl Korvínův ničivý vpád, některé však patrně byly opraveny a zanikly zcela až v 16. století v souvislosti se změnou majitele tvrze a přilehlé vsi (Poběžovice - Gerštorfové, Urbanice a Lipoltice – Žehušičtí z Nestajova). Tito noví majitelé již sídlili jinde a staré tvrze také už patrně v době renesanční neposkytovaly potřebné pohodlí. Názorným příkladem nám mohou být Lipoltice. Ještě roku 1509 je připomínána tvrz jako existující, roku 1544 jako pustá. Odpovězme si i na otázku, zda jsou dnes v tomto kraji stavby „pamatující“ Korvínův vpád. Z tvrzí je to jediná, a to svojšická. Někdy se jako vysvětlení toho, že se nám z ní dochovalo tak mnoho, uvádí právě fakt, že ji uherská vojska minula a prohnala se jižnějším a severnějším směrem. 9/ (Taková tvrzení musíme brát s rezervou.) Kromě této stavby pak jsou to gotické kostely – sv. Matouše v Lipolticích (původně patrně opevněný), sv. Havla v Hošťalovicích a snad i sv. Martina v Turkovicích. Většinu těchto staveb dnes tvoří pozdější přestavby. Starší kostel (přinejmenším ze 14. století) stál v době uherského vpádu i ve Stojicích, o jeho podobě nic nevíme. Tato starší stavba zanikla a někdy v 1. 1/3 16. století byla nahrazena hodnotnou pozdně gotickou novostavbou. Hledání souvislosti této přestavby s Korvínovým vpádem a zničením původního chrámu právě v tom čase se nemá o co opřít. Starší literatura připomíná ještě jeden směr útoku, a to na sever ke dvěma tvrzím u Podolského potoka, k tvrzi čívické a krchlebské. 10/ V případě tvrze ve Starých Čívicích by autor historických románů či povídek vytušil šanci na vytvoření poutavého příběhu. Tvrz ze 14. století se ve 2. polovině 15. století ocitla v rukou Dubánků z Duban. Vilém Dubánek z Duban a Čívic byl předním stoupencem krále Jiřího z Poděbrad a též „miláčkem“ královny Johany z Rožmitálu. Roku 1468 se účastnil obléhání Konopiště, předního hradu vůdce Zelenohorské jednoty Zdeňka ze Šternberka (zvaného též Konopišťský). (Setkali jsme se s ním v našem vyprávění u Chrudimi a Hrochova Týnce.) Konopiště na konci téhož roku kapitulovalo, autor Starých letopisů si zaveršoval: „Hrad na zásoby marně čekal/ a pan Zdeněk jen se vztekal.“ Toho se ovšem Vilém Dubánek z Duban nedočkal. „Pan Vilém Dubánek z Čijovic/ brzy na to z boje nevrátil se víc;/ u Konopiště mu život vzali/ a králi tím radost nepřidali.“ 11/ Uplynulo několik měsíců a tvrz v Čívicích (nebo též Čijevicích či Čijovicích) poplenilo nepřátelské vojsko. Chtělo by se fabulovat – třeba sem s Uhry dorazili bojovníci Zdeňka Konopišťského ze Šternberka a vykonali zde dílo pomsty za poničené Konopiště. V historických pramenech však o tom nenajdeme ani slovo. Tvrz svému účelu sloužila ovšem i po uherském vpádu a zanikla až po připojení k pardubickému panství po roce 1591. Toto tvrziště patří mezi ta dobře zachovaná. Nejsevernější výboj je starší literaturou zaznamenán u tvrze Krchleby. Ta bývá popisována jako vodní tvrz nacházející se mezi třemi rybníky, se dvěma pahorky, na nichž byly postaveny snad dvě věžové stavby. Tvrz měla své počátky snad už ve 13. či 14. století, v době vpádu Matyáše Korvína ji vlastnili Ohništkové z Ohnišťan. Pokud byla poničena, byla jistě posléze opravena a ještě nějaký čas sloužila svému účelu. Opuštění a zpustnutí tvrze souvisí až s prodejem Krchleb Chrudimi (1502) a následně Janu z Pernštejna (1547), jenž na této venkovské rezidenci neměl žádný zájem. Na místech tvrze byl nalezen gotický meč. Málo zřetelné a poškozené tvrziště je možné dodnes navštívit na okraji Lánů na Důlku. „Pamětníkem“ tohoto severního výpadu je vedle pozůstatků zmíněných tvrzišť ve svém jádru také kostel sv. Václava v Jezbořicích nad Podolským potokem. „Král Jiří už byl tehdy v Hoře Kutné,/ a aby zarazil ty události smutné,/ povolal města, zemany i pány/ do boje proti uherskému králi./ Když se všichni v Hoře shromáždili,/ na svatého Matěje k Čáslavi vyrazili./ Když se dozvěděl král uherský,/ že Jiří už vytáhl s vojskem svým,/ hned se vydal na cestu/ k městečku Ronovu/ a pak kolem Běstviny/ směřoval z hor dolů.“ Tak popisují další vývoj situace Staré letopisy české. 24. února zjistil Matyáš Korvín, že se nepodaří Jiřího z Poděbrad zaskočit. Kutná Hora – cíl Korvínova tažení – se stala místem soustředění vojska krále Jiřího, jehož početnost se odhaduje na 12 000 a možná i více mužů. Proti Korvínovi tu stála patrně početnější vojenská síla, která se mu přiblížila pochodem k Čáslavi a začala kontrolovat prostor pod Železnými horami. Cesty zpět do Železných hor byly obsazeny českými jednotkami, uhlíři na nich prý na příkaz krále Jiřího vytvořili záseky. Korvínovi se nepodařilo ani v nejmenším Jiřího z Poděbrad zaskočit a předejít. V této situaci nezbývalo nic jiného, než se podél Doubravy stáhnout zpátky na Moravu. To, co následovalo, by se dalo nazvat závod o život – zasněženou zimní krajinou po pravém břehu řeky Doubravy uhánělo nebo se spíše sunulo vojsko uherské, po levém břehu (přes Žleby) vojsko české, navíc menší část českého vojska postupovala přímo za Uhry. Uherský ústup začal patrně u Semtěše, u Běstviny se k této hlavní části vojska přidal onen vedlejší proud od Lichnice. (Staré letopisy opět vytvářejí zdání, že kolem Lichnice prošlo celé Korvínovo vojsko.) Nedaleko Vilémova, kde chtěli (u Spačic) Uhři přejít na druhý břeh Doubravy, zjistili, že i tato cesta je Čechy zatarasena. Matyáš Korvín se ocitl v zoufalé situaci úplného obklíčení. Závěr Korvínova tažení byl pro mnohé překvapivý. „Čeští páni chtěli se s ním bít,/ neboť ho zde mohli snadno porazit./ Když Matyáš chtěl vyjednávat,/ neodhodlal se k bitvě král Jiří/ a dal přednost tomu,/ že se s Matyášem smíří./ Pak v Uhrově na společné schůzce/ podali si oba vládci ruce/ a v jednom domku sami dva/ rozmlouvali mezi čtyřma očima./ Výsledky jednání nebyly nikomu známy.“ Situace u Vilémova 26. února roku 1469 byla velmi napjatá, přestala být záležitostí dvou králů, žoldnéřů a zemské hotovosti. Letopisy líčí spontánní příchod tisíců prostých obyvatel s oštěpy, cepy, sudlicemi a samostříly. Přicházeli s nenávistí a touhou po pomstě. Toužili „zurážet jim jejich rohy“, uherského krále „Matyáše nenáviděli jako svého vraha“. I přes tento nátlak a vypjaté emoce dal král Jiří přednost dohodě a propustil krále Matyáše i s jeho vojskem bez jakékoli úhony. Autor Starých letopisů českých to vysvětluje mírumilovností krále Jiřího („nechtěl velké krveprolití“) a svou roli dle něj snad sehrálo i to, že Matyáš býval Jiřího zetěm. (Hlavní motivaci dnes spatřujeme ve snaze krále Jiřího získat když ne spojence, tak alespoň přímluvce v jednání s mnohými politickými odpůrci za hranicemi českého státu. Tento tah nevyšel.) I autor Starých letopisů českých s takovým postupem nesouhlasí: „Co nasliboval ten uherský král!/ Ale zatím to všechno jenom lhal./ … Zle český král učinil,/ že lstivým slovům uvěřil;/ pak těžce na to doplatil.“ V Uhrách vysoce ceněný král Matyáš se stal v Čechách známým příkladem věrolomnosti a licoměrnosti. Václav Hájek z Libočan jeho podlost zesílil ještě několika detaily patrně z říše bájí a pověstí. Matyáš si např. měl volný odchod od Vilémova vykoupit truhlicí plnou zlatých mincí, „zapomněl“ k ní však dodat klíče. Když Jiří z Poděbrad nechal truhlici vypáčit, zjistil, že se pouze na vrchu nachází tenká vrstvička mincí, ale zbytek je vyplněn pískem 12/ Jen co se Matyáš se svým vojskem dostal do bezpečí, začal znovu plenit. Netrvalo dlouho a válka pokračovala dál. Jiří z Poděbrad zemřel roku 1471 a tíže války pak přešla na nového českého krále Vladislava Jagellonského. Boj s Matyášem, odbojníky prohlášeným za českého krále, trval ještě téměř celé desetiletí, rozervání českých zemí pak až do Matyášovy smrti roku 1490. Poznámky: Text byl napsán u příležitostí 550. výročí Korvínova tažení do Čech. 1/ Název článku je parafrází názvu 8. kapitoly Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě. Odtud pochází i úvodní citát, s. 600. 2/ Ze starých českých letopisů, s. 205. V textu je využito převedení původního znění Starých letopisů českých do novodobé češtiny Jaroslavem Porákem. 3/ Hájek z Libočan, s. 1020 4/ Ze starých letopisů českých – pokud nebude uvedeno jinak, pochází prozaické pasáže ze s. 205-206, veršované ze s. 206-208. 5/ Údaje o počtech vojsk – Frankenberger, s. 97-106 6/ Palacký, s. 600 7/ Vojkovský, s. 21 8/ a 9/ Kabeláč, s. 6-7 10/ Informace o tomto útoku najdeme v 1. dílu Pardubicka, Holicka, Přeloučska, v 5. ročníku Krajem Pernštýnův. Vychází z díla A. Sedláčka. 11/ Ze starých letopisů českých, s. 204 12/ Hájek z Libočan, s. 1020 Použitá literatura: Ze Starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě: díl čtvrtý. Praha: Nakladatelství L. Mazáč, 1927. HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronika česká. Praha: Academia 2013. FRANKENBERGER, Otakar. Husitské válečnictví po Lipanech. Praha: Naše vojsko, 1960. KLUČINA, Petr; MARSINA, Richard; ROMAŇÁK, Andrej. Vojenské dějiny Československa: 1. díl, do roku 1526. Praha: Naše vojsko 1985. CHARVÁT, Jiří. Stará Chrudim: Vlastivědné vyprávění o minulosti českého města. Chrudim: Okresní muzeum v Chrudimi, 1991. KABELÁČ, Jaromír. Se znamením lekna: Architektura a život minulých staletí v Heřmanově Městci. Heřmanův Městec: Leknín 1998. KABELÁČ, Karel: Choltická kronika vypráví. Choltice: MNV Choltice, 1985. MUSIL, Jan; NETOLICKÝ, Petr: Tvrziště Stoupec a jeho hospodářské zázemí. Výsledky povrchového průzkumu na k. ú. Březinka u Hošťalovic (okr. Chrudim). Archeologie východních Čech, č.5/2013, s. 148-180. VOJKOVSKÝ, Rostislav: Lichnice: Zřícenina hradu východně od Čáslavi. Hukvaldy-Dobrá: Miroslav Bitter – PUTUJEME, 2013. Podle A. Sedláčka: Hrady, zámky a tvrze našeho kraje. Krajem Pernštýnův, roč. 5, 1925-1926, s. 150-153. Pardubicko, Holicko, Přeloučsko: 1. díl. Pardubice 1909-1926. www.pamatkovykatalog.cz Autor: Martin Štěpánek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2019
Předchozí článek: Pískovcové skály v Pardubickém kraji Následující článek: Střípky z historie Pardubic - Pardubice za éry komorního města a po bitvě na Bílé hoře Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
