|
| |
|
Tereza Svatová a její sourozenci
15. 03. 2007 Tereza Svatová se narodila 31. března 1858 manželům Františku a Kateřině Albertovým v Žamberku, v domě Pod Radnicí čp. 149. Na svět přišla jako deváté, předposlední dítě. Dne 25. srpna 1860 vyhořela velká část Žamberka, oheň postihl také Albertovu rodinu. To se bohužel těžce dotklo jejich finančních poměrů. Proto se rodina rozhodla ještě ani ne dvouletou dcerku Terezu odvézt na výchovu do Ústí nad Orlicí k manželům Princovým. Terezina teta Tarsila Princová se provdala ve třiceti letech za šedesátipětiletého vdovce Františka Prince. Princ byl zámožný muž a spolu se ženou bydleli v honosném domě na náměstí čp. 86. Tereza jimi byla ve svých patnácti letech adoptována. Tereza Svatová se 12. října 1874 v Ústi nad Orlicí provdala za berního úředníka Josefa Svatu, s kterým měla čtyři děti - Josefa, Tarsilu, Marii a Terezii. Později se rodina z důvodu Svatovy pracovní činnosti přestěhovala do Vysokého Mýta. Dne 18. února 1927 zemřel Svatovým syn Josef ve věku téměř čtyřiceti sedmi let, který byl v době před svou smrtí kaplanem v Koclířově. Za necelý měsíc postihla rodinu další nešťastná událost. Josef Svata, Terezin manžel, zemřel 13. března 1927. Tereza po těchto těžkých skutečnostech žila u své dcery Tarsily ve Vysokém Mýtě ve Foersterově ulici č. 157 - I. Dne 18. února 1940 zemřela Tereza po těžké tříměsíční nemoci (podle Ottova naučného slovníku šlo o "chorobu čivní"). V ranních hodinách 22. února 1940 byly její ostatky v chrámu Páně sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě vykropeny a vyzdviženy. Téhož dne byly na přání zesnulé převezeny do rodného Žamberka, kde se ve 14 hodin konal pohřební obřad v kapli sv. Vojtěcha. Pochována je společně se svým manželem a synem Jiřím na obecním hřbitově v Žamberku. Literární činnost Tereza Svatová začala psát, když jí bylo dvacet dva let. Ani později se však nestala spisovatelkou tak slavnou, jako například Božena Němcová nebo již dříve zmíněná Teréza Nováková. Přesto z jejích děl dýchá na čtenáře vlídnost a pohoda. Často psala krátké črty na aktuální témata. Když se přidala i čtivost, lehká srozumitelnost a v neposlední řadě také pohádkové ladění povídek, nemůžeme se v žádném případě divit, že si brzy získala široký okruh čtenářů. Knižně vyšly Tereze Svatové pouze dvě publikace v nakladatelství F. Šimáčka v Praze. Roku 1894 byl vy-dán soubor črt pod názvem Selské črty a o tři roky později Črty ze společnosti. V knize více autorů Skromní a zapomenutí jí byla uveřejněna povídka Pan farář Chaloupka. Největší možnost expanze projevoval ze všech komunikačních forem periodický tisk a během krátké doby se stal největším dodavatelem literatury. I Tereze byly jednotlivé vzpomínky a feuilletony uveřejňovány v časopisech a novinách (především Květy, Lumír, Osvěta, Topičův Sborník, Zvon, Ženský svět, Ženské listy, Lada, Národní politika, Národní listy). V dobách, kdy Tereza tvořila, byla zcela jistě oblíbenou spisovatelkou. Její práce pomáhaly uniknout lidem z běžné reality a od problémů, které je provázely běžným životem. I když byl její příběh občas trochu krutý a realistický, lidé její krátké črty uznávali. Črty nebyly určeny jen pro určitou skupinu čtenářů - byly pro všechny, pro ženy i muže, chudé i bohaté, mladé i staré. Léta prověřila její spisovatelské výsledky. Je jisté, že literární odkaz je přínosný i pro současného čtenáře. Jazyk, kterým zprostředkovávala své myšlenky a vzpomínky, je blízký i těm nejobyčejnějším lidem. Je srozumitelný a lehce čtivý. Nejednoho čtenáře dokáže pohladit po srdci i nenásilně poučit a morálně pokárat. Etické poselství, které je v jejích pracích obsaženo, je určeno pro každého člověka. Tereza a ženy Tereza Svatová vytvořila celou galerii typů žen. Psala o vzorných manželkách, o ženách emancipovaných, mladých i starých, chudých i bohatých, krásných i o těch, které příroda neobdařila fyzickou krásou. Hrdinkami byly dívky, matky i babičky. Všechny ženy mají však jedno společné, disponují mimořádnou mravní sílou osobnosti. Nehledají své opodstatnění existence jen ve vztahu k mužům, nechtějí být jen dcerami, manželkami ani matkami. Vystupují jako samostatné a svéprávné bytosti. Jsou většinou vyrovnané a nepociťují přehnanou nenávist ke svému, mnohdy tak krutému osudu. Podoba K dispozici máme dvě fotografie Terezy Svatové, které jsou pořízeny v jeden den. První záběr je z profilu, druhý pak z anfasu. Jen díky těmto fotografiím dnes víme, jak Tereza vypadala. Tvář na první pohled hrubších rysů skrývá citlivou a inteligentní duši literárně talentované osobnosti. Z očí vyzařuje ušlechtilý výraz dominantní ženy. Je známo, že vzdělaná a aktivní žena v tomto období dbala o upravený zevnějšek a hezkou postavu. Na podobence je taktéž vidět, že o sebe poctivě pečovala. Vlasy má pečlivě upravené a šaty doplněné broží jsou taktéž slavnostní. Eduard Albert Nejznámějším členem rodu je bezesporu Eduard Albert (20. ledna 1841 až 25. září 1900), bratr Terezy Svatové. Eduard chodil do národní školy, tehdy trojtřídní, ve svém rodném městě. Po absolvování gymnázia v Rychnově nad Kněžnou a v Hradci Králové studoval lékařství na univer-zitě ve Vídni, kde 22. ledna 1867 promoval. Téhož roku se stal sekundářem na oddělení primáře Lorinsena v nemocnici Na Vídeňce a následně elévem na klinice prof. Dumreichera. Na této klinice se stal roku 1869 asistentem. Ještě před tím, roku 1898, se Albert tajně oženil s dcerou lékaře z Králík Marií Pietschovou. Později se jim narodily dvě děti. Dcera Olga ve dvou a půl roce zemřela na zánět mozkových plen, naživu zůstal pouze Jiří. Roku 1872 získal Albert právo přednášet na vysoké škole. Rok poté byl jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky a operačního ústavu v Innsbrucku. Zde Albert uplatnil do té doby opomíjené antisepse. Jeho třicet dva prací a dvě knihy ho učinily známým v chirurgickém světě. Ve školním roce 1879 vykonával v Innsbrucku úřad děkana lékařské fakulty. V únoru 1881 podepsal císař jmenovací dekret na I. chirurgickou kliniku do Vídně. A tak se Albert vrátil na svou mateřskou kliniku, kterou shledal ve stavu, jak ji před osmi lety opustil. Soukromá praxe se zde brzy roz-mohla. Stal se velmi oblíbeným lékařem díky svým vědomostem, zkušenostem a milému vystupování. Měl pacienty ve všech vrstvách i ze všech koutů světa. Jednou také léčil samotného císaře Františka Josefa I. Mezi jeho pacienty patřili členové rodiny hraběte Taaffa, knížete Widischgrätze, léčil také arcivévody Albrechta a Františka Ferdinanda, F. L. Riegra, K. Kramáře, G. Eima a řadu dalších významných osobností. Později byl Albert povolán do nejvyšší zdravotní rady, stal se dvorním radou a následně byl také zvolen členem České akademie věd. Nemoc přepadla Alberta v jeho nejproduktivnějších letech. Roku 1892 zjistil na sobě dočasnou otravu sublimátem, v následujících letech trpěl závratěmi a duševní sklíčeností. Roku 1895 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny. Následně také v Londýně přijal jmenování čestným členem Royal College of Surgeons (Královská lékařská kolej). V tuto dobu však již propukla Albertova nemoc naplno. Příznaky nemoci byly zřejmě plné pracovní vypětí, dočasná otrava rtutí ze sublimátu a záchvaty dny. V noci z 25. na 26. září roku 1900 zemřel Eduard Albert ve své vile v Žamberku. Dne 30. září 1900 se konal pohřeb v Žamberku, kde byl zesnulý také pochován. 29. listopadu 1901 byly Albertovy ostatky proti vůli zesnulého, celého města i přátel z rozhodnutí syna, zřejmě na nátlak vídeňské obce, převezeny do Vídně na Ústřední hřbitov. V lékařském světě je dodnes Albert uznávanou osobností. Jako první v Rakousku-Uhersku operoval strumu a první odstranil ledvinu, dále operoval úspěšně kolenní klouby, učinil výkony na kolenním kloubu, na hlavě, obličeji i krku. Byl jedním z prvních, kdo prováděl v Evropě neurochirurgii, a sám pro tento obor chirurgie užil dnešního jména už v roce 1878. V operační technice navrhl nový způsob střevního stehu. Vymyslel a uskutečnil umělé ztuhnutí kloubů, jako první provedl u člověka transplantaci nervu. V našem lékařském světě je Albert uznáván jako zakladatel české chirurgie. Celkem bylo uveřejněno jeho 177 vědeckých prací. Jako učitel vychoval řadu dobrých chirurgů. Mezi nimi vynikli například J. Hochenegg, A. Lorenz a K. Maydl. Albert byl také literární teoretik, spisovatel, překladatel, básník a neposlední řadě také historik. Eduard Albert byl poctěn mnoha tituly a řády: c. k. dvorní rada, člen Nejvyšší zdravotní rady, řádný profesor na univerzitě ve Vídni, přednosta I. chirurgické kliniky a operačního institutu, doživotní člen panské sněmovny, komtur řádu císaře Františka Josefa s hvězdou, rytíř řádu Leopoldova, řádný člen České akademie věd Františka Josefa, řádný člen Société de Chirurgie v Paříži, skutečný člen Académie de Medécine, Český člen spolku českých lékařů, komandér srbského řádu sv. Sávy, majitel II. třídy bulharského civilního řádu, komandér řádu Danilova, řádu Spasitelova, řádný člen Leopoldovsko-Karolinské akademie německých přírodozpytců, dopisují-cí člen Akademie lékařství v Paříži, čestný člen Královské chirurgické společnosti v Londýně a mnoho dalších. Je zřejmé, že Eduardovy styky s rodiči a sourozenci nebyly za doby jeho působení v Innsbrucku příliš časté. Více intenzivní byly až po Eduardově příchodu do Vídně. I když cesta vlakem z Vídně do Žamberka byla v tu dobu velmi obtížná, jezdil do Žamberka, jak jen mu volný čas dovolil. Žamberk byl pro Alberta jediným domovem. Nikdy na své rodné město ani na jeho blízké okolí nezanevřel. Jejich další sourozenci František Albert Terezin o dva roky starší bratr František (29. dubna 1856 až 22. července 1923) byl lékařem v Kostelci nad Orlicí a publicistou. Psal články do novin pod čarou, později napsal román Skřítkové a přeložil knihu O Enšpíglovi. Zpočátku se hlásil k realismu. Po první světové válce se stal marxistou a vstoupil do komunistické strany. V Komunistickém knihkupectví a nakladatelství v Praze mu roku 1924 vyšly Sebrané spisy životem, dějinami, přírodou. Jeho nejvýznamnější úvaha je z roku 1878 o významu Jana Evangelisty Purkyně. Kateřina Albertová, provdaná Thomová Nejmladší ze sourozenců Kateřina (4. února 1861 až 5. května 1952) byla spisovatelkou, jednou ze zakladatelek žamberského muzea a taktéž herečkou v tamním ochotnickém divadelním spolku. Václav Kumpošt V rodině Albertových vyrůstal také sirotek Václav Kum-pošt. Narodil se 28. září 1843 v Žamberku. Studoval na gymnáziích v Rychnově nad Kněžnou, v Hradci Králové a v Brně. Poté byl studentem medicíny na pražské univerzitě, žákem Jana Evangelisty Purkyně, zakladatelem a redaktorem přírodovědného časopisu Vesmír. V nízkém věku onemocněl TBC a 26. února 1874 zemřel. Autor: Zuzana Pecháčková | Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2006 Předchozí článek: Josef Cibulka - historik umění Následující článek: Národní buditel Matěj Josef Sychra Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
