|
| |
|
Teréza NOVÁKOVÁ
7.07.2016 Významná představitelka venkovského realismu v české literatuře Terezie Lanhausová-Nováková se narodila 31. 7. 1853 v Praze v úřednické rodině. Její matka pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny, otec však vedl malou Terézu k češství. V Praze navštěvovala v letech 1860-69 dívčí ústav F. S. Amerlingové, potom v domě U Halánků na Betlémském náměstí známý Americký klub českých dam. Četla německé, fransouzské a anglické autory v originále a překládala je, její příklon k vlasteneckému češství se vysvětluje vlivem Karoliny Světlé (1830-1899), jež se jí stala celoživotním vzorem. Během studií se Teréza seznámila se Svatoplukem Čechem a svým budoucím manželem dr. Josefem Novákem, pozdějším gymnaziálním profesorem v Litomyšli (zemřel 1907). Za něj se provdala roku 1876. Toho roku oba odešli do Litomyšle. Alois Jirásek v druhém díle svých „Pamětí“ píše o paní z velkoměsta, pro níž byla malá Litomyšl nudným hnízdem. Nepřestala tesknit po Praze. Její první literární pokusy se vracely k dívčím letům a „Litomyšl se v nich objevuje jen v ironickém zpodobení falešného a pokryteckého maloměšťáctví“ (V. Kovářík). Ke změně došlo teprve, když se Novákovi přestěhovali na předměstí Zahrad, kde v Tobšově chalupě se jí během 8 let narodilo 5 dětí: Theodor, Arna (1880–1939), pozdější známý český literární historik a kritik, dále Maryčka, Vladimír a Lila. Jen dvě děti však matku přežily. Roku 1884 se stala duší litomyšlského spolku Ústřední matice školské, jenž pořádal týdenní schůzky s českou četbou a přednáškami. V zimě 1885 tu T. Nováková 11x přednášela o české literatuře, m. j. i o K. Světlé a M. D. Rettigové (ke 100. výročí jejího narození). Po narození Lily přednášel její manžel. Spolek paní a dívek v Litomyšli získal zásluhou T. Novákové knihovnu a zaměřil se i na humanitární charitativní akce (pečení pečiva, vaření polévek pro chudinu). Sama T. Nováková až do roku 1895 se jednou týdně účastnila vaření. V roce 1887 připojila k výstavě ručních prací členek spolku výstavku litomyšlského lidového kroje. Zájem o folkloristiku a etnografi i ji přivedl na venkov (Litomyšlsko, Poličsko, Skutečsko), kde kromě krojů studovala i bydlení, zvyky, lidovou mluvu atd. Našla tu i náměty ke svým literárním pracím včetně pěti románů. Bohužel na okraji její prozaické tvorby zůstaly méně známé její národopisné a kulturně historické studie, např. Kroj lidový a národopisné vyšívání na litomyšlsku (1891), Východočeské lomenice (1903), Čechy východní (1902), Potulky po Čechách východních (1912). Roku 1893 dostala od spolku „Svatobor“ podporu, znovu pak roku 1898, kdy na výzvu A. Jiráska začala zpracovávat pro Ottovu encyklopedii „Čechy“ Litomyšlsko a Poličsko. V Poličce ji zaujal osud svobodomyslného kněze J. V. J. Michla (1810–1862), o němž napsala román „Drašar“ (vyd. 1914, z její pozůstalosti, 2 roky po její smrti). Po jeho stopách kráčela i v Pusté Rybné a Březinách. Jihozápadně od Poličky objevila vesnici Telecí, kde jí farář Martínek půjčil autobiografi i sedláka Jana Jílka, který odešel kvůli své bratrské víře do ciziny (román o něm vyšel Novákové roku 1904). Severozápadně od Poličky v Borové měla námět o tkalci Jiřím Šmatlánovi, který celý život hledal pravdu (román vyšel roku 1906, Borová je v románu nazývána Javorovem). Ve vsi Nedvězí u Bystrého poznala hrdinu svého románu „Na Librově gruntě“ odehrávajícího se roku 1848 (román vyšel roku 1907, Nedvězí je nazýváno Jevicemi). V Kamenných Sedlištích a Budislavi slyšela poprvé o náboženských sektářích (deistech), jež roku 1909 popsala v „Dětech čistého živého“, jež napsala v letech 1903–1906 v Proseči. Koncem května 1895 po bolestné ztrátě rodičů ztratila i svou útlou 14letou dceru Maryčku. Toho roku odešli Novákovi z Litomyšle do Prahy. Zde začala T. Nováková redigovat feministický časopis Ženský svět, navazující na emancipační snahy E. Krásnohorské a K. Světlé. Napsala „Slavín českých žen“, roku 1912 práci „Ze ženského hnutí“. Předčasně zešedivělá obdržela v létě roku 1901 tragickou zprávu o utopení svého syna Theodora na botanické výpravě. V první velké bolesti cestovala východními Čechami po jeho stopách. V roce 1903 zakoupili Novákovi chalupu čp. 74 v Proseči, kde je dnes Pamětní síň T. Novákové. Po manželově smrti roku 1907 se usadila v Proseči natrvalo (roku 1908). Vracela se však i do Litomyšle, kde roku 1908 přednášela o H. Ibsenovi a roku 1909 o ženských postavách v díle R. Wagnera. V prosečské chalupě napsala pro děti knížku „Dvě stařenky“, ale nedokončila druhou řadu povídek „Úlomky žuly“ (první řada vyšla roku 1902). V její mysli zůstala próza „O kousek pole“. Na sklonku života se opět vrátila do Prahy, kde zemřela 13. listopadu 1912. Pohřbena byla na Olšanských hřbitovech. Autor: PhDr. Jiří Kotyk Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2016 Předchozí článek: Následující článek: Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
