|
| |
|
Svítkovské vzpomínky na konec války
26. 08. 2010 Do redakce jsme dostali vzpomínky z května roku 1945 pana Jiřího Havlíčka z pardubické čtvrti Svítkov. Konec války tehdy viděl očima devítiletého chlapce. Své vzpomínky sepsal nyní po 65-ti letech a i přes to, že je tak velký časový úsek mezi osobním prožitkem a zaznamenáním vzpomínek a některá fakta ve vzpomínkách mohla být oproti skutečnosti zkreslená či nepřesná, rozhodli jsme se ve zkrácené podobě tyto vzpomínky uveřejnit. Laskavé čtenáře prosíme a zejména pamětníky prosíme o doplnění či upřesnění některých údajů. Redakce Národní hosté Národní hosté - tak je nazval otec mého spolužáka JiřIno Lýra, když jsme sledovali dlouhou řadu koňských spřežení jedoucích přes Popkovice. Šli jsme právě ze školy, vtom jsme na mostě přes Bylanku zahlédli směrem od Pardubic šňůru jakýchsi divných povozů. Jirka bydlel hned v prvním stavení od školy, já asi o 300 metrů dál, tak jsme si na ně počkali. Konečně přijíždějí první! Na kozlíku sedí muž, na voze žena s dětmi, domácími potřebami, hospodářským nářadím - nejpotřebnějším svým majetkem. Povozy jsou maximálně zatíženy, spíš přetíženy. Někde za vozem šlape uvázaný rezervní kůň, za jiným vozíkem jde ještě "cisterna s mlékem"- uvázaná kráva. . . Je na všech vidět vyčerpání lidí i zvířat. Není divu - po tak dlouhém pochodu jejich rychlost připomíná pohřební průvod. Moc času nemají, do vytoužených míst nového domova jim zbývá 200 - 300 kilometrů! Před Rudou armádou mají náskok asi dva, tři dny. Všichni dobře vědí, co čeká opozdilce. Obrátit zpět - Sibiř, do gulagů... Na mostek přichází i pan Lýr, kterému je divné, proč Jirka ještě nepřišel domů. Pan Lýr je středním sedlákem a znalcem 1. světové války. Podle postrojů koní a výšky kol vozů určuje, ze které země pocházejí: Tak ty, co mají vysoká kola, jsou z Ukrajiny, musely projet mnoho bažin a stovky - snad tisíc kilometrů, aby se dostaly na krásnou betonovou silnici ani ne osm let starou, která spojuje Pardubice a Přelouč. Ty o něco nižší jsou z Rumunska či Běloruska. Ty s malými koly jsou z Maďarska nebo Slovenska. A ten povoz s gumovými koly ukradli běženci Němcům. S velkým zájmem sleduji dějepisně zeměpisnou přednášku pana Lýra, když vtom první povoz zastaví. Unavení lidé česky žádají o vodu. Volyňští Češi z Ukrajiny! To byla bomba... Pan Lýr běží na statek a přináší dvě vědra vody, jedno pro koně, druhé lidem. Kůň vodu vysrkne až do dna, a tak pan Lýr slézá po kamenných schůdcích k Bylance pro další. Pak pošle Jirku domů, aby Čechům přinesl čerstvě upečený chléb. Jirka jej podává malým dětem (asi v našem věku - osm, nanejvýš deset let). Vidím, jak jim štěstím svítí očička. Chleba byl sice pouze na potravinové lístky, ale pan Lýr si pšenici vypěstoval sám a ne všechno odevzdal Velkoněmecké říši. Část si tedy ponechal a pan F 011 mu načerno ve svítkovském mlýně semlel obilí, a tak byla mouka na chleba i koláče. Kdyby ho někdo udal, hrozilo by mu pět let pardubické pracovny. Ten exodus z Východu jsme sledovali od 4. do 8. května 1945. A to je tedy moje vzpomínka na setkání s Čechy, běženci ze SSSR. Poslední dny okupace Pardubic v květnu 1945 Je 8. května 1945. Po betonce přijíždí KDF (vojenský osobní automobil), zatáčí k dnešnímu plochodrážnímu stadionu ve Svítkově a zastavuje u německého letounu Messerschmidt. Leze na křídlo a odblokuje plexi kryt kokpitu letadla. Po prvé vidím německého pilota z blízka. Mladý kluk, asi 20 roků. Vyhazuje padák na zem. Jeho řidič odmítá vzít padák do auta, které je už tak přeplněné věcmi. Okamžitě se nabízím, že si padák odnesu. On však za něj chce 10 cigaret "Zora". Skáču na kolo a letím k Bubíkovi Prchalovi na křižovatku v Popkovicích do trafiky. Dříve se trafiky dávaly jenom invalidům. Bubík mi chromou rukou podává 1 krabičku za 1 protektorátní korunu. Za 5 minut jsem zpátky a pilot mi nabízí raketovou pistoli a 5 nábojů. Chce znovu jedny Zory. Sedám znovu na kolo a vše se opakuje. Po předání pilot zablokuje kryt, nasedá do auta a rychle ujíždí ku Praze. Je nejvyšší čas, je to asi poslední Němec, který utekl z pardubického letiště. Vše odtáhnu domů. Revoluční národní výbor v Pardubicích vystoupil 8.5.1945 z ilegality a od německého velení převzal moc nad městem. Když došlo ke střelbě v budově Oberlandratu ( někdejší ředitelství telegrafů, později Okresní úřad) a byl zastřelen podp.četnictva Trnka, německý plk. Schenk. Německý okresní hejtman Rotraberger a německý starosta Stumpf rezignovali. Pod dojmem těchto radostných zpráv jsme se seřadili do průvodu, ale nedaleko poštovního úřadu do nás najel německý obrněný vůz, který jednoho účastníka na místě usmrtil (Eliáš) a druhého zranil tak těžce, že svému zranění podlehl (Smrž). Bratři Kubíkové společně s Janem Čížkem, v ruce držíc čs. vlaječky, procházejí kolem židovské synagogy (v místě Domu služeb) a odbočují směrem k barikádě vlevo. Barikáda byla postavena od jízdárny jezdeckých kasáren "Veselka" napříč silnicí na konec židovské synagogy. Dnes by se dalo říci, že vedla pod nadchodem přes Palackého silnici směrem od obchodního domu Tesco do středu devítipatrového domu vedle domu služeb. V roce 1945 tam stály třípatrové obytné domy. Bratři Kubíkové s p. Čížkem právě docházejí k barikádě, když se ozve střelba. Kulometčík na motocyklu vypálil od parčíku kolem sochy Bratranců Veverkových několik salv do nic netušících lidí. Nikdo jim nebránil v průjezdu, barikáda byla stejně nedokončená, ale ten německý nacista musel použít trhavé střely dum-dum. To se psal 8.květen, cca 11.30 hodin, úterý, kapitulace Německa, konec války. Bilance byla hrozná. Někdo zavolal pro auto do nemocnice a to odvezlo bratry Kubíky a Jana Čížka na operační sál. Pepík Kubík měl rozstřílenou pravou ruku nad ramenem takovým způsobem, že mu byla amputována celá ruka. Mirek Kubík měl čistý průstřel levého ramene, Jan Čížek zůstal bez zásahu. Toto je pravda o absolventech svítkovské školy uveřejněná po 60 ti letech. Je po válce První ruský dvojplošník přistával do protisměru na pardubické letiště, trefil se do hráze. Dvojplošník Antonov začal hořet. Pilot stačil vyskočit, začal střílet do vzduchu a řval na nás, abychom vyšli z vody, že zabírá letiště. Šli jsme na fotbalové hřiště. Asi za 20 minut přistál druhý dvojplošník. Ten se již trefil a neshořel. Vylezly z něho dvě Rusky a hned zamířily k vodě. Rus se již koupal. Ony šly na druhou stranu písníku, svlékly se a koupaly se. Rusky se ještě asi hodinu slunily, potom pilot z Kukruznika (lehké dvoumístné letadlo se dřevěnou konstrukcí potaženou plátnem. Dvouplošník byl vybaven benzínovým motorem. Před válkou se toto letadlo používalo na zemědělské postřiky) hodil do nádrže granát a po výbuchu vyplavalo asi deset omráčených kaprů, které si tam Němci vysadili pro zpestření jídelníčku. Pilot je posbíral a společně je opékali na dohořívajícím letadle. Doufali jsme, že na nás zbude nějaká ryba, už jsme tam zůstali se Zdeňkem Macháčkem a Járou Vojtíškem tři. Šli jme blíže k ohni, pilot se již uklidnil a dovolil nám posbírat na památku trosky z Antonova. 10.května 1945 byl okres Pardubice obsazen 38. a 60. armádou ukrajinského frontu generála Jeremenka. Do školy se nechodí, jdeme na letiště. To je šok : Stadion SK Popkovice je plné ruského vozatajstva. Žižka by se divil. Všude plno koní, vojáků, povozů a sem tam nějaký nákladní automobil. A stále přijíždějí noví. Jdeme se podívat na 1. Kukruznika z kterého zbyla jenom hromádka popela. Druhé letadlo stojí uprostřed letiště. Nevíme kam dřív skočit Někteří shánějí vodu, ukazuji jim za valem požární nádrž, ale oni chtějí pitnou vodu. Vedu je do naší dřevěné klubovny, jdu za správcem a ten jim otevírá sprchy. Pojízdnou kuchyň přitlačí co nejblíže k vodě a začínají vařit v kotli guláš. Odpoledne nám dávají ochutnat do ešusu. Je to s chlebem bašta. Je nám líto té staré kobyly, která praskla na guláš,a le oni si vzali u pana Křivky mladou kobylku, za tu starou, co snědli. Takže nic nechybělo. Stadion už je narvaný k prasknutí, tak se jdeme podívat na betonku. Stále přijíždějí noví a zahýbají k nám do travnaté ulice (ul. Konečná) a zaplňují celou ulici. Jdu domů a za mnou jde ruský lejtnant, asi jejich velitel. Táta si vzal sako, bílou košili a červenou kravatu. Vítá oficíra chlebem a vodou, Rus vytáhne pistoli a řve : Ty buržoun ? a míří mu na spánek. Táta koktá, že je dělník a Rus mu nerozumí. V zoufalství ukazuje na Rusovy holínky a říká mu, že je švec. Rus začíná chápat a pro změnu ukazuje žraloka na levé holínce. Táta mu slibuje, že mu žraloka opraví a vyrobí nové holínky. Měří mu nohu, oficír strká pistoli do kapsy a z druhé kapsy vytahuje láhev vodky. Je 11. května 1945. Jdeme z letiště a vtom přijíždí asi 6 maringotek plechových nákladních aut zn. ZIL. Ty plechy na Antonu jsou všelijak nýtované, vybouchané kladivem. Buď projely frontou, anebo tak sjely z montážní linky ZIL. Jdeme raději do lesíka. Prolézáme dírou v dřevěném plotě na Dostihové závodiště a jdeme kolem Popkovického skoku do lesíka. Jsou tu v lese zamaskovány 4 bombardovací dvoumotorová letadla Heinkel 111. O těch nevěděli ani Američané, kteří omylem zničili lesík u Máteřova a zabili 15 králíků, ani Rusové, kteří leželi na letišti. Našli jsme žebřík opřený o výhled kukaně na bažantnici a přistrčíme ho k trupu bombardéru. Když se nám podaří vylézt nahoru a otevřít dveře, zjevuje se nám klukovské království. Z té spousty přístrojů jsme poznali jenom hodiny, velké asi jako budík. Na Zdeňka nezbyl, tak jsem mu odšrouboval výškoměr. Vůbec mi není jasné, k čemu mu bude. Našli jsme ještě koženou brašnu a slézáme dolů. Pod letadlem jsou dvě pumovnice (plechová pouzdra). V každé je asi 60 malých bombiček (váha jedné max 1,5 kg). Nacpu jich asi 15 do té brašny a trmácíme se domů. Brašna je těžká a tak zastavujeme u Macháčkova po náletu zbořeného domu. Králíkárna to vydržela, králíci ne. Brašnu s bombičkami proto zastrkujeme do kotce a jdeme. Zdeněk jde také do Svítkova, museli se po vybombardování přestěhovat k babičce. Jdeme kolem Křivkova statku (dnes je zbouraný a je tam 10 let cedule : Parcela na prodej !), u Bubíkovy trafiky na křižovatce popíjí asi 10 Rusů vodku. Ten, co má asi 15 hodinek na pravé ruce, uviděl, že mám v ruce velké hodiny. Řekne :"Davaj časy"! Dávám mu je, protože vidím, že má pistoli. On však vztyčí pravou ruku, myslím si, že bude asi hajlovat. Potom jeho zrak zastaví na jedněch u kterých se netočí ručičky, sundá je a dává mi je, že jsou ploché (špatné). On řekne "Spasibo" a já po něm opakuji také "Spasibo". Potom vyzve Zdeňka: Davaj časy ! Zdeněk mu podá výškoměr, Rus ho chvíli obrací v ruce, pak ho hodí na zem, vytáhne pistoli a prostřílí ho jako cedník. Zdeňka nezastřelí. Jdu domů, po cestě hodinky natáhnu a srovnám a ještě v naší ulici je vyměňuji za dvoje "ploché" hodinky. Je 16. květen 1945. Jdeme znovu do lesíka. Vybíráme si na kraji lesa dr uhý bombardér. Přesunujeme žebřík z větví a znovu demontujeme přístroje. Asi za hodinu se ozve střelba do oken. Až na nějaké pavučiny, ani jedno okno neprasklo. Asi za minutu zvedáme hlavy a vidíme ruského vojáka se samopalem. Znovu dávka do oken ze samopalu. Okna to znovu vydržela, ale my jsme to neudrželi. Ještě, že jsem měl krátké kalhoty. Znovu padáme na podlahu. Řve na nás: Fašisti vydijte ven! Pomalu otevíráme z boku dveře, on na nás míří samopalem a vyzve nás abychom slezli dolů a stáli u pumovnice. Potom vleze po žebříku do letadla, přesvědčí se, že tam už nikdo není, jednu dávku dá do pilotní kabiny, druhou do ocasu letadla a sleze dolů. Potom nás vyzve, abychom kráčeli po betonce před ním. Když dojdeme ke Kašparovu hangáru zatočíme vlevo, asi 50 m za dnešní vojenskou jídelnou nás strčí do sklepa u druhého hangáru a nařídí, abychom stáli na cihlách a nedávali nohy do té kyseliny. Řekne, že za minutečku přijde. Nepřišel. Z fotografie pořízené v březnu 2005 na letišti jsou vidět pouze původní dveře. Vchod je zazděný. Za války tam měli Němci nabijárnu autobaterií a kyselinu vylili na podlahu. Po třech hodinách voják přijel s řidičem terénního Gazu . Po nárazníku jsme museli vylézt na zakrytou plošinu auta. Zadní plachta byla přehozená přes střechu a tak jsme brzo pochopili, že jsme opustili Pardubice. Bylo asi 6 hodin večer a začalo nám kručet v břiše, žaludek byl za dopoledne úplně prázdný. Začali jsme se oba devítiletý kluci kroutit na dřevěných lavicích a hrozně jsme brečeli, že máme hlad a chceme domů. V Holicích na náměstí zastavili, nařídili ať sedíme, že se jdou napít do hospody a přinesou nám něco k jídlu. Jako když střelí do vrabců jsme vyskočili z auta a tím směrem jak jsme přijeli na náměstí jsme utíkali z náměstí. Zastavili jsme až za městem, nemohli jsme popadnout dech. Po usilovném pochodu dorážíme už za tmy, před půlnocí domů, do Svítkova. Pozn: Redakčně upraveno a zkráceno. Celý článek naleznete ve Vlastivědncýh listech Pardubickéo kraje číslo 2/2010.
Autor: Jiří M. Havlíček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2010 Předchozí článek: Turisté putovali za některými známými i méně známými zajímavostmi Přelouče Následující článek: Přírodní park Lanškrounské rybníky Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
