|
| |
|
Střípky z historie zimních radovánek a starostí v Pardubicích
21.12.2016 Pardubice nebyly v minulosti a nejsou ani dnes centrem zimních radovánek. Nicméně z historických zápisů a ze vzpomínek víme, že mnohdy byly pro naše předky i v Pardubicích zimy jako od Josefa Lady. Snad každý z nás vzpomíná na zimy v době svého dětství, které každý ve svých vzpomínkách vidíme jako mrazivější a bohatší na sníh, než je tomu dnes. Jelikož jsou Pardubice položeny v nížině a pro lyžování tu nejsou tudíž vhodné svahy, zimní radovánky se týkaly a týkají zejména bruslení. Máme například informace o tom, že se v Pardubicích v minulosti bruslilo. Původně se neorganizovaně bruslilo a klouzalo na zamrzlých rybnících a řekách, což bylo nebezpečné. První zprávy o bruslení v Pardubicích jsou doloženy z počátku 80. let 19. století. Tehdy zábavní odbor Sokola Pardubice udržoval v provozu kluziště pod zámkem. To bývalo v místě louky bývalém zámeckém příkopu po levé straně cesty od Přihrádku k zámku. Sezonní lístek stál 2 zl. za osobu, rodinný 3 zl., vstupné ve všední den 10 hal., v neděli 20 hal. za osobu. Zvláště populární byly maškarní karnevaly na ledě. Jak tyto radovánky vypadaly, nám dokresluje historická fotografie. Později po první světové válce se bruslilo také na Matičním jezeře, kde provoz dobrovolně zajišťovali učitelé, členové Matice školské. Když byla vrstva ledu dostatečná, bylo kluziště pravidelně upravováno, v nedaleké restauraci Rybárna byla šatna, ohřívárna a občerstvení. Na již výše zmíněném kluzišti na louce pod zámkem existovalo do první světové války. V roce 1926 bylo otevřeno kluziště na tenisových kurtech LTC Pardubice pod Zámkem, tedy nedaleko toho původního. Bruslilo se i na kurtech pod Vinicí, ale i na samotné Chrudimce a dnes je pro nás nepředstavitelné, že se v minulosti bruslilo i na Labi a to až do roku 1960, kdy byla dokončena elektrárna v Opatovicích nad Labem. Od té doby Labe až na výjimky nezamrzá. Bruslilo se také ve Familii (dnes Slovanech) na rybníčku Dolík. Ve Svítkově bylo umělé kluziště při Přerovské ul. Od roku 1947 je v provozu Zimní stadion s umělou lední plochou, zastřešení se zimní stadion dočkal roku 1964. Roku 1980 byla vedle zimního stadionu otevřena druhá umělá ledová plocha, na které bývaly veřejná bruslení o víkendech v době vánočních či jarních prázdnin veřejná bruslení dvakrát denně. Například ve vzpomínkách pardubického tiskaře Josefa Čížka nalezneme zmínku o pardubických ledařích: „Za mých mladých let nebyly v Pardubicích žádné mrazírny. Řezníci měli tak zvané lednice, kde byl uskladněn led pro celou dobu od zimy. Byly to zděné budovy bez oken, jen s otvory, kudy se tam led dával. Některé byly i jednoposchoďové. Přístup k uskladnění masa byl od sklepa železnými dvířkami. Můj otec měl ve Sladkovského ulici č. 354 řeznictví a ve dvoře velikou lednici, která se v zimě plnila ledem až do prvého poschodí. Led přiváželi ledaři na vozech tažených koňmi a naplňovali lednici nejprve spodním otvorem, který se pak uzavřel a led se dával vrchním otvorem, který se také pak uzavřel. V Pardubicích se ledovalo většinou na Chrudimce. Na Olšinkách, v místech, kde je dnes plavecký bazén, přijížděly povozy a na Chrudimce, samozřejmě zamrzlé, sekali chlapi ostrými sekerami led a dopravovali ho na břeh a do vozu dlouhými okovanými tyčemi. Při regulaci Chrudimky již počítali s úpravou břehu pro tuto práci. Ve výšce asi jednoho metru bylo vydlážděno místo, na které se mohlo i s povozy sjíždět po mírném svahu. Koně pak již vyjeli na břeh u řeky. Když řeka zamrzla a led byl dost silný, aby udržel mužské, začali led sekat na pruhy asi metrové a ty pak sunuli na dřevěné šinky a rozbíjeli je na menší kusy. Železnými háky si přisunovali ledové kry na břeh. Byla radost se na ně dívat, jak si šikovně počínali. Na břehu opět těmi háky posunovali kry na vozy a ty pak jiní chlapi roznášeli městem svým objednatelům. Vysekané pruhy na řece opět zamrzly a pokračovalo se znovu. Někdy, když byla zima mírnější, sekali i dost tenký led a bylo to nebezpečné. Nepamatuji se, že by se pod nimi někdy led prolomil. Nohy měli zabalené do hadrů a na hlavách beranice a velké rukavice. Vždyť celý den takto pracovat bylo o zdraví. Když jsme na bruslích jezdili po Chrudimce, vždy v těchto místech jsme dávali velký pozor.“ Ačkoliv jsem v úvodu článku zmínil, že Pardubice nejsou vhodným místem pro lyžování, přesto i s pardubické lyžování má svou historii. Je např. známo, že před Vánocemi roku 1898 si baron Artur Kraus, významná to osobnost pardubického historie, objednal z popudu dalšího nadšence Hugo Felfela z norského Osla dva páry „ski“ (lyží). Došly brzo, s řemenovým vázáním, ale bez holí. To oběma pánům nemohlo vadit, s jednou dlouhou holí opatřenou kovovým bodcem, sjížděli svahy u zámku, na Vinici a na Kunětické hoře. Záhy polabská roviny pardubickým lyžařům nestačila a tak se vydávali do Vápenného Podola, Svratky, na Zvičinu, Mísečky a do Orliček. Roku 1913 zachytila fotka fotbalistu A. Resche na lyžích v Krkonoších. Roku 1924 se z kroužku lyžařů Klubu českých turistů osamostatnil SKI klub Pardubice. Pořádal běžecké závody v Orličkách, kde dokonce postavil malý můstek, Slalomové závody na svazích Černé hory. V Pardubicích pořádal kurzy pro mládež na pivovarském kopečku, na Kuňce a na Vinici postavil dokonce sáňkařskou dráhu dlouhou 171 metrů. Roku 1926 získali pardubičtí lyžaři azyl na Kühnelových boudách, roku 1938 na Vlašských. Za okupace se museli s pohraničními horami rozloučit a tak se jezdilo do Ústí nad Orlicí, ale také do České Třebové a Vápenného Podola, nazývaného východočeský Svatý Mořic. Hned po válce se do Krkonoš a Orlických hor vrátili. Není bez zajímavosti, že roku 1949 navrhl úspěšný lyžař Ing. L.Franc stavbu skokanského můstku na Kunětického hoře. Roku 1950 byly zahájeny přípravné práce. Dne 13.6.1952 byla podepsána předběžná smlouva mezi lyžařským oddílem Sokola Slávie Pardubice a n.p. Průmstav Pardubice o brigádnické pomoci. Krátce nato se od stavby ustoupilo pro předpokládaný nedostatek sněhu a politické problémy Ing. L. France. Roku 1958 koupilo T.J.Dynamo chatu v Javořím dole, kde pořádalo tradičně Štít města v obřím slalomu. Centrem běžeckého lyžování je od konce 50. let 20. století Rudá hvězda Pardubice se základnou v Horní Malé Úpě. Tam také organizovala Krakonošův štít. Sjezdové lyžování se pěstovalo i v TJ.Tesla, nejdříve ve sv. Petru, později v Prkenném dole u Žacléře. První vánoční stromek v Pardubicích je doložen až k roku 1942. Ten se rozsvítil v domácnosti německého inženýra Jacoba Wolfa, zaměstnaného na stavbě železnice z Prahy do Olomouce. Zpráva o stromečku ozdobeném ovocem a rozsvícenými svíčkami v pokoji se rychle roznesla po celých Pardubicích a děti z mnohých rodin se chodily na tuto nádheru dívat. Teprve v roce 1848 si stromeček ustrojili v rodině pardubického lékaře J. B. Pichla. Z historie máme zprávy i o výzdobě v podobě betlémů. Bohuslav Popelář, narozen roku 1909, majitel hodinářského závodu v Pardubicích, si zhotovil pohyblivý betlém, který vyplňoval celou místnost v prvním poschodí domu čp.4 na Pernštnýském náměstí vedle radnice. Zde jej ošetřovali později jeho syn František a vnuk Ladislav a o vánocích předváděli návštěvám. Po roce 1970 byl dům propojen s radnicí, která zde má kanceláře. Betlém byl pak umístěn za mříží na kůru chrámu sv. Bartoloměje., kde jej o vánocích uváděl do provozu Václav Metelka, čestný občan města. Po roce 1990 byl tento betlém prodán, město ani muzeum o něj nemělo zájem a tak jej Pardubice ztratily. Zima však nepůsobila Pardubákům pouze radovánky, ale i problémy. Bylo tomu například v roce 1929. Nejnižší teploty byly naměřeny v únorové dekádě, až -32° C. Stabilně se mráz držel po celý únor hluboko pod -20° C. Následky dlouhotrvajících mrazů byly vidět na každém kroku. V městských ulicích i parcích bylo vidět ležet na chodnících mrtvé vrány, havrany, chocholouše a kosy. Živí ptáci se z ulic vytratili. Z hladu se zajíci v okolí Pardubic pustili do mladých dubů a jiných stromů, které okusují. Postupně zamrzly mnohé vodovody a popraskaly roury. V mnoha domech voda vůbec netekla a musela být donášena jako za stara. Sotva stačila k pití. Na hygienu se již nedostávalo. Problematické se stalo obstarávaní vody pro dobytek na venkově. Zimou začaly praskat stromy. V pondělí 11. února praskla silná lípa v Pardubicích naproti Prokopově továrně. Trhlina v kmeni stromu byla asi 2 cm široká. U Popkovic prasklo několik starých stromů. Začala nouze o uhlí, které uhláři nestačili rozvážet. V Pardubicích byla rovněž nouze o kamna. Mnoho starých značek přestalo v sibiřských mrazech sloužit a muselo být vyhozeno. Sklady obchodů, které kamna prodávají zely prázdnotou. Zajímavé pohledy se naskytly cestujícím na pardubickém nádraží. Pokud vlaky vůbec jezdily, pohybovaly se jako bílé přeludy, ojíněné ohromnými rampouchy, přijíždějící z polárních končin. Velká část spojů byla ovšem zrušena. V Přelouči počátkem února vyndali z budky nákladního vlaku obsluhu, která byla napůl umrzlá. Hodně pardubických škol bylo zavřených. Nebylo čím topit a množily se respirační onemocnění. Po 17. únoru v Pardubicích mrazy polevily, po několik dní tálo ze střech, byly zuráženy velké ledové rampouchy a též na ulicích trochu sněhu zmizelo. Ale sotva se začalo s odklízením sněhu, začal padat nový. Během následujícího týdne chumelilo denně, a tak přibyla zase značná, alespoň 20 cm vrstva sněhu! Na počátku března nebyla v Pardubicích cítit vůbec jarní nálada. Několik silných chumelenic pohřbilo Pardubice i širé okolí znovu do silných závějí čerstvého sněhu. Cesty byly opět neprůjezdné. Veškerá úroda, především brambory, pomrzly, stejně tak místech voda zaplavila sklepy. Nejsledovanějšími místy v Pardubicích byly meteorologické sloupy na Wilsonově třídě před Agrární bankou a u optika Pavla u sportovního závodu Svoboda na Masarykově třídě. Teplota během března klesala mnohdy i o 10 stupňů za jediný den. Když v březnu nastaly mrazy polevovat, začaly obavy z tání a s tím spojených problémů s vodními toky ucpanými ledovými krami. Led byl prý mnohdy až 1 metr silný. Počátkem března však začalo na Pardubicku znovu hustě sněžit. Cesty byly zaváté a už mnohokráte neprůjezdné. Na mnoha místech tíha sněhu prolomila střechy. 25. března sice začaly praskat ledy na Labi a Chrudimce, ale 3. dubna se zima na Pardubicko opět vrátila. Začalo hustě sněžit a 5. dubna bylo v Pardubicích naměřeno –10°C. Nijak výrazně se během dubna neoteplilo. Ještě 20. května byla průměrná teplota v Pardubicích kolem -4°C! Jara se lidé prakticky nedočkali. Horké a suché léto nastoupilo prakticky ze dne na den. Celé léto bylo nezvykle teplé a trvalo podobně jako zima mnohem déle. Prameny: www.parpedie.cz Josef Čížek: Vzpomínky na staré Pardubice – AB-Zet Pardubicka č. 63, Klub přátel Pardubicka 2012 PhDr. P. Borovec: Jak Pardubice zamrzly aneb sibiřská zima v roce 1929 – Zprávy Klubu přátel Pardubicka 3-4/2013 PaedDr. R. Brož: Také pardubické lyžování slaví – Zprávy Klubu přátel Pardubicka 3-4/2016
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016
Předchozí článek: Vojmír Vokolek ve Východočeské galerii Následující článek: Zimní nabídka lyžařských areálů Pardubického kraje Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
