|
| |
|
Středověký hrad Vildštejn - nenápadný soused
17.06.2013 Vodní nádrž Seč, vybudovanou na řece Chrudimce a zároveň oblíbenou rekreační lokalitu v Železných horách, není třeba podrobněji představovat. Okolí přehradního jezera má většina Pardubáků i Chrudimáků prochozené a probádané křížem krážem včetně dobře přístupné zříceniny hradu Oheb. Jenže kolik z vás si všimlo, že na skále na druhé straně hráze jsou také starobylé trosky, jenže zcela jiné stavby. A pokud si těchto středověkých kamenných zbytků mezi stromy a keři někdo všimne, jen málokdo ví, že patří bývalému hradu Vildštejn. O založení hrádku Vildštejna, ale i Ohebu, se nedochovaly žádné zprávy. Dodnes je z pohledu historiků toto sousedství dvou hradů záhadou. Obě středověké stavby jsou vybudovány naproti sobě přes údolí řeky Chrudimky. Tato lokace neodpovídá středověké taktice budování opevněných sídel. Vildštejn, postavený na nižším kopci než Oheb, byl tak v nevýhodě a těžko obranyschopný – například před prakovým odstřelováním z Ohebu. Nabízí se tedy jediné vysvětlení jeho existence: hrad Vildštejn musí být starší stavbou než hrad na Ohebu. Ale i tak muselo být přímo v existenčním zájmu držitele Vildštejna získat do vlastnictví také protější vyšší kopec. Jenže na druhou stranu, proč by si jeden člověk stavěl dva hrady přes řeku naproti sobě? Výstavba Vildštejna souvisela zcela určitě s kolonizací lesnaté oblasti na středním toku Chrudimky ve 13. století. Tehdy módní německý název Vildštejn (přeložit lze volně třeba jako Divoká skála nebo Nedotčený kámen) byl jistě odvozen právě od jeho polohy v ještě nezkrocené a řídce osídlené krajině. Zakladatel si zvolil pro stavbu svého hradu skalnatý, velmi těžko přístupný ostroh nad levým břehem Chrudimky (dříve Kamenice), který spadal po třech stranách téměř kolmo do údolí řeky. Jen na severní straně byl s okolím spojen sedlem, ale i zde býval svah tak strmý, že jediný možný přístup na jeho vrchol umožňovaly pouze dřevěné schody či žebříky. Ty se v případě napadení snadno odstranily, aby se znemožnilo nepříteli vniknout do hradu. Podoba Vildštejna závisela na velikosti místa pro jeho stavbu. Toho bylo na vrcholu skalní ostrožny opravdu málo. Samotná výstavba hrádku proto do značné míry představuje velmi individuální řešení. Historik August Sedláček v prvním dílu „Hradů, zámků a tvrzí království českého“ uvádí: Prostoru bylo na Vildštejně asi právě tolik jako na obyčejných malých tvrzích, od nichž se rozeznával jen nepřístupným položením. Do dnešních dní se z hradu Vildštejna zachovala pouze malá část obvodového zdiva věžovitého paláce, zbytky hradeb a základové zdi další budovy. Část bašty a věže s gotickým okénkem jsou viditelné z hráze přehrady. Dispozice sídla byla dvojdílná – hrad a předhradí. Ze skromných zbytků lze vyčíst, že jádrem hradu byl již zmiňovaný malý věžovitý palác nepravidelného půdorysu. V přízemí se pravděpodobně nacházelo skladiště a hospodářské zázemí. Vyšší patro sloužilo jako obydlí majitele. Tato budova byla zřejmě zakončena dřevěným obranným ochozem a vysokou valbovou střechou. Nelze vyloučit, že i první patro mohlo být pouze dřevěné. Vedle této hlavní stavby stály z obou stran dvě čtverhranné menší budovy. Volný prostor stísněného jádra hradu představovala pak už jen malá ulička mezi věží a obvodovou hradbou, která obkružovala ze tří stran centrální část skaliska. Hrad neměl ani nádvoří, neboť to velmi stísněný prostor na vrcholu skaliska neumožňoval. Při patě skalního suku se nacházelo parkánovité opevnění, z něhož se dodnes zachovala protáhlá bašta s polookrouhlým čelem na severní straně. O zbytcích této bašty se někteří odborníci domnívají, že její archaická podoba bez střílen by mohla pocházet až z 1. poloviny 15. století. Historii starých sídel nevytváří pouze popis jejich stavebního vývoje. Náleží k ní také osudy těch, kteří bývali jeho vlastníky – jejich postavení i úloha v běhu dávno uplynulého času. Zapátrejme tedy i po těch, jejichž jména můžeme spojit s hradem Vildštejnem – po jeho zakladatelích, majitelích, nájemcích – po všech těch, které se podařilo z velice skromně dochovaných zpráv historikům vystopovat. Vildštejnské panství tvořilo patrně již od poloviny 13. století uzavřenou enklávu mezi majetkem Vilémovského kláštera a zbožím náležícímu k hradu Lichnici. Prvním známým držitelem hradu Vildštejna by mohl být jakýsi Petrus de Wildestein. Ten je takto podepsán jako svědek na listině pana Smila z nedalekého hradu Lichnice. Dokument je datován rokem 1251. Tehdy svědkové určitého právního úkonu bývali vybíráni z blízkého okolí. Můžeme proto celkem logicky předpokládat, že tento pan Petr již mohl vlastnit i hrad jménem Vildštejn. Jeho vznik tak můžeme posunout do 1. poloviny 13. století. Vildštejn i svojí typologií splňuje podmínky pro toto období. Dalším majitelem Vildštejna je k roku 1289 uváděn podle Augusta Sedláčka Hrabiše z Paběnic. Rod Paběniců pocházel z Kutnohorska. Ze zápisů je nám známo, že v roce 1315 probíhal majetkový spor mezi Hrabišem z Paběnic a nedalekým Vilémovským klášterem. Dělo se tak o nějaké majetky při řece Chrudimce. Na základě výnosu Zemského soudu musel vilémovský opat panu Hrabiši zaplatit 3301) kop grošů. Protože klášter neměl k dispozici tak velikou hotovost, vypomohl bratr Paběnického – Oldřich, scholastik při Pražském kostele, který mezi spornými stranami zprostředkoval smlouvu. Z ní vyplývá, že klášter místo peněz dal do zástavy Hrabiši z Paběnic a jeho manželce Svatochyni vesnici Ústupky s příslušenstvím – horou, kteráž slove Oheb. O tento vrch Paběnický už dlouho usiloval jak ze strategických, tak i hospodářských důvodů. Mohl zde například zahájit těžbu dřeva. Významnou podmínkou Vilémovského kláštera v úmluvě k užívání kopce Ohebu bylo, že na něm nesmí pan Hrabiše vybudovat žádnou stavbu. Bylo tedy již tenkrát všeobecně známo, že se vrch Oheb pro stavbu hradu nesporně hodí. Poslední písemnou zmínku o Hrabiši z Paběnic máme z roku 1318 v souvislosti s vypálením dvou vesnic patřícím k Vildštejnu – Cvítkova a Nerozhovic. Mezi středověkým panstvem nebylo loupení a ničení majetků jiných žádnou výjimkou. K vypálení zmíněných vesnic došlo ale spíše na pozadí politických tahanic a vzpoury české šlechty proti panovníkovi Janu Lucemburskému v letech 1317 a 1318. Vypalování a drancování zboží odpůrců se pokládalo více za válečné akty než za lupičství. Hrabiše z Paběnic stál v této bouřlivé době na straně odbojného panstva. Můžeme tak soudit podle toho, že ničitelé jeho zboží (Heřman z Mrdic a Vilém z Nemošíc) patřili do tábora přívrženců lucemburské strany. Podle obsahu listiny ze 17. října 1348 vraceli Hrabišovi synové, Petr z Paběnic a Oldřich z Vildštejna, po smrti své matky Svatochyně vrch Oheb zpátky vilémovskému klášteru. O vrácení vesnice Ústupky nebo stavbě hradu na Ohebu není v dokumentu žádná zmínka. K roku 1382 se s přídomkem z Vildštejna a Paběnic podepisuje na jisté dlužné listině další pan Hrabiše. K roku 1383 zase nacházíme podpis jakéhosi Beneše – purkrabího z Vildštejna. Na samém začátku 15. století – konkrétně zmínka z roku 1404, vlastnil Vildštejn Ješek (někde Ješík) z Popovce. Ten se svojí bojovnou družinou sloužil ve službách krále Václava IV. To ale panu Ješkovi nebránilo, aby z hradu Vildštejna podnikal loupeživé výpravy do okolí k sousedům. V souvislosti s tímto pánem máme zaznamenánu asi i první písemnou zmínku o hradu na Ohebu. Jedná se o zápis z roku 1405, kde Ješek z Popovce použil jako svůj predikát – z Ohebu. Vilémovský klášter pravděpodobně horu Oheb opět pánovi na Vildštejně pronajal. Bohužel, jak již bylo zmíněno, dodnes údaje o založení a počátcích stavby hradu na Ohebu historikům také zcela unikají. S jistotou můžeme tvrdit jen to, že ohebský hrad mohl být vystavěn až po roce 1348. V tomto roce, jak bezpečně víme, synové Hrabišeho z Paběnic kopec Oheb vrátili Vilémovskému klášteru bez jakékoliv stavby tak, jak to bylo s mnichy ujednáno. Hrad mohl tedy až poté vybudovat buď samotný Vilémovský klášter na ochranu svého zboží, hlavně Bojanovského újezdu2). Opat taky mohl nějakému pozdějšímu vildštejnskému zástavnímu držiteli hory Oheb povolit stavbu hradu. To jsou ale pouhé domněnky, které nejsou podloženy žádným dokladem nebo zmínkou. Hrad na vrchu Ohebu mohl vystavět třeba až Ješek z Popovce. V jeho případě se ale nabízí otázka, zda při bouřlivém válečnickém životě měl dost prostředků na stavbu dalšího hradu. Opět je na místě připomenout, že z plošiny vrchu, na němž hrad Oheb stojí, mohl být tehdy Vildštejn vážně ohrožován střelbou z velkých praků. Toto je okolnost, která nemusela hrát roli v době vzniku hradu Vildštejna, ale stala se velmi nebezpečnou na počátku 15. století. Toto ohrožení muselo držitele Vildštejna nutit k ovládnutí a zabezpečení protější dominantní plošiny3). Válečník, jakým bezesporu Ješek z Popovce byl, by jistě něco takového nezanedbal. Jenže stále se pohybujeme v dohadech, i když zcela logických. Zmiňovaný pan Ješek střídavě užívající tří predikátů – z Popovce, z Vildštejna i z Ohebu je opravdu jedna a tatáž osoba. Dvě tvrze – Popovec a Pěšice u Košumberka získal jako dědictví. Jak se stal držitelem dvou hradů nad řekou Chrudimskou, jasné není. Snad byl, podle historika Jaroslava Teplého, pan Ješek (a opět je to jen pouhá spekulace) spřízněn s rodem Paběniců po ženské linii rodu. Ale pán jeho bojovného ražení se mohl domoci těchto statků taky silou či lstí, a to patrně i s královským tichým souhlasem. V knize „České hrady“ Dobroslava Menclová toto víceméně potvrzuje, neboť zde uvádí: Na sklonku 14. století za panských bouří, patrně po zavraždění pána sousední Lichnice – Štěpána z Opočna, se Vildštejna zmocnil Ješík z Popovce, nejspíš Štěpánův purkrabí na Lichnici. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2013.
Autor: Šárka Hladíková Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013
Předchozí článek: Málo známé příběhy ze života Jaroslava Vrchlického Následující článek: Pozvánka do Skutče Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
