|
| |
|
Stálá expozice České sklo na pardubickém zámku
05. 02. 2007 Stálá expozice České sklo,otevřená na podzim roku 2000, je zhodnocením více než čtyřicet let trvajícího úsilí o shromáždění sbírky českého historického a zvláště tzv. ateliérového skla, majícího charakter origi-nálního uměleckého díla, plastiky či objektu. Je instalována v největším sále renesančního zámku v Pardubicích na rozloze cca téměř 500 m2 a představuje veřejnosti více než 690 exponátů ve vitrínách, ale i volně galerijně instalované plastiky na podstavcích. Obdobně jako struktura celé sbírky, je i stálá expozice rozdělena na dvě části. 1. HISTORICKÁ ČÁST EXPOZICE První, rozsahem menší část expozice je věnovaná průřezu historickou sklářskou produkcí od 15. do počátku 20. století. Vystavené exponáty v jedenácti vitrínách rámcově dokumentují proměnnou podobu sklářských výrobků odrážející jak úroveň technologie zpracování, tak i pro-měnný společenský vkus a oblibu. Z nejstarších exponátů lze shlédnout nálezy gotických číší s nálepy, renesanční ryté a malované poháry. Proslulé české barokní sklo je zastoupeno souborem rytých křišťálových pohárů a číšek i dvojstěnnými číškami, na kterých jsou provedeny rytiny ve zlaté fólii. Pestrou malbou hýří vystavená kolekce předmětů z mléčného skla z konce 18. století. Největší vystavený soubor tvoří exponáty z 19. století, vyrobené z křišťálového skla i z efektních, tehdy nových a velmi módních barevných sklovin. Uplatňuje se na nich bohat-ství dekorů broušených do geometrických vzorů, malovaných stříbrem, zlatem i smalty, vznikajících probrušováním vrstvených barevných sklovin či rytím do lazur. No-blesní elegancí florálních motivů, měňavých povrchů a dynamických hutních dekorů působí vystavené secesní sklo sklárny Loetz v Klášterském Mlýně. Naopak skromným půvabem domovů našich předků dýchá vitrína s výrobky dnes již zaniklých skláren z oblasti Českomoravské vysočiny - z Bradla, Posekance, Herálce, Milov, Trhové Kamenice či Lubné. Historickou část završují ukázky vytříbené jednoduchosti skleněných nápojových souborů - nastupujícího designu navrhovaného renomovanými umělci a architekty ve 30. letech 20. století. 2. AUTORSKÉ SKLO - PŘEVRATNÁ PROMĚNA UŽITÍ SKLA V UMĚLECKÉ TVORBĚ PO POLO-VINĚ 20. STOLETÍ Druhá část expozice je z hlediska svého rozsahu ojedinělou prezentací v celé České republice. Je věnována vývoji zcela zvláštní větve sklářské tvorby, která se na počátku 60. let stala svébytným fenoménem nazývaným "ateliérová sklářská tvorba". Tento fenomén, založený na uplatnění skla ne pouze v rovině průmyslové či řemeslné výroby, ale na bázi tvorby originálních výtvarných děl, znamenal převratnou proměnu užití skla v umělecké tvorbě po polovině 20. století. Počátky nové tendence využít sklo pro vytváření předmětů, majících již funkci nejen užitkovou a reprezen-tativní, představují originální ryté, broušené a malované vázy, misky a poháry, které nabývají charakter výtvarné-ho díla, ale i skleněné figurky z 30. - poloviny 50. let. V 50. a 60. letech se na foukaných tvarech objevily ryté i malované dekory s charakteristickým abstraktním tvaroslovím. Zároveň však již vznikly i první skleněné plas-tiky zhotovené technikou tavení do formy. V dalších vitrínách je od 70. let možné sledovat příklon k užití sochařských principů v tvorbě sklářského výtvarníka. Tento trend je zřetelný v celcích věnovaných hutnické plastice, objektům, využívajícím optické efekty a volné tvorbě 70. a 80. let. Rozsáhlý závěrečný oddíl tvoří galerijní prezentace plastik v prostoru. V širokém spektru podob sochařské sklářské tvorby od 80. let 20. století až do současnosti jsou zde zastoupeni nejvýznamnější čeští sklářští výtvarníci všech generací, včetně mladých absolventů sklářského ateliéru VŠ uměleckoprůmyslové v Praze. Vystavená díla dokumentují obecně odlišné výtvarné koncepce, ale i postupný názorový vývoj konkrétních umělců. V prvních pěti vitrínách jsou vystaveny ukázky ori-ginálních prací z období, kdy bylo možné sledovat po-stupné připravování půdy pro vznik nového přístupu ke sklu. Tato tendence byla zřetelná již v tvorbě několika silných autorských osobností let třicátých a posléze v pracích autorů z železnobrodské oblasti v čtyřicátých a na počátku padesátých let 20. století. Ryté, broušené i malované sklo se začalo uplatňovat v poloze originálního výtvarného díla. Prezentovaná díla tak zachycují ob-dobí, které bezprostředně předcházelo a připravilo atmosféru pro počátky převratného procesu v oblasti uměleckého skla. Vystaveny jsou skvělé rytecké práce, nádoby vytříbených forem či novátorské broušené dekory a tvary tak výrazných autorů, jakými byli např. Josef Drahoňovský, Alois Metelák Božetěch Medek, Václav Linka, Jindřich Tockstein, Jiřina Pastrnková, Ladislav Přenosil, Ludvika Smrčková, Adolf Matura aj. Jakkoliv se to může dnes zdát ve srovnání paradoxní, na počátku dnešních monumentálních skleněných plastik stály také vystavené korálkové, hutní a foukané figurky autorů J.Brychty, M. Klingera aj., půvabně pitoreskní, ale ohromující svou dobu uplatněním výtvarné fantazie. Následný oddíl expozice vývoje fenoménu ateliérové sklářské tvorby se věnuje převratnému období od 50.do konce 60. let. 20. století, kdy tvorbu sklářských výtvarníků začínaly ovlivňovat nové umělecké trendy. Moderní sklo na sebe vzalo formu plastik a objektů, zpočátku ještě komorních rozměrů, ale již zřetelně utvářených malířským či sochařským cítěním autora. Inspirací bylo spojení s ostatními obory výtvarného umění. V této části expozice je možné najít práce již renomovaných autorů - sklářů, ale především díla autorů nastupující generace absolventů ateliéru skla na pražské VŠ uměleckoprůmyslové. Jejich vystavené realizace tvoří základ fondu dnes již prakticky nezíska-telných unikátů od generace tvůrců moderní tváře českého ateliérového skla. Zastoupena je například leptaná a malovaná váza, rané dílo Stanislava Libenského. Příkladem reakce umělců - sklářů na podněty soudobých výtvarných tendencí jsou malby na duté skleněné tvary v podání Karla Vaňury, Jana Novotného, Vladimíra Kopeckého, Miloslava Janků či Karla Wünsche. Malba na sklo se odvrátila od tradičního dekorativního zdobení ke kompozicím abstraktních tvarů, využívajícím kinetický efekt prolínání předního a zadního plánu. Nově, ve stylu dobových abstraktních tendencí, jsou pojaté ryté a broušené kompozice Jiřího Harcuby, Karla Wünsche, Eriky Hellerové, Ludviky Smrčkové, Josefa Švarce, Oldřicha Lípy aj. Mají široké výrazové spektrum, sahající od subtilních lineárních rytin diamantem až po charakter rukopisně sochařsky pojímaného nízkého reliéfu. V oblasti hutnicky tvarovaného skla vynikají vázy manželů Reného a Miluše Roubíčkových, inspirované přírodními tvary a mající již v podstatě charakter interiérových plastik. Obdobně působí foukané sklo ladných tvarů lahví autora Josefa Hospodky, křehké barevné vázy a misky Adolfa Matury, Pavla Hlavy či Jana Gabrhela. Nově užitou technologii hloubkového reliéfního pískování prezentuje sklo s abstraktními kompozicemi, práce Ladislava Olivy. Na uvedený oddíl expozice navazuje i dvojice vitrín, ve kterých je představen průřez produkcí sklárny ve Škr-dlovicích od 40. do konce 80. let 20. století. Tato sklárna programově spolupracovala s řadou umělců - sklářů a jejich originální návrhy v mnoha případech realizovala v malosériové výrobě. Jako završení tohoto období může být nazírána vitrína s ukázkami prací, které v průběhu 60. let překračovaly v oblasti vnímání možností umělecké tvorby ze skla onu hranici, která tento materiál dlouhou dobu oddělovala od polohy vytváření originálních trojrozměrných soch a objektů. Jedná se o práce manželů Roubíčkových, Miloslava Klingera, ale především o jednu z prvních prací autorské dvojice Stanislav Libenský - Jaroslava Brychtová, plastiku nazvanou "Polibek"z let 1958 - 60. Ačkoliv se nejedná o rozměrný exponát, nový přístup, který práce tohoto typu prezentovaly, byl pro celý obor do budoucna převratným momentem. Novátorství spočívá v uplatnění techniky tavení skla do formy. Přinesla schopnost realizovat ve skle plastiky klasicky sochařsky modelované, ale také možnost formování vnitřního prostoru skleněné plastiky. Tento posun zcela přehodnotil úlohu skla v sochařské práci a nastálo prostřednictvím tvorby zmíněné autorské dvojice prosadil sklovinu jako možného nositele monumentální sochařské formy. Hned následující vitríny však přesvědčí návštěvníka o tom, že vedle nastupujícího tavení skla do forem bylo možné rozvíjet nové podoby originální sklářské tvorby i prostřednictvím tvořivého využití klasických technik, svědčí ukázky nádob - plastik Pavla Hlavy. Zcela solitérním zjevem je tvorba Věry Liškové, která si, přinucena nemožností realizace práce na huti, virtuózně osvojila tvarování skla nad kahanem do podoby nevídaných plas-tik a rozměrných prostorových kompozic. Podobným ojedinělým zjevem je kolekce prací Františka Víznera, jehož tvorba váz, talířů a misek vybrušovaných z bloků skla je po léta sevřená do podoby hledání co nejúspornějšího vyjádření v absolutní chladné kráse tvarové harmonie. Výrazný názorový proud v ateliérovém skle, který se začal vyčleňovat na konci 60. let, ale v tvorbě některých autorů je aktuální dodnes, dokládají objekty Václava Ciglera, Pavla Trnky, Mariána Karla, Břetislava Nováka aj. Zdůrazňují nejvlastnější optické kvality skloviny a způsob, jakým se uvnitř prizmaticky broušených objektů přetváří obraz okolního světa. Zvláště v objektech V.Ciglera, který je průkopník idejí optických kompozic a vnímání těch nejdrobnějších světelných proměn, dochá-zí prismaticky broušené sklo ve vnější oproštěnosti formy až na hranici minimal artu. Závěrečná část expozice je obrazem českého autorské-ho skla poslední čtvrtiny 20. století, která se vyznačuje paletou názorových proudů i individuálních výrazových poloh, ať již po léta systematicky rozvíjených a precizovaných či rodících se v bouřlivých obratech tvorby. Je zřejmé, že od konce 70 let byla dřívější orientace na komorní plastiku pro nové možnosti práce se sklem příliš svazující. Proto jsou vedle objektů autorů Dalibora Tichého, Jitky Forejtové, Jaroslava Matouše, vystavěných na působivosti křehké skleněné krásy a vnímání chvějivých barevných proměn, vystavena díla odlišného zaměření. Rozměrná díla Bohumila Eliáše demonstrují uplatnění závažných podnětů v nazírání na sklářskou tvorbu ve smyslu interakce plastika - prostor. Působivá kompozice z horizontálně vrstveného plochého skládaného skla, autor tento svůj originální princip použil jako první na počátku70. let, akcentuje světelnou hru a kine-tickou proměnu. Kompozice dvou Eliášových plastik z malovaného a lepeného skla, kovu a kamene je již sama prostorem dramatické události, které se divák stává svědkem a součástí. Prostřednictvím starší tvorby Jiřiny Žertové a Dany Vachtové je v expozici zastoupen trend zdůraznění živelného rozpínání žhavé skleněné bubliny, tvarované do formy. Na volných soklech v prostoru je v pardubické expozici vystaveno několik ukázek plastik zhotovením technikou tavení skla do formy, která se, ve zcela charakteristických individuálních přístupech jednotlivých tvůrců, stala dominantní pro dnešní českou ateliérovou sklářskou tvorbu. Stani-slav Libenský a Jaroslava Brychtová ve své práci oprostili formu od zdobných detailů a jejich plastika "Zelené oko pyramidy" je impozantní skladbou elementárních tvarů, které prostupuje iluzivní tvar oka, modelovaný pronikají-cím světlem. K podobným východiskům v hledání co nejjednoduššího vyjádření zamýšleného obsahu díla směřují broušené tavené plastiky Jana Exnara. Protože však technika tavení poskytuje mnoho způsobů využití, je možné opodál v expozici najít zcela odlišný autorský výraz. Oproti záměrné strohosti zmíněných autorů jsou práce Dany Vachtové založeny na až narativní působivosti detailní modelace. Tavené plastiky Jaromíra Rybáka jsou svou expresivní modelací dovedeny na jedné straně ke groteskní bizarnosti, ale v druhé poloze, ve spojení s bronzovou částí plastiky, k monumentálnímu symbolismu. Obdobně pociťovanou, až archetypální symboliku obsahují i práce Gizely Šabókové, její tavená plastika i malovaná vitraj. Bohatost individuálních autorských východisek při práci se sklem se samozřejmě netýká pouze tvorby tavených plastik. Stejně působivá je figura v téměř životní velikosti - hutnicky tvarovaná plastika Jiřího Šuhájka, sklo foukané do drátěných konstrukcí a doplně-né bronzovými detaily Jiřího Nekováře, iluzivní hra s imaginárním prostorem v práci z pískovaného plochého skla od Vladimíra Kopeckého, narativní kulisová kompozice Dany Zámečníkové s expresivní malířskou výpovědí o pocitech současného člověka, práce Aleše Vašíčka, vycházející z kontrastu exaktnosti ladného tvaru, která je narušena brutální strukturou, lepená plastika Milana Handla z černého skla, pouze na hranách vytenčení prosvítajícího jakoby magickým fialovým svět-lem. Oproti geometrické přísnosti a vnímanému klidu objektu posledně jmenovaného autora je možné v rámci vystavené kolekce postavit práci Jana Fišara, která, byť s užitím stejného majestátu černé skloviny, je naopak naplněna barokním dynamismem oblých i "rozervaných" tvarů. A takto by bylo možné pokračovat u dalších a dalších autorů. Podstatnou součástí závěrečné části expozice jsou i práce generace tvůrců, kteří na počátku 90. let akceptovali prvky postmoderny i ostentativního dekorativismu a výrazem své tvorby se záměrně postavili proti dosavadnímu chladnému perfekcionismu. Jejich tvorba je plná exprese, až provokativní pitoresknosti, ironizující nebo naivní stylizace. Navracejí se dříve opuštěné koncepce ve zcela nových názorových pojetích: například vize nádoby - objektu - symbolu.Vystaveny jsou například práce Ivany Šrámkové, Petra Vlčka, Michala Machata. Z děl z posledních let - pohárů Aleny Matějkové či prostorové kompozice Petra Stanického ze ztavovaného a plochého skla, zasazeného do olověných trubek, je zřejmá naprostá volnost tvorby. Umělci - skláři neváhají kombinovat sklo s kovem, kamenem, s plasty i dřevem. Sklovina se stala prostředkem, umožňujícím svými výjimečnými vlast-nostmi uskutečnit projekty, které jsou klasickými po-stupy a tradičními materiály nerealizovatelné. Otevřením expozice České sklo na pardubickém zámku byla završena téměř čtyřicetiletá práce na budování sbír-ky, ale záměrem do budoucna je samozřejmě rozšiřovat kolekci i po otevření stálé expozice. Nejde však o plošné mapování tvorby všech autorů. Cílem je vytvořit ucelené soubory rozdílných názorových proudů ve sklářské tvorbě a zároveň i autorské kolekce, dokumentující proces formování uměleckého názoru konkrétních osobností. V současné době patří české autorské sklo k oněm nemnoha podnětům, kterými se česká kultura zapsala do mezinárodního povědomí. Nově otevřená a celoročně přístupná stálá expozice Východočeského muzea je u nás v současnosti nejrozsáhlejší prezentací špičkových ukázek této moderní podoby českého skla. Ve svém oboru se řadí k významným světovým expozicím a dochází uznání široké laické veřejnosti i zahraničních odborníků.
Autor: Mgr. Ivo Křen Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2006 Předchozí článek: L.V.Holzmaister – moravskotřebovský mecenáš Následující článek: Záchranný archeologický výzkum v Chrudimi, Hradební ulici. Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
