|
| |
|
SKALNATÉ ÚDOLÍ DOUBRAVY
7.07.2016 Malebně zvlněnou krajinou na rozmezí Železných hor a Vysočiny se vine říčka Doubrava, jeden z významných levých přítoků Labe. Údolí Doubravy se na horním a středním toku vyznačuje spoustou romantických zákoutí i hodnotných přírodních partií, z nichž některé jsou součástí chráněných území a většina z nich je dostupná po turisticky značených cestách. Kde se voda rozlévá do dvou řek Pozornost zasluhuje už pramenná oblast Doubravy, která je součástí rozsáhlého rašeliniště mezi hladinami známých rybníků v lůně CHKO Žďárské vrchy – Velkého a Malého Dářka. K tomuto podmanivému území, chráněnému ve dvou národních přírodních rezervacích – Dářko a Radostínské rašeliniště, je nejlepší přístup po nenáročné trase naučné stezky „Dářská rašeliniště“, obnovené v roce 2013, a to buď ve směru od Velkého Dářka nebo od Radostína k osadě Borky. Tam je též poslední z dvanácti informačních panelů naučné stezky. Cesta se vyhýbá mokřinovým rašeliništím, kde v řídkém porostu s borovicí blatkou a bělavými koberci suchopýru zaujme několik tajemných jezírek. Z nich se voda rozlévá na dvě strany – ke zdrojnicím řek Doubravy a Sázavy. Jde o jeden z mála známých příkladů „říčního rozdvojení“ (tzv. bifurkace) na území naší vlasti. Pod Ranským Babylónem Doubrava pak protéká mělkým údolím, kde postupně napájí rybníky Doubravník, Řeku a v blízkosti Starého Ranska ještě Ranský rybník a Pobočný. Na tomto úseku se říčka vyhýbá rozložitému a zalesněnému návrší Ranský Babylon (673 m), jehož součástí jsou další významná chráněná území – národní přírodní rezervace Ransko a přírodní rezervace Ranská jezírka. Podstatnou část Ranského Babylonu tvoří soubor tmavých a jinde nás poměrně vzácných hornin (např. gabro, anortozit, olivínovec, hadec aj.) tzv. ranského masívu, které tu a tam vystupují na povrch v nevelkých skalních útvarech. Zdejší krystalické horniny se vyznačují zvýšeným obsahem rudních minerálů, které se tu dříve těžily v povrchových i hlubinných dolech. Staršího data je dobývání železné rudy a ještě ve druhé polovině minulého století se tu získávaly suroviny dalších kovů, např. zinku, mědi, niklu aj. Ranský Babylon je protkán sítí lesních cest. Severojižním směrem se vine červeně značená cesta Karla Havlíčka Borovského, spojující rekreační oblast u rybníka Řeka a Starého Ranska s Havlíčkovou Borovou. K vrcholku návrší se nejvíce přiblíží v místě zvaném U obrázku a na jihovýchodním temeni se kříží s modrým značením od Radostína a Velkého Dářka. Nedaleko od tohoto rozcestí se v lesním zákoutí skrývá poněkud tajemné zákoutí s Ranskými neboli Borovskými jezírky. Nejde však o jezírka v pravém slova smyslu, ale o řadu zatopených terénních prohlubní na místě někdejších železnorudných dolů. Romantika pod Čertovým stolkem Turisticky nejpřitažlivějším úsekem při říčce Doubravě je nepochybně „divoká“ rokle nedaleko Chotěboře, zahrnutá už do území CHKO Železné hory a chráněná v přírodní rezervaci Údolí Doubravy. Mezi obcí Bílek a osadou Horní Mlýn jí prochází červeně značená cesta, provázená informačními tabulemi naučné stezky. Asi na pět ikilomet rovém úseku se říčka, mnohde i cesta, proplétají mezi rulovými skalisky s řadou zátočin, tůní i menších vodopádů. Nejromantičtější úsek je pod soutěskou s příznačným pojmenováním Koryto, kterou říčka opouští Velkým neboli Obrovským vodopádem. Vzhledem k jeho nevelké výšce (necelé 3 m) jsou tato pojmenování samozřejmě poněkud nadnesená… Hned pod vodopádem je do pravého skalního břehu zahloubena oblá prohlubeň – tzv. obří hrnec, „vykroužená“ dravým říčním proudem. Pak už se bystřina v kamenitém řečišti přiblíží k mohutné skalní stěně, spadající z úzkého hřebene Sokolohradů. Na jeho vrcholek lze vystoupit díky vyznačené odbočce z turistické cesty a kromě několika vyhlídek do údolí tam najdeme i stopy po středověkém hrádku. Přístupná (po zelených značkách) a vyhlídková je také bizarně tvarovaná skalní věž Čertův stolek, dominující protějšímu údolnímu svahu a skrývající pověstmi opředenou sluj Čertovu díru. Také další úsek údolí s četnými zátočinami, tůněmi (např. Točitý vír pod chatou Doubravkou) a členitými skalisky, provázenými balvanitou sutí, se vyznačuje spoustou působivých zákoutí. Červeně značená cesta v osadě Horní Mlýn opouští údolí Doubravy, míjí skály Koukalky „vykukující“ z lesních porostů a kolem kaple sv. Anny schází do Chotěboře. V přírodním parku Doubrava Spoustu malebných zákoutí skrývá též méně navštěvovaný úsek údolí pod strmým svahem Železných hor, zahrnutý do území Přírodního parku Doubrava. Mezi Spačicemi a přehradní nádrží Pařížov nás jím provede modré značení, které k Doubravě schází z nedaleké obce Úhrov, což je místo známé i z dějepisu. V únoru roku 1469 se tu po obklíčení uherského vojska sešel k ujednání míru král Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Mírový „summit“ prý proběhl ve vypáleném stavení pod statnou lípou, které se pak říkalo Jiříkova. Z kmene tohoto památného stromu (jde o lípu malolistou) se však zachovalo už jen torzo. K zajímavostem Pařížova patří původně románský kostel sv. Máří Magdaleny a samozřejmě také údolní nádrž, která patří k nejstarším v Čechách. Její působivá kamenná hráz byla dokončena v roce 1913, krátce po ničivé povodni, která tehdy zaplavila řadu obcí v údolí a připravila o život několik lidí. Pod Pařížovem sleduje pravý břeh Doubravy žlutě značená cesta a zdejší poklidné partie přírodního parku jsou častým cílem vycházek z města Třemošnice, rozprostřeného při úpatí Železných hor. V zátočinách Chittussiho údolí Také pod Mladoticemi se říčka vine skalnatou roklí, pro kterou se vžilo pojmenování Chittussiho údolí. Blízké městečko Ronov nad Doubravou je totiž rodištěm známého malíře Antonína Chittussiho (1847–1891), který se údolím rád procházel a v jeho romantických zákoutích nacházel i tvůrčí inspiraci. Např. obraz „Údolí Doubravy za soumraku“ (z r. 1886) patří k nejvýznamnějším Chittussiho dílům a vystaven byl i na pařížském Salonu. Na obrazu nechybí ani skalní motiv, byť z něho asi nepoznáme, že se řeka na tomto úseku zařezává do horniny jinde poměrně vzácné, tzv. metagabra (tedy přeměněné tmavé vyvřeliny gabra) svatokřížského masívu. Tato nevelká geologická jednotka dostala pojmenování podle hřbitovního kostela sv. Kříže, který stojí nad pravým údolním svahem při silnici z Ronova do Mladotic a Třemošnice, na protější stráni se ve stromoví skrývá kostel sv. Martina – jediná upomínka na dávno zaniklou obec Stusyni. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2016.
Autor: doc. RNDr. Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2016
Předchozí článek: SOKOLSKÁ ŽUPA VÝCHODOČESKÁ – PIPPICHOVA Následující článek: 240 LET KAŠTANKY Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
)
)
)
