|
| |
|
Ronov nad Doubravou - městečko mého mládí
06. 01. 2009 V současnosti je Ronov nad Doubravou středisková obec s městským statutem, která v době pisatelova mládí byla nazývána městem újezdním. Od roku 1881 zde stojí měšťanská škola (dnes Základní škola), jedna z nejstarších v Čechách. Ze zámku bylo řízeno rozsáhlé panství, spravující polnosti a lesní hospodářství veliké části čáslavské roviny a podlichnického kraje. Mlely zde dva mlýny „na korečníkách“ a „podzámecký“ s pilou, pracovala zde mlékárna. Ve městě fungovala všechna řemesla a živnosti. Dotýkala se ho železnice – lokálka z Čáslavi do Třemošnice. Město protíná silnice ze Seče do Čáslavi č. 337, dotýká se ho řeka Doubrava směrem na Žleby a dále k ústí řeky do Labe u Týnce nad Labem. Pohled na město od Božích muk „na spravedlnosti“ směrem od Žlebů je magický. Představuje dlaň, na níž město Ronov stojí. Kulisy tvoří údolí Doubravy s dvěma kostelíky – sv. Křížem a sv. Martinem. V pozadí nad městečkem jsou poházeny vesnice, nad nimiž se klene lesní pás, vytvářející dominantní siluetu pohoří. Tento fascinující pohled na pásmo Železných hor se táhne od Semtěše směrem až k Chotěboři. Je profi lován zříceninou hradu Lichnice s táhlým kopcem Bučiny (602 m.) Město Ronov se stalo ve čtyřicátých letech dvacátého století jevištěm fi lmové Drdovy pohádky „Městečko na dlani“. Tento lichotivý název mu zůstal až do dnešní doby. Ronov nad Doubravou založený roku 1301 si přes různé peripetie udržel statut města až do dnešní doby. Základ tvoří obdélníkové náměstí, v jehož centru se zdvihá mohutný farní kostel sv. Vavřince, postavený v této podobě v letech 1848 – 1852. Naproti stojí stará radnice, pocházející z roku 1850. Křídlo náměstí zakončuje budova měšťanské a obecní školy, fara a vybíhající Zámecká ulice. Ostatní stěny obdélníkového náměstí přerušuje Svatokřížská ulice a průjezdní hlavní silnice. Jsou zde rozesety hospody a obchody všech živnostenských profesí včetně lékárny. V čp. 119 se narodil mistr české krajinomalby Antonín Chittussi, který na bývalém Šumpelově domě s vinárnou má na paměť zasazenou bronzovou desku. Podél hlavní silnice směrem k Závrati se nalézá budova pošty, návrší zaplňuje nejstarší městská čtvrť Horka. Nyní se město rozrůstá opačným směrem k nádraží a ke Žlebům. Výškovou dominantu tvoří kostel s věží, budova měšťanky a silo zemědělského nákupního družstva. Ronov nad Doubravou je kolébkou spisovatelů Františka Schulze a Karla Horkého. V době prázdnin dlouhá léta navštěvoval město prof. Filip Milinovský, který zde aktivně maloval. V sousedních Žlebech se narodil, ale v Ronově celý život prožil a dosud prožívá prof. Zdeněk Sejček, kreslíř a grafi k, malíř, výtvarný pedagog a teoretik umění. Odtud pochází také významný přírodovědec Antonín Culek, několik let zde prožil také Rudolf Mates, ředitel měšťanské školy a ilustrátor dětských knížek. Z Ronova pochází také malíř a grafi k Jaroslav Turek. Za zastávku v Ronově nad Doubravou stojí prohlídka interiéru kostela sv. Vavřince, kde je možno obdivovat nástropní malby a obraz Krista v Getsemanské zahradě. Nově byla zrestaurována „kaplanka“ – dům čp. 25 ve Svatokříženecké ulici a Bílkova (Nečasova) vila čp. 309 v Čáslavské ulici. V této budově působí Galerie Antonína Chittussiho. Je zde trvale vystaveno na 60 originálů klasiků české krajinomalby z depozitáře Národního muzea v Praze. Město Ronov nad Doubravou má v současnosti 1 600 obyvatel a okolo šesti set popisných čísel. Měšťanská škola v letech 1935 – 1939 Čtyři roky měšťanské školy pisatel absolvoval v Ronově nad Doubravou, tehdy patřícím do politického okresu Čáslav, později Chrudim a nyní do Pardubického kraje. Škola měla v okolí velmi dobrou pověst, neboť disponovala zkušeným sborem učitelů. Z Pařížova to bylo do Ronova daleko, žádná veřejná doprava neexistovala, nebyly peníze a tak se muselo chodit pěšky nebo v lepším případě se jezdilo na kole. Pěšky přes mladotický les to bylo 8 km, v případě jízdy na kole byly dvě možnosti. Buďto přes Moravany a Kněžice (8 km) nebo přes Běstvinu, Třemošnici a Závratec (12 km). První trasou dohromady nikdo do školy nejezdil, druhá varianta byla společensky příznivá, neboť z Běstviny jezdilo tehdy zhruba do všech ročníků 6 žáků. Společnost tedy byla a tak zajížďka do Běstviny 2 km byla i příjemná. Svízelná byla cesta v zimním období, kdy bylo všechno zaváté, muselo se prošlapávat a svítit na cestu, neboť byla tma. Hledání správné cesty a prošlapávání obstarávali střídavě rodiče, svítilo se karbidovými lampami. Ráno nás naši průvodci dovedli až na okraj Mladotic, odpoledne nás opět očekávali na stejném místě. Z jejich strany to byla veliká oběť, ale bralo se to tehdy jako samozřejmost, neboť jiné řešení nebylo. První ročník jsem chodil pěšky z Kněžic, další tři roky jsem již brázdil cestu na kole z Pařížova. Takových vrstevníků byly desítky, do měšťanky v Ronově tak chodily celé houfy a jezdily na kolech pelotony dětí ze všech stran – z Kraskova, Počátek, ubíkových Dubů, Chválovic, Lnůt, Moravan atd. Na první ročník mám vzpomínku, týkající se náboženství. To nás učil pan učitel Kutílek z Chválovic, jako katecheta. Byl mladý, vzezření měl chlapecké a já jsem si nedovedl ze začátku představit, že nás takový hošík bude učit. Byl jsem zvyklý na staré kněze, kteří důstojně vyhlíželi – a teď taková změna. Z počátku jsem se celé hodiny smál, než jsme se spřátelili. Ostatní ročníky prošly bez závad, zbyly mi na ně jen krásné vzpomínky na pány učitele, učitelky a spolužáky, na které nikdy nezapomenu. Rudolf Mates – stal se ředitelem ronovské měšťanky ve školním roce 1936/37, když jsem navštěvoval druhý ročník. Byl to starý pán, učil počty, měřičství a kreslení. Nebyl jenom pedagogem, ale též umělcem. Václav Sysel – přišel do ronovské měšťanky v roce 1936 společně s panem ředitelem Matesem. Byl avizován jako odborný učitel vysokých kvalit, ale též jako zastánce spravedlnosti, kterou vyřizoval útrpným právem. Prognóza se vyplnila, vůči delikventům vystupoval tvrdě. Jeho vyučovací metody se lišily od dosud praktikovaných způsobů výuky, jak ve výkladu, tak ve zkoušení znalostí žáků. Stále vykládal novou látku, překvapoval nečekanými rychlotesty. Testy si žáci opravovali a klasifi kovali sami. Jeho učebními předměty byly zeměpis, dějepis, kreslení, ruční práce a tělocvik. Pamatuji si, že 15. března roku 1939 varoval celou naši třídu před spoluprací s Němci s prosbou o zachování národní identity. Jan Novák – odborný učitel kreslení, které bylo jeho koníčkem i zaměstnáním. Kromě praktického kreslení nás seznamoval s dějinami a současností malířského umění. Hovořil o současných malířích, kteří tehdy žili na Českomoravské vrchovině. Václav Štefl – učitel češtiny, po mnoho let byl i ředitelem ronovské měšťanky. Polovina ronovského náměstí směrem k Čáslavi voněla k polednímu uzeninou. To řezník a uzenář Kocourek vytáhl z udírny pletence vuřtů.
Autor: Ing. Karel Cyprián, CSc. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2008 Předchozí článek: Navštivte Železnohorský region ! Následující článek: Obecní strážníci v Bylanech u Chrudimi Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
