|
| |
|
První cukrovar v Hrochově Týnci
08. 07. 2010 Chrudimsko bylo a dosud je jednou z významných řepařských oblastí v Čechách. Logicky zde tedy v době druhé vlny rozvoje cukrovarnictví v 60. a 70. letech devatenáctého století vzniklo několik cukrovarů. Jeden, nejmladší z nich, v Hrochově Týnci. Přibližně po sto letech provozu byly všechny zdejší cukrovary nahrazeny jedním novým velkým cukrovarem, umístěným nedaleko městečka Hrochův Týnec. Původní menší cukrovar tak byl zastíněn a záhy zapomenut. Dnes na Chrudimsku není v provozu již žádný cukrovar. Zvláštní je, že zatímco budovy ostatních zdejších cukrovarů dodnes v nějaké podobě existují, v Hrochově Týnci byly oba, tedy ten starý i ten nový, do základů zbořeny. Každý z hrochovotýneckých cukrovarů zanikl v jiné době a za jiných okolností, ale společné oběma je to, že po nich, respektive po nadzemní části jejich provozních budov, nezůstalo nic. První cukrovar, který je předmětem našeho pojednání, vznikl v Hrochově Týnci v roce 1871. Výrazná snaha o shromáždění prostředků k jeho stavbě upisováním akcií může být datována od roku 1869. V popředí snah o vybudování cukrovaru stál tehdy majitel velkostatku v Hrochově Týnci Petr Karel Šlechta z Hrochova. Z jeho iniciativy se konala 19. prosince 1869 v hrochovotýnecké škole schůze zájemců o společné podnikaní v oboru cukrovarnickém. Tato schůze zvolila přípravný výbor, který kromě statkáře Šlechty tvořili JUDr Josef Machek, advokát z Chrudimi, Jan Patočka, purkmistr z Chrasti, František Krupař, rolník z Chroustovic, Josef Slavík, starosta obce Horka, Jan Zítko, rolník z obce Kočí a František Trnka, rolník ze Zaječic. Tento výbor zpracoval stanovy a rozeslal výzvu k upisování akcií. Výzva se ovšem zpočátku míjela účinkem a bez ohlasu zůstaly i výzvy k účasti na dvou schůzích výboru v únoru 1870. Až když vyvstalo reálné nebezpečí stavby cukrovaru v blízkých Chroustovicích, byla 15. ledna 1871 svolána další schůze a ta se již setkala se značným zájmem. Podařilo se upsat částku vyšší než 263 000 zlatých. Vlastní stavba začala v druhé polovině března 1871, když předtím inženýr Josef Bromovský z Hradce Králové a stavitel František Schmoranz ze Slatiňan určili budoucímu cukrovaru vhodné místo na levém břehu potoka Ležáku, nedaleko soutoku s řekou Novohradkou, u silnice vedoucí do tehdy samostatné obce Stíčany. Stavební část zajišťoval Fr. Schmoranz, strojní vybavení dodala firma Bromovský. Stavba cukrovaru určeného ke zpracování 140 - 170 tisíc metrických centů cukrové řepy zdárně postupovala a tak 19. listopadu 1871 byl "Společenský a rolnický cukrovar v Hrochově Týnci" vysvěcen a tři dny na to zahájena první kampaň. Budovy cukrovaru byly postaveny poněkud větší, než předpokládal původní projekt. To později umožnilo další zvýšení výrobní kapacity. Na druhé straně to ale znamenalo, že akciová společnost vkročila do první kampaně s výrazným dluhem. Náklad na stavbu cukrovaru totiž činil ve skutečnosti 528 000 zlatých. První kampaň tak skončila značným schodkem. Ani druhá kampaň neskončila se ziskem. Akcionáři ztratili důvěru a začali akcie pod cenou prodávat. Jen díky obratnému konání místopředsedy společnosti Dr. Karla Schmögra (lékaře z Chrasti) podařilo se cukrovar do kampaně 1873/74 finančně zachránit. Vina byla svalována na dosavadního technického ředitele cukrovaru Křičku a ten byl proto ve funkci nahrazen Františkem Wagnerem, do té doby adjunktem cukrovaru v Chrudimi V dalších kampaních již cukrovar dobře prosperoval a dařilo se jej vybavovat i moderními stroji. Tak se podařilo zvýšit zpracovatelskou kapacitu v kampani 1885/86 až na 193 000 q. Prosperující cukrovar byl tehdy přínosem jak pro Hrochův Týnec, tak třeba i pro Národní divadlo v Praze. V roce 1880 bylo správou cukrovaru věnováno 300 zlatých na stavbu divadla a záhy jeden tisíc na obnovu divadla po požáru v roce 1881. V roce 1883 došlo k přístavbě a modernizaci závodu. Větší část stavebních prací provedl stavitel František Šťovíček z Chrasti. Cukrovar se také na konci 19. století, (ve vlastním zájmu) výrazně podílel na zbudování místní dráhy chrudimsko - holické ( trasa z Heřmanova Městce do Borohrádku). Železniční stanice Hrochův Týnec na této dráze, byla postavena v roce 1899 a jistě ne náhodou nedaleko areálu cukrovaru, který byl připojen vlečkou o délce 900 m. Lze možná namítnout, že připojení cukrovaru přes vlečku s úvratí nebylo nejlepší vizitkou železničních projektantů, a nebylo ani oceněním velkého podílu cukrovaru na tom, že se trať postavila. Díky této investici se však stal cukrovar v Hrochově Týnci před první světovou válkou největším cukrovarem na Chrudimsku. Například v kampani 1910/1911 zde bylo zpracováno 454 057 q řepy a vyrobeno 68 605 q cukru. Zařízení cukrovaru popisuje dobová vzpomínka takto: (proložený text upřesňuje text původní) Řepa se dopravuje ze splavů Riedingerových k řepnému kolu, které ji zvedá do hřeblové pračky systému Wiesner. Dvoukomorová pračka délky 6 m byla instalována v roce 1893. Znečištěná voda ze splavu je čerpána vodním kolem k docílení vhodného spádu pro průtok dvojitým systémem usazovacích jam a následně do potoka Ležáku. Řepa z praček je výtahem o výšce 17 m, z roku 1885, podávána do dvou řezaček o průměru 2 metry. Tyto řezačky byly dodány v r. 1897 firmou Perner z Týnce nad Labem. Každá má 14 vložek s noži. Rozřezané řízky unáší pásový dopravník, instalovaný zároveň s řezačkami. Dopravník, s šířkou pásu 500 mm, délky 70 m, s bubny o průměru 1000 mm, dopravuje sladké řízky do difusních nádob. Difusní baterie cukrovaru je tvořena 15 nádobami, každá s obsahem cca 50 hl. Difuse byla postavena firmou Škoda v roce 1892. Vyloužené řízky se po výpadu z difusních nádob bagrují a dopravují k řízkolisům. Řízkolisy systému Selwig byly dodány firmou Märky-Bromovský a Schulz v roce 1900. Řízkový bagr - v podstatě korečkový elevátor, s korečky šířky 700 mm, byl namontován též firmou Škoda ve stejném roce. Získaná šťáva odměřená odměrnými nádobami a zahřátá v předehřívačích se čistí trojnásobnou saturací vápenným mlékem a kysličníkem uhličitým. První saturace - 5 těles - postaveno firmou Märky-Bromovský a Schulz v roce 1892. Nadbytek vápna se sráží a odstraňuje ze šťávy saturované po 1. a 2. saturaci v podobě kalu na jedenácti kalolisech od firmy Janáček z Ranska. Po třetí saturaci se cedí na třech starších kalolisech soustavy Daňkovy, při použití plachetek bavlněných a jutových. Vápno se pálí za vzniku kysličníku uhličitého, ve dvou šachtových vápenných pecích o obsahu 20 m?, z vápence s přísadou koksu. Dva parní stroje odsávají kysličník uhličitý a vhánějí jej do saturované šťávy. Plyn se čistí a chladí ve dvou dřevěných promývačích, tzv. laveurech. Dále se lehká šťáva zahušťuje v uzavřených odpařovacích tělesech na šťávu těžkou a po cezení na třech ceďácích se sváří ve dvou vakuích s vysokým stupněm vakua na cukrovinu, obsahující pouze 4-6 % vody. Tím se vyloučí velká část cukru v podobě krystalů. Dvě vakua na 1.produkt postavila chrudimská firma Wiesner v roce 1914. Měla průměr 2.9 m a výšku 4.6 m. Při odpařovací ploše 60 m? obsáhla cca 300q cukroviny. Tato vakua jsou zachycena na vzácně dochované fotografii společně s menším vakuem na třetí produkt o výšce 4m, které bylo tehdy firmou Wiesner pouze rekonstruováno. Odpařovací stanice sestává ze tří ležatých odpařováků kufrovité podoby, Welner-Jelínkovy soustavy a čtyř starších Robertovy soustavy. Tato odpařovací tělesa jsou sestavena do dvou stanic s potrojným účinkem (triple-éffet) a jsou vytápěna odpadní expandovanou párou od parních strojů. Cukrovina vypouští se z vakua do mísidla. Mísidla, neboli refrigeranty, byla tehdy v cukrovaru dvě - první z roku 1892 od firmy Českomoravské strojírny s jednostranným pohonem žebrovitého míchadla a druhé z roku 1906 od firmy Märky, Bromovský a Schulz s oboustranným pohonem elipsovitého míchadla. Obě míchadla byla přibližně 7m dlouhá, přes dva metry široká a 2.1 m hluboká. Řádně ochlazená a promíchaná surovina se vytáčí na dvou centrifugách se spodním samočinným vyprazdňováním, tak získává se z ní asi 80 % surového cukru 1. produktu a 20% zeleného syrobu. Zelený syrob na určitou hustotu v syrobovém vakuu zavařen, vypouští se do míchadel, kde za stálého míchání cukr v několika dnech vykrystalizuje. Vytáčen na centrifugách, dává asi 40 % cukru, tehdy byly zde používány centrifugy soustavy Hamplovy. Odtékající syrob zaváří se ještě jednou a vypouští se do železných nádržek (reservoirů) v melasníku, kde dozrává (krystaluje) za několik týdnů, při teplotě 50? C. Vytočením v centrifugách se oddělí surový cukr 3. produktu a melasa. Při výrobě v cukrovaru používá se parních strojů a celkovém výkonu 342 HP. Výrobu páry, potřebnou k pohonu těchto parních strojů, jakož i ohřívání a sváření šťáv zabezpečuje sedm kotlů soustavy Fairbairnovy, sdružených kotlů dvojplamencových s žárovými trubkami. Z těchto kotlů 3 (postavené firmou Märky, Bromovský a Schulz v roce 1903) se používají k výrobě páry pro parní stroje. Pracují s tlakem 8 atm, každý z nich má 250 m? výhřevné plochy. Tři kotle s přetlakem 4.5 atm a plochou 172 m? ( z roku 1882), vyrábějí páru pro vaření. Poslední kotel má plochu 220 m?, pracuje s tlakem 7 atm, pochází z roku 1898. Továrna je osvětlena svítiplynem, vyráběným z kamenného uhlí a parafinu. První světová válka měla velmi negativní dopad na celý cukrovarnický průmysl. Přesto ještě ne jejím počátku došlo k elektrifikaci cukrovaru v Hrochově Týnci připojením na přespolní síť pardubické elektrárny. Veškeré potřebné práce provedla firma Duda. Ještě v průběhu 1. světové války v roce 1916 byly zrušeny 2 kotle z roku 1882 a doplněny 3 kotle nové od pražské Spojené strojírny s výhřevnou plochou po 250 m? a pracovním tlakem 8 atm. Po skončení války došlo v době daňového zvýhodnění k četným investicím do vybavení cukrovaru. V roce 1921 bylo firmou Škoda dodána nová pětičlenná odparka, nové vodní kolo pro čerpání odpadní vody mělo průměr 3m a šířku 400 mm. Škodovka dodala též 7 kalolisů systému Kroog. Každý z těchto kalolisů měl filtrační plochu 58 m?. Zároveň bylo nově instalováno 6 nádob I. saturace firmou Breitfeld Daněk. Chrudimská firma Wiesner dodala v tomto roce lanovou dráhu na dopravu kalů od nových kalolisů. Lanová dráha s jedním vozíkem pojíždějícím po pevné koleji byla dlouhá 150m, tažné lano mělo průměr 12.5 mm. V roce 1922 postavila firma Wiesner tzv. hrabičkový transportér na řízky. Transportér délky 82.5 m měl dopravní žlab šířky 540mm a je stejně jako lanová dráha zachycen na fotografii. K další modernizaci vybavení cukrovaru došlo v roce 1924. Pražská firma Breitfeld Daněk dodala nové Mikovo hasidlo na vápno s bubnem o průměru 1000 mm a délce 5 m, rovněž dodala odměrky na difuzní šťávu. Pro difuzní šťávu byla také určena nová ležatá válcová nádrž. Firmou Škoda byla dodána 3 nová tělesa malaxérů o průměru 2350 mm, výšky 2400 mm. Stejná firma také postavila novou Khernovu vápenku s výtahem, poháněným elektromotorem. V období poválečném, za ředitele Otakara Horáka docházelo ke snaze o porolničení cukrovaru. Rolníci, kteří za války získali nemalé finanční prostředky, se snažili získat majetkovou většinu v cukrovarech. V Hrochově Týnci se jim ale získání většiny nezdařilo, možná i proto, že zde byly i další pokusy o majetkové ovládnutí cukrovaru. Jeden z těchto pokusů podnikal též syn iniciátora založení cukrovaru Bedřich Šlechta z Lomnice nad Popelkou. Údajně chtěl získat většinový podíl pro rafinérii ve Skřivanech. Nakonec ale získala většinový podíl Pražská úvěrní banka. Od kampaně 1924/25 se však cukrovar potýkal s ekonomickými problémy. Nastala vleklá krize cukrovarnického průmyslu, kampaně v Hrochově Týnci končily pravidelně se ztrátou. V kampani 1925/1926 bylo zpracováno 313 853 q řepy. Přesto ještě v roce 1929 dodala do cukrovaru firma Breitfeld - Daněk čtyři moderní odstředivky systému Weston s přímým elektrickým pohonem. Odstředivky s průměrem bubnu 1210 mm pracovaly s 920 otáčkami za minutu. Stejná firma dodala i navazující třasadlo na dopravu surového cukru délky 10,5 m, při šířce žlabu 700 mm. Od roku 1931 zastavil provoz blízký cukrovar v Rosicích u Chrasti. Do roku 1940 pak zpracovával Hrochův Týnec ve mzdě řepu rosického cukrovaru. Denní výkon cukrovaru se zvyšoval až na 800 tun řepy, nicméně kampaně končily ztrátou i po celá 30. léta. Cukrovar se opět přeměnil na akciovou společnost. Od roku 1916 byl totiž z důvodů daňových výhod společností s ručením omezeným. Na počátku 40. let se jeho finanční situace poněkud zlepšila. Za německé okupace, v době druhé světové války, došlo k majetkovým přesunům. Do roku 1943 vlastnila většinový podíl v cukrovaru Pražská úvěrní banka, při její likvidaci byly akcie postoupeny České eskomptní bance Union. Tak se cukrovar v Hrochově Týnci, navzdory "českému" názvu banky, stal majetkem bank německých. Od nich jej následně získal hrabě Dr. Josef Trauttmansdorf, majitel cukrovaru s rafinerií ve Slatiňanech. Cukrovar již dříve nebyl celkově v dobré finanční situaci a v roce 1944 se stal zcela závislým na Slatiňanech. Záhy (23. 5. 1944) byl provoz v Hrochově Týnci zastaven, dle vládního nařízení o přizpůsobení průmyslu válečným poměrům. Zpracování veškeré řepy v následující kampani provedl slatiňanský cukrovar. Po skončení války byla v cukrovaru Hrochův Týnec, v červnu 1945, zavedena prozatímní národní správa. Národním správcem byl ustanoven Ing. Heřman Rufer, technický úředník cukrovaru. V srpnu 1945 jej nahradil tříčlenný sbor národních správců. Jelikož opatření o zastavení provozu cukrovaru zůstávalo v platnosti, bylo pro správce velmi obtížné domoci se jeho zrušení tak, aby mohla být včas zahájena první poválečná kampaň. K 15. 7. 1947 byl formálně zřízen národní podnik. Cukrovar v Hrochově Týnci a.s. byl znárodněn ovšem již předtím od ledna 1946. V poválečném období se těžko nacházely prostředky na modernizace cukrovarů a v pozdější době se už přemýšlelo o nutných modernizacích v kontextu plánované centralizace cukrovarské výroby do menšího množství moderních velkých cukrovarů. Proto patrně největší investicí v námi sledovaném cukrovaru byla rekonstrukce difuzní stanice v roce 1950. Tato rekonstrukce vyžadovala i některé stavební úpravy a tak můžeme dnes uvést, že stavební část "zastřešoval" projekčně Stavoprojekt Pardubice. Od 1.9. 1954 byl ředitelem cukrovaru v Hrochově Týnci Josef Jiskra, pozdější ředitel podniku Pardubické cukrovary n.p. se sídlem v Chrudimi. Tento podnik vznikl k datu 1.5. 1957. Kromě cukrovaru v Hrochově Týnci pod něj spadaly cukrovary Slatiňany, Dašice, Cerekvice nad Loučnou, Přelouč, Choltice, Vrdy, Hostačov a také již od roku 1956 neprovozovaný cukrovar v Chrudimi. Vedoucím cukrovaru Hrochův Týnec se stal od 1. července 1957 Vl. Kolejka, ale už od 5.10. 1957 se ujal funkce "zatímního vedoucího závodu 04" v Hrochově Týnci Otto Kramařík. Později řídil cukrovar už jako jmenovaný ředitel. Pokud se týká technologického vybavení - v roce 1959 provedl podnik ZVÚ Hradec Králové generální opravu řízkolisů, došlo také k rozšíření varny o jeden zrnič. Za nejslabší článek technologie cukrovaru byla považována kotelna. Již v roce 1958 musela při kampani vypomáhat parní lokomotiva, stojící na vlečce před kotelnou. Následně v roce 1960 byly proto do Hrochova Týnce přestěhovány 2 kotle Fairbairn z cukrovaru Toušeň (rok výroby 1924) a nahradily dva kotle téhož typu, ale z roku 1903. Cukrovar Hrochův Týnec již nebyl zahrnut mezi perspektivní a do udržení jeho provozuschopnosti se investovalo jen v nejnutnější míře. Investovalo se ovšem do bytové výstavby, a tak ještě v roce 1959 byl pro zaměstnance starého cukrovaru dokončen bytový dům (4 jednotky T52) v tehdejší Havlíčkově (dnes Nádražní) ulici č.p. 258 Jak jsme již dříve zmínili, byl cukrovar v Hrochově Týnci již od počátku vybaven v převážné většině zařízením od firmy Josefa Bromovského. Tato firma prošla během desetiletí různými proměnami, ale postupně se stala nejvýznamnějším domácím výrobcem zařízení pro cukrovary. Od roku 1874 pod názvem "Märky, Bromovský & Schulz" sídlíla v areálu za nádražím v Hradci Králové. V Praze mělo sídlo vedení firmy, jakož i hlavní technická a obchodní kancelář. Daniel Märky, původem Švýcar, doplňoval kapitálem invenci dvou inženýrů, již zmíněného Josefa Bromovského a Karla Schulze. V roce 1903 D. Märky zemřel a firma se s novým společníkem Richardem Sohrem přejmenovala na "Bromovský, Schulz & Sohr". V roce 1910 pak sloučením podniku s firmou Ruston vznikla "Pražská akciová společnost, dříve Ruston a Bromovský". V této době ovšem již nežil ani K. Schulz, který řídil továrnu v Hradci Králové., Prvním presidentem nové společnosti se stal Ing. Josef Bromovský říšský poslanec, narozený v roce 1841. K nové společnosti pak v roce 1911 přistoupila pražská Ringhofferova strojírna a ještě před tím ze společnosti odstoupil R. Sohr. Následně také v roce 1911 zemřel J. Bromovský. V roce 1914 pak došlo ke spojení se strojírnami Škoda. Takto ustavený podnik dostal název "Spojené strojírny". Po první světové válce, od roku 1922 se továrna v Hradci Králové stala součástí Akciové společnosti, dříve Škodovy závody v Plzni. Hradecká Škodovka převzala v rámci společnosti, krom jiného, obor výroby zařízení pro cukrovary. Pod značkou Škoda pak i nadále zůstala hlavním dodavatelem technologických zařízení pro cukrovar v Hrochově Týnci. Z regionálního hlediska jsou zajímavé dodávky strojů od firmy Wiesner z Chrudimi, která zde většinou dodávala dopravní zařízení. Podíl výrobce z nedalekého města však byl v Hrochově Týnci minimální, na rozdíl od cukrovaru chrudimského. Po druhé světové válce dodávala, respektive spíše jen rekonstruovala, některá zařízení cukrovaru opět královéhradecká Škodovka, ovšem od roku 1950 již pod názvem ZVÚ, národní podnik. Chrudimská strojírna - od roku 1946 součást podniku Transporta - se objevuje v Týnci již jen při revizích a opravách vah. Jednak překlopných "chronosek", jednak vah mostových. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2010.
Autor: Vlastislav Smutný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2010 Předchozí článek: Jak jsou obce kraje připraveny na turisty? Následující článek: Podívejte se na potrubí, za chvíli už nebude Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
