|
| |
|
Pardubice za napoleonských válek
26.02.2021 V předchozím líčení událostí z historie Pardubic jsme se věnovali životu Pardubic za doby Marie Terezie a následně také za doby vlády jejího syna Josefa II., kdy na přelomu 80. a 90. let 18. století i na Pardubice dolehly boje s tureckými vojsky. Roku 1790 však Josef II. zemřel a na rakouský trůn usedl jeho bratr Leopold II. První dny jeho vlády se zdály být pro Pardubice úspěšné. Císař totiž svolil, aby se zrušený Kostelíček opět otevřel pro bohoslužby. Ještě před tím, než mohlo dojít ke splnění tohoto přání, proběhlo od 29. do 31. března roku 1792 rekviem za zesnulého císaře. Leopold II. tak setrval na trůnu pouze od roku 1790 do roku 1792. Nástup nového panovníka Františka II. (syna Leopolda II.) se slavil v kostele o týden později – na Bílou sobotu 7. dubna. Nový císař však nejprve „zneuctil“ starobylé městské výsady jakýmsi kratičkým listem sepsaným v němčině 21. února 1794. Nad Evropou se však začala stahovat mračna v podobě hrozících válečných konfliktů s Napoleonem Bonaparte. Francouzské vojsko pod Napoleonovým vedením několikrát proniklo na rakouská území a vyhnalo tak císařskou rodinu do Uher, protože Rakušané nebyli ani tak dobře vycvičení ani vyzbrojení jako Francouzi. Tyto boje s Napoleonovými vojsky se projevily také v Pardubicích a to zvýšenou rekvizicí potravin. Později Pardubice tento válečný konflikt pocítily na počátku roku 1799 příchodem sedmi stovek francouzských zajatců. Dalších 535 zajatců přišlo do Pardubic v říjnu téhož roku. Ti byli ubytování po stodolách na Zeleném předměstí za kostelem sv. Jana Křtitele. Lidé je hostili velmi úslužně. Do Pardubic kromě místní posádky roku 1800 přijel také švýcarský jízdní pluk a poté další pluky. Toto vojáci cizích pluků byly ubytováni po soukromých domech. 2. května roku 1793 zachvátil město požár. Ten vypukl ve 4 hodiny ráno v Hlavní ulici (Pernštýnské), a zachvátil 11 domů. O dva dny později bylo postiženým nabídnuto bezplatně stavební dříví na nové krovy, které byly věnovány z úroků z pardubických Olšinek a z práva na dvě várky pardubického pivovaru. Na počátku roku 1799 byla v Pardubicích krutá zima. Všechny řeky prý zamrzly, všude byly spousty sněhu. V únoru nastalo náhlé oteplení, ledy na řekách se daly do pohybu tak prudce, že došlo k záplavám. V okolí Bělobranského náměstí bylo např. 6 loktů vody. 16. října roku 1803 město opět zachvátil požár. Byly zničeny stodoly u kostela sv. Jana Křtitele, 16. listopadu požár zničil snad jen jeden dům na Bělobranském náměstí. 13. června roku 1804 Pardubice postihla pro změnu velká povodeň. Tehdy se po čtrnácti denním mírném dešti rozvodnila Chrudimka. Nejprve 10. a poté opět 13. června. V ten den se o čtvrté hodině odpolední řeka rozlila a vzedmula se do výše 9 loktů. Voda byla i u kostela sv. Jana Křtitele, ve stodolách v Karlově ulici byla voda do výše dvou loktů, voda zaplavila Bílé předměstí, ale i samotné Pernštýnské náměstí. Voda se ukázala okolo Kostelíčka. Zničeny byly oba mlýny u Chrudimky, poničen byl i most samotný, dokonce byl pobořen most před Zelenou bránou. Prolomila se i hráz u zámeckého příkopu, ten byl zanesen bahnem. Také Labe bylo vzedmuté, zvláště u Rosic. Ty byly zaplaveny zcela. Z vody prý vykukovaly jen střechy domů. Voda na polích zůstala až do 10. července. Po této povodni byl zbudován násep mezi zámkem a Příhrádkem, který nahradil původní dřevěný most. Tato katastrofa znamenala zdražení plodin a to i v následujícím roce. Mezi tím se připravovaly další boje s vojsky císaře Napoleona. Probíhaly odvody koní do Českých Budějovic, byl tu strach ze vpádu Napoleonových vojsk do Čech. Pražská metropolitní kapitula chystala odvoz svatovítských pokladů. Ty byly nejprve odvezeny na východ země. Při cestě se družina s pokladem zastavila 22. listopadu roku 1805 v 10 hodin dopoledne také v Pardubicích. Zde byly relikvie uloženy na radnici. Místní uctili vzácnou památku velkou účastí. Ve dvě hodiny odpoledne pak lid vyprovodil pražské poklady na další cestě do Vrchlabí. Po vítězství Napoleona u Slavkova (2.12.1805) nastal na chvíli klid. V roce 1808 ale opět probíhaly přípravy na válku. Poptávka byla opět po koních, ty dobře zpeněžili nejen místní sedláci. Zisky to přineslo i majitelům potahů při stěhování vojenského materiálu na jih Čech. Probíhala také vojenská příprava obyvatelstva. Na zámek byli svoláni všichni školní a myslivečtí mládenci, kteří prováděli po deset dní vojenský výcvik pod velením vojenského setníka. Muži z Pardubic se shromažďovali o nedělích v osm hodin ráno a po návštěvě kostela cvičili pod správou poručíka. Někteří měšťané z nadšení pro veřejnou obranu přišli roku 1810 s návrhem na zřízení městské gardy. V srpnu roku 1811 se však dočkali od císaře zamítavé odpovědi. Na obyvatelstvo dolehla však v souvislosti s válečným stavem tíseň. Tíživé byly dávky sena, obilí a koní. Krajský rozkaz žádal pro vojenské účely soupis psů, od kupců byly požadovány zásoby olova a ševcovskému cechu přidělil zámecký úřad ušít 128 párů vojenských bot. Lid byl povolán na útraty města zbudovat silnici z Chrudimě do Vysokého Mýta. Roku 1813 byl opět zvýšený požadavek na transporty vojenského materiálu. V září a v říjnu vyjelo z Pardubického panství skoro 600 potahů. To pak způsobilo zejména v době lovů ryb citelný nedostatek v dopravě ryb. Když pak přišla zpráva o Napoleonově porážce u Lipska, nastalo v Pardubicích velké veselí. V sobotu 16. listopadu večer zaplálo vše bohatým osvětlením, byly páleny rány z děl, na druhý den se konala slavnostní mše „Te Deum“. S velkým zájmem pak sledovali místní skupinu 1.702 zajatých Francouzů, kteří přišli na Štědrý večer do Pardubic, na Boží hod vánoční pak odcházeli dále směrem k ruským hranicím. Když se však Napoleon 1. března doku 1815 vrátil z vyhnanství na ostrov Elba, přes Pardubické panství poté projížděli ve značném množství Rusové směřující do Francie. Bylo to v průběhu května několik kolon valících se směrem na západ. V Pardubicích byl vždy vojenský štáb, vojsko bylo dislokováno ve městě i po okolí. Po porážce Napoleona u Waterloo (18. června) se ruská vojska opět vracela na východ. 21. října přijel do Pardubic i sám car Alexander.
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2020 Předchozí článek: MÍSTA PŘÍBĚHŮ – LITOŠICE Následující článek: Pardubice v první polovině 19. století Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
