|
| |
|
Opukové rezervace v Pardubickém kraji
26.01.2019 Značnou část vnitrozemí Pardubického kraje vyplňuje geologická jednotka česká křídová pánev, převážně tvořená usazenými horninami druhohorního – svrchnokřídového – stáří. Ty budují podklad většiny měst i obcí na Pardubicku, Přeloučsku, Holicku, Chrudimsku, Lužsku, Vysokomýtsku, Choceňsku, Orlickoústecku, Žambersku, Letohradsku, Českotřebovsku, Litomyšlsku, Svitavsku, částečně i Králicku, Lanškrounsku, Skutečsku a Poličsku. Zdaleka převažující horninou tohoto území jsou (vedle pískovců, případně slepenců aj.) stametrové vrstvy jemnozrnných usazenin, zejména tzv. opuk. Nejednoznačný pojem opuka Opuka je pojem sice běžně užívaný, ovšem velice nejednoznačný. Jde o název spíše lidový či technický, jemuž se odborná petrografie (nauka o horninách) většinou vyhýbá a nahrazuje jej exaktnějšími pojmy jako písčitý slínovec, prachovcovitý vápnitý jílovec apod. Jejich přesné určení je ovšem obtížné, možné jen na základě analýzy chemického složení a velikosti úlomků, které horninu skládají. I z tohoto důvodu je sdružující název opuka nepochybně přijatelný. Ve většině případů jde o světlou, jemnozrnnou usazenou horninu, s větším či menším obsahem jílových minerálů, uhličitanu vápenatého i křemene (v podobě drobných zrnek nebo křemitých jehlic hub), případně dalších složek. K typickým vlastnostem opuky patří deskovitá až kvádrovitá odlučnost vrstev, které bylo – spolu s poměrně snadnou opracovatelností – odedávna využíváno ve stavebnictví, případně i sochařství. I na území našeho kraje najdeme spoustu opukových lomů a lůmků, ovšem většinou už opuštěných. Např. kvalitní „přibylovská opuka“ se už přes dvě století těží v Přibylově u Skutče. Opuky – stavební kámen krajiny Specifika krajiny tvořené opukami vynikají zejména na východních okrajích české křídové pánve, kde vrstvy těchto usazenin byly v důsledku tektonických procesů v zemské kůře více či méně porušeny zlomy, mnohde zprohýbány nebo vychýleny z původně vodorovné polohy. Vznikly tak desítky kilometrů dlouhé terénní vlny a na skloněných vrstvách opuk a dalších hornin se postupně vyvinul terén s nesouměrnými návršími a stupni, odborně zvanými kuesty. V krajině Pardubického kraje je nepřehlédnutelné zejména pásmo kuest Hřebečského hřbetu, spadající do Lanškrounské a Moravskotřebovské kotliny a místy rozčleněné do „žehličkovitých“ návrší, místně zvaných hřívy, palice nebo rohy. Neméně působivé partie tvoří na prahu Českomoravské vrchoviny i schodovitě klesající pásma Novohradské a Štěpánovské stupňoviny či Lužských a Zderazských kuest. Významnou roli při utváření reliéfu na zvlněných okrajích České tabule sehrály i vodní toky, které v opukách vyhloubily údolí se strmými, místy skalnatými svahy a poměrně širokou nivou. Tato „neckovitá“ údolí jsou v našem kraji typická pro střední tok Divoké a Tiché Orlice i řadu dalších řek a potoků. Opukové sutě a skály Údolní svahy a příkré čelní svahy kuest patří k nejhodnotnějším částem opukové krajiny. Především vrstvy s tence deskovitou odlučností horniny se vlivem mechanického a chemického působení vnějších činitelů (srážkové vody, mrazového zvětrávání, kořenové destrukce aj.) rozpadají do kamenitých sutí, které místy pokrývají značnou část svahu. Takovým místům se ve východních Čechách i jinde říká Sutě, Sutice, Sutiny, Suté břehy atd. Zejména mezi botaniky a zoology se vžilo též označení bílé stráně (podle národní přírodní památka Bílé stráně na Litoměřicku), užívané pro osluněné stepní svahy na opukové (tedy slínovcové až vápencové) suti. K nejvýraznějším terénním prvkům na opukových svazích patří skalní útvary. Oproti výše uvedeným „suticím“ se tvoří ve strmějších partiích svahů a obvykle v masivnějších polohách horniny, prostoupených svislými puklinami. Souvislé skalní stěny zpravidla sledují buď příkré svahy kuest nebo nárazové břehy v říčních údolních zákrutech. Většina těchto stěn byla erozí bočních přítoků, zvětráváním a gravitačními svahovými procesy rozčleněna do dílčích skalních hřebenů a útesů, výjimečně i samostatných věží, které ovšem nedosahují takových rozměrů i tvarové rozmanitosti, jako v „příbuzné“ hornině pískovci. Mnohé partie na svrchnokřídových opukách patří k nejvýznamnějším přírodním územím našeho kraje, chráněným jakožto přírodní rezervace, přírodní památky, případně v jiné kategorii ochrany přírody. Zastavme se alespoň u těch, kde „kámen“ opuka určuje povrchovou tvářnost konkrétního území (další podrobnosti o nich najdeme např. v publikaci Faltysová H., Bárta F a kol., 2002: Pardubicko – Chráněná území ČR IV). „Opukové rezervace“ nad Tichou Orlicí Tři „typové“ lokality, které lze právem považovat za dokonalé ukázky „opukových rezervací“ najdeme v údolí Tiché Orlice. Od vyhlášení první z nich – PR Peliny v Chocni – letos už uplynulo 70 let a patří k nejznámějším chráněným územím na východě Čech. Soubor zdejších skalních útesů a pilířů (místně zvaných komíny), vysokých až 40 m a lemujících v délce přes půl kilometru pravý břeh řeky, nemá v naší vlasti obdoby. Celou scenérii si můžeme prohlédnout z přilehlého parku nebo z Doskočilovy vyhlídky při stezce, proplétající se nad horním okrajem skal. Zdejší opukové srázy jsou pozoruhodné i z botanického a zoologického hlediska a celému území by nepochybně prospělo alespoň částečné odstranění náletových dřevin. Obdobným chráněným územím je nedaleká přírodní rezervace Hemže–Mýtkov (vyhlášená v roce 1996), rovněž zaujímající pravý údolní svah přibližně v poloviční vzdálenosti mezi Brandýsem nad Orlicí a Chocní. Nachází se sice blízko penzionu Mítkov, ale až za železniční tratí a je proto poměrně obtížně dostupná. Také zde vznikla řada pěkně tvarovaných opukových skalních útesů i samostatných věží a důležitou součástí jejich ochrany je též živá složka přírody. Už výše proti toku Tiché Orlice najdeme mezi obcemi Verměřovice a Mistrovice ještě jednu už poměrně letitou (od r. 1950) „opukovou rezervaci“, přiléhavě nazvanou Sutice. Zdejší skalní srázy totiž byly už do značné míry rozrušeny do kamenných sutí, porostlých smíšeným lesem s bohatým bylinným podrostem. Stěna nad Podskalou a pod Skálou Mnohem mladším chráněným územím (od r. 2001) je naopak přírodní památka Podskala, za kterou se musíme vypravit na rozmezí Chrudimské tabule a Železných hor. Její nejvýraznější součástí je impozantní, kolem 30 m vysoká opuková skalní stěna, provázející v délce několika set metrů pravý břeh potoka Žejbro. Působivá skála dala pojmenování jak obci Skála nad horní hranou stěny, tak i údolní osadě Podskala, kde zaujme i pěkné zákoutí s barokním kostelem. Chutné vody ze zdejších pramenů kdysi využívaly i malé lázně. Scenérii opukové skalní stěny, v poslední době poněkud zanikající ve stromoví, si můžeme prohlédnout z modře značené cesty, spojující údolím Žejbra Vrbatův Kostelec s Chacholicemi, Podlažicemi a Chrastí. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 3/2018 Autor: Doc. RNDr. Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2018
Předchozí článek: Evropské fondy v tomto období přejí památkám, do aglomerace Pardubice - Hradec Králové přijde téměř miliarda Následující článek: Busta prezidenta Masaryka v Nemošicích na okraji Pardubic Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
