|
| |
|
Konec starého Rakouska v Pardubicích
26.01.2019 První světovou válku prožívaly Pardubice naplno zejména z důvodu zásobovacích problémů. Zásluhou existence vojenské záložní nemocnice stoupaly ceny ve městě strmě vzhůru a s přibývajícími problémy staré monarchie obyvatelé trpěly nedostatkem potravin či uhlí. Fungoval válečný přídělový systém, jehož problémem bylo i to, že na potravinové lístky nebylo mnohdy jaké potraviny vyzvednout. A tak Pardubice zažívaly hladové bouře a demonstrace. Na začátku června 1918 se městem rozšířila fáma, že bude Pardubicemi projíždět vlak s potravinami, který má pokračovat směrem na Liberec. Když se zaměstnanci drah tuto informaci dozvěděli, vlak 6. června odstavili na slepou kolej. Brzy se tato informace po městě rozkřikla a na nádraží se hrnuly davy lidí. Došlo k rabování vagónů, ve kterých byla údajně slanina. Na nádraží se sbíhali další lidé, až z nich byl dvoutisícový dav. Dle svědků docházelo prý i k tomu, že zatímco jeden člověk si odnášel přes záda půlku prasete, druhý mu cestou z něj odřezával kusy masa. Toto rabování o den později neušlo pozornosti četníků, kteří lidi od vagónů odehnali a se zbraní v ruce je drželi v bezpečné vzdálenosti. Lidé se nechtěli rozejít a situace se hrotila každou minutou. Velitel nastoupivší vojenské jednotky velel ke střelbě, které zabránil na poslední chvíli policejní komisař Augustin Jung. Ten lidi přiměl k pokojnému rozchodu. Následkem těchto událostí na ale začala váznout železniční doprava a ve směru od Chocně v blízkosti kaple svaté Anny se zastavilo několik vlaků. Mezi nimi také vagóny s potravinami, údajně s cukrem, moukou, kávou, rýží, obilovinami a také s uhlím. A rabování se kolem třetí hodiny odpoledne opakovalo. Opět museli zasahovat četníci a vojsko. Aby se zabránilo dalšímu rabování, byly na trať preventivně vyslány vojenské hlídky. Jedna pochodovala od nádraží ke kapli svaté Anny a velel jí maďarský poručík Remeny. U železničního přejezdu na úrovni Sladkovského ulice (dnes je zde podchod pro pěší) zatkli jednu ženu podezřelou z rabování. Když ji odváděli, někdo z přihlížejících vykřikl: „Pusťte ji!“ Poručík Remeny uznal tento výkřik jako důvod ke střelbě. A poručil svým vojákům vystřelit. První salva šla do vzduchu, ale při nabíjení druhé došlo k nešťastnému postřelení mezi samotnými vojáky. Poručík Rememy ale situaci vyhodnotil jako útok a velel střílet do prchajících lidí. Výsledkem byli tři mrtví a několik raněných. Smrtelnou střelu dostal středoškolský profesor Josef Slezák, koželuh František Hatle a dvanáctiletý školák z Ohrazenic Oldřich Kudrna, který byl střelen ze strany do břicha a zemřel o několik hodin později. Byli to náhodní chodci, kteří s rabováním neměli co do činění. Památku obětí dodnes připomíná pamětní deska na domě číslo 433 ve Sladkovského ulici. Když poručík Remeny viděl následky střelby, velel jednotce k ústupu na nádraží. Následný pohřeb profesora Slezáka doprovázel pohřební průvod. Ten šel od kostela dnešní třídou Míru na staré hlavní nádraží. A stal se obrovskou demonstrací proti trouchnivějící rakousko-uherské monarchii. Která tou dobou už nezadržitelně spěla ke svému konci. Posuňme se však v událostech až k 28. říjnu, tedy ke dni, kdy se mezi lidmi rozšířila zpráva o kapitulaci Rakouska. Tato informace se po městě rozšířila okolo poledne. V ulicích města nastal neobyčejný ruch. Lidé si na potkání sdělovali „Jsme svobodni“. Lidé začali nosit stužky v barvách trikolóry, důstojníci si sundávali hodnosti rakouské armády z límců, kdo tak neučinil, tomu byly výložky odtrženy. Dav lidí se shromáždil před kasárnami na Palackého třídě. Po žebříku vylezl voják nad vchod, kde byl umístěn rakouský znak, který jako symbol monarchie sundal (za zmínku stojí, že na těchto kasárnách jediných v říši trpěn byl český nápis, který tam obec dala napsat). Důstojníci odstraňovali si odznaky hodnosti na límci a kteří tak neučinili, byly jim utrženy. Poté se proud lidí vydal na průvod Královskou třídou (dnes třídou Míru) a cestou sundával všechny symboly staré monarchie. Ty byly poté vhozeny do Chrudimky v místě, kde dnes stojí Prokopův most. Město zaplavily prapory, práce byla zastavena v obchodech i v továrnách. Na náměstí před radnicí se 28. října po 16 hodině sešlo množství lidí, ke kterým promluvil za městskou radu dr. K. Horlivý, za sociální demokraty městský radní Fr. Vácha a za státoprávní demokracii Fr. Kostelecký o významu tohoto dne. Poté následoval průvod celým městem v jehož čele šla městská rada a městské zastupitelstvo. Odpoledne se odebrala pětičlenná deputace na okresní hejtmanství, aby se postavila do čela našeho státu. Hejtman Trolda váhal, ale ještě téhož dne se podrobil. Přednosta berní správy Hřebík odevzdal dr. V. Hrbkovi pro zlatý poklad republiky několik zlatých předmětů z rodinných skvostů. Vrchní finanční komisař dal výboru k dispozici deset pušek a 200 nábojů. Večer pak zazněly z balkonu divadla fanfáry z opery Libuše od B. Smetany a poté zazpíval pěvecký spolek Pernštýn. V divadle se pak konalo slavnostní představení opery Hubička. Po celou hodinu byla Zelená brána slavnostně osvětlena červenými a bílými žárovkami. Ráno dne 29. října vynesli žáci některých pardubických škol na Starém městě obrazy císaře, které pak byly spáleny na náměstí před radnicí. Vyneseny byly i busty císaře Františka Josefa a Karla, které byly roztlučeny. O 11 hodině měli schůzi správcové škol na radnici a usnesli se vydat vyhlášku k mládeži, „aby se důstojně chovala v těchto památných dnech a sešla se ke školní slavnosti dne 4. listopadu o 8 hodině ráno.“ Odpoledne 29. října se pak konal „Pohřeb starého Rakouska“. Uspořádala jej mládež, studenti, Sokolové a mladí důstojníci. V čele průvodu šel Vít Grus a nesl na žerdi obraz představující císaře Viléma, jak hraje na kolovrátek. Dva vojáci pak nesli obraz císaře Karla, který měl u úst přivázanou lahev. Za nimi šla vojenská hudba následovaná vojínem, který na polštáři nesl vojenské řády. Za ním pak šel v průvodu důstojník, jako truchlící rytíř, následně byl nesena rakev. Průvod vyšel od Příhrádku, zastavil se u radnice a zazpíval píseň „Odpočinutí věčné“, dále cesta průvodu vedla na Zelené předměstí, kde byla demonstrace před bytem jednoho Rakušana. Průvod skončil v 5 hodin u Chrudimky, kde byl obraz císaře Karla vhozen do řeky. Dne 4. listopadu usedli do školních lavic žáci pardubických škol poté, kdy byly školy zavřeny kvůli chřipkové epidemii, 8. listopadu pak bylo žákům v divadle vysvětleno, co pro nás znamená nabytá svoboda. Poté žactvo složilo slib věrnosti novému státu. Taktéž dne 8. listopadu se v den výročí bitvy na Bílé hoře konala slavnost národní samostatnosti. Z balkonu radnice k lidem promluvil dr. Václav Hrbek, Fr. Vácha a dr. K. Horlivý. Současně byla po městě zahájena sbírka na zlatý poklad republiky. V neděli 24. listopadu přijeli do Pardubic čeští námořníci v počtu asi 1500 mužů z Pulje a pokračovali dále do Prahy. Museli v Pulji čekat do té doby, než převzali loďstvo jugoslávští vojáci. 25. listopadu přijel do Pardubic ministr národní obrany Václav Klofáč, aby navštívil zdejší vojenskou posádku. Ve stejný den svolala městská rada a okresní výbor do Měšťanské besedy schůzi lidu, v níž promluvil místopředseda Národního shromáždění František Udržal o úkolech v Československé republice. A úkoly to nebyly jednoduché, protože i v nové republice přetrvávaly staré zásobovací problémy. V prosinci byl nedostatek uhlí, kdy stovky domácností neměly čím topit. Využít této uhelné krize dokázali využít obchodníci, ale také lichváři. Množila se bytová lichva, někteří majitelé domů zvyšovali neúměrně výši nájemného.
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2018
Předchozí článek: Srpen 1968 v Pardubicích Následující článek: Pardubice za první republiky – dvacátá léta Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
