Sdružení přátel Pardubického kraje

Kněz Josef Adamec z Kerhartic

Řetová 51. Foto autor

18.12.2021 Ve Vlastivědných listech č. 2/2020 vyšel můj článek o návštěvě malířky Zdenky Braunerové u vzdáleného příbuzného v Řetové a předpokládal jsem, že k tomu došlo v chalupě číslo 51. Jenže jak se nakonec ukázalo, v době návštěvy Zdenky (1896?) už Stránští chalupu nevlastnili, protože Jan Stránský ml. (vnuk babičky Anny Braunerové) ji před odjezdem s rodinou do Ameriky v roce 1878 prodal (8. května) Josefu Truhlářovi. Ten zemřel jen 28 roků stár na tuberkulósu (15. 6. 1881) a jeho manželka-vdova Rosalie postoupila chalupu 4. listopadu 1906 spisem notářským polovicí synovi Josefovi a polovicí budoucí snaše Emilii Dostálové z Kerhartic, kteří manželství uzavřeli hned 19. listopadu 1906; svědkem k spisu přivzatým byl zeť Jan Adamec, tovární dělník v Ústí nad Orlicí.
Tento Jan Adamec z Bredůvky u Nekoře, obuvník a záložník 10. pluku zemské obrany, se totiž 26. ledna 1897 oženil s dcerou Josefa Truhláře též Rosalií, jejich syn Josef se narodil 22. dubna 1902 už v Kerharticích, kam se od rodičů odstěhovali, kmotrem novorozenému Adamcovi byl strýc Josef Truhlář ml. Vdova Rosalie Truhlářová, tedy babička Josefa Adamce, o němž bude dále řeč, je na chalupě uvedena při sčítání v roce 1921, její syn v roce 1930 zboural dřevěnou stodolu a vystavěl novou z cihel.

Tolik stručně na úvod k následujícímu článku pana Franka Peschela. (Miloslav Renčín)

Dětství a mládí Josefa Adamce jsou spojené s domem čp. 51 v Řetové, kde bydlela jeho babička a narodily se jeho dvě nejstarší sestry Marie (nar. 31. 3. 1897) a Rosalie (nar. 11. 8. 1898). Jeho význam však přesahuje rodný kraj skutečností, že se v roce 1933 stal prvním českým knězem Obce křesťanů.1) Zde budou líčeny některé dojmy spojené s výše zobrazeným domem i něco o významu a zrodu jeho kněžství.
Josef Adamec byl čtvrté z deseti dětí. Narodil se 22. dubna 1902 v Kerharticích, v domě čp. 46 (dnes: Drážní 158/4, zahrada), kam se rodina Adamcova asi na začátku roku 1900 přestěhovala v naději, že se jim zlepší životní situace. Adamec vzpomíná na svého otce: „Tatínek přes všechnu tu dřinu byl radostné povahy. Při práci na verpánku vyprávěl nám nesčetné pohádky, veselé i strašidelné příhody. Nakonec vzal nejmenší dítě do náručí, chodil po světnici a zpíval. Zvláště v Adventu byly to nejkrásnější večery, když zpíval se zanícením koledy. A co jich uměl! Nikdy nezapomněl dáti pastýřům jména nás dětí. Vždycky jsem téměř povyskočil, když zaznělo mezi jiným: ‚A copak ty, malý Pepíčku, co ty Ježíškovi darem dáš.‘ … To utkvělo v mé duši, a ještě dnes se snažím nalézt odpověď na tu otázku.“2)
Ovšem naděje mistra obuvnického se nenaplnily. „Tatínek nemohl uživit početnou rodinu z řemesla – lidé dávali šít obuv na dluh a neplatili – a proto vstoupil jako dělník do textilní továrny v Ústí nad Orlicí, kamž jsme se i přestěhovali.“ To se stalo v létě roku 1904.
Do doby před stěhováním spadá zvláštní příběh: „Přesto, že jsem byl zdravé dítě, upadal jsem často do bezvědomí.“ Rodiče zprvu mysleli, že jde o božec, padoucnici, i když typické příznaky epilepsie – křeč, pěna u úst – chyběly. Ani lékaři si s případem nevěděli rady. „Mezitím stala se událost, o níž maminka se vzrušením vyprávěla a kterou po letech mi vyprávěl starší bratr. Jednou, když tatínek se měl vrátit z práce – bylo to v létě za parného dne – šla mu maminka naproti s dětmi a mne nesla v náručí s sebou.“ Schylovalo se k bouřce. Matka se s dětmi chtěla chránit před deštěm a uchýlila se do kapličky, která stála na okraji louky blízko rozcestí do Litomyšle.3) Malý Josífek upadl opět do bezvědomí. V největší úzkosti se matka začala modlit. Pozvedla dítě k svatému obrazu a poprosila Boha o pomoc; slíbila, že když se dítě uzdraví, syna zasvětí službě Boží. Od té doby malý Josef už neupadal do bezvědomí, a na otázku, čím by chtěl být, vždy odpovídal, že by se chtěl stát knězem.
Dokud rodina ještě žila v Kerharticích či pak v Ústí nad Orlici, byl hoch častokrát v Řetové na návštěvě u příbuzných. Později u nich mohl trávit alespoň prázdniny. Sám na to vzpomíná: „Jedinou změnou v denním životě byla doba prázdnin, kdy mne posílali k babičce do Řetové. Rád jsem tam chodil, i když to neznamenalo méně povinností než doma. Byla tam přece zahrada s ovocem. Ráno bos, za rosy hnal jsem husy, později kozy na pastvu, k večeru také. Mezi dnem mi byly přiděleny různé práce v zahradě a na dvoře.“ … Jednou, když pro mne rodiče přijeli a já se měl vrátit z prázdnin domů, vyprovázely nás řetovské tety. Současně vezly s sebou prázdný trakař, neboť chtěly v Ústí nad Orlicí nakoupit. Nabídl jsem se, že trakař povezu. Byl jsem asi 6–7letý, ale trakař byl pro mne příliš široký. Nechtěl jsem se však vzdát a statečně jel. Hůře bylo v prudkém kopci. Nahoru to nešlo a přece za každou cenu chtěl jsem vyjet přímo do kopce, jen ne žádnou oklikou. A nešlo to. Tu dohonila mne jedna teta a pravila: ‚Ty hloupoučký, tak to nahoru nejde, to musíš takto.‘ Vzala mi trakař z ruky a hravě vyjížděla v serpentinách nahoru. Poděkoval jsem jí, ale nepřiznal se, že jsem chtěl přímo nahoru, ne oklikou.“ Pravda, kličkovat Josef Adamec nikdy neuměl.
Po různém stěhování zakotvila rodina Adamcova roku 1912 v Poličce, kde Jan Adamec v továrně Feuerstein a spol. našel místo mistra šlichtářského. Tam vstoupil Josef o půl roku později do měšťanky. To byl úplně nový svět, kde jakoby duševně rozkvetl. „Noví moji učitelé byli téměř všichni dobré úrovně.“ Jeho nejoblíbenějším předmětem bylo náboženství. Vždyť v Josefovi stále žila skrytá touha po tomto oboru. Znal nazpaměť biblickou dějepravu nebo katechismus včetně věcí, které nebyly jeho učivem. „V kostele jsem nevynechal žádnou mši, požehnání nebo křížovou cestu. … Tak jsem zaujímal zvláštní postavení ve škole i v rodině.“ Začal také ministrovat. „Po celé čtyři roky klečel jsem denně – v létě, v zimě – ráno ještě před školou na holých stupních oltáře při mši. Prožíval jsem pohřby, viděl mnohá mrtvá těla, byl jsem účasten sňatkům a nesčetným křtům. Tak jsem vplýval do všech složek života ve vůni kadidla, za zvuků varhan a zpěvu.“ Byl to úplně jiný svět než ten, ve kterém žily ostatní děti, ale cítil se „v něm doma s největší samozřejmostí“.
Život rodiny Adamcovy by mohl běžet klidným a celkem uspokojivým způsobem, ale o prázdninách roku 1914 se znenadání všechno změnilo. Vypukla světová válka. Otec musel narukovat na vojnu „a nás osm dětí zůstalo doma s maminkou v pláči a s chvěním, co asi přijde“. O dva roky později, ke konci třetí třídy měšťanky přišla na něj řada, aby si zvolil povolání. „Studium na kněžství bylo za daných poměrů vyloučené. Ve městě však byl učitelský ústav. A tak choval jsem tajné přání státi se alespoň učitelem.“ Avšak ředitel školy, u kterého neměl dobré postavení, ho bez vědomí rodiny přihlásil „do textilní školy v Ústí nad Orlicí, poněvadž otec je zaměstnán v textilu. … Maminka to přijala bez vzpírání, neboť tím jí byla vyřízena záležitost, kterou nevěděla jak řešit.“ Vždyť mohl Josef bydlet u babičky v Řetové, čímž by se vyřešilo jeho bydlení a stravování. „Já jsem mlčel, neboť jsem dobře věděl, že jako chudý hoch musím si dát všechno líbit. Mamince jsem nechtěl přidávat starosti.“
Po prázdninách ho maminka zavezla k babičce do Řetové, kde v dětství strávil tolik pěkných týdnů. Ale teď bylo všechno jinak. Babička tehdy hospodářství už předala synovi a sama bydlela ve výměnku, malé světničce v přístavbě vlevo na zadní straně domu. Do ní se vešla postel pro babičku a lavice, na které mohl spát Josef. Začal tedy chodit do textilní školy v Ústí nad Orlicí. Nejbližší cesta vedla od kostela nahoru s pohledem na kopec, dnešní Andrlův chlum, a pak dolů podél křížové cesty, která končila u železničního viaduktu při vstupu do města. Odtamtud Josef už nemusel jít daleko, přičemž se dobře vyznal, neboť rodina bydlela naposledy v Ústí naproti škole. Při příznivém počasí, především v létě, byla hodinová cesta pěkná. Měla ještě výhodu. Jídlo ráno před odchodem do školy „byly brambory s kozím mlékem, večer totéž. Do školy jsem dostal krajíc chleba s máslem nebo tvarohem. … Krajíc chleba jsem snědl ihned, jak jsem vyšel z chalupy a pak celý den jsem neměl už nic. Později se mi podařilo získat v poledne polévky v jedné jídelně, které platila škola. I když to byla téměř jen teplá voda, přece jen to byla úleva. Jinak jsem paběrkoval při cestě do a ze školy, co se dalo: řepy, ‚pupavy‘, lesní plody, ovoce.“ Cesta večer a v zimě tak příznivá nebyla. Josef se bál projít černým lesem, když byl sám, ale co to bylo platné? Musel se překonat. V zimě však se musel brodit sněhem. K vnějšímu nedostatku se přidala vnitřní nouze chlapce v pubertě: „Každou neděli jsem chodil do kostela, ale již bez vnitřní účasti. Pan farář byl velmi špatný a líný kazatel; nikdy nebyl připraven. Viděl jsem to ostře; začínal jsem vůbec kritizovat. Jinak jsem se nudil.“ A neměl nikoho, s kým by mohl o svých problémech hovořit. 6. července roku 1918 dostal vysvědčení, především v technologických předmětech a v odborném počtářství s velmi dobrým posudkem. Tak se nadobro rozloučil s krajinou svého dětství.
Když se tehdy vrátil do Poličky, zdálo se, že se už nesplní příslib z raného dětství: kněžství. Odvrátil se od katolické církve. Nemohl se už modlit. Kdysi v dětství vroucně milované modlitby se mu teď zdály sobecké a malicherné. Roku 1920 dokonce vystoupil z církve.4) „V rodině byly kvůli tomu výstupy a rozčilení. ‚Ten, který chtěl být knězem, stal se neznabohem.‘ … Všechna léta dětství a mládí, plná zbožnosti a vůně kadidla, byla jakoby naráz odvanuta.“ Ale cítil v sobě nesmírný hlad po vzdělání. Zprvu četl, co mu přišlo do ruky. Po delší době a různých oklikách narazil na knihy Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie.5) „Jaký to nový objev!“ Byl nadšen a začal tyto knihy spolu s přítelem houževnatě studovat. Jako jediné spisy z okruhu duchovědné literatury se mu zdály solidní. Roku 1922 musel nastoupit vojenskou službu na východním Slovensku. Byl jedním z prvních vojáků, kteří odmítli nosit zbraň z důvodu svědomí. Služba mu skončila v den, kdy zemřel Rudolf Steiner, takže ho už živého nezažil. To bylo 30. března roku 1925.
Téhož roku na podzim přišli do Prahy dva němečtí kněží Obce křesťanů, která byla založená roku 1922 ve Švýcarsku. Tato nová náboženská společnost vznikla z otázky, zda je možné obnovit nejen teologii, ale celý náboženský život z pramenů antroposofické duchovní vědy. Netrvalo dlouho, než Adamec na ni narazil. Tu pro něj „přišla ta jediná hodina života. Bylo mi jasné, že právě to jsem celý život hledal, že všechny osudy od počátku mého života jen k tomu směřovaly. … Počátkem července 1926 jel jsem do Prahy. Sál pro bohoslužby se nalézal v Klubu německých umělkyň v prvém poschodí na Perštýně číslo 6 na Starém Městě. Byl to starý, špinavý dům. Sál, rovněž zašlý, asi pro dvě stě lidí, zapáchající výpary z kuchyně“, ale Josef ve svém nadšení nepříjemně působící prostředí úplně přehlížel. V sále stál na prostinkém oltáři „svícen se sedmi rozžatými svícemi, nad ním na stěně byl připevněn obraz žehnajícího Krista. Vešli oba kněží v rouchách podobných katolickým rouchům. … Bohoslužba působila na mne zvláštně. Prožíval jsem dotyk něčeho tajemného, posvátného, nevyjádřitelného.“ Pochopitelně německy slouženému obřadu moc nerozuměl, ale když na konci většina přítomných – bylo jich asi třicet – šla k přijímání, které se podávalo „pod obojí“, šel s nimi. Tak našel svou církev.
Trvalo ještě necelé čtyři roky, než odešel na kněžský seminář Obce křesťanů do Stuttgartu. Po různých přípravách, které zčásti probíhaly studiem, zčásti na stáži ve sborech byl dne 8. října 1933 v Praze vysvěcen na kněze. Nebyl jen prvním českým knězem tohoto „hnutí za náboženskou obnovu“, ale i prvním knězem slovanského původu. Od svého svěcení působil 62 roky v Praze. Třikrát však byla Obec křesťanů v Čechách zakázána, od roku 1942 do roku 1945 nacisty a v letech 1951–1969 a 1971–1989 komunisty. V součtu je to čtyřicet let, kdy nemohl pracovat veřejně, ale jen v ilegalitě. Tím energičtěji začal znovu po sametové revoluci, třebaže mu bylo už 88 let. Roku 1993 se přestěhoval do nově získaného střediska Obce křesťanů, do Modrého domu v Praze 7, Na Špejcharu 3. Tam působil doslova do posledního dechu, neboť zemřel při přípravě velkopátečního kázání téhož 14. dubna 1995. Dnes ho připomíná Galerie Josefa Adamce v druhém nadzemním podlaží.

Od roku 2002, kdy to umožnil nový církevní zákon, je Obec křesťanů registrována jako „církev a náboženská společnost“.

Poznámky:
1) O Obci křesťanů více např. na https://rg-encyklopedie.soc.cas.cz/index.php/Obec_k%C5%99es%C5%A5an%C5%AF (7.6.2021).
2) Texty v uvozovkách převzal autor z jeho ručně psaných osobních vzpomínek, uchovaných v archivu Obce křesťanů v Praze. O jeho cestě životem napsal knihu Stánek našeho srdce hoří, která by měla vyjít do konce roku v nakladatelství Malvern v Praze.
3) Nelze s jistotou konstatovat, kdy a kde se událost přihodila. Josef Adamec ji vylíčil vícekrát, ovšem pokaždé odlišným způsobem. Vezmeme-li v úvahu všechny časové a místní okolnosti, zdá se nejpravděpodobnější, že se to stalo v létě roku 1904, kdy rodina ještě bydlela v Kerharticích. Při cestě do města, u rozcestí tzv. staré silnice do Řetové u Mendriku, začíná křížová cesta. První kaplička, která byla zbořena v roce 1923 při regulaci Třebovky, ještě stála blíže k městu mezi mlýnským náhonem a železničním viaduktem. Druhá kaplička – dnes první – stojí rovnou u rozcestí. Nejpravděpodobnější však je kaple „Nanebevzetí Páně“, která stojí mimo křížovou cestu, naproti ní na okraji lesa. Je větší a od Kerhartic nejbližší, ale cesta k ní představuje zacházku do kopce.
4) V závěru války a po vzniku ČSR se mezi lidmi šířil odmítavý postoj k římskokatolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci a po českých zemích se rozšířila výzva „Pryč od Říma!“ (Vídně, Vatikánu). Nově vzniklá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu, výsledkem byla Církev československá, uznaná státem 15. září 1920. Roku 1971 doplnila svůj název přídomkem „husitská“, aby od něj nakonec upustila a užívá název původní.
5) Antroposofie (anthrópos - člověk a sofia - moudrost) je učení o samostatném poznání ducha s důrazem na sebevýchovu člověka, i naprostý laik už někdy slyšel o waldorfské pedagogice. Vznikla jako protiváha teosofie (theos - Bůh).

Autor: Frank Peschel
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021


Tzv. Modrý dům. Foto autor




Předchozí článek: Rychnov na Moravě – Moravské Mariazell.
Následující článek: Kam v zimě na běžky v Pardubickém kraji


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 3/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Zima na Vysočině
Běžkařské stopy v Pardubickém kraji
Šlechtická sídla na Pardubicku
Katrštejnské studánky



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK při pohledu od kláštera Hedeč u Králík.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Kostel Povýšení sv. Lřížev LITOMYŠLI, nejvýznamnější památka z předhusitského období.

PARDUBICKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v LÁZNÍCH BOHDANEČ.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml