|
| |
|
Josef Koukal hrdina bitvy o Británii
6.01.2013 Dne 6. 5. 2012, přesně v den narození Josefa Koukala před 100 lety, uspořádala jeho rodná obec Jenišovice ve spolupráci s Klubem veteránů V. Mýto–Choceň pietní vzpomínkovou akci, nad kterou převzal záštitu náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek. Akce byla velmi dobře zorganizovaná, zúčastnilo se jí několik stovek lidí a proběhla za velmi příznivého počasí. Součástí této vzpomínkové akce byla velmi pěkná výstava v místní bývalé škole. Pietní akt vyvrcholil u památníku Josefa Koukala (1912– 80) v blízkosti jeho rodného stavení č. p. 22 projevy náměstka hejtmana R. Línka, starosty obce L. Svatoše, minutou ticha, čestnou salvou jednotky Armády ČR a průletem letounů JAS 29 Gripen nad obcí. Při vzpomínkovém aktu zazněla vedle české hymny také anglická státní hymna. Akce byla prezentována v médiích (novinách, rozhlasu a televizi). O vzpomínkové akci natočila Česká televize krátkou reportáž, která byla odvysílána 6. 5. 2012 v regionálním vysílání i v hlavním vysílání celostátním. Válečný hrdina bitvy o Británii, který v ní bojoval od samého začátku u 310. československé perutě, prožil podobné dramatické osudy jako celá řada jiných letců- -kamarádů. Josef Koukal byl vrstevníkem např. Františka Fajtla (1912–2004), projevoval stejné letecké umění a vlastenectví, prožil neméně dramatické chvíle, ale měl poněkud jiný osud. Nedožil se roku 1989 a o svých nevšedních zážitcích a prožitcích nerad vyprávěl, nezanechal žádné zápisky a vzpomínky. V těchto záležitostech platí snad ještě více než v jiných, že napsané, nebo přetavené do literárního (uměleckého) díla zůstává, nezapsané postupně v lidské paměti mizí nebo přetrvává v pokřivené podobě. K výročí plk. J. Koukala vydala obec Jenišovice pamětní tisk (23 stran, 5 fotografi í), který obsahuje životopisný nástin, dvě vzpomínky, úryvek z knihy o Koukalovi a seznam příslušné literatury a pramenů. Z této pamětní publikace přetiskujeme jako ukázku vyprávění samotného Josefa Koukala o jeho klíčové a osudové události válečného nasazení 7. září 1940, která ho opravňovala, bez ohledu na další životní vývoj, k prostému konstatování: „Byl jsem u toho, když menší počet letců s nasazením života rozhodoval, jakým směrem se bude vyvíjet druhá světová válka.“ Vyprávění zachytil a reprodukoval syn Josef Koukal jun.: Vzpomínka J. Koukala (1912–1980) na osudný den 7. září 1940 „V dopoledních hodinách 7. září 1940 jsem přistál po bojích na letišti v Duxfordu v blízkosti Cambridge s těžce poškozeným hurricanem. Měl úplně prostřílený trup. Okamžitě mi byla přidělena ze zálohy úplně nová stíhačka Hurricane V-7437, která ještě z výroby voněla barvou. Ve večerních hodinách onoho pro mne osudového dne podnikli Němci dosud největší nálet na Londýn. Proti nám šlo přes devět set bombardérů s doprovodnými stíhačkami. Celá naše třistadesítka (310. stíhací peruť) šla společně s Angličany (asi 300 letadel) proti této přesile do vzduchu. Byly to osudové momenty celé bitvy o Británii, všechno bylo na vážkách. Stoupám na plný plyn do velké výšky. Radarová centrála neustále mění kurzy a navádí jednotlivá letadla proti nepříteli. Tohle měli Angličané velmi dobře propracované a byl to jeden z předpokladů konečného úspěchu. Naplno otvírám kyslík na dýchání (v boji na to není čas), odsunuji dozadu kryt kabiny, i když jsem ve výšce 10 kilometrů s vysokým stupněm mrazu. To se dělalo běžně proto, že v případě průstřelu a poruše posuvných saní by se pilot z kabiny nedostal. Samozřejmě odjišťuji palubní zbraně. Po navedení k nepříteli se mi podařilo v souboji německého protivníka sestřelit. Pouštím se do střemhlavého letu, otvírám naplno kompresor a vyhledávám další nepřátelské letadlo. Vtom dostávám omylem zásah od pozemního protiletadlového kanónu do hlavní nádrže, která byla před kabinou. Po ohlušujícím výbuchu jsem ucítil bolest v pravém oku, jako když mi tam někdo vrazí nůž. To jsem do oka dostal dvě malé střepinky, které tam mám na památku dodnes. V mžiku jsem byl obklopen plameny jako v peci. Oheň byl podporován navíc z kyslíkového, naplno otevřeného dýchacího přístroje. Byl jsem úplně oslepen plameny a intuitivně jsem zavřel oči. Po paměti hledám centrální sponu upínacích pásů, abych se dostal z hořícího letadla ven. To však nebylo jednoduché a uvědomuji si, že jde o všechno. Ze všech sil se opírám rukama o boky kabiny. Dostávám hlavu až nad kabinu, ale dál to nejde, vítr mě zalomí hlavu. Ve velké rychlosti jsem zatlačen zpátky. Ze všech sil se snažím dostat páku dopředu a usiluju o obrácený přemet, abych mohl být setrvačnou silou z kabiny vymrštěn. Řízení však už nefunguje a já jsem pochopil, že je konec, že je rozhodnuto, že mě čeká náraz o hladinu Severního moře nebo o pevninu. Nikdo nepochopí, kdo takové chvíle neprožije, co se v mozku člověka v těch několika vteřinách stačí odehrát. Film v několika vteřinách. Rodiče, Jenišovice, sourozenci, Choceň, Luže, manželka s dosud nespatřeným dítětem… Místo očekávaného nárazu se však v střemhlavém letu ozve druhý ohlušující výbuch. Explodovaly benzínové nádrže v křídlech a zbývající munice v palubních zbraních. Letadlo se roztrhlo na kusy a já jsem vymrštěn do prostoru, zázrakem nezasažen žádnou z mnoha střepin. Dostávám však od vzduchu při vědomí takovou ránu, že mám pocit jako při letu vzhůru. Uvědomuji si, že mám šanci na záchranu, pokud se mi podaří otevřít padák, uchráněný za letu ve vaničce sedadla před ohněm. Ohořelou rukou zatahuji za kruh na břichu, padák se otevřel, silně ohořelé popruhy vydržely. Několikrát jsem se na padáku zhoupl a dopadl na pevninu ostrova Scheppey v ústí řeky Temže, poblíž malé usedlosti. Byl jsem sice na zemi, ale nemohl jsem se zbavit padáku. Ten se znovu větrem nafoukl a vláčel mě popáleného po zemi. Z posledních sil se mi nakonec podařilo ohořelou rukou zámek padáku uvolnit. Zůstal jsem ležet na zemi a s velkými bolestmi se mi podařilo po chvíli vstát a doklopýtat k blízkému stavení, kde stál muž s namířenou puškou. Nad Británií končili své lety i sestřelení němečtí letci, kteří se dostávali do zajetí. Muž sklonil pušku, když zblízka zjistil, kdo se za ohořelým přízrakem skrývá. Jeho manželka z povzdálí začne plakat a utíká pryč. Krátkými anglickými větami ze sebe vyrážím, že jsem pilot RAF a že prosím o pomoc. Muž běžel k telefonu a já jsem se pokoušel u sudu s vodou o chlazení hrozných bolestí. Asi po 40 minutách přijelo auto s první pomocí. Do auta po první dávce morfi a jsem ještě nastoupil při vědomí. To jsem však během jízdy ztratil. V malé nejbližší nemocnici na ostrově Scheppey mě položili na prostěradlo v bezvědomí a zřejmě čekali, že brzy zemřu. Z bezvědomí jsem se však probral, když jsem nad sebou slyšel kněze pronášet slova poslední útěchy umírajícím. To jsem si uvědomil, že lékaři boj o mou záchranu vzdali. Když jsem však proti jejich předpokladům stále dýchal, spojují se s Nemocnicí královny Viktorie v East Grinsteadu a radí se s lékařem- specialistou na popáleniny Archibaldem Mc Indoem. Ten souhlasí s převozem do této velké nemocnice. Převoz jsem přežil a s popáleninami na 72 procentech těla jsem se ocitl v péči tohoto britského lékaře novozélandského původu, kterému vděčím za to, že jsem se dostal z beznadějného stavu do stavu invalidity, slučitelné však se životem. Popálené ruce a nohy jsem měl pokryté zuhelnatělým krunýřem. Toho mě nejdříve zbavoval po několik dnů bez jakéhokoliv umrtvování ručním odlupováním. Ležel jsem přitom ve vodě silně koncentrované solí. Téměř půl roku jsem postrádal oční víčka, takže spaní a udržování zraku v přijatelném stavu bylo velmi obtížné. Největší nebezpečí mi hrozilo v podobě možné infekce na popálených místech. Lékař Mc Indoe mi v průběhu 28 měsíců postupně provedl celkem 22 plastických operací a postavil na nohy. Tento lékař, vzácný člověk, o 12 let starší než já, vrátil relativní zdraví i mnoha jiným zraněným letcům. Samozřejmě, že léčení, zvláště zpočátku, příliš příjemné nebylo. Stále jsem toužil ještě zasáhnout do bojů, válka ještě zdaleka neskončila a já jsem přece přísahal, že budu bojovat za Československo a viděl jsem kolem sebe mnoho utrpení. Nakonec jsem dosáhl svého, i když to lékaři nedoporučovali. Byl jsem zařazen k třistadvanátce a stihl se ještě zacvičit na novou stíhačku Spitfi re a zacvičit i jiné kamarády. Netušil jsem, kolikrát ještě při útocích na nepřátelské lodě a při doprovodech bombardérů uniknu o vlásek smrti. Netušil jsem, že mě čeká ještě havárie na spitfi ru. Netušil jsem, že se dočkám návratu domů, byť jsem v to doufal. Vůbec jsem pak netušil, co mě čeká s poškozeným zdravím doma v poválečném vývoji. To však je jiná kapitola.“ Ústní vyprávění zaznamenal Josef Koukal syn (1940). Autor: Pavel Studnička Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012
Předchozí článek: Ing. Bohumil Fořt jubilantem Následující článek: Medlov - kolébka rodu Pernštejnů Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
