|
| |
|
Herec Jan Přeučil má vztah k Pardubicku
02. 02. 2010 | Každoročně se koná 6. července pod Kunětickou horou Setkání Jeníčků a Mařenek. Patronem toho letošního setkání byl také jeden Jan, kterým byl herec Jan Přeučil, shodou okolností pardubický rodák. Ten zde spolu se svou partnerkou Evou Hruškovou bavil nejen děti, ale i jejich rodiče a prarodiče při loutkovém představení na náměty Starých pověstí českých. Dovolili jsme si využít příležitosti a herce Jana Přeučila v prostředí překrásného loveckého zámečku proměněného v perníkovou chaloupku uprostřed přírody krátce vyzpovídat. Jak se Vám líbí zde v podhradí Kunětické hory a ještě navíc v perníkové chaloupce? Moc se mi to tu líbí. Je to takové společenské setkání, kam lidé přijdou posedět, popovídat si v prostředí krásné přírody a i pro své děti ukáží, že existují pohádky, že existuje nejen televize, videa, ale že je i mluvené slovo a to považuji za dobré. Je důležité mít vztah ke své mateřštině. Konec konců z tohoto důvodu vznikla před nedávnem i akce Česko čte dětem. Vy jste sem také vlastně přijel dětem představit divadlo i českou historii… My máme s mou paní Evou Hruškovou divadlo, které jezdí po vlastech českých s pohádkami. Děláme takové malé pohádkové muzikály, pohádečky a neděláme to jen my, ale i řada renomovaných kolegů. Snažíme se, aby ta představení byla na velmi dobré úrovni a když jsme dopoledne hráli Staré pověsti české aneb pohádky pod Řípem, tak nejen s napětím děj sledovaly děti, ale i rodiče a babičky a dědečci. Všichni si zazpívali a uvědomili si historii našeho národa. Jedna paní mi tu dokonce před chvílí říkala, že jsme vlastenci a obrozenci, kteří šíří slávu českých dějin. Ale vybrat Staré pověsti české pro dětské publikum je velmi odvážné? Vybrat Staré pověsti české, to je asi těžké téma, aby to bylo pro děti zábavné a stravitelné. My oslovujeme ty nejlepší, kteří pracují s dětmi, takže pro nás píše Jiří Žáček nebo Jiří Chalupa, dramaturg České televize a autor legendárního Studia kamarád. K letošnímu Setkání Jeníčků a Mařenek pod Kuňkou byla vydána také turistická známka s Vaším portrétem. Jak se Vám líbí? To mě až dojalo. Na známkách jsou většinou politici a když se tam objeví herec, tak to považuji za čest. Rádi zase do těchto prostor perníkové chaloupky přijedeme. Vy jste pardubickým rodákem, mohl byste nám přiblížit Váš vztah k tomuto městu? Můj tatínek byl vášnivý Pardubák a vášnivý milovník východních Čech. Dokonce jeho první nadřízený za první republiky se jmenoval Karel Pekárek a byl poslancem Národníhon shromáždění a můj tatínek mu dělal tajemníka. Tatínek tady v Pardubicích vydával za první republiky noviny, které se jmenovaly Vpřed. Byly to noviny určené pro živnostníky, protože tatínek nesmírně podporoval právě tu střední vrstvu. Dokonce se v roce 1945 stal poslancem prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně-socialistickou za kraj Pardubický. Ale bohužel jeho osud nebyl zrovna šťastný… On podporoval střední vrstvy pekařů, řezníků, krejčích atd. Bohužel to byla sůl v očích. Když nedávno v televizi vysílali pořad o procesu s Miladou Horákovou, tak v tom procesu vystupoval i můj táta a byl odsouzen na doživotí. Já jsem se na to v televizi díval, tam zněly zajímavé věci. Víte, my jsme chtěli demokracii. My jsme byli všichni na jedné straně, podepisovali jsme Košický vládní program, což byla demokratická záležitost a najednou byli lidé proti sobě. My jsme chtěli dle slov mého táty něco jako rozumnou Evropskou unii. Kdo tehdy trochu vyčuhoval a měl jiné názory, které nebyly po vůli komunistickému režimu, tak měl smůlu. Táta, který se dožil devadesáti let, když jsem se s ním o tom několikrát bavil, mi říkal: Víš, Honzo, my jsme dělali politiku srdcem, ne kapsou. A to je alfa a omega všeho, protože politik by měl sloužit lidem. A to bohužel v dnešní době neplatí. Politik by měl být i zde v perníkové chaloupce. Aby naslouchal běžným lidem, kteří sem přijdou. Takovým byl bohužel snad jen někdejší ministr kultury Pavel Dostál. Politika by měla být služba lidem. Proto by tam ti politici měli být. Vím, že jste žil po svém narození v Pardubicích jen krátce, ale přesto – víte, kde jste v Pardubicích bydleli? Já jsem se dlouze rodil v pardubické porodnici. Moc se mi na svět nechtělo. A prý maminka byla moc hrdá na to, že mě dlouho kojila, proto mám tak dobré zuby. Maminka mi také vyprávěla, že mě vozila po Pardubicích v kočárku a krmila mě banány. S rodiči jsme bydleli v Hronovické ulici, ale když mi byl rok a půl, tak jsme se odstěhovali. Celý rozhovor naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 3/2009.
Autor: Rozhovor připravil Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2009 Předchozí článek: Spolek vojenských vysloužilců v Čermné (Dolní Čermné) Následující článek: Bohumil Laušman – případ (nejen) pro historii Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
