|
| |
|
Budou mít Pardubice rekreační oblast podél toku Chrudimky?
21.12.2016 Pardubice leží na soutoku dvou řek – Labe a Chrudimky. Zatímco tok řeky Labe lemují cyklistické trasy a zejména v jarních měsících je toto území doslova rájem cyklistů či kolečkových bruslařů vydávajících se podél Labe k dominantě Polabí – Kunětické hoře, je procházka podél toku řeky Chrudimky zcela odlišný. Také podél Chrudimky vede ven z Pardubic pohodlná cesta. V tomto případě se však nejedná o širokou asfaltovou stezku s výhledy do okolí, ale o pěšiny procházející přírodou a parky. Před nedávnem byla provedena rekonstrukce parku Na Špici na soutoku Labe a Chrudimky, oblíbeného místa pro nedělní odpolední vycházky mnohých rodin. Při cestě z parku Na špici do Bubeníkových sadů je možné obdivovat ladnost tvarů Národní kulturní památky – budovy Automatických mlýnů od architekta Josefa Gočára. Druhým parkem při cestě proti proudu řeky Chrudimky při cestě z města jsou Bubeníkoy sady. Tento pak byl založen již v osmdesátých letech 19. století. Jeho původní rozloha byla až do míst, kde dnes stojí již zmíněné Automatické mlýny. To se změnilo ve dvacátých letech 20. století, kdy byly postaveny dnes obdivované městské domy na Čechové nábřeží. Přesto jsou i Bubeníkovy sady oblíbeným místem procházek a odpočinku mnohých Pardubáků. Na konci 19. století byl do parku přenesen pomník někdejšího starosty města Václava Bubeníka. Na konci parku se pak nachází Matiční jezero s restaurací zvanou Rybárna na jejím břehu. Samotné jezero je již od počátku 20. století oblíbeným rájem zimních radovánek zejména bruslařů, pokud jsou zimy zrovna mrazivé, restaurace se zahrádkou a dětským hřištěm zase ožívají zejména v letních měsících. Historie je taková, že vodní plocha, kterou dnes nazýváme Matičním jezerem, byl původně tok Chrudimky, ale v souvislosti s regulací říčního koryta okolo roku 1910 se stal z původního koryta řeky slepé rameno dnes nazývané jako Matiční jezero. Když se vydáme od Matičního jezera proti proudu Chrudimky dále, tak nemůžeme minout další technickou zajímavost, které občané Pardubic říkají „čtyřmostí“. Tok řeky totiž těsně vedle sebe překlenují tělesa hned čtyř mostů. Prvním, který při cestě od Matičního jezera musíme podejít, je silniční most tzv. rychlodráhy. Vedle něj pak stojí železniční most z roku 1845, po kterém je vedena dvojice kolejí železniční tratě z Prahy do Olomouce. Vedle něj pak stojí další železniční most, který měl původně sloužit pro přeložku železniční tratě do Chrudimi a posledním z čtveřice mostů je pak most, který sloužil pro vojenskou úzkorozchodnou drážku, dnes zde vede potrubí horkovodu. Hned za čtveřicí mostů vede podél toku Chrudimky krátká kaštanová alej k lávce přes řeku, z níž začíná další z parků, který se nazývá Vinice. Pojmenování opukového vrchu nad tokem Chrudimky pochází z třetiny 16. století, kdy zde byla pěstována vinná réva. Pozemky pro pěstování révy poskytl měšťanům Vojtěch z Pernštejna. Ve středověku se vinná réva pěstovala extenzivně, nehnojila se a na hektaru bývalo 20-30 tisíc keřů. Réva plodila na čtvrtém očkovaném čípku na krátkém rameni. V meziřadí se nechalo réví zakořenit, jakmile začalo plodit, staré keře se odstranily. Vinohradnictví zde nebylo příliš výnosné a vinice skončila zřejmě za 30tileté války. Na sklonku 19. století se stalo prostranství oblíbeným výletním místem Pardubáků. Ne vrcholu kopce zvaného Vinice totiž tehdy fungovala mimo jiné oblíbená výletní restaurace a více než 20 metrů vysoký tehdy ještě holý vrch bez stromového porostu nabízel unikátní výhledy na město. Na počátku 20. století proběhla v těchto místech regulace Chrudimky, jejímž součástí bylo vysázení okrasných stromů podél řeky. Roku 1975 byla provedena úprava parku pod vrchem Vinice, kompletní rekonstrukce proběhla v letech 1976-79 a poté v letech 2001-2002. Vinice je parkem sice nevelkým, ale navazujícím přímo na někdejší vojenský prostor, ale také na území Pardubiček, které je považováno za počátek historie Pardubic. Na ostrohu nad korytem řeky Chrudimky se totiž nachází archeologické naleziště, které je místem, kde stával klášter cyriaků s kostelem sv. Bartoloměje. Dnes je toto místo zarostlé vegetací, tudíž jeho vyvýšenost, kde stávala ves Pordoby (později Pardubice Mnichové, dnes Pardubičky), není tolik patrná, nicméně výškový rozdíl mezi hladinou Chrudimky a archeologickým nalezištěm je 20 metrů. Archeologickými nálezy prováděnými v devadesátých letech minulého století bylo zjištěno, že jižní stěna již zmíněného kostela sv. Bartoloměje byla zároveň stěnou kláštera. Uprostřed areálu byl čtvercový rajský dvůr. Hlavní vstup do kláštera byl pravděpodobně v jihozápadní části areálu hned vedle kostela. Klášter chránil z východní a z jižní strany příkop. Široký byl 4 metry, hluboký 2 metry. Ze západní strany přirozenou ochranu tvořil již zmíněný sráz směrem k toku řeky Chrudimky. Menším příkopem pak byla chráněna i samotná ves „Pordoby“. Tato ves se nacházela jižním směrem od areálu kláštera, v místě, kde je dnes současný hřbitov. Později byl příkop rozšířen na čtyři metry, prohlouben na dva metry a získal širší vanovité dno. Podobu původní vsi Pordoby připomíná informační tabule s plánkem umístěná u oplocení areálu. Archeologické naleziště se pro veřejnost otevírá pouze ve výjimečných příležitostech několikrát do roka. V plánu je však vybudování jakéhosi archeoparku, kde by byly vyznačeny základy objektů původní vsi Pordoby. V sousedství tohoto areálu se nachází hřbitov spolu s dřevěnou zvonicí a kostelem sv. Jiljí. Součástí vsi Pordoby byla původně i kaple sv. Jiljí, ta zde byla možná postavena ještě před tím, než byl zbudován klášter s kostelem sv. Bartoloměje. Husity však byl v roce 1421 vypálen nejen klášter s kostelem sv. Bartoloměje, ale také s kaplí sv. Jiljí. I když pověst hovoří o tom, že Žižkova vojska kapli sv. Jiljí zkáze ušetřila. Dle této pověsti sám Žižka ponechal na klice dveří kaple pověšenou svou rukavici. Pravda je však taková, že dnešní kostel sv. Jiljí byl postaven až na přelomu 15. a 16. století. Kostel je bez věže, v okně kostela byla cenná kruhová polychromie z roku 1587, roku 1927 poškozená byl vyňata, po restaurování je uložena ve Východočeském muzeu. Původní zvonice u kostela je doložena nákresem z roku 1754, vzhledem k bezvěžovému kostelu má zřejmě výrazně starší tradici. Zanikla zřejmě za I. světové války nebo krátce po ní. Nahradila ji jedna z nejmladších dřevěných zvonic v Čechách, která vznikla snad s použitím materiálu ze starší stavby po I. světové válce. Ve zvonici jsou dva zvony. Větší zvon má dolní průměr 84 cm a byl ulit již v roce 1483, v jeho sousedství visí zvon o průměru 80 cm a ten byl ulit v roce 1633. Ve zvonici býval zavěšen ještě třetí, malý zvon, takzvaný „umíráček“. Ten byl za druhé světové války zrekvírován, takže zvonový závěs zůstal prázdný. Pamětníci vyprávěli, že odvezen byl i jeden z velkých zvonů, ale ten se zvláštním Božím řízením podařilo zachránit. Tehdejší varhaník u sv. Jiljí, pan Herget, se brzy po válce nějak dověděl, že v německém Hamburku leží ještě některé konfiskované zvony, které se již nepodařilo roztavit pro válečné účely. Sebral tedy odvahu do Hamburku se vypravil. Zvon z Pardubiček se mu podařilo nalézt také díky tomu, že na zvonu bylo barvou napsáno „Pardubičky“. Složitou cestou a pomocí Boží se tak zvon zase do Pardubiček vrátil a jeho hlas můžeme slyšet dodnes. Hned před kostelem sv. Jiljí na hřbitově v Pardubičkách stojí za pozornost starobylý hrob rodiny Kratochvílovy a Markalousovy. Zde je mimo jiné pochován spisovatel Jaromír John. Za hřbitovem v Pardubičkách se nachází někdejší vojenský prostor, kterému místní s oblibou říkají „vojenčák“, dnes se pro celý prostor svažující se k toku řeky Chrudimky vžilo pojmenování „Červeňák“ podle nátěru mostu, který se v oblasti nachází. V roce 1919 se Pardubice staly sídlem nově vznikajícího železničního pluku. Pro výcvik tohoto pluku bylo zapotřebí velikého prostoru v členitém terénu s vodním tokem. Proto již na počátku 20. let byla připravována výstavba technického cvičiště na řece Chrudimce pod Pardubičkami. Při polním cvičení v roce 1922 byl u hřbitova v Pardubičkách montován vysoký ocelový most soustavy Roth – Wagner, zatím jen na montované podpěry, a také byla vybudována lanovka až k nemošické stráni se zlomovou stanicí nedaleko uvedeného mostu. V roce 1923 byla položena polní drážka o rozchodu 600 mm z Karantény k Chrudimce, kde byly vybudovány i potřebné mosty. V letech 1924 až 1925 probíhaly úpravy technického cvičiště na Chrudimce, kde byly mj. zřízeny vysoké náspy. Součástí cvičiště byla i řada cvičných a stavebních tratí. Jedna z nich, tzv. „Špitálka“ dokázala po svahu vystoupat až ke hřbitovu a vedla až do prostoru dnešní nemocnice. V roce 1934 započala stavba nového Prokopova mostu v centru města a vojáci starý ocelový most přes Chrudimku v centru města z roku 1910 nejprve přesunuli o 20 m vedle a nakonec jej v roce 1937 jako dar od města převezli na technické cvičiště, kde je umístěn dodnes. Podle kdysi červeného nátěru se mu říkávalo „Červeňák“. Tento kdysi červeným nátěrem opatřený železný obloukový most jako hlavní dominanta lokality tak dal pojmenování nynějšímu celému přírodnímu území. Tento most je složen ze tří částí, což je při bližším pohledu patrné. Střední část je původní Červeňák, ale krajní části jsou jiné. Podle dostupných informací byly vyrobeny v roce 1885 v Sobotíně. Výrobcem krajních částí mostu je pravděpodobně firma Sobotínsko – Štěpánovské železárny a strojírny, která již ale neexistuje. Po převzetí vojenského prostoru německou okupační armádou v březnu roku 1939 provoz na vojenských drážkách utichl. V roce 1945 sice vojenské území převzalo opět železniční vojsko, nicméně poválečný provoz na torzu polních drážek v Pardubicích byl mizivý. Provozní výcvik vojenských železničářů se přesunul do České Třebové a pardubické drážky tím zcela ztratily význam. V padesátých letech probíhal v Pardubicích ještě výcvik stavby mostů a zbytky úzkorozchodných tratí na technickém cvičišti byly užívány pro přesuny materiálu. Později cvičiště opanovali ženisté. Působení železničního vojska v Pardubicích trvalo až do roku 1994, kdy bylo usnesením vlády číslo 323 jako takové k 31. říjnu zrušeno. Do posledního působiště, železničních skladů za ulicí S.K.Neumanna, se nastěhovaly různé firmy a na jaře 2005 byl odpojen a zlikvidován i zdejší rozsáhlý vlečkový areál. Mostní oblouky se dodnes tyčí nad Chrudimkou v oblasti těsně za hřbitovem v Pardubičkách. Mostní pilíře sloužily k výstavbě cvičného mostu systému Roth – Wagner spojujícího vojenské cvičiště na levém břehu a oblast Pardubiček na pravém břehu. Systém konstrukce mostu spočíval v tom, že pospojování šrouby a čepy umožňovalo opakovanou montáž a demontáž konstrukce mostu. Jednalo se o cvičný most se dvěma mostními oblouky na pravém a s vysokým náspem na levém břehu řeky. Železný most Kohnovy soustavy byl součástí vojenské úzkorozchodné drážky zvané „Špitálka“. Tato trať obsluhovala vojenské cvičiště na levém břehu řeky a oblast v Pardubičkách na pravém břehu řeky. Dnes je sice areál někdejšího železničního vojska v prostoru podél Chrudimky sice stále v majetku armády. Ta jej ale již téměř 20 let nevyužívá a prostor je stále více otevřen veřejnosti, i když zatím ne legálně. Na technickém cvičišti zůstaly některé vysoké náspy a betonové pilíře určené pro stavbu mostů. Nalezneme zde i jeden původně železniční ocelový most a kousek vedle i původní Prokopův most. Jez na řece je již mnoho let pobořen a v dobách, kdy je málo vody, připomíná řeka Chrudimka opět jen větší potok prodírající se zdivočelou vegetací, která již téměř skryla stopy po původní navigaci. Zmizela i bývalá vojenská plovárna a parková úprava v jejím okolí. Prostor je tak unikátním místem pro rekreaci obyvatel navazující na již výše zmíněné parky nacházející se podél toku řeky Chrudimky, kde se snoubí příroda s hned několika výše zmíněnými pozůstatky činnosti železničního pluku v podobě několika mostů a nedalekého archeologického naleziště. Například pojezdem těžké techniky vznikly prohlubně a kaluže, ve kterých se daří listonohu letnímu a také žábronožkám letním. Někdy jsou tyto skupiny korýšů nazývány jako živoucí fosilie s odkazem na starobylost svého druhu. Tyto druhy jsou kriticky ohroženy, protože místa jeho přirozeného výskytu zmizela. Avšak bývalé vojenské prostory jsou pro něho záchranou. Díky omezenému přístupu do vojenského prostoru a absenci čištění řeky od nánosů se zde vytvořil velice příhodný biotop pro rozmnožování vážek a speciálně klínatek. Díky přítomnosti klínatky rohaté je zde vyhlášena Evropsky významná lokalita (EVL), což je typ chráněného území v soustavě NATURA 2000. Na přírodní prostor dnes nazývaný Červeňák pak navazuje další zajímavý a před nedávnem zrevitalizovaný prostor zvaný Podkova to podle tvaru slepého ramene – původního koryta Chrudimky, na nějž navazuje přírodní památka zvaná Nemošická stráň. Tato přírodní památka byla vyhlášen v roce 1982. Nemošická stráň představuje strmou, přibližně kilometr dlouhou opukovou stráň. Nachází se nad pravým břehem Chrudimky od Drozdic k Pardubicím a je typickou ukázkou říční terasy s dubohabrovým porostem. Listnatý háj tvoří převážně habr, jilm a javor babyka. Z křovin tu roste líska obecná, svída krvavá, brslen evropský a trnka obecná. V podrostu lesa se pak nachází mnoho druhů rostlin, z nichž některé patří mezi ohrožené zvláště chráněné druhy, jako například lilie zlatohlavá, áron plamatý, prvosenka vyšší a sněženka podsněžník. V časném jaru je zem pokrytá také porosty dymnivky duté, sasanky hajní i pryskyřníkové, jaterníku podléšky, hluchavky žluté a lechy jarní. Zejména masivní je v posledních letech v lokalitě výskyt česneku medvědího a to dokonce v takové míře, že vytlačuje jiné druhy rostlin. Proto i ochránci přírody vítají, pokud si veřejnost dojde v jarních měsících natrhat listy této rostliny pro svou potřebu. Entomologové našli na Nemošické stráni také ohrožené druhy hmyzu – zejména ty, které ke svému životu potřebují staré a odumírající dřeviny, a tak se tu vyskytuje třeba zlatohlávek skvostný či střevlík Ulrichův. Nemošická stráň je také výjimečným hnízdištěm zpěvného ptactva, vidět je tu například slavík či krahujec obecný. Žijí tu ovšem i vzácní savci - netopýr vousatý nebo norník rudý a také několik druhů obojživelníků a plazů. Nemošická stráň je velmi zvláštní místo. Tato přírodní lokalita se totiž nachází v sousedství průmyslové zóny. V těsném okolí se totiž nachází továrna na výrobu počítačů, strojírenské podniky, továrna na výrobu plastů do vozidel, ale také středisko na vývoj a výrobu radiolokátorů. Přesto je tato lokalita rájem pro lidi, kteří se mohou ocitnout v lůně přírody hned, jak vyjdou z továren, které stojí poblíž. Nemošická stráň je zároveň výchozím bodem pro delší výlety do okolních vesnic, které nabízejí i hospůdky s příjemným osvěžením. Nemošická stráň dovede návštěvníky k zastávce MHD u firmy Foxconn, odkud je možné se vydat městskou hromadnou dopravou zpět do města. Zde tak končí více jak 6 km dlouhá zajímavá procházka podél toku řeky Chrudimky z centra města od parku Na špici až na okraj města prostorem, kde se snoubí příroda s historií. S výjimkou území bývalého vojenského cvičiště je možné se procházet a relaxovat po cestách, která jsou v majetku města. Bývalé vojenské cvičiště je stále ještě v majetku Armády ČR, ale doufejme, že pardubická radnice udělá vše pro to, aby se i toto chybějící území stalo městským majetkem, čímž bude tento unikátní prostor sloužící pro rekreaci obyvatel, kompletní. Není totiž bez zajímavosti, že Klub přátel Pardubicka plánuje v tomto prostoru podél toku řeky Chrudimky vybudovat naučnou stezku osazenou informačními panely zaměřenými na přírodu i historii území.
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016
Předchozí článek: Pardubický kraj převzal litomyšlské Portmoneum Následující článek: Pardubice hlavní nádraží – dopravní uzel připomínající K. Řepu a J. Pernera Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
