|
| |
|
Alois Jirásek o Bohdanu Jelínkovi
24. 06. 2010 Před časem jsem našel v Jiráskově díle " Z- mých pamětí" jeho za jímavé vzpomínky na spolužáka Bohdana Jelínka/21.6.1851-19.5.1874/, rodáka z Choltic na Přeloučsku. Přetiskujeme je a doplňujeme Jelínkovou podobiznou a fotografií jeho rodného domku s pamětní deskou. Alois Jirásek: Vzpomínka na B. Jelínka (In: Z mých pamětí, MF Praha 1980) V obou kvintách bylo nás čtyřiasedmdasát; když jsme se pak za rok sloučili, měla sexta žáků jedenašedesát. Ani ti všichni nebyli z našich kvint. Z litomyšlsiké přibyl František Pavelka, nyní plukovník ve výslužbě; z loňské sexty zůstal i v naší Bohdan Jelínek, s kterým jsem se záhy spřátelil. Sedali jsme pak ve školní lavici vedle sebe, já časem jako jeho stráž, když Jelínek zapomenuv na profesora a na všechno, začal črtat i za vyučování verše tužkou do malého notesu. Notesy míval plné veršů, zlomků i celých básní. Některé z nich nezůstaly jen v těch notesích. Už jako gymnazista uveřejni] několik básní v časopise. Živě vidím, jak mně hlásil, byli jsme v oktávě, roku 1870, první svou tištěnou báseň, jak mně běžel z lavice naproti, když jsem vstoupil do třídy, a všechen rozradován volal: "Lojzíku, jsem básníkem. Mám báseň v Květech." Ze mu ji uveřejnili ve Květech*/, že mu ji Hájek přijal, rozplašilo všechny jeho pochybnosti. Ale zrovna tak radostně, jako mně tu báseň ohlásil, ukázal mně už předtím krásnou růži stolistou na dlouhém stonku a v radostném nadšení mně svěřil, že je milován. Ta růže byla od jeho Gustinlky. Z této mladé studentské jeho lásky vypučely jeho nejkrásnější písně. Z těch jednu U lože uveřejnily Květy společně s jeho básní Dědkovi roku 1871, když jsme byli ještě v oktávě. Na tu svou první lásku nemohl zapomenout ani pak, i když se rozešli, i když milostné štěstí jinde, v Praze, so na něj smálo a samo mu přicházelo vstříc. Vím to z jeho hovorů i básní. Skoro všecky jsem čítal v rukopise i v Praze, jak byly napsány. Bohdan Jelínek byl urostlé postavy, sličné tváře, hnědých očí, černých, hustě kadeřavých vlasů, zjev elegantní; a veselý, vtipný. V Hradci jsme chodívali ke spolužáku Josefu Saalovi, milému kamarádu, jehož matka byla velkou čtenářkou a přítelkyní literatury. Saal měl dvě sestry, obě veselé letory. Z těch starší, Marie, podotýkám pro všechno, byla nevěstou, a mladší, Boženka, nemohla o sobě zplna říci s dívkou v Štědrém dnu: "Hoj, já mladá dívčina, srdce nezadané." Jelínek Chodíval k Saalům jako do přátelské rodiny a s ním někdy také já, ale to až později, v septimě. I na výlet se Saulovými se pamatuju, na veselý výlet na vršek do lesa u Nového Hradce. Myslím, že po tomto výletu to bylo, kdy mne stihla katastrofa a já musil do vězení, do gymnazijního karceru; o tom až později. V učitelském sboru měl Jelínek zvláštního příznivce, profesora Vyhnisa. Tomu přinesl místo vypracování na téma "Spartám, quam nactus est, orna -" báseň, krátkou, pěknou báseň. Vyhnis upřímně potěšen promluvil s uznáním o ní před veškerou třídou. Od té chvíle si Jelínka všímal, knihy mu půjčoval (a ty Jelínek zase mně) i na procházky s ním chodíval. Pamatuju se, že mne jednou až závist uhlodla, když jsem ve vsi Plotištích, kamž jsem k sestřenici tam provdané chodíval, potkal Vyhnisa s Jelínkem. Měl jsem Vyhnisa rád a takhle s ním jít a naslouchati mu - A všichni profesoři Jelínkovi dost přáli proto, že psal básně, když seznali, jak je neobyčejně nadán. Rád to tu uvádím; zato tím trapněji si připomínám, že se všichni mamě přimlouvali za Jelínka u maturitní zkoušky, aby předseda přehověl a přimhouřil oko nad tím, že Jelínek v řečtině vázl. Předseda, profesor Kvíčala, nedal se obměkčit, a tak Jelínek, který nechtěl filologii studovat, nýbrž medicínu, padl. Rád si vzpomínám na Jelínkova otce, dobrého, srdečného muže, jenž občas za synem přijel do Hradce z Choltic, kdež byl komorníkem hraběte Thuna. Bydlil tam v zámku, za nímž se rozkládá rozlehlý park s krásnými partiemi, se starými duby mohutných kmenů. V tom parku, v jeho "tiché, snivé zeleni" strávil Jelínek nejblaženější chvíle svého dětství a ten park pak poskytl mladému básníku nejeden obraz, nejednu náladu. - Tím parkem v nádherných barvách podzimu prováděl mne Jelínek začátkem října roku 1873 v blůze poštovního úředníka, již velmi přepadlý. Stavil jsem se u něho vraceje se z prázdnin do Prahy, z které on musil na jaře odjeti pro plicní neduh. Za této choltické návštěvy seznal jsem Bohdanovu milou matku a jeho dvě sestry. S mladším jeho bratrem Josefem stýkal jsem se přátelsky už v Praze, kdež studuje bydlil s Bohdanem. Podruhé setkal jsem se s jeho rodinou příštího jara 1874, když jsem s Vrchlickým a Josefem Bašem přijel do Choltic Bohdanovi na pohřeb. Po šestatřicíti letech přišel jsem do Choltic potřetí, loni na podzim, když Bohdanovi odhalovali pomník nad hrobem vedle rovu jeho otce. Stařičká, osmdesátiletá matka Bohdanova zaplakala i sestry jeho, když jsem k nim vstoupil, a objaly mne jako svého. Alois Jirásek: Vzpomínka na Bohdana Jelínka II. (In: Rozmanitá próza 1, Praha 1920) Seznámil a spřátelil jsem se s ním na vyšším gymnáziu v Hradci Králové. A již tomu přes patnáct let, jak mne jednoho odpoledne před vyučováním uvítal. Jen jsem dvéře otevřel, běžel mně vstříc a ruku mně tiskna všechen rozradován jásavě zvolal: "Jsem básníkem!" Básnil už dlouho předtím, to jsme věděli, a nejlépe já s přítelem Bašem. Básnil doma i ve škole při vyučování, ale nedůvěřoval si. Až tu přinesly Hálkovy Květy jeho báseň Před bojem. A byl konec veškeré nejistotě. Hálek rozhodl. Odtud ta radost. Tenkráte byl Jelínek nejšťastaiějším. Žiltě zároveň v růžovém snu své první lásky, šťastné a rozkošné, jež měla tak veliký vliv na jeho tvoření básnické, ba na všechen jeho život. Z ní vypučely jeho nejkrásnější písně, na ni nemohl zapomenout ani pak, kdy uvadla i kdy milostné štěstí jinde se na něj smálo a samo vstříc mu přicházelo. - S Hradcem jsme se rozloučili a shledali se v Praze. Neseděli jsme tu sice spolu v jedné škamně vedle sebe jako na gymnáziu, ale staré přátelství neutuchlo, ba ještě se utužilo. Vzpomínám, s jakou radostí se Bohdan vrátil z první návštěvy u Hálka, u Nerudy, kteří poznavše jeho vzácný talent jej povzbuzovali. Tenkráte požíval Jelínek u nejmladšího literárního dorostu, z něhož sám byl, značné vážnosti, a nejeden z těch mladých literátů se po něm sháněl, váben jeho poezií. A když ho poznali, mladíka urostlé postavy, výrazné, sličné tváře, hnědých jiskrných očí a černých, krásných kadeří, veselého a vtipného, zjev elegantní, srdečného, výborného kamaráda, oblíbili si ho upřímně. Tak vzrostla naše hradecká trias v důvěrný 'kruh, v němž zvláště byli Vrchlický, Thomayer. Dörfel, Aleš, Liška. Kde jsou ty milé, veselé chvíle, kdy jsme v kavárně, nejvíce Volkmannově, sněmovali, nebo kdy jsme se s Bohdanem po Praze toulávali, nebo spolu i v jeho bytě v Kinském paláci nebo v mém pokojíčku strojívali na líhu prostou večeři! Dlouho ta doba volnosti netrvala. 3 Dříve nežli já rozloučil se Jelínek s Prahou. V poštovní kanceláři při prsním neduhu mu nesloužilo. Odebral se k rodičům do svých milých Choltic doufaje, že mu poslouží čistý venkovský vzduch a sílící dech zámeckého parku, kde "paseka voněla chvojím a jahodou, prochvěna silicí jemnou - Tam jsem s ním mluvil naposled. Jeda po prázdninách opět do Prahy, zastavil jsem se u něho. Byl už od jara na samotě. Příchod můj byl mu milý. Jak mne spatřil, vyskočil živě ze stolice a chvátal mně vesele vstříc. Zaradoval jsem se vida jeho čilost. Zdálo se mně na první pohled, že mu je valně lip.-- Vodil mne parkem, svým milým parkem, v němž strávil nejblaženější chvíle svého dětského věku, v jehož "tiché, snivé zeleni" mladistvá mysl jeho ani netušíc pila již z kastalského pramene, a jež pak mladému básníku poskytla nejednu barvu, nejeden obraz, aby ztlumočil, co naplňovalo horoucí jeho srdce. - - Chodili jsme sami dva pěšinami parku. Někdy nás vyrušila tlupa daňků objevivší se znenadání z hlubokých stínů. Bohdan mi ukázal všecka svá milá místečka. Spatřil jsem nejeden dumný koutek v té lesa tiché, snivé zeleni, kde vznikla ta neb ona jeho píseň. Pak jsme odpočívali pod Staletými, obrovitými duby. Byl vesel. Vzpomínky na minulé časy, hovor o literatuře, přátelích a známých jej potěšil. Byl slunečný podzimní den. Netušil jsem, že se vidíme, že mluvíme spolu toho dne naposled. - - Když jsem odcházel, vyprovázel mne na kus až k jakémusi háji. Začal vítr vát a žluté listí chvělo se vzduchem. Posílal jsem přítele domů. Rozloučili jsme se. Dlouho jsem se za ním ohlížel, až štíhlá postava jeho zmizela mně ve žloutnoucím stromoví, v slunečném jase, rozlitém pustnoucí krajinou. - Tak mně odešel. - Příštího jara potom, roku 1874, bral jsem se opět do Choltic, ne však sám. Sli se mnou přátelé Vrchlický a Baše. Byl už soumrak, když jsme stanuli u cíle své cesty, u hraběcího zámku zahaleného stíny hojného kolem stromoví. Jím byl také zakryt domek vlevo u brány, rodný domek Bohdanův. Jedno' okno otevřeno, za ním osvětleno. Zář jím proudila netlumená, plně na stromy, na jabloň před ním v plném květu. Bodlo nás, když jsme pomyslili, odkud ta zář. A nemýlili jsme se. Žalostící matka a sestry, předobrý otec přítelův zavedli nás do zadního pokoje, jehož okno bylo otevřeno. Tam hořela ve hlavách rakve světla. - A pod bílým závojem spatřili jsme ve krásných květinách krásnou přítelovu hlavu i v tuhém spánku smrti spanilou. Splnilo se, co minulé jeseně napsal tuše blízké příští své smrti: Již podzimní jdou mračna, siví ptáci, a jelen v boji nedbá na honce. Já myslil, že to se mnou doburácí; a život můj tak tichý u konce. Hoj, bujný byl v tom prvních písní vzniku, teď vadne tiše - co květ ve skleníku. Byl to krásný květ, žel že tak záhy uvadl!-- "Zemřel v době, kdy nadání jeho," praví Vrchlický právem, "dospívalo k úplné krystalizaci a málo již chybělo, aby předstoupil před obecenstvo jako umělec pravý a sebevědomý."-- Rozloučivše se na ten večer s mrtvým přítelem, odebrali jsme se do bytu nám připraveného. Smutně dojati seděli jsme dlouho, až pak jsme se odebrali na lože. Jen Vrchlický zůstal ještě u stolu. Nespali jsme, hovor však umlkl. Pojednou vidíme, že se dal Vrchlický do psaní, a nežli jsme se nadáli, četli jsme verše, jimiž si duše básníkova uvolnila: Bohdanu Jelínkovi Bdím na loži - v obrazů tmavém víru tvé tělo vidím, jak spí v rubáši, a zástup andělů ke zdroji míru jak tvoji duši unáší. Nad jarních květů tíseň vonnou, pestrou když bílá křídla k letu rozpjali: "Nám jeho duše zítra bude sestrou!" šeptaly růže, fialy. A když se vznesli nad lem hor a lesů a pluli nebes jasnou výsostí, tu hvězdy v sporném zajásaly plesu: "Která z nás sestru pohostí?" - - - Bdím na loži, noc konce míti nechce, jak věčnost dlouhá - kol jak na poušti. Já cítím, kterak své kořínky lehce v mé srdce bolest zapouští - - - Kdykoliv vzpomínám na doby prvního literárního snažení a na doby mládí, pokaždé si zajdu v duchu do hradeckých škol a na tichý hřbitov choltický, kam jsme uložili drahého Bohdana. Dnes, kdyby byl zůstal, bylo by jeho jméno jedno z nejzvučnějších v našem světě literárním. Nedopřáno mu toho, ale jeho jméno nebude zapomenuto ani jeho dílo! - - Autor: PhDr. Jiří Kotyk, PhD. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2010 Předchozí článek: Zpráva o stavu obnovy kulturní památky Následující článek: Jak jsou obce kraje připraveny na turisty? Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
