|
| |
|
Jirečkové ve Vysokém Mýtě
14.03.2016 Není mnoho rodin, které by po sobě ve městech, kde žily, zanechaly tolik významných stop jako rodina Jirečkova ve Vysokém Mýtě. Byli to v pouhých dvou generacích hned čtyři její členové: Hermenegild, Josef, Noemi a Julie. Nejčastěji si Vysoké Mýto připomíná Hermenegilda Jirečka, rytíře ze Samokova, zakladatele studia českých právních dějin, který se zde narodil 13. dubna 1827. Hermenegild Jireček pocházel sice ze skromných poměrů, ale získal velmi dobré vzdělání. Studium započal na piaristickém gymnáziu v blízké Litomyšli, odtud přešel na pražské akademické gymnázium, jehož ředitelem byl Josef Jungmann , a na univerzitě v Praze studoval (1844–1850) filozofii a práva. Po ukončení vysoké školy odešel do Vídně, kde potom čtyřicet let působil na ministerstvu kultu a vyučování. Kromě své práce na ministerstvu učil v letech 1874-1877 český jazyk a literaturu korunního prince arcivévodu Rudolfa a jako ocenění za tuto výuku získal Řád Železné koruny. O tři roky později, v roce 1881, byl povýšen do rytířského stavu. Přídomek „ze Samokova“, který si zvolil, měl připomínat, že jeho předkové byli prostí kováři a že si svůj titul „ukoval sám“. Ve své vědecké práci Hermenegild Jireček studoval dějiny staročeského a německého práva a porovnáváním jejich charakteru, slovanského a germánského, chtěl nalézt a definovat rozdílnost povahy a duše obou národů. Tento romantizující přístup, odpovídající do značné míry dobovým tendencím, byl zřejmě také jednou z příčin, proč Hermenegild Jireček v dlouholetém sporu o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, ve kterém se angažovalo mnoho významných osobností a jenž došel k závěru, že jde o falza, hájil jejich pravost. Obdivoval je ostatně již od svých studií v Litomyšli, kde se spolu se svým bratrem Josefem seznámil s Hankovým vydáním Rukopisu královédvorského. K nejvýznamnějším spisům Hermenegilda Jirečka patří Slovanské právo v Čechách a na Moravě (1863-1872), zahrnující období od vzniku domácího českého práva až do 14. století, Korunní archiv český (1896), obsahující právní dokumenty i z doby pozdější, a Právnický život v Čechách a na Moravě v tisícileté době od konce IX. do konce XIX. století (1903), na němž pracoval třicet let. Spolu s bratrem Josefem Jirečkem vydali Codex iuris Bohemici (I.-V., 1867-1888), který byl prvním dílem svého druhu u nás. Hermenegild Jireček byl členem České akademie a Královské české společnosti nauk. Publikoval v pražských i vídeňských časopisech a kromě práv věnoval svůj zájem i historii a beletrii. Ve Vídni patřil spolu s bratrem Josefem, jeho synem Konstantinem a dalším vysokomýtským rodákem Aloisem Vojtěchem Šemberou k oporám tamní české menšiny. V roce 1901 se Hermenegild Jireček vrátil do Vysokého Mýta a ve své práci pokračoval i zde. V letech 1904-1908 mj. publikoval v časopisu Český lid stati o Staročeských právních zvycích a ještě v posledním roce svého života vydal knížku, vymykající se jeho obvyklé právní a historické tématice, Rozpomínky z mládí. Zemřel 29. prosince1909 a je pochován na hřbitově ve Vysokém Mýtě. V roce 1927 byla na jeho rodném domě ke stému výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Dnes již bohužel tento starobylý dům neexistuje a pamětní deska je uložena ve vysokomýtském Regionálním muzeu. O dva roky dříve, 9. října 1825, se ve Vysokém Mýtě narodil Josef Jireček. Podobně jako jeho bratr Hermenegild studoval gymnázium v Litomyšli (1838-1843) a v letech 1843-1849 filozofii a práva v Praze. Jeho ústředním zájmem však nebyla práva, ale literatura a historie. V roce 1848 se zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze, jenž si jako hlavní cíl vytkl sjednocení všech Slovanů žijících v rakouské monarchii. V tomto roce vedl také redakci Časopisu Českého Muzea (je zajímavé, že tento časopis, založený v roce 1827 Františkem Palackým, u nás stále vychází a je nejstarším českým vědeckým časopisem), podílel se (mj. s Karlem Jaromírem Erbenem) na redigování Pražských novin a byl sekretářem sboru Matice České. V publicistické činnosti pokračoval i po odchodu do Vídně, přispíval do řady odborných časopisů, ale i do prorakouského, byť česky vydávaného Vídeňského denníku. Ve Vídni pracoval od roku 1850 jako právník na ministerstvu kultu a vyučování. Zasloužil se o vydávání učebnic ve slovanských jazycích a v letech 1853-1861 připravil několik českých čítanek pro střední školy. Byl rovněž členem skupiny Pavla Josefa Šafaříka, svého tchána, která zpracovala Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnázia a reálné školy. Po smrti P. J. Šafaříka vydával jeho spisy v oboru starožitností a slavistiky. Spolu se Šafaříkem a bratrem Hermenegildem obhajoval pravost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Od února 1870 do října 1871 byl ministrem kultu a vyučování ve vládě Karla von Hohenwarta. Pečoval o rozvoj neněmeckého školství na území celé rakouské monarchie, zavedl polštinu na univerzitě ve Lvově, pomáhal založit akademii věd v Krakově, přispěl k zavádění rovnoprávnosti češtiny a němčiny v Čechách a jeho zásluhou bylo založeno několik ústavů s českým vyučovacím jazykem na Moravě. Byl předsedou Královské české společnosti nauk (1875–1888), zasedal v Českém zemském sněmu i Říšské radě. Roku 1884 byl vyznamenán Řádem Železné koruny II. třídy. Zemřel 25. listopadu 1888 v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově. Mezi hlavní díla Josefa Jirečka se řadí dvoudílná Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku (1875 a 1876), Národopisný přehled království Českého (1850) a Nákres mluvnice staročeské (1870). Kromě vlastních prací vydal i řadu staročeských textů, např. Blahoslavovu gramatiku (1857), Dalimilovu kroniku (1877 a 1878) či Staročeské divadelní hry (1878). Bratři Hermenegild a Josef Jirečkové náleželi svou politickou orientací ke konzervativcům staročeské strany a k zastáncům monarchie. Podstatná je však jejich celoživotní a neúnavná práce pro kulturní rozvoj českých zemí. Hermenegild se zasloužil o české právní dějepisectví a Josef o zrovnoprávnění češtiny s němčinou v Čechách a o její používání ve zdejším školství. Hermenegild Jireček byl uznáván nejen v českých zemích a slovanském světě, ale i mezi německými právními historiky, kteří jeho dílo neposuzovali z nacionalistických hledisek. Syn Josefa Jirečka, Konstantin Jireček (narozený 24. června 1854 ve Vídni), přímou spojitost s Vysokým Mýtem nemá, zaslouží si však alespoň kratší zmínku nejen jako člen této vysokomýtské rodiny, ale i jako vědec, který se podílel na založení české balkanologie a byzantologie. V Bulharsku, kde od roku 1879 pomáhal při budování hospodářství a moderního školství nově vytvořeného státu a byl zde i ministrem osvěty, je za své zásluhy dodnes velmi vážen. V letech 1884-1893 byl řádným profesorem na univerzitě v Praze a od roku 1893 až do své smrti (10. ledna 1918) přednášel slovanskou filologii a historii na univerzitě ve Vídni. Vědecké dílo Konstantina Jirečka, zabývající se dějinami balkánských národů, bylo po dlouhou dobu hlavním zdrojem poznávání této oblasti. Byly to především Dějiny národa bulharského (1876) , první bulharské dějiny na skutečně vědeckém základě, a dvousvazkové Geschichte der Serben (Dějiny Srbů,1911-1918). Klavirní virtuoska, Noemi Jirečková, starší dcera Hermenegilda Jirečka, se narodila 29. července 1874 ve Vídni. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 3/2015. Autor: PhDr. Hana Tomková Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2015 Předchozí článek: Následující článek: Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
