|
| |
|
Jindřich Prucha – 100 let od jeho smrti
21.02.2016 Jméno českého malíře Jindřicha Pruchy (1886 – 1914) je historicky pevně vsazeno k vývoji jeho tvorby spadající do počátku 20. století. Zájemci o ni mohou vidět citlivě vybrané ukázky z jeho díla v komplexním souboru s dalšími díly jeho výtvarných současníků umístěných v Národní galerii v Praze (bývalý Nový palác hlavního Veletržního objektu). Z pozůstalosti Jindřicha Pruchy je dnes převážná část děl umístěna v Národní galerii v Praze a v dalších výstavních prostorách v Čáslavi, Chotěboři i v dalších krajských galeriích, kam je darovacími listinami věnovala Pruchova sestra Vojslava Pruchová (1877-1973) nebo byly od ní přímo zakoupeny. V historii, která si všímá význačných osobností, platí vždy zásada, při níž nestačí jen strohé hledisko pozitivismu. Hodnocená tvorba je vždy úzce spjata se společenským děním a s takovým množstvím událostí, které jsou nezbytným průvodním jevem sledovaného jedince a jeho tvorby. Jindřich Prucha, narozen v Uherském Hradišti 29. září 1886 poznal s rodiči Josefem Pruchou (1847 – 1920), matkou Marií (1842 – 1924) a sestrou Vojslavou Pruchovou (1877 – 1973) řadu českých měst, na něž byl Pruchův otec služebně vázán jako vrchní četnický strážmistr, až se jejich posledním místem pobytu stalo do roku 1909 město Čáslav. Zde syn Jindřich po dokončení základní školy vstoupil na tamnější gymnázium. Ačkoliv se již ve svém raném dětství věnoval elementárnímu kreslířskému projevu, bylo to rodinou bráno jako běžný vývoj člověka. Zlom u studenta Pruchy nastal v posledních dvou letech gymnaziálních studií, kdy jeho talent objevili středoškolští profesoři Jindřich Pithart a Viktor Klein. Vznikly první kresby a olejomalby. Jeho práce zpočátku podle školních předloh přešly k samostatnému výtvarnému projevu, jak jej v tomto směru vedl především pedagog Viktor Klein. Vznikly první portréty, oleje na lepence. Vůbec prvním byla Podobizna školníka Františka Vobrátila a hned vzápětí Podobizna matky z profilu (obě díla jsou ve veřejných sbírkách). Prucha končil gymnaziální studia v oktávě maturitou v roce 1905. Měl zájem o studium humanitního směru a proto jej toto založení vedlo na pražskou filozofickou fakultu ke studiu češtiny a němčiny. Jeho cílem i přáním rodiny byla profesura na středních školách. Tato nastoupená studijní cesta byla od samého počátku provázena enormním zájmem o výtvarném umění. Jen pro vlastní útěchu vstoupil v Praze vedle jazykového studia do soukromé malířské školy malíře Ludvíka Vacátka. Již předtím viděl s největší pravděpodobností na Kleinovo doporučení pražskou výstavu norského malíře Eduarda Muncha, jehož dílo zasáhlo svým vlivem značnou šíři mladého evropského umění. V Pruchových dochovaných písemných záznamech z jazykových přednášek vysokoškolského studia pocházejí tužkové i inkoustové podobizny spolužáků i přednášejících profesorů (dr.Vlček, dr. Štěpánek, dr. Mourek). Přímo dojemná je půlstránková kresba cesty vedoucí mezi obilím, strání a přilíhajícími stromy, viděné kdesi v železnohorské oblasti. Kresba vkomponovaná do vějířového obrysu vázané kytice. Zdálo by se, že jde o náhodnou maličkost, ale samotný obsahově kreslířský motiv nese důkazní výpověď toho, o čem student ve filosofické posluchárně nemluvil, ale nač neodbytně myslel. V té době stávajících studií mu ještě životním cílem nebylo umění jako profesní úděl. Je možné si představit, jakým vnitřním myšlenkovým procesem procházel. To již chodil se skicářem po Praze a ledoval místa tvorby Antonína Slavíčka, který byl tentokrát v Pruchově prvním objeveném zorném poli. Krok za krokem šel s tužkou a skicářem pražskou Královskou cestou. Rok 1909 se stal zlomem v jeho životním vývoji. Téměř před posledními zkouškami na jazykových studiích oznámil otci, že zcela zanechává směr tohoto studia a nadále se bude věnovat jen malířskému umění. Od té chvíle se v jeho zatím nejasné existenci začal odehrávat nesmírně složitý boj. To již rodina žila na samotě Župandě nedaleko obce Běstvina v Železných horách. Pro Jindřicha Pruchu a jeho malířskou tvorbu se otevřelo přírodní prostředí. V tom čase pochopil a převzal objevovanou krajinu do své hluboce pocitové malířské tvorby. Procházel jím i Antonín Chitussi, rodák z blízkého Ronova nad Doubravou, jehož slavné dílo „Údolí řeky Doubravky“ měl doma jako reprodukci. Navštěvoval i jeho otce Jana Chitussiho a s velkým soustředěním naslouchal jeho vyprávění i synovi. Podle dochované Pruchovy korespondence se chystal Jana Chitussiho portrétovat. Došlo-li k tomu, nevíme. Snad je podobizna ukryla mezi rozsáhlou řadou Pruchových portrétních olejových skic. Prucha věděl zcela bezpečně mnohé o Chitussiho tvorbě jako předělu mezi romantickou malířskou tvorbou a jeho prožitkem pod vlivem barbizonských mistrů. To, co byly pro Antonína Slavíčka Kameničky, byly pro Jindřicha Pruchu Počátky, protáhlá ves v Železných horách. Rozložená svými chalupami, rozložitými kmeny jabloní i venkovany s jejich dětmi. Prucha svoji vášnivou malířskou tvorbu (1910, 1911) zcela podrobil tomu všemu, co bylo zabydlené a vrostlé do tohoto malého regionu. Jeho životní problémy provázející jeho nově zvolený jediný cíl, jsou s ním od této chvíle propojeny v celé šíři. Jeho touha stát se uznávaným umělcem s náležitým vzděláním, je dnes známa z řady monografií a příležitostných pojednání, v nichž je čtenář doslova vtažen do detailů umělcova života v takové míře, které při badatelském hledání, nemají u jeho tvůrčích současníků obdoby. Od rázného odmítnutí Maxem Švabinským, aby se Prucha stal jeho žákem, přes dlouho nenaplněnou touhu být neškoleným členem pražského spolku Mánes zkusil přijímací zkoušku na akademii v Mnichově a byl přijat. Zde došlo ke střetu Jindřicha Pruchy se školní výchovou, kterou poznal jako opožděnou proti výtvarnému projevu, ke kterému s přesvědčením směřoval. Proto jednosemestrový mnichovský pobyt v letech 1911 – 1912 ukončil za nelehkého středu s otcem Josefem Pruchou. Jeho pobyt v Mnichově však nebyl bez úspěchů. Ze vzpomínek a mino akademii vznikla studie „Z pohřbů“, „Golgota“ „Vzkříšení“ a „Ukřižovaní“. Přivezl také expresivní odvahou malované podobizny Žen v klobouku a imaginární podobiznu Ludmily Hegenbartové. Úspěchem Mnichova bylo více než 40 uhlových portrétů, kreslených se značnou razancí a citem. Jsou dnes v majetku Městského muzea a galerie v Chotěboři. Jaro jej však táhlo domů: „Čas velikonoční mne táhne domů, k našemu kostelíku, chci zase vidět lidi scházející z kopců do něho v šatech vážných barev černých, fialových a temně červených. Teď tato barva barva pro mne neznačí toho, co před časem, značí ale krev oběti pro jiné. Pak ty hnědé do oranžova přecházející tóny vlňáků. Ty barvy a barvy políček červených a zase světle zelených značí pro mne celý svět, v němž uzavřeny jsou děje vítězství muže galilejského na Golgotě a všeho toho, co se v běhu věků k němu připoutalo. Nejen vítězství muže, vítězství krásné myšlenky a důstojnosti lidské. Mám mnoho myšlenek a mohu je jen tam provést. Proto půjdu na časné jaro domů…“ (Marii Dočekalové z Mnichova 21. ledna 1912). Je jisté, že u Pruchy zvítězila touha po domově. Ocitujeme ještě jedno tehdejší vyznání: „… Byl jsem přílič naturalistou a nemohl jsem si zamilovat dříve světy, které velcí stvořili. Byl jsem příliš slabý, příliš člověkem, než abych nepodlehl přirozenému okolí… Chci začít nový boj. Naše společnost je vlastně nemocná. Kdo chce být umělcem, nesmí být nemocným a slabým, nesmí podlehnout všeobecné nemoci, ale musí ít sílu uzdravit druhé…“ (Jindřich Prucha z Mnichova příteli Antonínu Lebduškovi do Běstviny 10. března 1912). V tom čase si byl Prucha zcela jist správností dříve nastoupené malířské cesty, kdy ve svém výtvarném projevu překonal tolik obdivovanou tvorbu Antonína Slavíčka. Jeho malovaná plátna „Krajina před bouří“, „Májový den“ a především „Vnitřek bukového lesa“ jsou v našem umění výrazně vkomponovaná do polohy českého fuavismu, což Prucha v té době ani sám netušil. Nedružil se v tomto krátkém čase s jinými mladými výtvarníky, ale jeho pojetí před následným vlivem kubismu, jak se tento směr šířící se z Francie projevoval později v dílech Emila Filly, Václava Špály, Josefa Čapka, Bohumila Kubišty a dalších. Po mnichovském extempore mu zbývala pouze necelá dvě léta života. Stihl uspořádat ještě dvě regionální výstavy v Ronově nad Doubravou (léto 1913) a v Chotěboři (léto 1914), kde konečně prodal své čtyři obrazy za 540 rakouských korun. Chotěbořská výstava se konala již ve značném evropském společenském neklidu. Den po návratu Pruchy z výstavy přinesl tisk zprávu o zavraždění následníka a jeho choti. Bylo by nemožné nezmínit malířsky vynikající „Autoportrét s paletou“, jehož vznik lze datovat do jara 1914. Po řadě rodinných portrétů, kdy Prucha zpodobnil sebe, matku a otce, vytvořil zmíněný Autoportrét v samostatném malířském projevu. Jeho pevná stavba, mistrovská práce s pastózními barevnými tóny v teplých variantách, nese s sebou v souhře všech složek okamžik náhlého přerušení malířského zaujetí. Jako autor tohoto článku mohu potvrdit slova historika umění V.V.Štecha při jeho návštěvě na Župandě, kde sdělil, že tento Autoportrét je zřejmě nejlepší malířské autozpodobení, které lze u nás ve 20. století srovnat nad jen s Trojportrétem Bohumila Kubišty. 27. července 1914 narukoval Prucha do Čáslavi, ubytován byl v blízké obci Močovice. Ještě před tím stihl namalovat poslední variantu obrazu „Kozí hřbety“ (dnes v majetku Národní galerie v Praze). Vznikl ještě chvatně a s citem namalvaný „Lom“ (Národní galerie v Praze), začal také svůj poslední obraz „Po žni“ (dnes Ministerstvo zahraničních věcí). Již oblečen do uniformy píše: „Sedím nad Močovicemi a píšu Ti pod dojmem dvou dopisů, které jsem před chvílí dostal. Dvě drahé osoby, mne stejně drahé, s mou matkou se o mne rozdělily o lásku a objímají, na mne vzpomínají. Ty a moje sestra. Což nejsem dost bohat a šťasten?... Právě zapadá krvavá koule slunce v šedých mracích a mlhách nad Vysokou, den je u konce a moje řádky jsou tak u konce, a jako to lunce zítra rozzáří kraj, chci i já Vám ještě dlouho zářit do Vašich duší a do Vaših dnů…“ (Ludmile Hegenbartové z Močovic 15. srpna 1914). Následuje Pruchova cesta na polskou drontu do Haliče. Zde byl smrtelně raněn 1. září 1914. Podle jeho tehdejších vojenských přátel zemřel následujícího dne 2. září v polním lazaretu. Jen strohý lístek s podpisem polního kuráta oznámil rodičům, že padl a byl pohřben v hromadném hrobě (Massengrab) u Komarova. Ještě v průběhu války přinesli jeho přátelé rodině poslední Pruchuv skicák se zasunutou tužkou (dnes v majetku Městského muzea v Chotěboři). K tomu byla přiložena jeho poslední kresba odtržená ze skicáře. Zde byli zobrazeni vojáci připravení k útoku. Chvatnou Pruchovou rukou je na útržku papíru napsáno: „Kompanie starb“. Z našich současných poznatků je možno soudit, že značná část Pruchovy umělecké tvorby byla soustředěna darovací listinou (8. dubna 15959) Národní galerii v Praze, městským galeriím v Čáslavi a Chotěboři. Lze odhadnout, že z Pruchovy ruky vzešlo více jak 270 olejových studií a hotových obrazů. Autor: Mgr. Zdeněk Seyček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: Předchozí článek: Krouna sídlem prvního helvetského superintendenta v Čechách Následující článek: Nadšený řemeslník Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
