|
| |
|
670 let první nezpochybnitelné písemné zmínky o Bystrém
11.07.2019 Takto město Bystré ve své kronice popsal bysterský měšťan, kominík a kronikář Vincenc Federsel, zvaný nejen v románu na Librově gruntě Vedřel: „Nevelký kus cesty od Svojanova na západ rozkládá se v údolí na pahorku město Bystré, poskytující svým velikým kostelem a zámkem půvabný pohled; cesta k němu jest jako zahrada krásná, plná rozkošných skupin stromův a lesíkův.“ Kdy bylo Bystré založeno, nevíme. Zcela nezpochybnitelný je rok 1349. V letošním roce si tak Bystré připomíná 670. výročí od první písemné zmínky. Zastupitelstvo města rozhodlo, že hlavní oslavy a setkání rodáků, nad kterými přijal záštitu hejtman Pardubického kraje Martin Netolický, proběhnou v pátek 21. a v sobotu 22. června. Kromě řady kulturních vystoupení vychází k tomuto výročí nová kniha o Bystrém autorů Vladimíra Velešíka a Vladimíra Velešíka ml. Úkol, který stál před autory moderní monografie o Bystrém, byl těžký. Popsat dějiny města Bystré od počátku až do dnešní doby. Museli se vypořádat s řadou nástrah, projít stovky stran kronik, historických listin a dalších pramenů. Důraz byl kladen na dějiny Bystrého v 19. a 20. století, kterým se žádná z předchozích knih systematicky nevěnovala. Roku 1349 vydal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic společně s Pražskou kapitulou listinu, v níž se žádá papež Kliment VI. o postoupení vyjmenovaných kostelů poličského děkanátu včetně bysterské farnosti litomyšlské diecézi. Jde o první nezpochybnitelnou a v listinách doloženou zmínku o našem městě. I když bylo Bystré osídleno dříve, jak dokládají archeologické nálezy, zprávy v historických dílech ze 16. a 17. století jako byla Hájkova Kronika česká či Pešinův Mars Moravicus posuzují historici pro období nejstarších českých dějin velmi kriticky. Zde se právě objevil údaj o existenci Bystrého již v počátečním období českých dějin, v roce 1012. Jak uvedl doc. František Musil v článku pro Vlastivědné listy Pardubického kraje, Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české vydané v roce 1541, která je však pro nejstarší české dějiny pramenem naprosto nespolehlivým, jak dokázali již na přelomu 18. a 19. století Gelasius Dobner a Josef Dobrovský, když líčí k roku 1012 boje mezi Poláky, Uhry a Čechy o Moravu, zmiňuje se též o bitvě u Bystrého, v které byli Češi poraženi Poláky. Tato bitva však není doložena žádným soudobým pramenem. (Musil Fr.: Vlastivědné listy Pardubického kraje 3/2005) Dějinami Bystrého prošla řada významných osobností. Autorka románu Na Librově gruntě Teréza Nováková poprvé navštívila Bystré v roce 1893. Setkala se také s bývalým ševcem a nejstarším občanem Bystrého Janem Brtounem. Také on a jeho roubená chalupa z roku 1723 se stali postavami románu Na Librově gruntě. Dnes je v Brtounově chalupě umístěna expozice lidového umění a ševcovského řemesla. Svoji dceru v Bystrém v letech 1904 – 1906 navštěvoval spisovatel Jaroslav Vrchlický, protože jeho zeť Imanuel Čáp zde působil jako hospodářský úředník. Básně Balada bysterská, Shnilé obilí či Svojanovský křižáček jsou spjaty právě s těmito pobyty. Připomeňme také lesníka, myslivce a autora próz o přírodě Jaroslava Hubálka, který jako lesní rada působil v Bystrém od roku 1935 do roku 1939. Dokončil zde některé své prózy, například v knize Rok v přírodě najdeme několik povídek, ve kterých pozorný čtenář poznává krajinu Bystrého a okolí. Další významnou osobností spojenou s městem Bystré je hudební skladatel František Mensi, který se v Bystrém narodil 28. března 1753. Františkův otec Petrus Alexi Mensi, původem Benátčan, byl u švýcarské šlechtické rodiny hrabat z Hohenemsů zaměstnán jako „Hausmeister“ a měl za úkol pečovat o výchovu hraběcích dcer. Rodina Františkovy matky Barbary, rozené Bidmanové, je v Bystrém a jeho okolí doložena v gruntovních knihách již od počátku 17. století. Její otec, uváděn jako Maxmilián Benedikt Bidman, byl správcem velkostatku v Bystrém v letech 1721 – 1745. František byl od mládí veden k hudbě a umění hudby a svá první vzdělání získával nejprve ve svém rodném městě, pak v Chlumci nad Cidlinou a v obci Křinec severně od Nymburka. Dalším Mensiho působištěm je Praha, kam odešel i se svými rodiči. Studoval zde filosofii a teologii, věnoval se hudbě. V roce 1776 byl vysvěcen na kněze a odešel jako kaplan do Smečna, sídelního města mocného rodu Martiniců. Na jejich panství pak jako kněz sloužil v různých farnostech až do své smrti, když v roce 1829 umírá ve Pcherách. Po celou dobu kněžské služby se také věnoval hudbě. Skládal duchovní hudbu, byl činný rovněž jako učitel hry na housle a violoncello. „Mensiho hudební dílo nemá zásadní vliv na vývoj a historii české hudby, přestože dokázal tvořit osobitou hudbu. Samotné skladby jsou na vysoké skladatelské úrovni, bohaté na melodie a harmonii. Jsou plné citu, napětí a staví na významu textu“ vysvětluje Karel Procházka, sbormistr souboru Chorus Carolinus, který objevil Mensiho hudbu ve sbírce hudebnin na kůru kostela Nejsvětější Trojice ve Smečně a věnuje se jeho dílu ve své publikační a hudební činnosti. Z celkového počtu přibližně 40 dosud objevených skladeb se 17 kompozic nachází pouze ve Smečně. Soubor Chorus Carolinus od roku 2001 pravidelně pořádá koncerty pod názvem „Obnovené premiéry skladeb smečenského kůru“, na kterých pokaždé zazní alespoň jedno Mensiho dílo. Natočil také tři CD s jeho hudbou. Čtvrté CD bude vydáno v tomto roce u příležitosti 190. výročí jeho smrti. Vystoupení souboru a představení nového CD 5. října zakončí celoroční oslavy v Bystrém. Hovoříme -li o Bystrém, nelze pominout rod Hohenemsů. Bysterské panství kupují v roce 1707 a za jejich panování jsou postaveny dnešní dominanty města – radnice z roku 1716 a poutní chrám sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské, jehož základní kámen byl položen v roce 1722 za panování polního maršála Františka Rudolfa z Hohenemsu (1686–1756), kdy došlo i na barokní úpravy renesančního zámku, kde byla zřízena kaple a upraveny byly prostory v hlavní budově, například velký sál se štukovou výzdobou stropů. Do dějin českého školství se nesmazatelně zapsala Marie Walburga hraběnka z Waldburg-Zeilu (1762–1828), která na svém zámku v Kuníně zakládá vzdělávací a výchovný ústav, který se stane ohniskem vzdělávání v této části Moravy. V ústavu panoval mimořádný duch tolerance. Vedle sebe zde studovaly děti všech sociálních tříd: děti poddaných, sirotkové, děti měšťanů, úředníků, ale i šlechticů, katolíci, evangelíci, židé, chlapci i děvčata ve věku od 5 do 15 let, Češi i Němci. Právě zde získal základy svého vzdělávání pozdější Otec českého národa a rodák z nedalekých Hodslavic František Palacký. Poslední majitelkou bysterského panství z rodu Hohenemsů byla baronka Ernestina z Langetu (1804–1868). Ta musela opravit zámek zpustlý za doby dlouhých soudních sporů o dědictví a vytvořila z něj společenské a kulturní centrum, kdy Bystré navštívil například Jan Neruda či Josef Mánes. Založila v sousedství zámku anglický park. „Slova nevyjádří hluboké dojmy a radostné city, jež vás ovládnou, až se rozhlédnete volně s vrcholků bysterských kopců na barvitou mosaiku našeho pokojného údolí.“ To zaznělo v dobách pro český národ nejtěžších, v roce 1943, v rozhlasovém pořadu věnovanému městu Bystré, na jehož přípravě se podílel pan Karel Zámečník, tehdejší tajemník Městského úřadu v Bystrém. A zcela jistě i dnes vyjadřují pocity obyvatel a bysterských rodáků.
Autor: Bohumír Andrle Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2019
Předchozí článek: Proč zmizel pomník ve Vysokém Lese Následující článek: Ing. Lukáš Zeman – vítěz Czech Press Photo 2018 Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
