|
| |
|
Při březích Třebůvky
19.02.2016 Východními partiemi Pardubického kraje se proplétají dvě říčky s podobnými názvy – Třebovka a Třebůvka. „Zcela české“ Třebovce dala pojmenování Česká Třebová, Třebůvka, protékající již moravskou částí Pardubického kraje, se jmenuje podle Moravské Třebové. Oba toky se neliší jen svojí příslušností k historickým územím, ale i hydrograficky – Třebovka (ústící do Tiché Orlice a se Spojenou Orlicí do Labe) náleží k úmoří Severního moře, kdežto Třebůvka, vlévající se do Moravy, je součástí povodí Dunaje v úmoří Černého moře. Okolí říčky Třebůvky patří k malebným, ale turisty dosud poněkud opomíjeným, byť dopravně docela dobře dostupným místům na českomoravském pomezí. Říčku prakticky po celé délce toku sleduje silnice, úsek mezi Moravskou Třebovou a Mezihořím pod Městečkem Trnávkou také železniční trať. Zdrojnicí je Dlouholoučský potok Název Třebůvka na většině map najdeme až na úseku od Moravské Třebové, kde se uprostřed Moravskotřebovské kotliny sbíhá celá síť potoků. Za pramenný tok, tedy hlavní zdrojnici Třebůvky, je považován Dlouholoučský potok, pojmenovaný podle táhlé obce Dlouhá Loučka. Pramení však ještě výše – při severním okraji obce Křenov, které dominuje barokní kostel sv. Jana Křtitele. Křenov se kdysi jmenoval Křenová Třebová, a tak by nebylo úplně „od věcí“, kdyby se Třebůvka jmenovala i podle této obce… Dlouholoučský potok zprvu teče k severu táhlou sníženinou Moravskotřebovské kotliny, oddělující dva výrazné terénní hřbety. Na západní straně se zvedá strmý svah Hřebečského hřbetu s přírodní rezervací Rohová, pravý (východní) břeh zvýrazňuje svah Kamenné s botanicky hodnotnou přírodní rezervací Dlouholoučské stráně. Tento členitý hřbet vrcholí kótou Dvorská (594 m) a na severu končí návrším Pastvisko s přístupnou rozhlednou Pastýřkou. Velkou část Moravskotřebovské kotliny vyplňuje Moravské Třebové a výčet pozoruhodností a zajímavostí tohoto města nepochybně vydá na samostatný článek. Třebůvka zde přijímá řadu přítoků, a to hlavně z levé strany, např. Stříbrný (Boršovský) potok a Bílý potok, obohacený řadou dalších potoků (Udánským, Kunčickým atd.). U Moravské Třebové se tok Třebůvky stáčí k východu a krátkým údolím (významným též komunikačně, včetně silnice č. 35) odděluje Křížový vrch se známou Kalvárií a zalesněné dvojvrcholové návrší Dubina (553 m) – Třebovské hradisko s přírodní památkou Hradisko. Hrady a hradiska nad Třebůvkou Třebovské hradisko (550 m) s dosud patrnými příkopy a valy není jediným hradištěm či hradem nad údolím Třebůvky. Většina z nich nepochybně hrála významnou roli při ochraně starých obchodních cest, procházejících nebo se křížících v údolí. Platí to i pro Radkovské hradisko (s nevelkým zbytkem hradního zdiva) na úzkém ostrohu nad silniční křižovatkou, kde Třebůvka opět mění směr toku, tentokrát k jihu. Mnohem rozsáhlejší je zřícenina hradu Cimburk, vystupující na nápadném návrší (420 m) nad Městečkem Trnávkou, odkud je dostupná odbočkou ze žlutě značené cesty. Z hradu, kdysi zvaného též Trnávka a užívaného od počátku 14. století do šedesátých let 18. století, se zachovala vnější zeď hradního paláce, zbytky sklepení a část předhradí s bránou a kruhovou baštou. Zřícenina Cimburku je volně přístupná a otevírá se z ní pěkný pohled nejen na Městečko Trnávku ve sníženině Malé Hané, ale též na protější táhlý hřbet Hušáku. V přírodním parku Bohdalov – Hartinkov Třebůvka mezi Městečkem Trnávkou a osadou Mezihoří odděluje údolním zářezem hradní vrch Cimburk od protějšího návrší Doubravice (477 m) a mění směr k severovýchodu a posléze východu. U Petrůvky přijímá svůj nejvýznamnější pravý přítok Jevíčku, jejíž jedna zdrojnice – Malonínský potok – přitéká od Křenova, kde jen „o kousek“ míjí prameniště Dlouholoučského potoka, tedy horního toku Křetínky. Třebůvka – stále sledovaná silnicí – teče od Petrůvky půvabným údolím, vyznačujícím se poměrně širokou nivou a členitými, převážně zalesněnými svahy. Údolí zde odděluje dvě části Zábřežské vrchoviny – Mírovskou a Bouzovskou vrchovinu a na úseku asi 7 km dlouhém zde tvoří osu Přírodního parku Bohdalov – Hartinkov, pojmenovaného podle dvou obcí, ležících vysoko nad údolím. Zvlněná a převážně lesnatá krajina tohoto přírodního parku patří v rámci Pardubického kraje k těm nejodlehlejším i nejméně vyhledávaným zákoutím, ale vyznačuje se mnoha malebnými partiemi, téměř „beskydského rázu". Platí to jak pro blízké okolí Bohdalova, kde končí 3 km dlouhá silniční odbočka z Pěčíkova, tak i pro partie kolem Hartinkova na náhorní planině při silničce spojující údolí Třebůvky pod Vranovou Lhotou s Biskupicemi. Přes návrší přírodního parku se vine žlutě značená cesta, s nástupem např. v Městečku Trnávce. Zajímavá místa v údolí Řada zajímavostí přírodního parku je k vidění i přímo v údolí Třebůvky. Při silnicí mezi Petrůvkou a Pěčíkovem k nim patří vydatné prameniště Teplice, pojmenované podle nezamrzající vody se stálou teplotou kolem 9° C; zjištěn tu byl výskyt drobného plže praménky rakouské, hodnotná je i okolní mokřinová vegetace. Blíže k Vranové Lhotě vystupuje mezi silnicí a řečištěm Třebůvky osamělé návrší Vraní hora, skrývající skromné pozůstatky hradního zdiva. Přístup je tam jen po neznačených cestách. Nedaleká větší obec Vranová Lhota vznikla spojením dvou částí – Vranové a Vranové Lhoty, oddělených říčkou Třebůvkou a propojených nejen silnicí, ale už po dvě století též lávkou „pro pěší“. Ta je využívána při občasných povodních, kdy dochází k zaplavení silnice. Vranové Lhotě dominuje barokní kostel sv. Kateřiny, dochovala se i renesanční tvrz z počátku 16. století. Pod obcí se údolí výrazně zužuje a na dohled tu je i jeden z nejvyhledávanějších moravských hradů Bouzov. U osady Balatkův Mlýn Třebůvka vtéká na území Olomouckého kraje a jde zde (vedle horské partie Králického Sněžníku) o nejvýchodnější místo Pardubického kraje. V lesích Lišky Bystroušky Zvlněné lesní partie na rozmezí obou krajů severně od údolí Třebůvky bývají často označovány jako „lesy Lišky Bystroušky“. Právě zde totiž mají svoji „prehistorií“ zkazky o chytré lištičce, proslavené světoznámou operou Leoše Janáčka „Příhody Lišky Bystroušky“. Na sklonku 19. století vykonával v obci Veselí lesnickou praxi mladičký adjunkt Stanislav Lolek, pozdější známý ilustrátor a malíř. Některé zkazky z „myslivecké latiny“ zdejšího revírníka Kořínka zachytil Lolek ve spoustě kreseb a úsměvný „seriál“ o mazané lišce se dostal i do rukou brněnského vydavatele Lidových novin. Tam také – už v literárním zpracování Rudolfa Těsnohlídka – začal vycházet na pokračování a těšil se nebývalé oblibě. Zajímavostí je, že v Lolkově podání se liška jmenovala Bystronožka, ale chybou tiskárenského sazeče se z ní stala Bystrouška a toto jméno už zůstalo i hlavní postavě Janáčkovy opery. Z poklidné vesničky Veselí, ležící při silnici z Vranové Lhoty do Loštic a Mohelnice, si lze udělat nenáročnou vycházku po nedávno zřízené „Naučné stezce lišky Bystroušky“, sledující červeně značenou cestu. Po 2 km nás zavede k lesnické usedlosti Střítež, kde prý liška tropila své pověstné taškařice a „brnkala“ tak na nervy jinak laskavému revírníkovi a jeho paní… Trasa pak sleduje křížovou cestu stoupající k barokní kapličce Narození Panny Marie, posléze míjí hájovnu Malou Střítež a klesne přes obec Líšnici do města Loštice, známého mimo jiné výrobou olomouckých tvarůžků. Loštice protíná i dolní tok Třebůvky a pod nedalekými Moravičany se vlévá z pravé strany do Moravy.
Autor: Doc. RNDr. Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2014
Předchozí článek: Smírčí kříže na Svitavsku Následující článek: LITOMYŠLSKÉ MUZEUM V NOVÉM Interaktivní a hravé Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
