Pardubice : Sdružení přátel Pardubického kraje

Po stopách moderní architektury Pardubického kraje

Automatické mlýny Pardubice

19.02.2016 Na stránkách Vlastivědných listů se často věnujeme mnohým zajímavostem Pardubického kraje. Zatím jsme opomíjely mnohé architektonické zajímavosti 20. století. A přitom se zde nacházejí mnohé zajímavé stavby významných českých architektů, jako byl např. Josef Gočár, Pavel Janák nebo Jan Kotěra. Ze současných architektů můžeme uvést Zdeňka Fránka nebo Josefa Pleskota.
Například v Lanškrouně na náměstí nalezneme zajímavý dům postavený roku 1906 podle návrhu architekta Richarda Kreisla pro potřeby tehdejšího okresního zastupitelstva. Budova má pěkně zdobený arkýř, výrazné ostění oken a dveří, na fasádě drobné kamenosochařské motivy. Dvě velké výkladní skříně a tři vchody svědčí o tom, že přízemí budovy sloužilo k obchodním účelům. Donedávna zde sídlilo informační centrum. Městský dům ovlivněný pozdním historismem je nápadný svým mnohoúhelníkovým arkýřem.
Tylův dům v Poličce je také architektonicky zajímavou stavbou. Respektovaní pražští architekti Antonín Mendl a Václav Šantrůček uspěli v roce 1921 v konkurenci dalších šesti návrhů na projekt Tylova domu v Poličce, který i po nedávné rekonstrukci dosud slouží svému původnímu účelu, tedy hraní divadla. Autoři projektu se pokusili navrhnout kulturní centrum města s romantickým nádechem disponující víceúčelovým sálem, restaurací a salonky.

Stavba byla zadána staviteli Vilému Bandouchovi z Poličky, který ji zahájil 2. dubna 1924 - hrubá stavba byla hotova 10. srpna 1924, pro finanční problémy investora - Spolku divadelních ochotníků „Tyl“ - se však dokončení protáhlo a slavnostní otevření se konalo teprve 18. srpna 1929.
V jižním cípu Pardubického kraje se nachází město Jevíčko. I zde je zajímavá architektura 20. století. V roce 1908 se zrodila myšlenka na zbudování léčebny pro nemocné tuberkulózou, kdy Moravský zemský sněm rozhodl vybudovat v zemi dva léčebné ústavy a to k oslavě šedesátiletého jubilea panování císaře Františka Josefa. Jeden z těchto ústavů byl budován právě na okraji Jevíčka. Sanatorium pro léčbu plicních chorob je patrně dílem projektanta Jana Flory. Areál několika samostatně stojících budov vyvolává představu bezčasovosti a zároveň důstojnosti a kultivovanosti pozdní secese.
Se stavbou bylo započato v roce 1914. Po vypuknutí I. světové války byl zemský výbor nucen veškeré stavební práce zastavit, avšak potřeba péče o nemocné a raněné vojáky přinutila v následujícím roce rakousko-uherskou vládu uvolnit potřebné finanční prostředky na dostavbu sanatoria. V srpnu roku 1916 byl proto ústav provizorně otevřen. Císař František Josef tehdy dovolil, aby léčebna nesla jeho jméno, takže první oficiální název zněl: „Jubilejní zemská léčebna plicní císaře Františka Josefa I. v Jevíčku.“ Svému původnímu určení, tj. léčbě žen nemocných tuberkulózou, začal ústav sloužit až na sklonku roku 1918. V letech 1918 – 26 byla dokončena hlavní budova s lehárnami a její spojení koridory s budovou kuchyně a jídelnami. Brzy se stala léčebna známou nejenom u nás, ale také v zahraničí. Původní lůžková kapacita přestala stačit a musely být přistaveny další budovy. Byl proto postaven další samostatný léčebný pavilon, obytné budovy pro zaměstnance, hospodářské budovy a ústavní kostelík, jehož stavba byla umožněna díky iniciativě a finanční pomoci olomouckého arcibiskupa, kardinála Bauera. Roku 1940 byl postaven tzv. „Lesní pavilon“ pro pacienty s lehčím průběhem onemocnění. V letech 1946 – 50 došlo k přístavbě operačního sálu, pracoven lékařů a k postavení další obytné budovy pro zaměstnance. Jednotliví stavitelé respektovali původní konstruktivistický záměr Florův, takže po stránce architektonické vzniklo unikátní dílo, které lze dokumentovat např. zájmem filmařů o exteriéry. Je třeba si ovšem uvědomit, že původní projekt zahrnoval též architektonické řešení lesoparku a parkovou úpravu celého areálu, který dodnes nese výrazné prvky arboreta.
Z roku 1912 je secesní vila v Ústí nad Orlicí v Lochmanově ulici nedaleko náměstí. Stavbu si nechal postavit Florian Hernych, majitel firmy Jan Hernych a syn, která vlastnila sousední textilní továrnu.
Ve štítu vily je umístěna socha sv. Floriána, patrona stavebníka vily, a v prostorách zahrady je umístěno vrcholné dílo ústeckého rodáka Quido Kociána „Mrtvý Ábel“. Plány na vilu vypracovala pražská firma architekta Matěje Blechy. Zásluhou Floriana Hernycha byly v Ústí nad Orlicí v roce 1880 instalovány první mechanické bavlnářské tkalcovské stavy.
Později byla sídlem například Hudební školy Jaroslava Kociana či Památníku revolučních tradic. Město se stalo vlastníkem této budovy v roce 2003. Po rekonstrukci probíhající od roku 2006 byla jako kulturně-společenské centrum česko-polského příhraničí a sídlo městského muzea slavnostně otevřena 26. dubna 2008.
Vybudování moderní divadelní budovy v Ústí nad Orlicí souvisí s ochotnickým divadlem v tomto městě, jehož počátky sahají do konce 18. století. V roce 1919 vzniklo „Družstvo pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí“.
V roce 1929 družstvo vyhlásilo soutěž na návrh divadelní budovy. Do této soutěže aktivně zasáhl jako umělecký poradce družstva ústecký rodák a významný český historik umění, profesor Josef Cibulka (1886–1968). Na jeho návrh byla vyhlášena užší soutěž mezi stavitelem Radechovským a pražským architektem Kamilem Roškotem, kterého Cibulka družstvu sám doporučil. Oba dodali své návrhy v dubnu 1930. Porota, ve které (opět díky Cibulkovi) zasedli architekti Josef Gočár a Antonín Ausobský a teoretik Zdeněk Wirth, doporučila Roškotův projekt. Družstvo se 31. srpna 1930 usneslo vzít jej za podklad k dalšímu jednání.
Stavbu realizovali ing. Domanský z Prahy a František Tošovský z Ústí nad Orlicí. Stavební dozor vedl ústecký stavitel Radechovský. Základní kámen divadla byl slavnostně položen 5. července 1935, stavební práce probíhaly už od 24. června. Stavba byla zkolaudována 25. září 1936 a 27. září 1936 se divadlo slavnostně otevřelo operou Bedřicha Smetany Tajemství.
Realizovaný návrh divadla v Ústí nad Orlicí (1934–1935) se vyvinul ze dvou ranějších Roškotových projektů – z prvního návrhu ústeckého divadla z roku 1930 a z prvního návrhu divadla Imperial pro průmyslový komplex Škodových závodů v Teheránu z roku 1933.
Divák vstupuje pěti dvoukřídlými dveřmi do prostorného vnějšího vestibulu, ze kterého lze vejít buď do vnitřního vestibulu se šatnami nebo postranními schodišti na balkon. Vstup do sálu původně zajišťovaly tři souměrně umístěné vstupy. V hledišti kónického půdorysu uzavíral stoupající parter s 341 sedadlem obloukem původně šesti lóží, krytých balkónem se 191 sedadlem v širokém amfiteatrálním uspořádání. Hlavní obloukové jeviště je vysoké 16 m. Vlevo k němu ve dvou poschodích přiléhají herecké šatny se sprchami, vpravo postranní jeviště. Orchestřiště se nalézá z větší části pod jevištěm.
Protože divadlo slouží i jako kino, má budova mezi balkonem a přízemím zvláštní patro s projekční komorou, přístupnou od hereckých šaten. Hlediště má nepřímé osvětlení, vytápěno bylo teplovzdušným systémem. Stěny hlediště byly potaženy žlutou látkou, strop měl bílou hrubou omítku. Sedělo se na dřevěných židlích olivové barvy, opona z tmavomodrého plyše. Na kovové části byl použit bílý bronz. Šatny pro diváky byly vyhotoveny z tmavého dřeva a foyer doplňovaly tři nenápadná světelná tělesa v podobě kruhů (dnes již neexistující). Ve foyeru v patře byla za sálem umístěna samostatná místnost kuřárny původně vybavená funkcionalistickým kovovým trubicovým nábytkem.
Další zajímavou architekturu 20. století nalezneme nedaleko Litomyšle. Zde se nachází místo zvané Růžový palouček, o kterém jsme ve Vlastivědných listech již před časem psali. Růžový palouček je památné místo spojené s odchodem Českých bratří, kteří museli Čechy opustit po roce 1620 z náboženských důvodů. Roku 1906 místo odkoupil Spolek pro získání Růžového paloučku veřejnosti a postupně je upravil do současné podoby.
Kromě starosti o palouček bylo cílem spolku také vztyčení památníku na tomto místě. Sibiřskou měď jako materiál darovali českoslovenští legionáři a památník podle návrhu architekta Aloise Meteláka vyhotovila Řemeslnická škola v Litomyšli. Památník má tvar čtyřhranného sloupu s kalichovitým vyústěním, na kterém je umístěna zlacená zeměkoule o půlmetrovém průměru. Na všech stranách sloupu jsou měděné reliéfy. Jedná se o symbolická vyobrazení vztahující se k českým bratřím. Nachází se zde také jména členů Jednoty bratrské, věnování tvůrců památníku a slova A. Jiráska. Sloup obklopuje ze všech stran mříž, na níž je připomenuto odhalení památníku, které se uskutečnilo 19. června 1921. Slavnostní řeč před asi 70 000 přítomnými návštěvníky pronesl A. Jirásek.
Park osázený roku 1925 projektoval architekt Kulišan a nachází se v něm např. jinan dvoulaločný. Do roku 1938 se na Růžovém paloučku konala setkání v den připomenutí upálení Jana Husa. Po druhé světové válce byla tato tradice obnovena pouze na dva roky. V roce 1952 byla nuceně zastavena činnost spolku. Ten se obnovil až v roce 1990 jako Spolek přátel Růžového paloučku v Újezdci, který se opět o místo stará a pořádá zde znovu slavnosti.
Také most přes Pastvinskou přehradu je architektonicky zajímavou stavbou 20. století. V roce 1931 byla vyhlášena veřejná soutěž na stavbu mostu. Autorem vítězného návrhu mostu byl Karel Roškot. Slavnostní pokládání základního kamene pod viadukt proběhlo dne 13. června 1932, a hned potom byly zahájeny vlastní stavební práce. V létě 1934 byl most stavebně dokončen, napojen na komunikační síť a 23. července 1936 dán do provozu.
Viadukt byl postaven několik desítek metrů po proudu řeky, těsně za bývalou pastvinskou školou. U této školy vedl přes řeku železný most, který zde postavili v roce 1905 místo mostu dřevěného. Železný most byl před zatopením údolí převezen a osazen na nově vybudovanou komunikaci spojující obce Pastviny a Klášterec nad Orlicí nad zátokou "Bublačka".
Na mostě je umístěna upomínka na původní železný most.
Osudy obce Ležáky se nesmazatelně zapsaly do historie Pardubického kraje. Toto pietní území se však může pochlubit velmi vkusnou připomínkou tragédie, ke které zde došlo 24. června roku 1942. Základní kompozicí památníku byl návrh postaven na myšlence vytvořit přesně na místech, kde stála zlikvidovaná stavení kameníků, památníky - stylizované domy - hroby, tak zvané hrobodomy. Autor Ladislav Žák kopíruje na původních místech půdorysy devíti stavení, které v obci stály. Základem je kamenný sokl vyplněný hlínou a zatravněný, doplněný žulovým deskovým pomníkem s otvorem ve tvaru kříže, pod kterým je ponechána kapsa pro umístění svíček. Obětem, které byly účastníky ležácké tragédie, ale v Ležákách nebydlely, byly věnovány malé pomníky s kříži na stráni.
Na odvrácené straně údolí, kde stával mlýn, lom a rybník, bylo projektováno muzeum, pietní síň a budova restaurace. Obě části údolí byly odnepaměti rozdělené silnicí a podle návrhu doc. Žáka jsou naopak propojeny osou protínající pamětní síň, obelisk a kříž na vrchu Zárubka. Tato osa vytváří hlavní kompoziční princip pietního území.
Zajímavým architektonickým prvkem pietního území jsou tzv. vykřičníky. Jedná se o vertikální žulové útvary s nápisem "Ležáky 24.6.1942". Tyto vykřičníky v krajině, jejichž autorem byl v padesátých letech doc. L. Žák, vymezují také začátek a konec obce s tímto výjimečným osudem. Jsou to žulové obelisky, které v krajině působí velmi emotivně. Navíc žulové útvary mají spojitost s kamenickým povoláním většiny obyvatel Ležáků.
Autorem projektu kulturního domu v Holicích je slovenský architekt Štefan Imrich, který tu ukazuje odklon od estetiky socialistického realismu k estetice klasicizujícího monumentalismu. Průčelí stavby je opatřeno skulpturální výzdobou oslavující ženství. Budova byla postavena v letech 1956 – 61.
Autoři projektu Městského divadla Karla Pippicha v Chrudimi se pro svou realizaci nechali inspirovat tehdy populární nautickou subkulturou – romantickým opojením námořní plavbou a dobovými zaoceánskými parníky. Mnoho detailů této stavby připomíná lodní tvary a celkový dojem je podtržen i příznačným nátěrem stěn hlediště.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardbuického kraje čslo 3/2015.

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2014