|
| |
|
100 let Sanatorky – léčebny tuberkulózy v Jevíčku
22.05.2016 Zatímco dříve byla pro mnohé plicní léčebna v Jevíčku poslední štací, dnes sem turisté jezdí obdivovat krásu historických budov a okolního parku. Tuberkulóza byla na počátku minulého století jednou z nejrozšířenějších chorob chudého obyvatelstva. Až do padesátých let na ni nebyly žádné účinné léky. Pokud ale člověk zesílel a plíce utužoval v čistém prostředí, měl šanci tuto smrtelnou chorobu porazit. V roce 1908 Moravský zemský sněm rozhodl (k výročí šedesátého roku vlády císaře Františka Josefa) vybudovat v zemi dva ústavy pro léčbu nemocných tuberkulózou. Dlouho byly hledány vhodné lokality. Prováděla se měření čistoty ovzduší, místo muselo být na slunné straně ve zvlněném terénu příhodném pro dlouhé nenáročné procházky. Nakonec byla vybrána jižní stráň kopce Kumperk, 3 km severozápadně od Jevíčka, kde se měla stavět léčebna výhradně pro ženy. Samotná stavba začala v roce 1914 podle projektu architekta ing. Jana Flory. Po vypuknutí I. světové války byl zemský výbor nucen veškeré stavební práce zastavit. Obrovské počty zraněných a nemocných vojáků ale přiměly rakousko-uherskou vládu uvolnit finance a sanatorium dostavět. V srpnu roku 1916 byl ústav provizorně otevřen právě pro léčbu válečných navrátilců. Nesl název: Jubilejní zemská léčebna plicní císaře Františka Josefa I. v Jevíčku. Léčebna jen pro ženy K svému prvotnímu poslání, tedy léčit ženy, které onemocněly tuberkulózou, přistoupil ústav až na konci roku 1918. Ještě osm let se dostavovala hlavní budova s dřevěnou nadstavbou, ve které byly umístěny prosluněné lehárny, a dostavovaly se koridory, aby se hlavní budova propojila s kuchyní a jídelnami. Před sto lety byla léčba tuberkulózy založena na myšlence, že nemocný musí dobře jíst i pít, hodně odpočívat, ale také se aktivně hýbat. Proto byl od počátku budován také rozlehlý park. O téměř 90 hektarů lesoparku i arboreta se starali čtyři zahradníci. Ze sanatoria vedly cesty lemované lavičkami až na vrchol Kumperku. Celý areál měl ústřední topení. Sklad uhlí byl v lese a po úzkokolejné dráze ho přivážely vozíky do kotelny pod hlavní budovu. Ve svahu je stále ještě násep z této drážky a v některých pavilonech jsou ještě dnes k vidění nádherné samostatně stojící litinové radiátory. Léčebna, místními lidmi označovaná jako Sanatorka, se záhy stala známou u nás i v zahraničí. Původní lůžková kapacita přestala stačit a musely být přistaveny další budovy: nový samostatný léčebný pavilon, domky pro zaměstnance a hospodářské budovy. Díky iniciativě a finanční pomoci olomouckého arcibiskupa kardinála Bauera byla postavena v roce 1922 i kaple. Roku 1940 přibyl ještě tzv. „Lesní pavilon“ pro pacienty s lehčím průběhem onemocnění. A po válce se přistavěl operační sál a pracovny pro lékaře. Všichni stavitelé, kteří v budování sanatoria pokračovali, respektovali původní konstruktivistický záměr architekta Jana Flory. Díky tomu je areál Sanatorky unikátním architektonicky jednotným dílem, které ladí oku a hladí duši. Městečko naděje Prvním ředitelem a zároveň budovatelem ústavu, kterému zemský výbor moravský svěřil vedení, byl MUDr. Rudolf Lubojacký. Musel to být velmi schopný člověk, během několika let vyzdvihl Sanatorku mezi nejuznávanější léčebny v Evropě. Sám ale umírá velmi mladý, ve věku 41 let, na rakovinu žaludku. Dne 16. června 1929 do léčebny přijíždí prezident T. G. Masaryk, který boji s tuberkulózou přiřazuje vysokou prioritu při budování Československého státu. V honosném divadelním sále sanatoria je pro prezidenta a jeho doprovod připraven slavnostní oběd. A na jeho počest se Sanatorka přejmenovává na Masarykovu plicní léčebnu. Druhá světová válka do běhu sanatoria příliš nezasáhla. Na pozici ředitele byl ponechán MUDr. Martin Skyba. Díky němu se zde pod cizími jmény schovávali lidé, na které byly vydány zatykače. Před transportem se zde jistou dobu ukrýval i Skybův švagr spisovatel a malíř Ondřej Sekora, který měl za manželku židovku a odmítl se nechat rozvést. Ještě dlouhá léta po válce byly zdi dětského pokoje ředitelova bytu vyzdobeny postavami Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka a Berušky v životních velikostech. Sanatoriu se začalo říkat Městečko naděje, stalo se místem, kde byla šance přežít nejen tuberkulózu ale i válečné pronásledování. Řádové sestry V péči o nemocné v sanatoriu pomáhaly řádové sestry třetího řádu svatého Františka s mateřským klášterem v Brně. Byly to nejenom ošetřovatelky, ale i kuchařky a pomáhaly i s administrativou. Během jejich obětavé práce se jich 13 také nakazilo tuberkulózou. Zemřely a byly pochovány na hřbitově v Jevíčku. Dnes už tam najdete jen jeden hrob, ostatní byly exhumovány a převezeny do společného hrobu v Brně. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2016
Autor: Šárka Kuchtová Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2016
Předchozí článek: 75 let chaty na ANDRLOVĚ CHLUMU u Řetové Dokončení z minulého čísla Následující článek: ZAJÍMAVÁ NAUČNÁ STEZKA NEJEN PRO DĚTI Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
