|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
2/2011
5.04.2012
Na okraji Železných hor nedaleko Třemošnice se nachází zřícenina
hradu Lichnice. Ten byl postaven okolo roku 1250. Dodnes
však není zcela jisté přesné založení hradu, jehož původní název byl
Lichtenburk. Není jisté, zda to byl hrad královský nebo šlechtický.
Na stavbu kamenného hradu měl v tehdejší době peníze pouze král,
proto šlechtického založení bylo málo hradů. Jisté je to, že Lichnice
byla ochranným (župním) hradem Čáslavského kraje.
Půdorys hradního areálu tvoří trojúhelníkový
tvar, podobně jako například
Křivoklát. Lichnice byla hradem s obvodovou
zástavbou, což znamená, že hradní
palác se nacházel po obvodu, uprostřed
bylo volné nádvoří. Tehdy ve 13. století se
tímto stylem stavěly pouze královské hrady.
Tím, kdo nechal hrad tedy postavit,
mohl být například Václav I. Je však také
možné, že si hrad nechal postavit Smil ze
Žitavy. První písemná zmínka o Lichnici
pochází z roku 1251. Hradní palác se v případě Lichnice nacházel na jihovýchodní straně. Jeho stěna po opravách na sklonku 16. století dosahovala 7 metrů šířky, aby odolávala i metacím strojům. Hradní palác byl od nádvoří oddělen menším hradním příkopem. Na východní straně stávala vstupní brána s padacím mostem, po straně byly vchody do parkánů. Hrad byl ze dvou stran obehnán parkánovou zdí. Dnes je patrná již pouze první hradní stěna, ta parkánová se dodnes nedochovala. Při třetí straně trojúhelníkového půdorysu byl příkrý sráz do Lovětínské rokle, tudíž masivní opevnění nebylo z této strany třeba. Do hradební zdi byla vklíněná válcovitá věž o průměru 12 metrů. Vnitřní světlost této věže byla 6,5 metrů. Jejím smyslem byla obrana vstupní brány s padacím mostem. V pozdějších dobách měla věž i bytový účel. Jako další opevňovací článek byl v pohusitských dobách před hrad předsunut barbakán. Ten zvýšil nedobytnost hradu. A právě na Lichnici je barbakán ojediněle zachovalý. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
5.04.2012
V téměř zapomenutých fi rmách pokračujmepísmenem F. Jak je vidět z předchozíchdílů, podnikatelská sféra doby meziválečnébyla v Pardubicích mimořádně pestrá a odpovídalai demografi ckému vývoji města,které v době těsně před začátkem druhésvětové války dosáhlo 35 062 obyvatel.Ing. Robert Fischl vedl obchod smíšenýmzbožím v Pardubicích, Masarykova tř.č. 400, později v Praze, ul. Fochově č. 19(„bazar u města Prahy“). Firemní značkoubyl nápis Stapa. Hned v prvním roce provozufi rmy podalo protest Grémium knihkupcůa nakladatelů pro JV Čechy v Pardubicích(dat. 27. 6. 1935) proti otevření jednotkovéhoobchodu „Bazar u města Prahy.“ Důvodembyla nepřesnost v opovědi Ing. R. Fischla,kde se udávalo vymezení podnikáníoblasti galanterní. Ostatně pod velmi nepřesněspecifi kovaným názvem „bazar“ silze představit skutečně leccos! Podle „kolujícíchpověstí“ šlo o odštěpný závod jednotkovéhodomu „Stapa“, který vlastnil v Prazeněkolik odboček. Ing. R. Fischl odpovědělGrémiu dne 26. 6., že je kdykoliv připravenna přezkoumání všech protokolů, které sevztahují k otevření jeho bazaru. Chápe stížnostz ryze konkurenčních důvodů. V datuodpovědi jde o chybu, protože podle zákonůlogiky by podnikatel odpověděl na stížnostden předtím, než byla Grémiem podána!Součástí odpovědi bylo i 5 fotografi í fi rmy(fotoateliér Javorek, Pardubice). 3 fotografi ese týkaly výkladní skříně bazaru, zbývajícídvě interiéru. Před každým výrobkem bylyštítky s cenovkami. Na první pohled zaujmebadatele neobvykle velký počet hraček, předevšímpanenky a dětské stavebnice. Opravduimpozantně vypadá část výlohy, která jevěnována dámským kabelkám.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
5.04.2012
Okolí Pardubic je velice atraktivní
a skrývá ještě mnoho
překvapení. Na kole se můžete
např. vydat podél Labe přes
Svítkov, Srnojedy, Opočinek
a Mělice ještě kousek dál na západ
do SEMÍNA u Přelouče.Je to bývalé sídlo tvrze situované na pahorku (písečném přesypu) mezi Labem a starou Kladrubskou (Pernštejnskou) oborou. Nyní je tu na pahorku malý zámeček – původně renesanční stavba přestavěná na pivovar. V minulém režimu tu bylo JZD. Na zámečku je to dnes vidět. V r. 1880 se tu narodil JOSEF GOČÁR, který se později místo vaření piva rozhodl pro dráhu stavitele a architekta. Architekt Josef Gočár hodnocený jako největší český architekt 20. století byl žákem architekta J. Kotěry. Je významný tím, že završil úsilí více generací architektů a vyvodil na počátku 20. století novou formu vycházející z nových konstrukčních materiálů: železobetonu, skla a oceli. Je např. autorem skvělého regulačního plánu Hradce Králové, v Bohdanči realizoval ještě kubistický lázeňský dům (nyní pavilon GOČÁR) a v Pardubicích společenský komplex s hotelem GRAND, který se bohužel v původní funkci nepodařilo udržet. V Semíně jsou ještě další pozoruhodnosti: Národní přírodní památka Semínský přesyp, kde můžete spatřit zbytek písečné duny charakteristické pro Polabí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
5.04.2012
Možná, že jste už o něm slyšeli. Je to ovšem historie stará, někdy
ze 16. století. Daleko známější je zpráva o zámeckém lihovaru, který
fungoval v pivovarských budovách v 19. a v 1. polovině 20. století.
Zmínky o pivovaru se dají najít v kronikách
a v archivech. Například tato z kroniky
obce Zdechovice:
„Zdechovický pivovar byl velmi starého původu. Uváděl se při odhadu zdechovického statku Mikulášem z Brukštejna roku 1517. Podle vzniku poddanských výsadních krčem stál již asi mnohem dříve. V prodejní smlouvě z roku 1585 mluví se o pivovaru s pánvemi a nádobím, o sladovně a chmelnici. (Poznámka při opisu – není náhodou zplanělý chmel, tj. tzv. „psí víno“ zbytkem zdejších chmelnic?). Rovněž roku 1642 při prodeji statku je uváděn pivovar a sladovna. Na počátku 19. století vařilo se ve Zdechovicích zpravidla 45 várek. Náklad na jednu várku činil v roce 1804 301 zlatý a 42 krejcary 1 3/4 denáru. V roce 1832 stála jedna várka 318 zl. 58 kr. Podle 12letého průměru z let 1815–26 se prodalo ročně 694 sudů piva. Roční příjem z průměru 44 várek činil čistý výnos průměrně 4 708 zl. 25 kr 2 1/2 denáru. Roku 1829 rozhodla správa statku zvýšit cenu piva z 10 na 12 krejcarů za máz.“ Výnos z pivovaru postupně klesal. Od roku 1841 začal statek pivovar pronajímat. Vrchnostenská správa nakonec převzala pivovar do svých rukou. Pivovar defi nitivně zanikl roku 1877. Od těch dob se pak začala psát historie lihovaru. Poslední symbolickou tečkou za existencí výroby lihových nápojů ve Zdechovicích byla likvidace zděného komína v padesátých letech 20. století. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
12.03.2012
Od roku 1867 patřil pardubický lihovar založený
Ignácem Wertheimerem původně jako výrobna
lihovin studenou cestou k výrazným „průmyslovým
dominantám“ města. V roce 1882 se podnik rozrostl o octárnu a fi rma nesla ofi ciálně dlouhý název První pardubická rafi nerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť Ignác Wertheimer.1) Na počátku 20. století byla jakost pardubického lihu už všeobecně známa a uznávána jako prvotřídní. Líh byl až do první světové války exportován do Švýcarska.2) Během první světové války zápasila fi rma se zásobovacími obtížemi, přesto fi rma přežila bez větších hospodářských otřesů. Největší hospodářský otřes měl přijít se světovou hospodářskou krizí. Ve stejný rok, kdy ofi ciálně začala (1929), byla do pardubického závodu převedena z Modřan výroba značkových likérů Hobé akc. spol.3) Nikdo tehdy netušil, že Wertheimerův lihovar čeká mnohem těžší zkouška než nedostatečný odbyt zboží a zásobovací obtíže, spojené se snižováním počtu zaměstnanců. V pátek 27. 6. 1930 ve 15.30 hod. udeřila na Pardubice prudká bouře spojená s průtrží mračen. Obyvatelé Pardubicka měli dosud v živé paměti katastrofální vichřici ze 4. 7. (čtvrtek) 1929, která zaútočila na město mezi sedmou a osmou hodinou večerní.4) Nikdo netušil, že jednou z obětí bouře se stane právě Wertheimerův lihovar. Příčinou požáru byl úder blesku do rafi nační síně, chráněné paradoxně několika bleskosvody. Rafi nační sině byly plné lihu. Neví se, zda se jednalo o přímý zásah blesku nebo o indukovanou jiskru blesku.5) Požár byl hlášen ve 15. 45 hod.6) Blesky vyřadily telefon, přesto dorazily první hasičské sbory na místo během několika málo minut. Krátce poté dorazilo i vojsko z jezdeckého učiliště a železniční pluk. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
12.03.2012
Přelouč patří k nejstarším historicky
doloženým místům regionu.
Původní osada vznikla na
severním okraji města pravděpodobně
již v 10. století za panování
Slavníkovců. Její původní název
zněl Přelučie, což bylo označení
místa, kde se chodilo přes louky.
První zmínka se datuje do roku 1086, kdy
král Vratislav I. věnoval Přelouč benediktinskému
klášteru v Opatovicích. Přelouč se
tedy může chlubit ještě mnohem starší písemnou
historií než například nedaleké Pardubice,
které mají první písemnou zmínku
datovanou až ke konci 13. století.
S klášterem byla Přelouč úzce spjata až
do husitských válek. Na příhodném místě
zde na vrcholu opukové terasy vysoko nad
Labem vzniklo tržní centrum, pro které
získal opatovický klášter od krále Přemysla
Otakara II. v roce 1261 městské privilegium.
Letos je tomu tedy již 750 let, co je
Přelouč městem. Zřejmě již od této doby
užívá jako svůj znak černý rošt ve zlatém
poli, atribut sv. Vavřince, patrona Opatovického
kláštera. Na městské pečeti je však
znak doložen až v 16. století.
Po objevení stříbrných ložisek a rozmachu
těžební činnosti v Kutné Hoře od
konce 13. století vzrostl i význam Přelouče
jako strategického tranzitního místa
při labském brodu na spojnici Kutné Hory
s Hradcem Králové. Kolem roku 1289 byla
Přelouč opevněna. Zatímco ze severní strany
poskytoval městu ochranu přirozený
svah, na jihu město chránily hradby.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
12.03.2012
V prosinci roku 2010 probíhalo na faře čištění půdy. Přitom došlo
dne 22. 12. 2010 ke dvěma pozoruhodným nálezům. Našlo se výžehové
železo ve tvaru srdce s iniciálami „KP“ a něco, co připomíná
biskupskou autentiku.
Teď k oběma nálezům podrobněji. Výžehové
železo se užívalo jak při výkonu práva
útrpného, tak i například k označování majetku
a je známo dodnes např. k označování
koní. V právu útrpném se užívalo např.
k označení „žen povětrných“ vypálením
značky na levé rameno. Prováděl to většinou
kat na základě předchozího rozhodnutí
vrchnosti. Jenže v našem případě o tohle
asi nejde, protože, jak praví odborníci, za
tímto účelem se obvykle vypalovala značka
se symbolem šibenice. A proč ve tvaru
srdce a s monogramem? Naopak pro označování
zvířat je rozměr železa zase malý –
asi 4 x 4 cm. Jisté je, že tento nástroj nese
stopy častého používání. Takže možná jde
o označení inventáře. Předmět bude podle
rozhodnutí zastupitelstva obce svěřen muzejním
odborníkům k prozkoumání.
Druhým nálezem je biskupská autentika.
Nejprve stručná blesková zpráva
o tom, co to vlastně je. V našem případě
se jedná o speciální kamennou dlaždici
pravděpodobně mramorovou o rozměru
25 x 25 cm, která byla vsazena do vrchní
desky oltáře a byla viditelná na jeho
horním povrchu. Zdola byla zajištěna
dřevěnou deskou a křížem zapečetěna
biskupem. Zdola měla malou komůrku,
do níž bylo vloženo biskupské, řekněme
požehnání spolu s ostatky konkrétních
svatých, jimž byl oltář, resp. celý
svatostánek zasvěcen. Při bohoslužbě
byly pak na toto místo kladeny liturgické
předměty, které tak byly k vloženým
svátostem co nejblíže. Tento artefakt
obec svěřila do odborné péče Státního
okresního archivu v Pardubicích. Zatím
se ukazuje, že složený papírový dokument
se dochoval jen ve fragmentálním
stavu a zřejmě nám žádná tajemství již
nevydá.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
12.03.2012
Milovníci výtvarného umění v Pardubicích mohli obdivovat poslední
půlrok pouze exteriéry domu U Jonáše, v jeho interiérech totiž
probíhala náročná rekonstrukce, která si kladla za cíl, vytvořit z jeho
atraktivních prostor, využívaných od roku 1972 Východočeskou galerií
v Pardubicích, expoziční prostory, které budou odpovídat výstavním
požadavkům 21. století. Celá rekonstrukce musela probíhat
s ohledem na skutečnost, že jde o jeden z nejcennějších a z nejatraktivnějších
historických objektů Pardubic, který se ne náhodou stal
jedním z architektonických symbolů Pardubic, podobně jako zámek
nebo Zelená brána. Historie Domu U Jonáše je mimořádně bohatá a přináší mnoho zajímavých dat o životě města i jeho majitelích. V roce 1491 zakoupil zdejší panství příslušník jednoho z nejbohatších šlechtických rodů Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr Království českého. Za něho i jeho nástupců byly realizovány rozsáhlé přestavby původního vodního hradu i města, které Pardubice proměnily v reprezentativní sídlo. Přestavbu středověkého města si vynutil ničivý požár, který zachvátil město v roce 1507, městský písař se zmiňuje, že oheň strávil až do základu celé město v hradbách postavené, většina domů tehdy byla ze dřeva. Následně během osmi let vznikla ve střední Evropě jedinečná jednotně koncipovaná zástavba patrových domů s typickými kamennými ostěními a malbou zdobenými výklenky vysokých štítů, které vytvářely iluzi dalšího patra. Takovouto podobu měl nepochybně také Dům U Jonáše, jehož pozdně gotická fasáda byla později výrazně pozměněna. Průčelí domu čp. 50 původně zdobila pískovcová deska s erbovní legendou Pernštejnů, stejného typu jako nacházíme na boční straně kostela sv. Bartoloměje, domě čp. 77 nebo na zámku. Stavební práce této velkolepé přestavby řídil pernštýnský stavitel mistr Pavel, pocházející z dílenského okruhu Benedikta Rejta, který tehdy působil na přestavbě zámku, dokonce se zde na čas usadil a v letech 1507–20 vlastnil dům čp. 66 na jižní straně nám. Původní pevně koncipovaný půdorys centra města oválného tvaru byl pozměněn vložením bloku domů, dnes na severní straně a vymezil tak obdélníkový tvar náměstí. Celá přestavba byla dokončena podle zápisu písaře Buriana roku 1515. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 
23.10.2011
Na první jarní výlet se turisté KPP vypravili
do oblasti květnatých bučin mezi
Semanínem a Opatovem, která je z Pardubic
dobře přístupná železniční tratí Pardubice–
Svitavy. Oblast je protkána sítí
nově zbudovaných cyklostezek, vedoucích
většinou po štěrkových lesních silničkách.
Putování jsme zahájili na železniční zastávce
Semanín, odkud jsme se vydali po
modré turistické značce, kterou jsme asi
po 0,5 km opustili, abychom pokračovali
jižním směrem po cyklo 4033. V malém
okamžiku jsme se ocitli v kouzelném království
bledulí, což také odpovídá pojmenování
přírodní rezervace Králova zahrada.
Podél potůčků zde pod vzrostlými olšemi
a jasany kvete v bohatých a vysokých trsech
nespočitatelné množství bledulí (snad
několik stotisíců), které pokrývají jako
zářivě bílé koberce téměř celou výměru
17,4 ha „Přírodní rezervace“.Nejmalebnější je pohled na bledulemi vyzdobené příkré břehy meandrujících potoků, mezi nimiž se objevují občas i žluté kvítky petrklíčů či nebeská modř jaterníků podléšky. Srdce milovníků přírody plesají. Kdo je vyzbrojen fotoaparátem nebo kamerou, nestačí zachycovat všechnu tu nádheru. Tato úchvatná podívaná nás provází po celé trase průchodu Opatovským lesem, což představuje délku téměř 7 km. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
