|
| |
|
Divoká i poklidná Divoká Orlice
22.05.2016 Zdrojnicemi řeky Orlice, největšího východočeského přítoku Labe, jsou Divoká a Tichá Orlice. Jejich tok je spjat zejména s krajinou Orlických hor a zvlněného Podorlicka, odkud čerpají též nejvíce přítoků. Poněkud kuriózní proto je, že ani jedna z Orlic v Orlických horách nepramení. Divoká Orlice se „rodí“ v sousedních Bystřických horách, tedy už na polském území, Tichá Orlice má svoji pramennou studánku na temeni Jeřábu v Hanušovické vrchovině už blíže k Jeseníkům. Za romantikou Jezerních polí Pramenná oblast Divoké Orlice je součástí chráněného rašeliniště, vyplňujícího plochý hřbet Bystřických hor poblíž lyžařského střediska Zieleniec, tedy jen několik kilometrů od naší státní hranice. Při cestě autem lze využít parkoviště je při silnici od Mostowic (což je obec navazující za státní hranicí na Orlické Záhoří) do lázní Duszniki. Rašeliniště se skládá ze dvou částí, zvaných Topieliska a Czarne Bagno, a proplétá se jimi trasa naučné stezky, místy „vyspravená“ povalovým chodníkem a opatřená informačními tabulemi. Většina návštěvníků směřuje i k dřevěné vyhlídkové věži, obklopené porostem poměrně vzácné borovice blatky a několika rašelinnými jezírky. Ta dala tomuto místu dřívější pojmenování Jezerní pole (z německého Seefelder). Obě rašeliniště jsou pozoruhodná zejména z botanického hlediska. Prameny pod Zbojnickou horou Vlastní prameniště Divoké Orlice – v Polsku zvané Orlica – se však nachází ještě asi 1,5 km severovýchodním směrem, v dosahu neznačených lesních cest. Je součástí mírně skloněného svahu Zbójnické Góry (828 m), zbrázděného několika stružkami, v nichž se „sbírá“ voda z okolních mokřin a napájí pramenný potůček Divoké Orlice. Okolní terén je nyní částečně odlesněný, takže nabízí omezený výhled – třeba na hřbet Orlických hor s dominující Masarykovou chatou na Šerlichu. Českého území se bystřina Divoké Orlice prvně dotkne v horní části Orlickozáhorské brázdy nad osadou Trčkov. Ještě na následujícím, téměř 20 km dlouhém úseku patří řeka oběma státům, protože jejím středem je vedena státní hranice. Zemská brána do Čech Místem, kde Divoká Orlice definitivně vtéká na české území, je romantická skalní rokle, přiléhavě zvaná Zemská brána. Jejího severního okraje pod chatou Čihák se dotýká silnice, spojující nedaleké obce Bartošovice a České Petrovice. Spolu s červeným značením (Jiráskova cesta) přechází kamenný most – nejužívanější výchozí místo do přírodní rezervace Zemská brána. Roklí s balvanitým řečištěm a rulovými skalisky prochází modře značená cesta, která míjí řadu pozoruhodných míst a romantických zákoutí. Patří k nim dřevěná Pašerácká lávka, blíže ke Klášterci nad Orlicí upoutá pozornost také mohutný útes Ledříčkovy skály s temným jeskynním výklenkem v horní části. Jde o místo opředené pověstí o zbojníkovi Ledříčkovi, který tu měl v hloubi 19. století skrýš a kde prý – pronásledován četníky – přišel i o život. Od Klášterce k Pastvinám Kolem řeky, která v těchto místech tvoří i hranici Pardubického a Královéhradeckého kraje, to pak není daleko k hornímu okraji Klášterce nad Orlicí. Odtud je Divoká Orlice v délce asi 6 km „spoutána“ údolní nádrží Pastviny. Klášterci dal pojmenování dávno zaniklý klášter, dnes této obci – jedné z „bran“ do střední části Orlických hor – dominuje letitý kostel Nejsvětější Trojice. Řada zajímavých míst je k vidění i v blízkosti Pastvinské přehrady. Její břehy patří v letní sezóně k nejvyhledávanějším rekreačním oblastem Podorlicka, jindy během roku jde však o místa zcela poklidná. Půvabná zákoutí skrývají i některá boční údolíčka – např. protékaná Orličkou neboli Bublačkou (ústící u tzv. Kravího skoku), Studenecká zátoka a některá další. Nad pravým údolním svahem je zase nepřehlédnutelná „košatá“ Vejdova lípa. K tomuto památnému stromu, považovanému za nejstatnější (s obvodem kmene 1220 cm) na území naší vlasti, se vztahuje několik pověstí. Ta nejznámější však veselá není – vypráví o pasáčkovi, který zapadl do dutiny kmenu, kde ho nikdo nehledal... V zákrutách Litického údolí Na středním toku se Divoká Orlice poklidně proplétá mírně zvlněnou Žamberskou pahorkatinou přes Nekoř, Líšnici a Žamberk, odkud její údolí využívá kromě turistického značení také železniční trať, spojující Hradec Králové s Letohradem. Řeka tam vyhloubila dva členité údolní úseky s dominujícími hradními návršími – Litice a Potštejn. Litické údolí se vyznačuje balvanitým řečištěm a několika zákruty, výrazně zaříznutými do Litického hřbetu. Nejvýraznější je první meandr, oddělující romantickou kulisu hradu Litice od mohutného žulového (granodioritového) lomu, „zakousnutého“ do svahu návrší Chlum (603 m). Pravý říční břeh je pak sledován (v délce asi 3 km) červeně značenou cesta, míjející strmá žulová skaliska, modelovaná výmolnou silou říčního proudu a místy „rozdrobená“ mrazovým zvětráváním do kamenitých sutí. Poněkud stranou – přímo pod železniční tratí u zastávky Sopotnice u chaty Kamarád – protíná levý údolní svah zářez s působivým, téměř 10 m vysokým vodopádem. Červené značky se mu však vyhýbají a pokračují přes osadu Brná do Potštejna. Na tomto úseku Divoká Orlice protne sníženinu Ústecké brázdy a přiblíží se k další terénní „vlně“ – Potštejnskému hřbetu. Mezi potštejnskými kopci Jeho součástí je zde jednak návrší se zříceninou hradu Potštejn nad stejnojmenným městečkem a několik dalších kopců, vyčleněných hlubokými bočními roklemi. Dominující hrad zde stál už ve druhé polovině 13. století a během své pohnuté minulosti byl několikrát pobořen, znovu obnoven, ale od poloviny 17. století je už trvale neobydlený. Vztahuje se k němu několik pověstí, z nichž nejznámější literárně zpracoval Alois Jirásek v povídce „Poklad“. Potštejnský hrad i zámek v sezóně lákají spoustu turistů, za bližší poznání však stojí i blízké okolí. Mnohem výš než vlastní hradní vrch (433 m) tam vystupují některé další potštejnské kopce, mezi kterými se proplétá peřejnaté řečiště Divoké Orlice. Téměř horský ráz má zejména vrch Kapraď (529 m), spadající více než dvě stě metrů vysokým lesnatým svahem k levému břehu řeky. Z městečka Potštejn tam není daleko po zeleně značené cestě při břehu Divoké Orlice, zprvu půvabnou lipovou alejí v tzv. Anenském údolí a posléze přes „rekreační“ louku (s tábořištěm) Vochtánku. Jihovýchodní část svahu Kapraď tam volně splývá s levým svahem údolí Divoké Orlice, protnutým romantickým bočním údolím, zvaným Modlivý důl. V jeho temném zákoutí se totiž v době pobělohorského útisku scházeli čeští bratři k tajným pobožnostem. Zdejší granodioritové skalní srázy, zbrázděné několika příkrými roklemi (jednou z nich stoupá zelené značení k obci Polom) jsou přírodní rezervací, pojmenovanou rovněž „Modlivý důl“ a chránící bukový les s hodnotným bylinným podrostem. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2016 Autor: Doc. RNDr. Jan Vítek, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Hradec Králové Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2016
Předchozí článek: Následující článek: 75 let chaty na ANDRLOVĚ CHLUMU u Řetové Dokončení z minulého čísla Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
