|
| |
|
CYKLOTRASA CHOCEŇ – BRANDÝS NAD ORLICÍ – ÚSTÍ NAD ORLICÍ
7.07.2016 Cyklostezka začíná v Chocni, městě cyklistů, hezkých parků a úzkých silnic. První písemná zmínka o Chocni pochází z roku 1227. Lidé zde ale žili již dlouho před tímto datem. Důkazy poskytla hradiště Darebnice a Hrádníky, pohřebiště u Běstovic, nebo nálezy v Hemži. Ve 14. století zde místní šlechtici vybudovali několik menších hrádků. Darebnice a Hrádníky vyrostly na místech původních hradišť, Vranov, Zítkov a Hlavačov na místech nových. Jeden z těchto hrádků a možná i některé další byly cílem vojenské výpravy Karla IV., tehdy ještě markraběte. Karel o tom píše ve své vlastní kronice: „Téhož léta, přijed k Vysokému Mýtu, zbořil jsem hrad Choceň a četné hrady pána z Potštejna, neboť jsem toho času vedl válku s tím pánem“. V dalších stoletích pak přecházelo vlastnictví Chocně z ruky do ruky mnoha šlechtických rodů. Posledním byl rod Kinských. Jim vděčíme třeba za současnou podobu zámku a k němu přilehlý park. Ve středu města stojí kvalitní starší stavby radnice, kostela sv. Františka Serafinského se samostatnou zvonicí, a budova základní školy. I novější doba zanechala výrazné budovy, především funkcionalistickou Obchodní akademii na břehu Tiché Orlice. Při prohlídce města by bylo chybou vynechat park, rozkládající se mezi nádražím a řekou a založený v přírodně krajinářském-anglickém slohu. Roste v něm zhruba sto různých druhů listnatých a jehličnatých dřevin. Pokud jste přijeli i s dětmi, připravte se na to, že je asi budete muset násilím vyhnat z hřiště a U ramp, které jsou součástí parku. Pozor na choceňské dopravní libůstky. Náměstí je kruhovým objezdem, i když to na první pohled nemusí být patrné, protože zde parkují auta. Návaznost tohoto kruhového objezdu na ulici Bjarnata Krawce může být při nepozornosti dopravní pastí. Část křižovatek ve městě je osazena dopravními značkami, na jiných platí přednost pro přijíždějící zprava. A ještě na jednu věc pozor. Počtem bicyklů na počet obyvatel je Choceň zřejmě hned za Šanghají. Ne všichni ale svoje oře stoprocentně zvládají. Dítě drandí v jedné chvíli po chodníku a v příštím okamžiku z něho sjíždí na vozovku přímo před vás. Starší paní nasedá na kolo s nákupními taškami na řídítkách a z nějakých nepochopitelných anatomických nebo fyzikálních příčin většinou vybočí vlevo. Důležitý tip: Jediný veřejný záchod je na parkovišti za radnicí. Poslední jiná možnost při nutkání před nástupem cesty je restaurace Jachta. Pak už to musíte vydržet až do divočiny, přece nám neznečistíte Peliny. Peliny Pelinami projedete hned na začátku cesty. Nespěcháte-li, vyhněte se asfaltové silnici nebo souběžnému chodníku. Vyplatí se jet pomalu po písčité cestě kolem řeky. Tak uvidíte zblízka to, co dělá Peliny Pelinami. Obnažené skály tvoří opuka. Vznikla zpevněním jílovitých a písčitých usazenin dna druhohorního, křídového moře. Při pohybech zemské kůry hornina popraskala. Praskliny otevřely cestu vodě, mrazu, větru, kořenům rostlin a dalším vnějším geologickým činitelům. Výsledkem jsou rozpraskané skalní stěny a izolované skalní věže. Rostliny Pelin jsou nejnápadnější na jaře. Část skal zežloutne, když na nich vykvetou trsy tařice skalní. V suti pod skalami září bílé hrozny květů keře klokoče zpeřeného. Dobrý zrak objeví na druhém břehu lilie zlatohlavé. Přímo u vašich nohou, na okraji cesty, růžově kvete podbílek šupinatý. Marně hledáte jeho listy, žádné nemá. Je to parazit, sající živiny z kořenů stromů. Výskyt několika desítek druhů rostlin, vzácných druhů hmyzu a vzácných plžů přispěl k tomu, že Peliny jsou chráněny jako přírodní rezervace. Středověký poutník, blížící se tudy k Chocni, by nad skalami viděl hrádek Vranov. Dnes se ho ale nesnažte objevit, nic z něho nezbylo. Co také z dolní cesty neuvidíte, je legendami opředená jeskyně Koňská díra. Choceňské pověsti vyprávějí o chodbě, která ji spojuje s několik kilometrů vzdáleným panským dvorem nebo o příhodě, kdy byla projeta koňským spřežením. Smůla, nic takového se stát nemohlo. Pseudokrasová Koňská díra je pouhým, ale znamenitým dokladem síly přírodních jevů. Ještě v Pelinách přejíždíte první ze tří mostů na celé trase. Celá další cesta, až na krátký úsek v Brandýse, se pak drží stále stejného, pravého břehu Tiché Orlice. Tichá Orlice Tichá Orlice pramení ve svazích Jeřábu. Jeden z jejích pramenů je tam upraven jako studánka. Mladá řeka míjí Králíky a pak cestou do Chocně musí postupně prorazit hřbet Orlických hor, Litickou a Potštejnskou antiklinálu. Nejkrásnější partie řeky a jejího okolí jsou součástí přírodního parku. Ten oceňuje, že Orlice je na rozdíl od jiných řek málo regulovaná, teče většinou přirozeným korytem. Břehy jsou porostlé měkkými dřevinami, kyslík z nich obohacuje vodu. To přispívá k samočistění a umožňuje život mihulím a rybám a řadě dalších organismů ve složitých potravních řetězcích. Při troše štěstí uvidíte u řeky její modrý drahokam – ledňáčka a při troše trpělivosti můžete pozorovat skorce. To je pták připomínající kosa s bílou náprsenkou. Překvapí vás tím, jak se neohroženě vrhne do vody, chodí po dně a hledá v něm potravu. Tip: Na kole se dá kopírovat řeka od Lichkova až po Choceň. S jedinou výjimkou u Těchonína. Tam se do údolí vedle řeky vešla pouze železnice, cesta již ne. Peliny jsou poslední říční meandr před Chocní. Cestou jich projedete ještě několik. Meandrující řeka vytváří zákruty, oblouky. Protože stejného údolí využívá železnice, je na světě úvaha o napřímení trati tunely. Za mostem v Pelinách si vpravo od silnice všimněte navršeného pahorku. Pod ním se skrývá hluboký vrt, který zastihl artézskou vodu. Vrt je prozatím zamčený jako zásoba čisté vody pro případ potřeby v budoucnosti. Železniční přejezd u bývalé Hedvy Od železničního přejezdu je směrem k choceňskému nádraží vidět hluboký skalní průkop. Ten vznikl v padesátých letech 20. století po zrušení bývalého tunelu. Při jeho hloubení byl nalezen tzv. „choceňský meteorit“. Je to kus železa neobvyklého složení. O jeho původu bylo vysloveno několik hypotéz. Žádná z nich zatím nebyla přijata bez výhrad. S tunelem je spojena smrtelná nehoda projektanta železniční trati Jana Pernera. Při výjezdu vlaku z tunelu se vyklonil, aby si prohlédl jeho portál. Udeřil se o sloup, stojící u trati a těžce zraněný byl převezen do Pardubic, kde zemřel. Stal se tak první obětí železničního neštěstí. Při zrušení tunelu byl postaven nad průkopem most. Zvláštní je tím, že je šikmý. Druhou zvláštností je, že teprve po jeho zbudování byla odstraněna skála pod ním. Chocní koluje o tomto mostu drsný vtip:“ Normálně z oken vlaku není most vidět. Když se z okna vykloníte, abyste ho viděli, budou mít v Pardubicích zase plné ruce práce.“ Cestou k penzionu Mítkov pojedete podél řeky, tekoucí uměle vybudovaným korytem. Při stavbě železnice bylo jednodušší přeložit řeku, než stavět mosty. Bývalé koryto dnes tvoří dvě slepá ramena. Stráně a skály nad nimi jsou chráněny jako přírodní rezervace Hemže-Mýtkov. Nejste-li jen polykači kilometrů, zkuste tuto nabídku: asi po dvou kilometrech jízdy se na druhém břehu řeky objeví objekt bývalé továrny. Opusťte cyklotrasu a po nenápadné stezce uhněte vpravo. Dojedete nebo dojdete k jezu (dá se pod ním i smočit). Nad jezem je tzv.Voženílkova lávka. Za ní je malebný pohled na několik budov osady Hrádníky a přímo nad nimi čnící skalní ostroh. Tady stál jeden z hrádků a podle nálezů nebyl zřejmě úplně bezvýznamný. Za ostrohem pokračuje rozlehlá louka. Celá její několikahektarová plocha je vlastně místem bývalého hradiště. Návštěvu ale nechte na jindy, moc k vidění toho tam není a dřít se nahoru kvůli tomu s kolem se nevyplatí.Mítkov (km 2,6) je bývalý mlýn, dnes s malou hydroelektrárnou a hlavně restaurací, která je přátelská k cyklistům. Pokud vám vrtá hlavou rozdílný pravopis při srovnání s názvem rezervace, moc o tom nedumejte, v podstatě to nejde vysvětlit. Na úseku cyklostezky od Chocně přes Mítkov do Brandýsa jeďte s očima na stopkách. Jednak po stejné trase z Chocně do Mítkova jezdí auta a také tam je dost hustý pohyb pěších a bruslařů. Ti mívají v uších sluchátka s hudbou nebo lekcí angličtiny, takže neslyší vaše dobře seřízené a promazané kolo. Mezi Mítkovem a Brandýsem se zase pohybují lázeňští hosté, většinou o holích. Ti sice nemívají uši vyřazené z provozu sluchátky, ale jdou většinou ve skupině a mají si i po několikatýdenním společném pobytu stále co povídat. Zazvonit jim těsně za zády se vzhledem k jejich průměrnému věku také nedoporučuje. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 2/2016
Autor: Ivan Havlík Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2016
Předchozí článek: 240 LET KAŠTANKY Následující článek: VE VÍDEŇSKÉM ARCHIVU BYL NALEZEN ZAPOMENUTÝ PODKLAD Víme, jak vznikl požár v roce 1714. Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
