|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
4/2017
5.06.2018
Původním podnětem k pojednání o Antonínu Bennewitzovi byl článek ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č. 2/2004 (str. 10-11), že ho přijatý dokument „Tvář kraje“ nepovažuje za slavného rodáka ani osobnost kraje.*)
Dětství a dospívání
Hned na úvod nerad přiznávám, že z jeho dětství jsem nenašel jakékoliv podrobnosti a musíme se spokojit s dohady.
Friedrich Bennwitz, komorník a naposled domovní správce (haushofmister) u hraběte Antonína Jiřího Kristiána Valdštejna z Vartemberka (1793-1848) měl za manželku Marii Equartovou, zámeckou správkyni (schlossverwalterin). Jejich syn též Friedrich si vzal Josefu Keppertovou, dceru hospodářského ředitele litomyšlského panství Jakuba Kepperta a Kateřiny Prosilové z Litomyšle, kde byli oddáni 12. ledna 1829.1) Někdy v té době byl povolán ke službě na panství jako polesný (revírník) panských lesů v Přívratu, bydlící tam v myslivně č. 1. Z manželství se jim narodili čtyři synové: Bedřich (Fridericus Wenceslaus, 29. 10. 1829), Julius (Julius Wenceslaus Josephus, 18. 9. 1831), Antonín (Antonin Josef Waclaw, 26. 3. 1833) a Teodor (Theodor Karel, 5. 11. 1836). Zde by se patřilo zmínit, že zatímco Antonín má zapsáno příjmení Benewic, jeho otec je Benewitz a děda Bennwitz (transkripce kolísá i v zápisu a rejstříku také podle toho, jestli zapisoval Čech nebo Němec), první přívratský kronikář se s jistotou pamatuje, že mezi prvními lesními zde „byl to p. Benovitz, otec hudebního skladatele Benovitze v Praze“2) (jak ještě uslyšíme); podle ustálených zvyklostí (vyjma citací) píši Bennewitz.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 
5.06.2018
Slovníky a internetové vyhledávače, podrobně sledující životní osudy a interpretující dílo Alfonse Muchy (24.7.1860 – 14.7.1939), nám mj. prozradí, že A. Mucha dlouhá léta trvale žil a působil mimo naši zemi – v Paříži a ve Spojených státech a do Čech se vrátil v roce 1910. Dozvíme se z nich také, že v Čechách je kromě rodných Ivančic s jeho jménem spjata Praha a Zbiroh, jehož ateliér a byt opustil po 18 letech v roce 1928. Méně často je v nich však uvedeno, že A. Mucha navštěvoval také Chrudim – město, odkud pocházela jeho manželka. V odborných publikacích, katalozích a v knihách vzpomínek (především Mistrova syna Jiřího) je Chrudim zmiňována také jen okrajově.
V následujících příspěvcích nalezne čtenář nejen málo známé informace o rodinných vazbách A. Muchy k Chrudimi, ale také o ojedinělé kolekci Muchových plakátů, kterou zakoupilo někdejší Průmyslové muzeum pro východní Čechy v Chrudimi většinou v roce 1898, a také o prezentacích této sbírky po roce 1978. Případní zájemci o další informace o chrudimských souvislostech Alfonse Muchy mohou navštívit v roce 2012 zpřístupněnou, expozici chrudimského Regionálního muzea „A. Mucha – plakáty“, kde si mohou zakoupit i katalog vydaný tímto muzeem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 5.06.2018 Významný český literární historik a předseda České národní rady (ČNR) v květnu 1945 se narodil 11. června 1880 v Chroustovicích na Chrudimsku jako třetí ze šesti dětí zámeckého zahradníka Josefa Pražáka. Své dětství strávil v prostředí chroustovického zámku až do svých 12 let, kdy odešel na studia do gymnázia v Hradci Králové, jež absolvoval roku 1900. Rodina Pražákova se v tomto období přestěhovala do Luže u Košumberka, kde Albert našel celoživotního přítele v pozdějším zakladateli tamější proslulé léčebny MUDr. F. Hamzovi. Po maturitě nastoupil Albert na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor bohemistiky a germanistiky. Vypracoval se ve významného literárního historika se zaměřením na česko-slovenské literární vztahy a literaturu českého národního obrození. Roku 1906 získal po napsání diplomové práce (rigorózní) o Janu Nerudovi titul PhDr. Jeho univerzitními učiteli byli T.G.Masaryk, Jan Gebauer, Jaroslav Vlček a germanista Arnošt Kraus, poznal zde i básníka Jaroslava Vrchlického, s nímž se přátelil až do jeho smrti roku 1912. Albert Pražák měl ze dvou manželství (1906 s Marií, rozenou Pescovou a Klárou, rozenou Fuxovou, spisovatelkou a překladatelkou (zemřela 1933) celkem tři děti – 2 syny (Přemysla 1908 – 1966, hudebního kritika, Jiřího 1912 – 1965, lékaře a Hanu, provdanou Drábkovou, psycholožku). Do první světové války působil Pražák na pražských středních školách, několik let pracoval v kulturní rubrice Masarykovy revue Čas. Za Velké války byl rezervním důstojníkem v hodnosti nadporučíka v Srbsku a Uhrách, kde poznal slovenské vojáky, jež si velmi oblíbil. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 
5.06.2018
V letošním roce se podařila organizaci Genius loci Sudslava z.s. dlouho očekávaná oprava fasády na kulturní památce bývalé fary v obci Sudslava za finančního přispění Ministerstva kultury ČR z programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Jednalo se o provedení obnovy vlhkostí zasažených soklových částí venkovních omítek severovýchodní a jihovýchodní pohledové strany nemovité památky. V rámci stavebních prací došlo ke zhotovení sanačních a štukových omítek včetně vápenného nátěru v okrové barvě. Bývalá sudslavská fara je místem, kde se pravidelně konají kulturní a společenské aktivity pro veřejnost organizované spolkem Genius loci Sudslava z.s.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 5.06.2018 Sedím u paní Eriky Jiráskové, která bydlí v Dolní Čermné na Smrčině. Je jednou z dcer posledního hedečského řezbáře figurek betlémů a tvůrce betlémských krajin a dálin pana Josefa Schwarzera. Paní Jirásková svému otci pomáhala po práci s řezáním a malováním figurek. Před námi na stole leží zažloutlý výstřižek z novin s obrázkem starého muže s brýlemi, který skloněný nad stolem malým dlátkem opracovává dřevo, aby z něj vytvořil daráčka do betléma. Z novinového výstřižku z roku 1968 čteme: „Pohádkové městečko s chaloupkami i honosnými paláci. Vysoko nad ním se vznášejí andělé a pějí své věčné HOSANA. Není tu králů ani knížat, zato tetka s nůší, prostí daráčkové, z kopce žene pastýř své ovečky, se svými dary přicházejí pekař, řezník, bednář, švec i chalupník - nenapodobitelné kouzlo betléma vonícího lipovým či smrkovým dřevem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 5.06.2018 V Čermné (nyní Dolní Čermné) se koncem 19. století a v první polovině 20. století rozvinula tradice lidového řezbářství, především vyřezáváním figurek betlémů, zhotovování betlémských krajin, dálin a samostatně stojících chlívků (Macháček), nebo vkomponovaných do skalních slují (Faltejsek, Krátký, Appl). Řezbářství se v jiných obcích a městech našeho regionu rozvíjelo již koncem 18. století. V Čermné tvořili čtyři lidoví řezbáři, téměř současníci. 1. Josef Faltejsek, (* 7. 3. 1890, + 19. 12. 1964), byl textilákem a měl přezdívku „Děkan“ z čp. 144. Pracoval i ve zdejší Duškově (později Applově) cihelně. Ve volném čase vyřezával figurky a vytvářel betlémské krajiny. Betlémské stáje vytvářel jako skalní stáje. Ojediněle vyráběl i dáliny. Vytvořil jeden betlém pohyblivý, který byl prodán do kostela v Žiželicích ve středních Čechách. Jeho figurky byly vpravdě lidové, spíše štíhlé, vysoké kolem 8 cm a kolorované. Do svých betlémů používal i kralické figurky. Chlívky se svatou rodinou byly vkomponovány do sklaních slují. Nikdy nechyběly rozlehlé betlémské pláně, kde se páslo množství oveček, které hlídali pastýři. Jeho figurky stály na plochých zeleně natřených destičkách, umístěné v upraveném barveném kopcovitém terénu, zpravidla jdoucích po cestě k betlémské stáji. Vpravo nahoře dáliny bývalo dobře propracované orientální město s bílými domky s plochou střechou. Pokud je mi známo, v Dolní Čermné se zachoval jen jeden jeho betlém. 2. Jan Macháček, (* 29. 9. 1877, + 14. 5. 1956), řezbář, přezdívaný „Cerátek“ z č. 257. Vyřezával figurky, vytvářel domky, krajinky a betlémské stáje. Není známo, že by dělal k betlémům dáliny. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 
5.06.2018
K půvabným partiím na prahu Vysočiny, přesněji řečeno na zvlněném rozmezí Českomoravské vrchoviny a České tabule, patří údolí říčky Krounky. Tento levý přítok Novohradky dostal pojmenování podle obce Krouna, dobře dostupné po silnici č. 34 z Hlinska do Poličky, nebo po železniční trati č. 261 Žďárec u Skutče–Polička–Svitavy. Krounka celou délkou svého toku (22,7 km) náleží Pardubickému kraji, respektive okresu Chrudim.
Při březích Krounky se skrývá spousta zajímavých a turisticky přitažlivých míst, včetně několika chráněných území. Pramenná partie je součástí botanicky významné přírodní památky U Tučkovy hájenky, dolní polovina toku od kutřínské silnice až k ústí do Novohradky pod obcí Doly byla zahrnuta do Přírodního parku Údolí Krounky a Novohradky. Území kolem toku Krounky je též součástí Národního geoparku Železné hory.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 
5.06.2018
V minulých dnech jsem byl pracovně v obci Zdechovice, tedy konkrétně v budově nově zřízeného obecního úřadu. Ano, na první pohled nic zajímavého, vždyť takových úřadů je, že by to jeden nespočítal. Tento obecní úřad ale naštěstí není tuctový, jak to všichni dobře známe a má své osobité kouzlo. Jedná se o historickou budovu, která už měla na mále. V minulosti tato budova sloužila jako krčma a její zdi by mohly vyprávět …
Naštěstí osud této budovy nebyl lhostejný starostovi obce Ing. Robertu Chuticovi, který nechal zpracovat projekt na záchranu tohoto objektu, která počítala s vybudováním nového obecního úřadu. Musím uznat, že tato rekonstrukce je velice zdařilá a každý vnímavý návštěvník ucítí neopakovatelné kouzlo ducha minulosti. Jsou zde zachovány artefakty původní stavby, které si může každý příchozí prohlédnout při návštěvě této budovy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 
5.06.2018
Ještě před začátkem evropského projektu na zatraktivnění Zámku Pardubice se podařilo vytvořit dlouhodobou vizi, která bude určovat budoucí rozvoj tohoto unikátního areálu. Je to takzvaný Generel dlouhodobé prezentace Zámku Pardubice. Oproti ještě nedávným plánům přináší tento dokument zásadní změny ve vnitřním uspořádání zámku a ve využití jeho jednotlivých částí ve vazbách na širší území cenného jádra krajského města.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 
5.06.2018
V Pardubickém kraji je podle Národního registru pramenů a studánek podchyceno a očíslováno asi 1350 volně přístupných vodních zdrojů, což je nejvíce ze všech krajů v České republice. V následujícím abecedním přehledu jsou vybrány jedny z nejhezčích a nejzajímavějších kamenných studánek (studánka = člověkem upravený pramen) v okresech Ústí nad Orlicí a Svitavy, kde se převážná většina z nich v kraji (více než 80%) vyskytuje.
Weby jednotlivých obcí, na jejichž katastrálním území se studánky nalézají téměř ve většině případů tuto turistickou zajímavost ignorují. Následující fotografie a někdy i jenom popis vypovídají o jak pěkné i účelné objekty někdy jde.
Voda z následujících volně přístupných studánek nemusí vždy být jen pitná!
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
