|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
3/2019
20.10.2019
V minulém ročníku Vlastivědných listů Pardubického kraje jsme Vás informovali o návštěvě p. hr. K. E. Paara ve Zdechovicích v okrese Pardubice na jeho někdejším rodovém panství, které roku 1899 přešlo prodejem do rukou nového vlastníka. Fra´ Karel Eduard Paar se narodil 4. ledna roku 1934 v Praze jako druhý potomek knížete Alfonse a hraběnky Sophie. Maminka pocházela z německého šlechtického rodu Schlitzových. Ve 12-ti letech ze zdravotních důvodů odjel do Švýcarska a v roce 1947 za ním přijeli bratr se sestrou a matkou jeho otce. Po roce 1948 za nimi přišli i rodiče. Po emigraci žili ve Švýcarsku, kde ale otec nemohl sehnat práci a povolení k pobytu dostávali vždy jen na jeden rok. Proto rodina přesídlila roku 1954 do Rakouska. Karel Eduard Paar pracoval v ocelářském průmyslu. Pak odešel do firmy, která vyráběla nářadí pro zemědělství. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Název článku je pozměněným nadpisem pojednání v Almanachu o historii obce,1) kterému je vlastně úvodem, protože počátky mlýna v Přívratu spadají někam na začátek 18. století.
Mlýn nestál v obci ani na potoku, který napájí rybníky, ale na jeho levém přítoku, Lučním potoku (903 Wiesen Bach), z dnešního pohledu vně zatáčky u restaurace Presy, asi v místech domku čp. 111, zásobárnou vody byly dva rybníčky, tzv. nadýmáčky (517, 516) za zahradou u dnes čp. 105. Potoční mlýny se dělily podle velikosti. Nejmenší mlýn s malou nádrží nebo i bez ní, obyčejně o jednom složení s vodním kolem habánem se nazýval krcálek nebo také mlýn nebeský. Jeho majitel býval posměšně nazýván krcálník nebo žabař na nebeském, protože čekal na déšť, tedy vodu nebeskou či nápadní (co napadá, naprší) a u něhož v případě potřeby vodním kolem museli otáčet lidé. Drnčákem byl nazýván už mlýn větší pod nadýmáčkem (nádrží) nebo i bez ní, hnaný vodou drnovou, tj. vodou z lučních nebo lesních pramenů, vyvěrajících „pod drnem“. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Koncem léta, po ukončení zemědělských prací a také pomocí nových i historických map došlo při podrobném pátrání v terénu k objevu pozůstatků třetího z orientačních sloupů u Svitav (na historické mapě 1. vojenského mapování z roku 1764 – 1768 je v modrém kroužku).
Na katastrálním území Čtyřiceti Lánů, uprostřed polí se nedaleko větrolamu objevil malý neobdělaný ostrůvek s rozvalenými pozůstatky původní kamenné památky a vrchní kruhové desky o průměru cca 1 m. Tato skutečnost dává tušit, že tento orientační sloup mohl vypadat podobně jako exemplář, nacházející se v Kamenné Horce, nedaleko od hřbitova a kostela sv.Maří Magdalény.
Na webu http://www.znicenekostely.cz/ je uvedena informace, že ke zničení kapličky (mylně definovaný orientační sloup) došlo v letech 2004 -7.
Jelikož tyto jedinečné památky, sloužící k orientaci poutníků při frekventované cestě z Prahy do Olomouce přestávaly být výstavbou nových cest v 19. století potřebné, docházelo postupně k jejich zániku. Zrušením a rozoráním starých cest se orientační sloupy přestávaly udržovat a v tomto konkrétním případě došlo i k jeho úplné devastaci. Po dotazu do Svitavského muzea se bude obnova této památky ještě zvažovat a naděje na jeho znovuvzkříšení ještě žije.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Nejznámější a také nejstarší památka v Třebařově u Moravské Třebové je zřícenina augustiniánského kláštera Koruny Panny Marie. Zákládající listina kláštera, který založil Boreš z Rýzmburka pochází z roku 1267.
I když došlo za husitských válek k jeho zpustošení, byl následně obnoven, postupně však ale ztrácel na svém významu. Luteránská reformace uspíšila jeho zánik okolo roku 1550.
V nedalekém Třebařovském dvoře, který ke klášteru také patřil se ještě donedávna nacházely dvě unikátní památky.
Původní starý mlýn, jeden z nejstarších mlýnů na území naší republiky je zmiňovaný už v roce 1273. Mülerův byl nazýván po mlynářském rodu Mülerů, kterým patřil od 16. století. Jejich německá národnost se jim stala osudnou po druhé světové válce. Spolu s ostatními sudetskými němci z Třebařova byli odsunuti, mlýn tak ztratil majitele a začal chátrat. Kvůli jeho dezolátnímu stavu vše vyvrcholilo jeho nedávnou demolicí. Po 745 letech tak zbylo ze mlýna jenom několik drobných kamenných stavebních artefaktů a vodní značka mlýna.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Poslední výběžky Železných hor, směřující v západní části Pardubického kraje k Labi, jsou místy krásných výhledů do rovinaté krajiny, jejímž pomyslným středem je smělá věž kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Jsou také místy četných historických pamětihodností. Za všechny jmenujme Vlčí hrádek a bezejmenné opevněné útočiště nad Semtěší, která nás sama o sobě láká nádhernou gotickou obytnou věží, kdysi sídlem místního velmože, nyní rozhlednou. Mezi obcemi Vápenkou a Bumbalkou se pak nachází prostor hradiště z dob pravěku a raného středověku. V lesích za Březinkou se zase můžeme setkat s pozůstatky zemljanek partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Pokračujeme-li dál přes Zbyslavec na Krkanku, otevře se před námi výhled na majestátní hrad Lichnici, ale také si můžeme povšimnout nenápadných stop v terénu, které tu zanechali patrně husitští dobyvatelé. Nejvýraznějším otiskem obléhání Lichnice v této krajině je velitelské stanoviště na protilehlém kopci, někdy zvané též Světlík. Zhruba uprostřed této linie, historií vpravdě prosáklé, se nachází tajuplné tvrziště Stoupec.Tato místa jistě zažila své poklidné časy, svou každodennost vyplněnou radostmi, prací, těžbou železné rudy, odpočinkem. Zažila ale také chvíle dramatické, ničivé a drastické, ať už jsou to bájné střety z časů Velké Moravy, tažení husitských vojsk či později hord Matyáše Korvína nebo brutální zásahy nacistické okupační moci. Jako kdyby byly Železné hory břehem bičovaným neustálým příbojem Osudu. Nebylo těch krutostí na tak malý prostor až příliš? Těžko soudit. Ozvěna řevu umírajících už dávno dozněla, i když ne zcela. Změnila se do podoby bájných příběhů, které nevypráví o událostech přesně, ale podstatu sdělení a základní ladění si uchovávají až dodnes. Stoupec není výjimkou. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Text, který nás podruhé zavede do Lepějovic, je pozvánkou k malé procházce kolem zaniklého Lepějovického rybníka. Začíná na zastávce Veselí (na trati Přelouč-Heřmanův Městec-Prachovice), polní cesta za přejezdem nás zavede ke Struze (Zlatotoku), pokračuje pak v blízkosti výrazné severní hráze zaniklého rybníka kolem tvrziště, kostela sv. Michala se hřbitovem až k barokní myslivně. Odtud se opět podél trati vracíme na zastávku Veselí. Protože je tento okruh poměrně krátký (necelé 3 km), je možné si ho rozšířit. Inspirací nám může být zelená turistická značka, která začíná v Přelouči, vede přes všechny lepějovické pamětihodnosti a přírodní krásy až na železniční zastávku Opočínek. Tak se naše zážitky rozšíří o další tajuplná místa, jako je les Hájek u Přelouče, kde svého času stával starý židovský hřbitov (dnes po něm není památky), nebo Čívická studánka.
Vstoupíme-li z polí do lužního lesa, ocitneme se na místě Přírodní památky Meandry Struhy. Nejvýraznější meandry nás čekají právě na začátku až do míst mostku, od nějž pokračuje cesta k Bezděkovu. Naše cesta vede po levém břehu potoka, který dál plyne v 16. století narovnaným a dnes jen mírně zvlněným korytem. Chráněné území zahrnuje meandry potoka, lužní les i některé přilehlé louky. Roste tu na 350 druhů rostlin, např. dymnivka dutá, krtičník křídlatý, kosatec žlutý, u kostela zplanělá sněženka podsněžník, v tůni žebratka bahenní. Lužní les je hnízdištěm rozličných ptáků, v březích hnízdí ledňáček říční. Nejkrásnější tento les bývá v dubnu a na počátku května, kdy svěží zeleň doplňuje výrazná žluť květů dymnivky. Naopak měsíce pozdního jara, léta a počínajícího podzimu se nesou ve znaku všudypřítomných kopřiv. Ty znemožňují nebo alespoň výrazně znepříjemňují především návštěvu tvrziště. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Pardubický kraj má po Zámku Litomyšl další nemovitou památku UNESCO. Letos v červenci se jí stala na zasedání výboru UNESCO v ázerbájdžánském Baku Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem. Členové Výboru pro světové dědictví se v rozpravě nad nominací shodli na výjimečných kvalitách nominovaného území a rozhodli zapsat památku na Seznam světového dědictví již v tomto roce s tím, že Česká republika všechna doporučení poradního orgánu ICOMOS bez zbytečného odkladu vypořádá.
„Řada požadovaných věcí je už rozpracovaných. Ministerstvo kultury prohlásilo Kladrubský náhon kulturní památkou, nyní dobíhá správní lhůta. Začaly práce na novém management plánu a na krajském územním plánování se spolu s památkáři jedná o rozšíření ochranné zóny krajiny na jihu,“ řekl předseda Rady památky Roman Línek a pokračoval: „Kromě toho, že na Radě koordinujeme zájmy několika rezortů, památkářů a všech, kteří do dění v tomto území vstupují včetně třeba energetiků a jejich požadavků na vedení vysokého napětí, tu máme i krajské zájmy. Vlastníme tu silnice se vzácnými stromořadími, jezdeckou školu s jízdárnou a také třeba most mezi Řečany a Kladruby nad Labem, který je ve velmi špatném stavu. Ve výhledu nás čeká zbourání nevhodné jízdárny z 50. let a výstavba nové v areálu školy a také výstavba nového mostu. Jeho podoba už byla vybrána s ohledem na to, aby co nejlépe zapadal do okolní krajiny a nenarušoval její vzhled.“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
20.10.2019
Budovu pardubické radnice na Pernštýnském náměstí nelze přehlédnout. Stavba se dvěma věžemi, dělícími průčelí budovy na tři části, a bohatou výzdobou, je nepřehlédnutelnou dominantou historického náměstí. Neméně krásná je ale radnice po právě skončené rekonstrukci i uvnitř. Během dvou let se její interiéry velmi přiblížily podobě, jakou měly v době dokončení budovy. Historie a obdiv k umu předků tu na návštěvníky dýchne hned za těžkými vstupními dveřmi.Novorenesanční radniční komplex, postavený podle návrhu architekta Jana Wejrycha, byl dokončen právě před 125 lety, v roce 1894. Tehdy zde sídlil nejen obecní úřad, ale například i okresní soud, knihovna, berní úřad, spořitelna a restaurace U bílého beránka. V průběhu let prošla radnice několika opravami i stavebními úpravami, nicméně rozsáhlé rekonstrukce se dočkala až v letech 1993 a 1994. Již tehdy musely být dřevěné konstrukce stropů ošetřeny proti dřevokazné houbě, ani to ale postup dřevomorky nezastavilo. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
19.10.2019
V sobotu 21.října 2017 byl uskutečněn výlet do okolí Pardubic historickým autobusem Karosa z roku 1989. Zorganizoval jej opět jednatel Klubu přátel Pardubicka Honza Řeháček nejen pro členy klubu, ale i pro širokou veřejnost. To byl ale kámen úrazu. Zájem byl tak obrovský, že autobus nestačil a dost lidí se výletu muselo vzdát. I tak vyjížděl naplněn přímo k prasknutí, že se nedalo skoro dýchat. Název „Výlet do historie“ byl použit vzhledem k vybraným historickým a velmi zajímavým kostelům a historickému nádražnímu muzeu v Rosicích nad Labem a „Kam dráty nevedou“ proto, že do těchto míst může jet jenom autobus, protože ty dráty tam opravdu nevedou. Akci pořádal Klub přátel Pardubicka zastoupeným Honzou Řeháčkem ve spolupráci se Spolkem historie železniční dopravy a za podpory Magistrátu města Pardubic. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
19.10.2019
V letošním roce si připomínáme 30. výročí od událostí, které se odehrály v listopadu roku 1989 a do dějin se zapsaly pod pojmenováním Sametová revoluce. Jak probíhaly tyto revoluční události v Pardubicích? Zpráva o brutálním zásahu pořádkových sil na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989 se začala šířit během víkendu. V pondělí 20. listopadu dopoledne pak z iniciativy paní Jarmily Stibicové (disidentky a signatářky Charty 77) bylo ve Východočeském divadle založeno i v Pardubicích Občanské fórum. Na večerním shromáždění v divadle pak herci namísto původně plánovaného představení přečetli prohlášení, které vzešlo z dopolední schůzky: „My, pracovníci Východočeského divadla jsme byli vždy přesvědčeni, že náš příspěvek k celospolečenskému dialogu probíhá prostřednictvím uměleckého díla. V tom je také smysl naší práce. Vážnost společenské situace, která vznikla na základě událostí 17. listopadu 1989, nás nutí připojit se k prohlášení českých divadelníků. V brutálním zásahu Veřejné bezpečnosti a vojsk Ministerstva vnitra proti klidné demonstraci studentů v Praze spatřujeme neschopnost vedoucích představitelů řešit situaci dialogem, vyslovujeme jim nedůvěru a navrhujeme jejich odstoupení. Svědomí herců nás nutí dnes na jevišti hrát, svědomí občanů nikoliv.“ Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
19.10.2019
Od roku 1491 Pardubice spravoval po následujících sedmdesát let rod s erbem zubří hlavy – Pernštejnové. Rod Pánů z Pernštejna byl moravským zemským rodem a zároveň jedním z nejvlivnějších rodů u nás. Velkou postavou tohoto šlechtického rodu byl bezesporu Vilém z Pernštejna.
V dubnu 1490 zemřel uherský král Matyáš. Vilém z Pernštejna byl v té chvíli velkým politickým i finančním podporovatelem Vladislava Jagellonského jako kandidáta na český královský trůn. Vladislav po svém zvolení zůstal Vilémovi za tuto svou podporu vděčný a hned po svém zvolení ještě roku 1490 udělil Vilémovi z Pernštejna spolu s úřadem nejvyššího hofmistra království českého také právo na výplatu dvou panství – jihočeská Hluboká a východočeská Kunětická hora.
Vilém totiž z titulu své funkce nejvyššího hofmistra často jezdil z Moravy do Prahy, hledal pro odpočinek při dlouhé cestě nejlépe v polovině cesty. Proto to panství Kunětická hora. Když jeho úředníci objížděli kraj okolo Kunětické hory, aby vyplatili zástavu, zjistili, že je tou dobou na prodej sousední panství Pardubické, to kvůli již zmíněnému vyhrocenému sporu Jiříka Pardubského a Zdeslavem Jeníkem z Mečkova. A tak se Vilém stává majitelem Pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
19.10.2019
Vnik mnohých přírodních výtvorů, vyznačujících se pitoreskním nebo poněkud tajemným vzhledem, si člověk v dávných dobách nedovedl vysvětlit jinak, než jako dílo nadpřirozených sil. Mnohé útvary či jevy byly připisovány zejména na vrub čertům a dalším pekelníkům, a tak se při vycházkách do přírody setkáme s celou řadou „čertovinek“ v podobě nejrůznějších bizarních skal, křivolakých roklí a temných jeskyní. Dvě patrně nejznámější „čertova díla“ v naší vlasti najdeme na jihu Čech – skalnatý a balvanitý sráz Čertova stěna v údolí Vltavy proslavila už opera Bedřicha Smetany, romantické Čertovo jezero zase patří k nejnavštěvovanějším místům v hloubi šumavských hvozdů. Celá „pekelná galerie“ nejrůznějších „čertových“ věží, komínů a hradů se pak skrývá zejména v hojně navštěvovaných pískovcových skalních městech, včetně těch východočeských. Například uprostřed Broumovských stěn vystupují blízko sebe Lucifer a Trepifajxl, vskutku pitoreskním útvarem je tam i „podmračená“ Čertova tchyně, v Adršpašských skalách návštěvníci obdivují vysokou klenbu Čertova mostu a ke kuriozitám skalního bludiště na Ostaši zase patří Čertovo auto – úzký pilíř proděravělý skupinou skalních oken. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 
19.10.2019
V minulém čísle Vlastivědných listů Pardubického kraje jsme blahopřáli k životnímu jubileu panu Jiřímu Palečkovi, čestnému občanu města Pardubic. Když jsem psal v červnu řádky pro Úvodní slovo a gratulací k devadesátinám velkého pardubického patriota a zakladatele Sdružení přátel Pardubického kraje, tak jsem ještě netušil, že nás pan Paleček nedlouho po svých narozeninách 28. června 2019 navždy opustí. S Jiřím Palečkem jsem se prvně setkal v roce 1993, když jsem vstupoval do Klubu přátel Pardubicka. Ten tehdy sídlil v budově Sokolovny na Olšinkách. Zde jsem s panem Palečkem často diskutoval zejména o aktuálních problémech Pardubic. Přiznám se, že jsem ve svém dosavadním životě nepotkal tak zapáleného patriota města a zároveň znalce historie Pardubic, který doslova „sypal z rukávu“ znalosti o historii města. Byla to z mého pohledu výjimečná a dodnes nedoceněná osobnost. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
