|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
1/2023
18.04.2024
Tato polozapomenutá osobnost se narodila 5. října 1867 v Heřmanově Městci v učitelské rodině Josefa Sokola, knížecího vychovatele v rodině Kinských. Ten učil děti Kinských češtině a roku 1862 mu vyšla v Litomyšli učebnice českého jazyka pro Němce. Roku 1867 přeložili J. Sokola na pražský Smíchov, od roku 1873 učil na vzorné škole při c. a k. učitelském ústavu v Praze. Josef Sokol se stal členem komise pro zpracování nových čítanek pro obecné s měšťanské školy, sám napsal učebnici pro tzv. věcné učení na obecných školách a německé konverzace, propagoval i výuku ruštiny. Vystoupil dvakrát i na sjezdech českých učitelů (1882 v Plzni, 1884 v Praze). Na pražském sjezdu razil zásadu „České dítě do české školy“. Roku 1883 začal s nakladatelem F. Šimáčkem vydávat dětský časopis „Jarý věk“. Svou bohatou činností vstoupil J. Sokol do dějin české pedagogiky, později (1885) vstupil i do komunální politiky v Praze jako obecní starší, v 90. letech se stal za městskou skupinu pardubickou poslancem říšské rady (1891) a poslancem českého zemského sněmu (1895) za Národní stranu svobodomyslnou (Mladočechy). Stal se tak vzorem svému synovi.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
18.04.2024
Julie Sýkorová se narodila 16. dubna 1826 v rodině hraběcího lesního ze Svojšic. S pokrokovým českým spisovatelem, novinářem a politikem Karlem Havlíčkem Borovským se seznámila na jednom vlasteneckém dýchánku u doktora Kučery v Praze, u jehož manželky byla zaměstnána. Havlíčkovou ženou se stala 4. března 1848 a ještě téhož roku před Štědrým dnem se šťastným manželům narodila dcera Zdeňka. V prosinci roku 1851 byl však Karel Havlíček Borovský pro své protirakouské aktivity zatčen a odvezen do vyhnanství do tyrolského městečka Brixenu. Julie se dobrovolně rozhodla sdílet vyhnanství se svým mužem a spolu s dcerkou za ním přijela. Bohužel však onemocněla tuberkulózou a na manželovo naléhání se v září roku 1854 vrátila do Čech. V Praze se ze všech svých sil snažila dosáhnout zrušení deportace svého manžela. Než se toho však podařilo dosáhnout, v den svých 29. narozenin 16. dubna 1855 své nemoci podlehla. Havlíček dostal vyrozumění o svém propuštění o 11 dní později. Informaci o tom, že zemřela, se však dozvěděl až poté, co se vrátil do Čech. Tato zpráva jej zdrtila a zlomila. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
18.04.2024
Boža Dvořák (1864-1954) je znám odborné veřejnosti jako významný pardubický architekt, konzervátor a ochránce památek. Zejména v prvních dvou desetiletích 20. století se výrazně podílel na formování architektonické tváře tohoto města. Boža Dvořák je spojován jednak s restaurováním a rozšířením kostela sv. Bartoloměje z let 1912-1913, tak s celou řadou domů v centru města. Za jeho nejznámější realizaci bývá považována jedinečná novorenesanční „Kamenná vila“ čp. 114 v Bulharské ulici z let 1913-1923. Mimo Pardubice sehrál nezanedbatelnou roli při záchraně hradu Kunětické hora. Kritickým okem sledoval opravy činěné Dušanem Jurkovičem v letech 1927-28. I mimo Pardubice byl však poměrně čilý, Dvořákův podíl nalézáme při úpravách církevních památek v Chrudimi, Proseči, Sopotici, Hostačově, Jezbořicích, Mladých Bříštích a jinde.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
18.04.2024
ŽivotBěla (pokřtěná jako Albína Marie) Pečenková se narodila podle matričních údajů (viz příloha) 18. září 1879 v Sezemicích na Pardubicku. (Tím opravuji zavádějící údaj z článku K. Gotwalda ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka, ročník 1990, č. 1-2, s. 38-39, jenž byl bohužel převzat M. Zlatohlávkovou ve Slovníku spisovatelů Pardubicka, vydaného Krajskou knihovnou Pardubice roku 2004, heslo B. Dlouhá, s. 24, kde je podle Karla Gotwalda uveden i nesprávný údaj jejího úmrtí, správné je datum 4.6.1956 v Praze). Narodila se v rodině Karla Pečenky, sezemického kováře, a Anny Půhonné, dcery tkalce z Počápel. Na ni zavzpomínala Běla roku 1937 ve své práci „A.Půhonná – maminka z kovárny“. Rodina byla velmi početná, Albína Marie byla první z 12 dětí. Albína si již v dětství přála stát se učitelkou, ale z finančních důvodů mohla navštěvovat jen dvouletou dívčí pokračovací školu. Ve své vzpomínce na maminku uvádí, že se její maminka vdala 24 letá za kováře o 2 roky staršího. Popisuje svou matku jako ženu v domácnosti dominantní, v Sezemicích však oblíbenou a váženou, hluboce věřící katoličku, jež v tomto duchu vychovávala i své děti. Muže usměrňovala v jeho prudké nátuře, starala se o jeho účetnictví, pole i domácnost. Velmi si vážila vzdělání, jež chápaka jako nesmírný dar, jenž pomáhá rozumět sobě, lidem i Bohu. Byla kritická k socialismu a tzv. pokrokářům, vylučovala možnost potratů (byl jí nabízen při jejím 10. dítěti). V 59 letech věku zemřela na TBC, tři dny před Vánocemi roku 1913. Její pohřeb se stal velkou sezemickou společenskou událostí, kněz, jenž vedl smuteční obřad, pro pláč nemohl dokončit svou řeč… Albína (Běla) jí věnoval nejen tuto vzpomínku oceněnou na mezinárodním sjezdu v Paříži ( „La femme an foyer“ – viz příloha), ale i ve svých básních „Hnědý šátek“, „Maminka naše“, „Matky dolorosy“ a slovy písně „Kovárna“ jíž zhudebnil G.A.Tichý. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 18.04.2024 Lanšperk je nevelkou bývalou obcí, od roku 1976 částí Dolní Dobrouče, která se nachází 5 km severovýchodním směrem od Ústí nad Orlicí nad levým břehem Tiché Orlice pod stejnojmennými zříceninami hradu. Královský hrad se začal tyčit nad středověkou krajinou kolem poloviny 13. století. V písemných pramenech je hrad poprvé zaznamenán v roce 1285 a jeho podhradí „městečko Budy pod zámkem“ v roce 1544. Obec s názvem Lanšperk se začíná používat na počátku 18. století. Na ministerstvu vnitra dostali komunisté v roce 1948 dokonce nápad, aby se Lanšperk přejmenoval na „Budy nad Orlicí“. Představitelé místního národního výboru a dalších institucí měli kupodivu více rozumu a ke změně názvu nedošlo. Jiné obce a města takové štěstí neměly. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
18.04.2024
Je známou skutečností že mnohá horská pásma naše vlast sdílí se svými sousedy. Platí to i pro severní hranici s Polskem, s nímž zde dvě pohoří sdílí i náš Pardubický kraj. Z Orlických hor jde o část hraničního hřbetu Mladkovské vrchoviny, mnohem větším i výraznějším příhraničním horským celkem je však Králický Sněžník, v Polsku zvaný Śnieżnik Kłodzi nebo prostě Śnieżnik. Jeho vrcholovou partii v 1424 m n. m. nyní zvýrazňuje zdaleka nápadná věž rozhledny, která se stala častým cílem turistických výšlapů, v tomto malebném pohoří však stojí za bližší poznání i mnohá další místa, nepříliš vzdálená od státní hranice.
Ke vstupním branám, tedy podhorským obcím a střediskům na polské straně, je to z našeho kraje nejblíže po silnicích od Dolní Lipky přes Mezilesí (Międzilesie).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
18.04.2024
Obec vznikla ve středověku
v blízkosti železárny a patřila k nejstarším
střediskům se železářskou
výrobou v tomto regionu. Jádro této
historické osady bylo na seznam
venkovských památkových zón zapsáno
v roce 1995. Osada se stala
významnou díky svému zaměření
na železářskou výrobu v oblasti Železných
hor, která probíhala od konce
středověku.
Doklad dřívější železářské minulosti
připomíná vodní kovací hamr
uprostřed obce. Vodní kovací hamr
ve Svobodných Hamrech, jehož
vznik je spjat s počátky samotné
osady ve 14. století, byl obnoven
mezi lety 1979 a 1981. Budova
prošla opravou a byla zpřístupněná
veřejnosti. V interiéru si návštěvníci
mohou prohlédnout vybavení
hamru doplněné o drobné kovářské
nářadí a rozpracované výkovky,
v obnovené mlýnici doklady starého
českého mlynářství – krupník
holendr na výrobu krup z ječmene
a jahelku na výrobu jáhel z prosa.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
18.04.2024
V 19. století si lichtenštejnští lesníci označovali na svých panstvích hranice jednotlivých prostorových částí (sekcí) lesů sekčními hraničníky. Jejich podoba je známá z např. Jiřetína pod Jedlovou, Rybníka, Dlouhé Třebové nebo Orliček. Tyto hraničníky měly pod horním nápisem Section vytesáno příslušné římské číslo sekce lesa (ve tvaru např. N. III, nebo No. III). Pouze na Českotřebovsku byl ještě na kameni uveden v nejspodněji vytesaných řádcích název příslušné části lesa (známy jsou tři takovéto kameny). U Skuhrova na kraji Černého lesa se dochoval sekční kámen s nápisem Section, No. IX, Schwartzwald. Jelikož je tento hraničník obrostlý kořeny mohutného smrku, je na jeho odvrácené straně k přečtení jen nápis Section. Rozměry v horní části zaobleného kamene jsou: 60 cm výška nad terénem, 26 cm šířka a 23 cm tloušťka kamene. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
28.04.2023
Gočárova galerie letos přestěhuje své hlavní sídlo z levého břehu Chrudimky na pravý – z hospodářských budov pardubického zámku do Automatických mlýnů. Zkušební provoz zahájí 23. června a naplno se otevře milovníkům umění spolu s dalšími objekty areálu v průběhu září.
Kraj se už několik let radí s předními architekty Tak trochu to mají na svědomí. Architekti Josef Pleskot, Ladislav Lábus a Petr Všetečka spolupracují s Pardubickým krajem na rozvoji národní kulturní památky Zámek Pardubice pravidelně od roku 2017. Když je na začátku pozval náměstek hejtmana Roman Línek na první odborné posouzení projektů na zámku, byl jejich hlavní závěr – uvolnit všechny historické prostory paláce a zpřístupnit je. Některé provozy a aktivity mohly přejít do areálu v Ohrazenicích, některé do hospodářských budov. Ale kam potom s galerií? Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
28.04.2023
Když v roce 1502 poptával osmanský
sultán Bájezíd II. přemostění
mezi Istanbulem a sousedním
městem Galatou, poslal
mu již tehdy uznávaný Leonardo
da Vinci design mostu na malém
náčrtku. Zakázku sice tehdy nedostal,
ale teprve 500 let po jeho
smrti byl jeho návrh převeden do
praxe. Nápad na da Vinciho propojení
byl objeven v Technologickém
institutu v americkém Massachusetts,
kde v roce 2019 jeho pracovníci
vyrobili a otestovali repliku da
Vinciho mostu podle jeho nákresu.
Z prostého náčrtku, který si ve
svém zápisníku zaznamenal italský
učenec v roce 1502, vznikla lávka,
která spojila břehy Opatovického
kanálu, jejž dal na konci 15. století
postavit Vilém z Pernštejna. Lávka
nedaleko golfového resortu u Bohdanče
má délku 12 metrů. Počítá se
však s tím, že časem nahradí lávku
větší kamenný most. Je zhotovena
ze skládaných dílů dřeva, které
do sebe zapadnou a unesou celou
hmotu mostu. Jako materiál bylo
zvoleno modřínové dřevo, protože
je to nejlepší přírodní materiál
z hlediska životnosti.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 
28.04.2023
V lednu roku 1991 byla při tehdyještě Vysoké škole chemicko--technologické Fakulta územnísprávy (dnes Fakulta ekonomicko--správní Univerzity Pardubice).Byl to mezník v přerodu původnějednooborové vysoké školy na víceoborovouškolu univerzitníhotypu. Přejmenování školy na UniverzituPardubice bylo Poslaneckousněmovnou Parlamentu ČR schválenov únoru 1994. – Inauguraceprof. Ing Ladislava Kudláčka, CSc.,dosud rektora VŠCHT, prvním rektoremUniverzity Pardubice se konala6. dubna 1994.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
