|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
1/2015
21.02.2016
Zakladatel české zootechniky a ve světě uznávaný genetik a hippolog se narodil 16. prosince 1885 ve Slaném. Od roku 1917 přednášel obecnou a speciální zootechniku na Vysoké škole zemědělské a lesního inženýrství, jež byla tehdy jednou z fakult ČVUT v Praze. Od roku 1923 byl zde již F. Bílek řádným profesorem a vedoucím katedry živočišné výroby. Byl mimořádně vzdělán v mnoha vědních oborech, zvláště miloval historii a umění (za středoškolských studií byl jeho profesorem dějepisu a zeměpisu Alois Jirásek). Než se F. Bílek začal věnovat zootechnice a hippologii, byl v Praze váženým a velmi uznávaným lékařem-gynekologem. Svou vědeckou práci začal výzkumem o podílu arabské krve u lipicánských koní.
Jeho stěžejním pedagogickým spisem je „Učebnice obecné zootechniky“ (2 dílná) z roku 1933, první česká učebnice chovu domácího zvířectva pro posluchače zemědělských vysokých škol obsahující bohatou bibliografii a vysoce ceněná i v zahraničí. To již měl F. Bílek za sebou v publikační činnosti práce: „Kramiologická studia domácího skotu v Čechách“ (1917), „Česká plemena mizící a vymizelá“ (1926), „Plemena skotu v ČSR“ (1930). V 50. letech 20. století publikoval ještě práce „Chov skotu a jeho čelná plemena“ a „Chov koně a jeho čelná plemena“, obě z roku 1954, kdy byl také jmenován akademikem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 
21.02.2016
Každý rok předvádí jaro na mnoha místech svůj boj s „paní Zimou“, kdy se pod sněhem prodírají první poslíčci jara. Mezi ně kromě jiných bezesporu také patří bledule jarní. Ty kvetou na mnoha lokalitách, jež jsou vyhlášeny jako přírodní a chráněné rezervace. Proto se mnoho lidí vydává na tato místa, aby se pokochali jarní křehkou krásou. My jsme se s kamarádkou vypravily do Žďárských vrchů na pomezí Čech a Moravy. Nasedly jsme do osobáčku směr Havlíčkův Brod a dorazily do Ždírce nad Doubravou. Počasí sice nebylo zrovna příznivé, bylo zataženo a foukal nepříjemný a velmi studený vítr. Přírodě ale neporučíme, stačí několik málo teplých dní, a ta jarní krása rychle na celý rok zmizí. Hned u nádraží nacházíme ukazatel s nápisem „Bledule jarní“ a obrázkem květů. Tyto ukazatele nás vedou přes celé město a dále až do místní lokality. Moc si to pochvalujeme. Vycházíme podle těchto ukazatelů, které nás vedou mimo turistické značení. Procházíme městem a zjišťujeme, že tu mají krásně upravené náměstí. Je zajímavě vydlážděné a uprostřed se nachází nádherná plastika z dubového mořeného dřeva. Představuje vodní vlnu, která nahoře končí dívčí hlavou. Je to symbol zdejšího krásného kraje - řeka Doubrava. Ta je jednou z pěti významných řek Žďárských vrchů. Její pramenná oblast leží v lesích západně od Velkého Dářka. Na horním toku byly vybudovány rybníky Doubravníček, Doubravník, Řeka, Ranský a Pobočný. Ze Žďárských vrchů pokračuje řeka do Železných hor, kde vytváří divoké skalnaté a velmi krásné údolí (především mezi Bílkem a Chotěboří). Po 90km pouti severozápadním směrem se Doubrava vlévá do Labe. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 
21.02.2016
Napsání tohoto příspěvku jsem dlouho odkládal, jednak bylo příliš horké léto, pak naopak zase moc pršelo. Pár lidí mi občas připomnělo, abych už konečně něco sepsal jenže, jenže vůbec nepřicházela inspirace. Múzy unavené horkým létem odhazovaly svá roucha a ochlazovaly svá těla u splavů a v chladnějších lokalitách, říká se, že některé odvázanější dokonce ve vinných sklípcích. A až na konci prázdnin opité létem nakonec dorazily vystřízlivět do Polabí. Možná se na mě múza usadila v podobě elegantního šidélka většího (Ischnura elegans). Vždy jsem si myslel, že vážky jsou velice plaché, doposud se mi žádné nepodařilo kvalitněji vyfotit, protože uletěly. Šidélko mi z ničeho nic usedlo na ruku a nechalo se fotit. Fotografování chtivé šidélko ke mně přiletělo v přírodní rezervaci Týnecké mokřiny během turistické „Procházky přírodní rezervací vedle řeky Labe“ KPP konané 31. srpna 2014. Záhada, o které se chci zmínit se však objevila o tři měsíce dříve, kdy se 1. června konala turistická „Vycházka za upolíny u Kamenice“. Během vycházky do přírodní památky CHKO Železné hory Upolíny u Kamenice se mi při focení orchideje podařilo vyfotografovat podivnou můru, která se později ukázala být motýlem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 21.02.2016 K obcím Pardubického kraje, které by v letošním roce mohly slavit nějaké „kulaté“ nebo „půlkulaté“ výročí první písemné zprávy, patří i Stradouň na okrese Ústí nad Orlicí. Zde jako technickou poznámku připomínám, že ačkoli se běžně hovoří o výročích založení obce, tak je toto výročí obvykle odvozujeme od první prokazatelně doložené písemné zprávy o daném místš, které můžeme považovat za jakýsi „rodný list“, i když je jasné, že místo mohlo existovat někdy i mnohem dříve, než se objevila písemná zpráva. Skutečnou „zakládací listinu“ téměř žádné místo nemá. Výjimkou je v Pardubickém kraji město Polička, která má listinu krále Přemysla Otakara II. z roku 1265 přikazující Konrádovi z Löwendorfu založit město. Stradouň, která se nacházela na důležité komunikaci raně středověkých Čech, na tzv. Trstenické stezce nedaleko významného hradiště Vraclav (Vratislav), je údajně doložená poprvé v roce 1160 a mohla by tedy letos slavit 855. výročí první písemné zprávy. Beze sporu se jedná o místo náležející k nejstarším doloženým sídlištím Pardubického kraje, ale zpráva vztahující se k roku 1160 není tak jednoznačná a vyvolává určité otázky. V čem je tedy problematičnost této zdánlivě jasné zprávy? Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 21.02.2016 Když se dnes řekne kolomazník, kopytář, vlasař, dnešní generace již neví, co tato řemesla znamenala, neboť před desítkami let zanikla. A jistě málokdo ze současníků tato řemesla pamatuje. Po těchto řemeslech zůstaly jen jejich názvy a záznamy v kronikách. A protože jsou to řemesla zajímavá a těžko představitelná, je dobré se s nimi seznámit a připomenout si je. Kolomaznictví V Národopisném věstníku z roku 1912 byl uveřejněn článek od Bedřicha Moravce o tomto řemesle, který ve zkrácené formě převzal a do obecní kroniky obce Čermné zapsal tehdejší kronikář pan Josef Mareš. Zápis doplnil informacemi o lidech, kteří kolomaznictví v obci provozovali. Kolomaznictví – smolařství provozovaly zpravidla knížecí lesní správy ve vlastní režii a nebo těžení smoly pronajímaly. Kolomazníci kupovali smolné pařezy, z nichž dobývali pryskyřici. Smůlu však bylo možné také dobývat z kůry jehličnanů. Tzv. trhačkou byla na jaře naříznuta kůra stromů a z rány se pak zachycovala vytékající smůla (pryskyřice). Čím byl strom starší, tím více měl smůly. Vytěženou pryskyřici pak v bečkách nebo věrtelích prodávali a nebo sami zpracovávali. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 
21.02.2016
Hora Adam, vystupující do nadmořské výšky 765 metrů, je z daleka nápadnou dominantou prostřední a zároveň nejnižší části Orlických hor, geografy nazývané Mladkovská vrchovina. Vlastní vrcholek dosud využívá armáda a přístup tam proto není povolen, ale v okolních partiích tohoto rozlehlého návrší při česko polské hranici najdeme spoustu zajímavostí, která stojí za bližší poznání. Jde o místa vesměs dobře dostupná. Východním svahem a severním temenem se vine silnice, spojující údolní obec Mladkov (s vlakovou zastávkou na trati z Letohradu do Hanušovic) s Českými Petrovicemi a Kláštercem nad Orlicí nebo směřující přes romantickou soutěsku Zemskou bránu k „vlastním“ Orlickým horám. Při této silnici lze na Adamu parkovat, a to buď na nedávno zřízeném parkovacím místě při státní hranici, nebo u Kašparovy chaty (s restaurací), dostupné krátkou odbočkou. Za krásnými výhledy Z Adamu se jak ze středu pavučiny rozbíhá síť turistických cest, včetně červeně značené Jiráskovy cesty – hlavní „orlickohorské magistrály“. Ta zde převážně sleduje již zmíněnou silnici směrem do Mladkova nebo na Zemskou bránu, další červené značení jde také po jižním svahu Adamu, kde postupně míjí řadu betonových pevnůstek – pozůstatků předválečného opevnění státní hranice. Nepochybně oceníme i krásné výhledy, které se cestou otevírají přes údolní obec Mladkov na okolní horské partie a daleko do podhůří. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 
21.02.2016
Višnáry Kříž stojí ve skupině jehličnanů u chalupy č. p. 7 v obci Višňáry. Popis: Nezvykle slabý pískovcový kamenný kříž s uraženým levým ramenem. Text na čelní straně je zcela nečitelný, rozeznatelný je pouze letopočet 1706. Kříž je výrazně zvětralý a pokrytý množstvím lišejníku. O kříži informuje až Ošanec . Je také zapsán v knize Kamenné kříže Čech a Moravy. Kříž stojí nejspíše na svém původním místě. Lidová tradice ho spojuje se smrtí nějakého vojáka. Původ kříže by bylo možné zjistit po rozluštění nápisu, to je již však prakticky nemožné. A jelikož není známa žádná starší zmínka, která by se o textu na kříži zmiňovala, zůstane jeho původ i nadále záhadou. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 
21.02.2016
Lucký vrch, dříve také Lutzberg, Lucperk, vrch Svaté Lucie, leží na severovýchodním okraji Žďárských vrchů u obce Telecí, turisticky patří do oblasti nyní nazvané Českomoravské pomezí. Přes Lucký vrch údajně vedla příčná spojnice obou větví tzv. trstenické stezky, která kdysi spojovala Čechy s Moravou. Nejprve si ve stručnosti připomeňme, co se dosud o historii chaty uvádí:1) S výstavbou, resp. její přípravou se začalo v roce 1936. Továrník Pražan daroval pro její stavbu pozemek a zřejmě i dřevěný materiál. Prvním chatařem se stal pan František Živný, který zde pořádal taneční zábavy a plesy. Zvykli si sem jezdit obyvatelé Pardubic, Prahy, Brna. Ve válečných letech si od místních lidí nakupovali ve městech těžko dostupné potraviny… Po válce, zřejmě v roce 1948, došlo údajně k dohodě s KČT a MNO o výměně chaty na Luckém vrchu s chatou v Krkonoších, která byla v majetku KČT, údajně to měla být Obří bouda. Tím se dostala chata na Luckém vrchu do užívání armády, po roce 1958 ji měl odborový svaz občanských zaměstnanců vojenské správy, po roce 1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1954 byly postaveny pod chatou tzv. finské domky, kterými se zvýšila ubytovací kapacita na 56 lůžek. Konala se zde různá školení, rekreace, dětské tábory. Turistické veřejnosti byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996 - 2002, kdy byl objekt postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl koupen novým majitelem, který vtiskl celému areálu koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací k původnímu účelu. Turistická chata s vyhlídkovou restaurací je nyní přístupná celoročně… Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 21.02.2016 V březnu letošního roku vydalo vydavatelství E-smile publikaci ing. Arch. Vladimíra Rozehnala s názvem „Města Pardubického kraje“. Publikace na 128-mi stranách nabízí turisticky zajímavé informace o zajímavostech, památkách a historii jedenácti nejvýznamnějších měst Pardubického kraje. Publikaci doplňuje velké množství barevných fotografií, ale také plánky a nákresy. Hned první kapitola knihy je věnována krajskému městu – Pardubicím. Kromě informací o zajímavostech města je zde například popsána tradice Pardubického perníku nebo o tom, jaký vliv měli Pernštejnové na podobu Kunětické hory. O části věnované Chrudimi je součástí kapitola věnovaná Alfonsu Muchovi, u část věnované Svitavám pak jedna kapitola popisuje Ostrý kámen na hranicích mezi Čechami a Moravou. Další kapitoly knihy jsou pak věnovány České Třebové, Ústí nad Orlicí, Vysokému Mýtu, Moravské Třebové, Hlinsku, Litomyšli, Lanškrounu a Poličce. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
