|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
1/2014
16.02.2016
Nejznámější barokní řezbář a sochař z okruhu východočeské dílny Matyáše Barnarda Brauna (1684-1738) Jiří František Pacák se narodil kolem roku 1670 ve Starém Rokytníku u Trutnova na panství Tovarsšstva Ježíšova v Žirci u Dvora Králové, kam bylo dříve mylně kladeno jeho rodiště, jako syn Matyáše Pacáka. Pacákův umělecký vývoj jsme schopni sledovat od roku 1702, kdy začíná jako poddaný jezuitů na výzdobě poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Luži u Košumberka. Zakladatelkou tohoto známého poutního místa na Chlumku byla hraběnka Marie Maxmiliána ze Žďáru, o níž roku 1969 napsal historický román – alegorii „Tovaryšstva Ježíšova“ spisovatel Jiří Šotola. Na Pacákových řezbách tamější kazatelny a oltáře sv. Apoleny poznáváme již zkušeného řezbáře ovlivněného svým učitelem P. Františkem Baugutem (1668 – 1726) z Kutné Hory. Pacák byl podučitelem jezuitů v Luži 6 let a poznal tu i svou manželku Martu Chaurovou, původem z mlynářské rodiny. Roku 1707 získal od patres jezuitů povolení k sňatku a vyjednal při tom sobě i své budoucí ženě osobní svobodu. V Luži žil s rodinou ještě roku 1715 a stal se tu otcem tří dětí: syna Františka a dcer Marie a Ludmily. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
První český aviatik ing. Jan Kašpar se narodil v Pardubicích 20. května 1883 v rodině Františka Kašpara, hoteliéra na Veselce (hotel byl zbořen roku 1972). Právě po něm zdědil Jan sportovního ducha a vztah k technice. Na pardubické reálce maturoval roku 1901, roku 1907 složil státní zkoušky strojního inženýra na české technice v Praze. Téhož roku absolvoval i kurz v Mohuči (Meinz) u Automobil Fachschule. Jeho první, zaměstnavatelem byla firma Bassel a Selve ve Vestfálsku, odkud přešel roku 1909 do továrny Laurin a Klement, kde pracoval jako účetní i jeho bratranec Eugen Čihák (1888 – 1958). S ing.Hieonymem se tu J. Kašpar podílel na stavbě prvního leteckého motoru u nás. Pro neshody s ředitelem V. Klementem odešli oba bratranci roku 1909 do Pardubic, kde se svými spolupracovníky truhláři J. Svobodou a F. Novotným začali ve strojírenském podniku F. a O. Dvořákových stavět první letadlo. Ing. Jan Kašpar se pokoušel o vlastní konstrukci draka a motoru, nakonec však koupil za 10 tisíc franků jednoplošník francouzského aviatika L. Blériota. Kašparův první let se uskutečnil 16. dubna 1910 z Pardubic do okruhu 2 km ve výšce 20-25 m. 19. června t.r. vzlétl poprvé veřejně i před diváky. Vpravdě historický let z Pardubic do Prahy uskutečnil 13. května 1911 na letounu vlastní konstrukce s motorem Daimler 65 HP. Letěl rychlostí 80 km/hod. Z Pardubic vzlétl v 6 hodin 13 minut, Chuchle dosáhl v 7 hodin 47 minut. Redaktor J. Kalva popsal i jeho let z Mělníka do Prahy ze 6. prosince 1911, jehož byl též účastníkem. V okruhu pardubických spolupracovníků prvního českého letce nacházíme kromě E. Čiháka ještě radu Z. Kruliše, barona Artura Krause, lékaře MUDr. Jaromíra Kučeru a další členy Aviatického družstva v Pardubicích. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
V Holicích ve Staroholické ulici nedaleko kříže „na návsi“ – dnes prostranství před hospodou, stojí již mnoho let na vysokém kamenném podstavci socha sv. Josefa s Jezulátkem. Na zadní straně soklu jsou patrny stopy po odstraněné desce či nápisu v rozměru 40 x 13,5 cm. Bez jakéhokoli jiného nápisu či označení. Traduje se, že byla nákladem farníků postavena kolem roku 1840, veškeré dokumenty o jeho původu však zatím chyběly.
Již několik let se na amatérské úrovni zabývám historií Holic a při studování jedné „Pamětní knihy“ z roku 1836 jsem objevil velmi cenný záznam, který nám osvětluje dosud neznámou historii této sochy. Až dosud jsme vůbec nevěděli, kdo a kdy dal tuto sochu postavit, ani důvod stavby. Nově nalezený zápis nám na tyto otázky odpovídá, ba dokonce uvádí další neznámá fakta. Přepis textu uvádí, že: „Anna Vojtěchová ze Starých Holic č. 74 dala r. 1891 nákladem 400 zl. postaviti na památku svého úrazem zemřelého manžela Josefa Vojtěcha postaviti poblíž stávajícího kříže sochu sv. Josefa se městská rada vyjádřením ze dne 10. května 1891 č. 13 převzala vydržování této sochy na budoucí časy na svou správu. Socha tato byla slavným způsobem posvěcena v neděli X. po sv. Duchu dne 26. července 1891 od veleb. pána Františka Čermáka, bisk. Vikariátního tajemníka a faráře Ostřetínského za assistence místních i okolních kněží.“ Tím se rázem tato socha stává jednou z nejlépe popsaných historických soch v Holicích. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
Důležitým dopravním uzlem v Pardubickém kraji je bezesporu pardubické hlavní nádraží. A v Pardubicích se nyní připravuje přeměna prostoru před hlavním vlakovým nádražím v moderní dopravní terminál, který by měl propojit železniční dopravu s městskou hromadnou dopravou a s příměstskou či dálkovou autobusovou dopravou. Ve hře jsou nyní čtyři architektonické návrhy, z nichž jeden by měl dostat šanci pro realizaci.
První návrh pochází z ateliéru Adam první. A název zadání architektonické soutěže „brána do města“ autoři berou doslovně, protože stožáry pro veřejné osvětlení a pro trolejové vedení jsou propojeny do podoby jakési brány. Tento návrh zachovává původní silnici před lihovarem a křížení s ulicí kpt. Bartoše i s rychlodráhou je řešeno pomocí kruhových objezdů. Součástí návrhu je podzemní parkování s kapacitou 200 míst. Návrh předpokládá i vodní plochu přibližně v místě dnešního bazénu s vodotryskem. Dalším návrhem je návrh ateliéru Aurum. Tento návrh řeší celý prostor nejkomplexněji, zároveň je však nutno uznat, že případná realizace by byla pravděpodobně finančně nejnákladnější. Dopravu v tomto území návrh řeší ve dvou variantách – dlouhé a krátké. Dlouhá varianta počítá s původní plánovanou silnici za lihovarem. Nutno však dodat, že tato silnice bude v návrhu územního plánu města vypuštěna, proto zde budu popisovat pouze onu krátkou variantu. Ta počítá s odvedením veškeré průjezdní dopravy vedoucí nyní přes Palackého třídu směrem k nadjezdu Paramo novou silnicí přímo skrz areál lihovaru. Propojení s komunikací ze směru z Polabin návrh řeší kruhovým objezdem, kruhový objezd je navrhován také na křížení s rychlodráhou. Jelikož tento návrh počítá s přesunutím průjezdní komunikace do oblasti přes lihovar, zůstává tak celý prostor od nádraží až po komunikaci na současné Palackého třídě pro dopravní terminál. Zde by měly dle tohoto návrhu vzniknout celkem jakési tři prsty neboli oblouky. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
Písmeno H je u příjmení pardubických podnikatelů zastoupeno v bohaté míře. Pokračujme proto bez delšího úvodu Janem Horáčkem (nar. 1884, Dobříkov, Vysoké Mýto), který provozoval na svoji dobu zvláštní živnost, byl tzv. veřejným posluhou. Žádost o tuto živnost si podal roku 1942. František Horák (nar. 1904, Pardubice) vlastnil kolem roku 1940 sběr odpadových surovin Na Hrádku v Pardubicích č. 724. Dne 6. 4. 1940 si podal žádost o udělení licence na sbírání veškeré odpadové suroviny po domech. Podle dalších archivních dokumentů svoji živnost F. Horák dlouho neprovozoval, protože odjel záhy na práce do Německa. Josef Horák (nar. 1892, Světí u Hradce Králové, příslušný do Ředic) provozoval v letech 1939-1941 obchod s potravinami, prodej lahvového piva, později obchod smíšeným zbožím s povolením nakupování másla, zvěře a drůbeže. v Pardubicích U sv. Anny č. 384, později Palackého ul. č. 261. Dne 18. 7. 1939 si podal žádost o vydání živnostenského listu. J. Horák svoji živnost provozoval již od roku 1925 v Berehově na Podkarpatské Rusi. Po záboru Podkarpatské Rusi byl nucen uprchnout do Čech. V roce 1939 vyjednával J. Horák s majitelem domu č. 77 v Zelenobranské ul. p. Oesterreicherem, známým podnikatelem, o pronájmu některých místností pro provozování živnosti. Dne 18. 9. OŽK v Praze schválila opovědění živnosti Josefa Horáka. Počátkem února 1940 firma přesídlila od sv. Anny do ul. Palackého (vedle jezdeckých kasáren) č. 261. Ze dne 3. 2. 1940 je žádost o vydání koncese k prodeji piva v lahvích. Společenstvo hostinských, výčepníků a kavárníků v Pardubicích koncesi nedoporučilo, protože od obchodu J. Horáka „necelých 100 kroků“ byl vzdálen hostinec zvaný Mexiko (určitě nejznámější živnost svého druhu v Palackého ul.), kde také prodávali láhvové pivo. Místní spotřeba tedy nové koncese nevyžadovala. Zajímavé je sdělení četnické stanice ze Všestar ze dne 22.3. 1940, podle které byl zmíněný Josef Horák 5x soudně trestán! Ze 30. 7. 1941 se dochovala část sporu J. Horáka s podnikatelem Ludvíkem Borovcem, jehož živnost měla stejné zaměření. Obě živnosti od sebe dělilo 150 kroků, přesto se cítil Ludvík Borovec existencí nové smíšeného obchodu ohrožen. Nevíme však, jak spor dopadl. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
Součástí zvlněné Podorlické pahorkatiny je téměř padesát kilometrů dlouhý, většinou však jen poměrně úzký pruh krajiny, nápadně se lišící od svého okolí. Je totiž tvořený usazeninami, pocházejícími z prvohorního útvaru – permu, pro které je typické výrazně červené zbarvení nejen horniny, ale i půdního pokryvu. V terénu se tento „červený pruh“ většinou projevuje jako sníženina a proto je v odborné geologické literatuře označován jako orlická pánev nebo poorlická brázda. Prochází východní (podhorskou) částí Pardubického kraje přibližně v severojižním směru a lze jej sledovat od jihozápadního Žamberecka, přes okolí Písečné, Žampachu, Hnátnice, Dolní a Horní Dobrouče, Ostrova, Rudoltic, Mladějova, Kunčiny, Moravské Třebové, Křenova a Malonína, kde na západní Moravě přechází do obdobné Boskovické brázdy. Převažujícími horninami „podorlického permu“ jsou zejména různé typy pískovců a slepenců, uložené v dávných jezerních pánvích a obsahující kromě křemenných zrn také úlomky jiných nerostů (např. živců) a krystalických hornin, snesených z někdejších pohoří. Ta se během prvohorního (variského) vrásnění zvedala nad okolím v podobě nepochybně mohutných velehor, ale působením vnějších činitelů byla postupně značně rozrušena a také snížena. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
Víte, že nedaleko České Třebové se nachází pravěká osada? Nedaleko obce Kozlov, která je známá chatou Maxe Švabinského nebo rozhlednou na Kozlovském kopci, se nalézá uprostřed lesa na trase modré turistické značky zbudovaná pravěká osada Křivolík. Osada ukazuje pravěký vývoj v českých zemích od prvních lovců a sběračů přes rané zemědělce, skrze zavedení kovů po počátek raného středověku. Posláním osady je zajímavou formou prezentovat vývoj lidských dějin. Pravěká osada je budována od roku 2007, kdy zde proběhly první experimenty s pravěkým zemědělstvím, zpracováváním dřeva a kůží. Z malé březové ohrady, se stala prosluněná mýtina s políčky, výběhem pro kozy a ovce, keramickou pecí a halštatskou kuchyní. Součástí osady je hned několik objektů a to ať již zemědělských objektů či řemeslnických dílen. Je to například dílna brusiče kamenných seker z období mladší doby kamenné. Tehdy v mladší době kamenné totiž člověk přecházel na zemědělský způsob života a s tím souvisel i vznik stálých osad, které byly vázány na obdělávanou půdu. Člověk se napevno usadil v krajině a spolehlivým společníkem mu byly právě broušené kamenné sekery, se kterými byl schopen ve velkém opracovávat dřevo na stavbu vesnic. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
Od roku 1960 se v České Třebové pořádá každoročně jabkancová pouť věnovaná místní pochoutce, bramborovým plackám plněným tvarohem, sypaným cukrem a maštěných máslem. Více než 50 let ji připravuje Spolek od sv. Kateřiny, v posledních letech za podpory Pardubického kraje. Kvalitu placek pravidelně kontroluje i místní rodák, hejtman Martin Netolický. „Jabkance nemají nic společného s jablky, název vznikl v době, kdy se zde na českomoravském pomezí bramborám říkalo zemská jabka,“ vysvětluje název pouti hejtman Netolický a pokračuje: „Tady se dala dohromady ohromná parta lidí, kteří se každoročně ujmou vaření a loupání brambor, výroby těsta, válení placek a jejich pečení. Další vystupují v různých pouťových scénkách. Celkem je tady na 80 dobrovolníků, bez nichž by se jabkancová pouť v takové podobě nedala uspořádat. Jim všem patří náš dík.“ V areálu chalupy Spolku od sv. Kateřiny pod stejnojmennou rotundou je vždy živo od božího rána. Někteří nedočkavci dokážou stát v zástupu ještě dřív, než „kuchyně" v chalupě vyprodukuje první várku oblíbené pochoutky, fronty u prodejních míst pak po celý den neochabují. „Uvařili jsme deset metráků brambor, v jedenáct dopoledne jsme ale měli už sedm a půl zpracováno, takže jsem nechala navézt další," informovala při minulém ročníku předsedkyně spolku Eva Motyčková. Jabkancová výroba běžela na plné obrátky již od nočních či ranních hodin. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
V srdci nevelké vsi Javorník u Vysokého Mýta ve stráni nad bývalou školou se vypíná drobná zvonička, která zde stojí tak trochu bez povšimnutí kolemjdoucích, ačkoliv ji lze z místní komunikace snadno zpozorovat. Interiér je dnes bohužel bez využití, ale v nedávné době se dočkala stavba rekonstrukce. Obecně o této stavbě hovoří místní jako o kapličce či zvoničce, ale o jejím významu, původu a někdejšímu využití se ví pramálo. Zvonička je drobnou zděnou stavbou čtvercového půdorysu s okosenými nárožími, stěny jsou členěny lizénami a nad pravoúhlým portálem, který je v interiéru klenutý, je umístěna nika se zdůrazněným hlavním klenákem. Původní krov je kryt dřevěným šindelem, který je opatřen hnědým nátěrem; čtyřboká zakřivená stanová střecha je zakončena zakřivenou kuželovitou lucernou na vrcholu s dvojramenným křížem. Původ a vůbec samotný vznik stavby souvisí s protipožárními opatřeními z poloviny 18. století, která vyvolala hromadná zřizování zvoniček na českém venkově, zpravidla tam, kde nebyl kostel a u kostela již existující zvonice. V roce 1751 vydané „ohňové“ nařízení (Feuerlöscherverordnung) ve formě patentu Marií Terezií podnítilo i vznik zvoničky v Javorníku. Přesný rok postavení neznáme, ale lze se domnívat, že spadá do let 1751 – 1752, jelikož původní zvon umístěný v lucerně nesl vročení 1752, mimo to byla ucha zdobena maskarony (motivy v podobě lidské tváře), horní okraj lemoval pás akantů (motiv listů) a na plášti byl umístěn reliéf se sv. Josefem. Zvon byl však v průběhu první světové války zrekvírován. Obecně lze říci, že stavba měla soužit jako signalizační zařízení při požárech a živelních pohromách, jedná se o ryze stavbu technického charakteru, byť si časem Javorničané uzpůsobili interiér i k účelům sakrálním. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
V sobotu 1. března se návštěvníkům po krátké přestávce otevírá brána hradu Svojanov. Hrad patří již více než 100 let městu Poličce. Tak jako každý rok i letos hrad nabídne spoustu novinek. V loňském roce si hrad prohlédlo 42 000 osob. Snahou správy hradu je tento počet udržet i v nadcházející sezóně. V zimním období hrad prošel generálním úklidem a je tedy připraven ukázat se návštěvníkům v plné kráse. Po dokončení celkové rekonstrukce hosté již nebudou obtěžováni stavebním ruchem. Ačkoliv drobné stavební práce jsou připraveny i na letošní rok, návštěvnického provozu se dotknou minimálně a proběhnou v měsících mimo hlavní sezónu. Mezi nejzajímavější novinky letošní sezóny patří:Barokní sochy Do areálu předhradí byly převezeny tři barokní sochy z Mariánského sloupu v Poličce. Na Svojanově návštěvníci spatří plastiky sv. Víta, sv. Karla Boromejského a sv. Šebestiána. Umístění soch na Svojanově nabízí zcela unikátní možnost prohlédnout si tato umělecká díla „z očí do očí“. V budoucnu budou tyto sochy v areálu hradu restaurovány a poté se počítá se vznikem galerie barokních plastik ve vnitřních prostorách předhradí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
Pokud jste příznivci filmového umění a rádi navštěvujete zajímavá místa, můžete také v Pardubickém kraji putovat místy, která je možné shlédnout na filmovém plátně či na televizní obrazovce při sledování svého oblíbeného filmu. Destinační společnost Východní Čechy připravila brožurku, která je průvodcem po místech, kde se natáčely filmové či seriálové závěry v Pardubickém kraji. O tom je také rozhovor s krajským radním René Živným v úvodu tohoto čísla Vlastivědných listů Pardubického kraje. Pojďme si některá filmová místa kraje projít podrobněji.V hledáčku objektivu filmařů se hned několikrát objevily Pardubice. Pardubické krematorium bylo postaveno podle návrhu architekta Pavla Janáka a bylo dáno do provozu v roce 1923 jako třetí krematorium v tehdejším Československu (po Praze a Liberci). Vnitřní výzdoba, která taktéž budí pozornost, je dílem profesora Kysely. Pardubické krematorium je právem zapsáno mezi Kulturní památky. Tato budova přilákala v roce 1968 režiséra Juraje Herze, který zde natočil dnes již kultovní film Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Tento svým způsobem psychologický horor ukazuje, jak zrůdná může být moc ideologie a snad proto tento film nesměl být před rokem 1989 promítán. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 
16.02.2016
V dnešním posledním díle seriálu o rozhlednách Pardubického kraje představíme posledních pět rozhleden, na které se můžete při putování po kraji vydat.
BARBORKA (č. 2)
Rozhledna Barborka se nachází na severním okraji Železných hor, u vesnice Horní Raškovice (obec Svinčany) vzdálené přibližně 3,5 km severozápadně od Heřmanova Městce. Vybudována byla v roce 2004.
Myšlenka stavby rozhledny vznikla již o rok dříve jako doplněk regionální cyklotrasy. Budoucí rozhledna tak měla zázemí v dobrém turistickém informačním systému. Projektovou dokumentaci stavby zpracoval Ing. Václav Jakeš. Stavba byla vybudovaná za pomoci grantů a dotací Pardubického kraje a stavba trvala 2,5 měsíce.
Rozhledna se nachází v nadmořské výšce 313 m nad mořem v blízkosti Raškovického lesa v zajímavé lokalitě bývalých Raškovických lomů. Vyhlídková plošiny se nachází ve výšce 10 m. Při dobré viditelnosti lze dohlédnout na Železné hory i na vrcholky Orlických hor a Krkonoš. Jasně je vidět Kunětická hora u Pardubic. Pro vystoupení na ochoz rozhledny musí návštěvníci zdolat 47 schodů.
Jméno Barborka bylo vybráno z historického kontextu. V 16. a 17. století patřil region Horních Raškovic k oblasti těžby kamene, byl místem působení skalníků a jejich mlýnské kameny se řadily k nejlepším v českém království. Těžba kamene je řazena do hornické činnosti a patronem horníků je svatá Barbora. A protože se rozhledna nachází v blízkosti vytěženého lomu (vede tam naučná stezka a červená turistická cesta), dostala jméno Barborka, jako vzpomínka na práci a pot místních dělníků.
V areálu se nachází památný strom chráněný obcí Svinčany. Je jím jeřáb oskeruše, v Čechách vzácný strom, který je proslavený svými plody – surovinou pro oskerušovici.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
