|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
1/2013
30.11.2013
Zdá se, že město kamene zvoní nejen údery perlíku v okolních lomech,
ale také v hudbě svých rodáků, kteří se tu narodili, naslouchali
hře varhan v děkanském, kdysi poutním kostele Nanebevzetí Panny
Marie i hlasům jeho zvonů.
Tady se v prosté chalupě, jakých tu bylo
dříve nejvíc, narodil r. 1774 Václav Jan Křtitel
Tomášek. Jeho dětství bylo skromné,
zato v dospělosti ve službách hraběte Jiřího
Buquoyje s ním cestoval jako jeho skladatel
a učitel hudby v jeho rodině po celé Evropě.
Uměleckou společnost oba nacházeli
v tehdy proslavených Mariánských Lázních,
kam zajížděli i ze zdravotních důvodů.
Václava Tomáška trápila dna, pilně
absolvoval pitnou kůru i procedury, ale
ve volném čase zhudebňoval básně jiného
slavného pacienta západočeských
lázní J. W. Goetha. V srpnu 1822 potěšil
Tomášek smutného Goetha písní „Útěcha
v slzách“. V Tomáškově památníku jsou
verše, které mu slavný básník za to věnoval.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 30.11.2013 Při shledávání údajů k začátkům létání v českých zemích jsem nacházel také údaje o dění v městech a obcích Pardubického kraje mimo vlastní Pardubice. Nešlo sice o dění tak významné, jako tomu bylo v samotných Pardubicích, přesto jde o události a osoby, které do nejstarší historie letectví v kraji patří. Chtěl bych se pokusit podat zde přehled osob a jejich činů, na něž jsem takto narazil. Nepochybuji, že se časem podaří tento přehled významně doplnit. Zde mnou uváděné údaje končí vypuknutím první světové války. Jen příležitostně jsem připojil osoby, které začaly létat ve válečných letech 1914–1918, pokud je mi známo, že pocházely z Pardubického kraje; zvláště tento doplněk si nečiní nárok na úplnost. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
30.11.2013
Eduard Albert se narodil 20. ledna
1841 v Žamberku. Jeho rodiči byli hodinář
František Vojtěch-Albert (1812–
1882), vedoucí žamberských divadelních
ochotníků, a Kateřina, rozená Zdobnická
(1816–1906), dcera místního krejčího.
Eduard se narodil v domě č.p. 149 v ulici
Pod radnicí. Později se ještě jeho rodičům
narodilo dalších 5 dětí. „Edýnek“
byl jako prvorozený (předtím zemřela
jeho matce při porodu dvojčat) miláčkem
rodiny. Svou bystrost prokázal „rozborkou
a sborkou“ hodinek, což překvapilo
i jeho otce, hodináře. Před gymnaziálními
studiemi jej poslali rodiče na „handl“
do německého Šumperka a roku 1853
začal v Hradci Králové studovat gymnázium.
Jeho 2. ročník však studoval
již na výborním piaristickém gymnáziu
v Rychnově nad Kněžnou , kde pobyl až
do kvarty roku 1857, načež se vrátil do
Hradce Králové, kde maturoval 23. září
1861. Jeho výborná paměť mu usnadňovala,
že se doma takřka nemusel ani učit.
V Hradci si oblíbil ředitele gymnázia
T. Bílka a profesora náboženství T. Hakla,
později děkana v Hořicích v Podkrkonoší,
s nimiž se stýkal rád i později.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
30.11.2013
HORNÍ HYNČINA – POHLEDY I. KŘÍŽ Poloha: Kříž stojí ve svahu pod stavením č.p. 48 naproti domu č.p. 67 vedle podstavce misijního kříže na pravé straně silnice z Pohledů do Březové nad Svitavou. Popis: Nepravidelný oválný pískovcový křížový kámen natočený na jihovýchod, s málo zřetelným, poškozeným reliéfem řeckého kříže. Na čelní straně je v levé horní části znatelná horizontální rýha. Na zadní straně jsou nezřetelné číslice, pravděpodobně 863 nebo 868. Kámen stojí mírně vyvrácen, nakloněn na čelní stranu směrem k silnici. Je značně poškozen erozí, ale i mechanickým poničením. Rozměry: 70 x 75 x 24 cm Historie: V padesátých letech 19. stol. byla s křížovým kamenem spojena pověst vypravující o blíže neurčených válečných událostech. V době plenění vojska táhnoucího proti křesťanům byla právě Horní Hynčina spolu s okolím v okruhu 12 nebo 11 mil ušetřena plenění a křesťanství zde zůstalo zachováno. Na památku tohoto zázračného skutku byly v obci postaveny křížové kameny s vyobrazením kříže. Zmíněné táhnoucí vojsko by mohlo patřit k husitskému hnutí nebo k třicetileté válce. Pověst byla zaznamenána Aloisem Czernym, ale již v 19. stol. byla na ústupu a brzy byla zapomenuta. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
30.11.2013
Obecní ponocní v obcích, jako určitá profese, byla v minulých dobách
velice potřebná. V noci chránili majetky a příbytky občanů a dbali
o veřejný pořádek. Hlídali, aby nevznikl v obci oheň a nebo, aby
zasáhli proti nenechavým lapkům. Ponocný, ustanovený rychtářem,
později obecním zastupitelstvem, chodil ve stanovenou noční dobu
po vesnici a sledoval vše, co se v obci a jejím okolí „šustlo“.
Jeho povinností bylo také ohlašovat čas.
Kdy bylo ustanoveno ponocování pro naši
obec Čermnou, jsem se nedopátral. První
zprávy v obecní kronice jsou z konce
19. stol. Pro naši obec, která byla dlouhá
7 km, byli ustanoveni 2 ponocní. Jeden
pro horní část (dnešní Horní Čermnou)
a jeden pro dolní část (nyní Dolní Čermnou).
Obrátky pochůzek jim byly stanoveny.
V dolní části obce chodil ponocný od
„Roháče“ až k Formánkům (nyní Horní
Čermná). Horní ponocný od Matějků až
po Jarkovskou vilu a opět zpět.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
30.11.2013
Obec Semanín, nacházející se nedaleko České
Třebové, kde v současné době žije necelých
700 obyvatel, má nejen bohatou historii,
která sahá až do roku 1250, kdy byla obec
v rámci kolonizace hraničních pralesů Čech
založena.
První zmínka o obci se vztahuje k roku
1347 pod názvem Villa Zimeri – Zimerova
ves. Zimer byl patrně vrchností pověřený
zakladatel obce, povolaný z německy mluvících
území. Název obce se brzy též objevuje
v německé formě Sermersdorf, později
zkomolený na Schirmdorf. V roce 1350 je
v Semaníně zmíněn kostel, v roce 1419 se
s posilováním českého etnika objevuje poprvé
český název obce Semanín. Typickým
odvětvím pro Semanín bylo zejména hrnčířství,
což dokazuje také expozice nacházející
se v kostele sv. Bartoloměje. Po druhé
světové válce došlo k odsunu téměř všech
občanů, neboť Semanín se z 98 procent
hlásil k německé národnosti. Místo nich
přišlo obyvatelstvo české.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013
30.11.2013
V 19. století, v době českého národního obrození, zvláště po pádu
Bachova absolutismu v roce 1848, vznikají v českých zemích různé národní,
vlastenecké a podpůrné spolky, které prosazovaly český jazyk
nejen v literatuře, umění, hudbě, ale i na úřadech, ve školách i v lidové
mluvě. Čeští vlastenci, a mnohde i katoličtí kněží, se stali nositeli snah
o národní obrození a povznesení sebevědomí českého obyvatelstva.
Vladimír Jansa, kronikář
Reagovali tak na vtíravé vnucování
němčiny jako úředního jazyka i do české
mluvy. Chtěli zabránit tomu, aby měšťácká
smetánka dle tehdejší „módy“ mluvila
zkomolenou německo-českou hantýrkou.
České vlastenectví se netýkalo jen poněmčelých
měst, ale i venkova. I zde byly
zakládány ruku v ruce s rozvojem zemědělství
živností, vědy a techniky, české
vlastenecké spolky a instituce.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
30.11.2013
Václavem Hendrychem pokračujeme
v „podnikatelském maratónu“, který se
zatím sotva přiblížil do jedné čtvrtiny. Je
především na čtenářích, zda vydrží až do
konce. Václav Hendrych (nar. 1912, Pardubice)
vedl truhlářskou dílnu a výrobu sportovních
potřeb (lodě a lyže) ve Wintrově ul.
č. 376, později v Rašínově ul. č. 660. Živnost
existovala zřejmě přibližně v letech
1941–1948. K opovědění živnosti došlo podle
archivních záznamů dne 28. 7. 1941.1)
V. Hendrych nějakou dobu pracoval v truhlářské
živnosti svého bratra Františka.
Ze dne 7. 1. 1947 se zachovala stížnost
přednesená Společenstvem kolářů v Pardubicích,
že fi rma V. Hendrych vyrábí a prodává
lyže a hokejové (doslovně hockeyové)
hole, též sáňky, ačkoliv nemá na toto živnostenské
oprávnění. „Výroba těchto druhů
sportovních potřeb spadá výhradně do oboru
kolářského. Výše jmenovaný vystavuje
tyto výrobky jednak ve výloze svého závodu
a jednak ve výlohách obchodů v Pardubicích
a rovněž inzeruje v denních listech,
čímž značně poškozuje živnost kolářskou.“2)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
29.06.2013
Novogotický lovecký zámeček objevíte v lesích mezi obcemi Rohoznice a Dobřenice,
tedy až na samé hranici okresů Pardubice a Hradce Králové. Tato zajímavá stavbička
se nachází mimo vyšlapanou cestu, proto je celkem snadné – hlavně v létě, kdy jsou
stromy a keře hojně obrostlé listovím, zámeček minout.
O to více je člověk
překvapen, když se
mu tato napodobenina
gotického hrádku zjeví
přímo před očima.
V tu chvíli máte pocit,
jakoby tu fi lmaři zapomněli
kulisy z natáčení
nějaké pohádky.
Zámeček dal v roce
1880 na katastru tehdejšího
dobřenického
panství postavit Karel
Daniel Weinrich. Tento
stavitel a průmyslník
koupil v roce 1862
v dražbě dobřenický
zámek i s příslušenstvím.
V letech 1865
až 1868 nechal zčásti
vyhořelou zámeckou
budovu přestavět na
jednopatrovou pseudoklasicistní
stavbu.
V dalších letech bylo
okolí dobřenického
zámku upravováno ve
stylu anglického lesoparku.
Tuto krajinnou
kompozici měl k dokonalosti
dotvořit i lovecký
zámeček, vystavěný
nedaleko Rohoznice
jako vedlejší odpočinkové
místo.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
29.06.2013
Jméno českého sochaře Františka Bílka najdeme
ve všech našich encyklopediích. Je dáván
někdy do protikladu snad proti více známějšímu
sochaři Josefu Václavu Myslbekovi
(1848–1922). Oba šli svou cestou, která
je oddělovala i názorově odlišovala. Zatímco
Myslbek hledal cestu v národních
dějinách se silným ohlasem
na dílo Josefa Mánesa (Rukopisy)
a religioznost světského
rázu (geniální pomník kardinála
Schwarzenberka,
dnes v chrámu
sv. Víta v Praze).
I jeho jezdecké podání sv. Václava se stalo
popravdě symbolem národním. Jestliže
u Myslbeka jde o monumentální realismus,
potom František Bílek se silnými náboženskými
prožitky s použitím sochařské
hlíny a dřeva vytvořil díla hluboce
procítěná symbolismem s daleko silnější
vazbou na doznívající secesi soustředěná
do vyšší formy i obsahu již zmíněného
českého religionismu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
29.06.2013
Krouna má malé tajemství evoluce-počátky
vývoje života na zemi. V Krouně,
na jejímž katastru se nacházel za Rychmburského
panství (v oné době v držení
Thun-Taxisů) vápencový lom, kde se ručně
těžil vápenec a pálilo vápno (byly to
Vápenky krounské, někdy také nazývané
Rychnovské), byl v roce 1876 v tomto
činném lomu lomařskými dělníky nalezen
(odkryt) geologický fenomén, popsaný
jako EOZOONAS CANADENSE,
který je svým způsobem unikátní.
Lomařskými dělníky byl
předán řediteli hlinecké
měšťanské školy panu Jindřichu
Rozvodovi1), který
jej popsal. Předem pro čtenáře
tohoto článku uvádím,
že nejsem exaktním vzděláním
geolog nebo dokonce
paleontolog, ale pouze zvídavý
amatér.
Eozoonas Canadense (volně
přeloženo: „Kanadský
jitřní živočich“ nebo také
„růže úsvitu Kanady“), byl
vzat mnohými paleontology
jako doklad jednoho
z evolučních stupňů určujících přechod od
anorganické hmoty k „živé“, organické. To
bylo i tvrzení Dr. W. Dawsona, šéfa kanadského
geolog. institutu. Někteří odborníci
však tvrdili, že Eozoonas Canadensis (E. C.)
je anorganického původu, metamorfovaný
produkt vysokých teplot a tlaků. Údajnou
tečku za E. C. udělal jeho nález ve vápencových
blocích vyvržených sopkou Vesuvem
v roce 1894. V šedesátých letech 19. století
byla snaha tyto primitivní organismy najít.
Trvalo možná tisíciletí, než se vytvořily
podmínky, za nichž došlo k dalšímu kroku
kupředu a z beztvaré bílkoviny vznikla
buňka.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
29.06.2013
Že je Skuteč městem tradiční výroby obuvi
a střediskem kamenoprůmyslu, ví téměř každý.
Přesvědčit se o tom můžete v nedávno
zrekonstruované expozici v Městském muzeu.
Expozice má název Muzeum obuvi
a kamene a můžete tu shlédnout vše o historii
výroby bot.
Skutečská značka BOTAS, která dala
vzniknout populárním botaskám, je
i v současnosti známá mezi sportovci, ať už
to je např. halová obuv, brusle BOTAS, kopačky
nebo kolečkové brusle.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 
17.06.2013
Vodní nádrž Seč, vybudovanou na řece Chrudimce
a zároveň oblíbenou rekreační lokalitu v Železných
horách, není třeba podrobněji představovat. Okolí
přehradního jezera má většina Pardubáků i Chrudimáků
prochozené a probádané křížem krážem
včetně dobře přístupné zříceniny hradu Oheb. Jenže
kolik z vás si všimlo, že na skále na druhé straně
hráze jsou také starobylé trosky, jenže zcela jiné
stavby. A pokud si těchto středověkých kamenných
zbytků mezi stromy a keři někdo všimne, jen
málokdo ví, že patří bývalému hradu Vildštejn.
O založení hrádku Vildštejna, ale i Ohebu,
se nedochovaly žádné zprávy. Dodnes
je z pohledu historiků toto sousedství dvou
hradů záhadou. Obě středověké stavby jsou
vybudovány naproti sobě přes údolí řeky
Chrudimky. Tato lokace neodpovídá středověké
taktice budování opevněných sídel.
Vildštejn, postavený na nižším kopci než
Oheb, byl tak v nevýhodě a těžko obranyschopný
– například před prakovým odstřelováním
z Ohebu. Nabízí se tedy jediné vysvětlení
jeho existence: hrad Vildštejn musí
být starší stavbou než hrad na Ohebu. Ale
i tak muselo být přímo v existenčním zájmu
držitele Vildštejna získat do vlastnictví
také protější vyšší kopec. Jenže na druhou
stranu, proč by si jeden člověk stavěl dva
hrady přes řeku naproti sobě?
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
