|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
1/2011
23.10.2011
Jiří Guth Jarkovský – 1. předseda českého olympijského
výboru (ČOV) a velký propagátor turistiky.
Mnozí jej znají jako staršího pána s bílým knírkem,
na hlavě slamák nebo cylindr, s brýlemi a holí,
ve společenském obleku a rukavičkách. Autor knih
o společenském chování – bontonu; většina jeho
rad a doporučení se však dnes v praktickém životě
použít nedá a tak vzbuzují již jen shovívavý úsměv.Narodil se 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci. Jeho otec byl panským úředníkem knížete Kinského. Po odchodu do penze v r. 1868 se rodina odstěhovala do Kostelce n. Orl. k matčiným rodičům. Mladý Jiří zde absolvoval obecnou školu. Od r. 1871 studoval na piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, kde r. 1878 maturoval. Poté odešel do Prahy, kde začal na Karlově univerzitě studovat fi lozofi i, matematiku a fyziku. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
23.10.2011
Josef Váchal (23. září 1884 Milavče
u Domažlic – 10. května
1969 Studeňany u Jičína) byl český
malíř, grafi k, ilustrátor, sochař,
řezbář a v neposlední řadě také
spisovatel a básník. Jeho tvorba
byla ovlivněna expresionismem
a prvky symbolismu, naturalismu
a secese, pokoušel se však
o vlastní stylově nevyhraněné
umělecké vyjádření.Narodil se 23. září roku 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželské dítě podučitele Josefa Šimona Aleše (bratranec Mikoláše Alše) a Anny Váchalové. Statek Váchalových v Milavčích je záhy exekučně prodán, matka Anna nastupuje do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujímají babička a strýc, kteří žijí ve Velvarech nedaleko Prahy. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se Josefa Váchala ujímají otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žijí v jihočeském Písku. Zde vyrůstá a odnese si odtud mnoho zážitků, které formují jeho budoucí pohled na svět. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
23.10.2011
Město Králíky a jejich bezprostřední okolí ožilo v několika posledních
letech zajímavými sochami umístěnými do atraktivní krajiny pod
Králickým Sněžníkem.Již v roce 1991 se poprvé setkali umělci na prvním sympoziu o zpracování sněžníkovského mramoru. Pořadatelem akce bylo tehdy vznikající Občanské sdružení pro Králické ožívání mramoru (OSKOM). Po třech ročnících sympozia zanikla. V letech 1995 – 1998 je nahradila setkání řezbářů. Od roku 2001 na tuto uměleckou tradici navázala mezinárodní umělecká sympózia ART-EX Králíky pořádaná městským muzeem a zahraničními partnery zemí Visegrádské čtyřky. Mezi nimi byli malíři, řezbáři i sochaři. Z těchto všech výše jmenovaných setkání vzešlo celkem 15 uměleckých děl, která dodnes vhodným způsobem doplňují prostranství města i jeho okolí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
23.10.2011
NEJSTARŠÍ STEZKA – je z roku
1295. Dodnes používaná silnice kolem
kostela směřující v jednom směru
na „Kněžství“ a k letitým Vejdovým
lípám. Tato silnice je dnes asfaltová.
Začíná u kostela, kde stoupá do krátkého
kopce, pokračuje přes bývalé
lomy na kámen (ten se používal na
stavbu pastvinské přehrady), pokračuje
nad chatovou „Osadou za lomem“ až
k Vejdovým lípám. Zde se dělí na dvě
části. Jedna vede s kopce k řece Divoká
Orlice na Nekoř (Bredůvku), Jablonné
nad Orlicí a Lanškroun. Druhá
se stáčí směrem do východních Čech
přes Žamberk na Hradec Králové. Od
kostela dolů v Klášterci pokračovala
cesta brodem přes řeku (dnes je zde
nový most) směrem na „Čertovu skalku“,
dále na Jedlinu, do Mezilesí (dnes
v Polsku). Po této cestě se vydalo husitské
vojsko s Janem Žižkou do dnešního
Klášterce, kde v boji se Slezany následně
byl vypálen místní klášter. Cyriaci
byli roku 1421 vyhnáni a už se
nikdy do Čech nevrátili. Tato cesta
byla později nahrazena novou
silnicí, která spojuje Klášterec
nad Orlicí a České Petrovice.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
23.10.2011
V roce 1924 napsal, vysázel, svázal a vydal v sedmnácti výtiscích Josef
Váchal Krvavý román. Ve stejném období Váchal pobýval často v Litomyšli,
kde pro svého přítele Josefa Portmana (1893–1968) vytvářel
v jeho domě nástěnné malby a vyřezával nábytek.Váchal do Litomyšle jezdil po několik let. Portman se totiž rozhodl, že sesbírá veškeré Váchalovo dílo. Jeho snaha byla sice velká, ale tento důchodní úředník a knihovník neměl dostatek fi nančních prostředků na realizaci této myšlenky. Poprvé tedy Váchal k Portmanovi zavítal ve dnech 7.–14. srpna roku 1920. Tehdy vyzdobil jeden strop a jeden šatník. V srpnu následujícího roku se Váchal k Portmanovi vrátil, tentokrát přijel již také s grafickou umělkyní a později i svou družkou Annou Mackovou. V následujících měsících Váchal Litomyšl několikrát navštívil, ale další práce pro Portmana se objevila až za dva roky. Tehdy mu Portman předložil kompletní návrh na výzdobu dvou místností včetně stropu a nábytku. Mezi Portmanem a Váchalem však dochází ke sporům a nedorozuměním. Přesto 15. července roku 1924 Váchal přijel a téměř všechny požadované práce během následujících deseti dnů provedl. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
4.09.2011
Podnikatelem Jindřichem Fryšem začneme
dnešní putování za „téměř“ zapomenutými
pardubickými fi rmami. Ztrácejí se nejen
v propasti uplynulého více jak půl století, ale
zároveň i v archivních fondech, kde jejich
fragmentální stopy sestavuje historik jako
zajímavá starobylá puzzle. Jejich konečné
sestavení však bude asi věčným problémem.
J. Fryš původním povoláním rolník (nar.
1882, Lhota Zářecká, okr. Vys. Mýto) vlastnil
v letech 1930–1942 povoznictví koňským
potahem, dále obchod senem a slámou v ul.
Štrosově u Kostelíčka č. 3. Později vlastnila
fi rmu vdova Marie (roz. Střítecká, nar. 1892,
Horní Újezd, okr. Litomyšl). V archivních dokumentech
je zmínka, že povoznictví provozovali
již předkové J. Fryše.1)O fi rmě Josef Fromek víme jen zaměření činnosti, malířství pokojů. Firma sídlila až do roku 1948 Na Slovanech – Luční č. 968. K odhlášení činnosti došlo 18. 10. 1948, majitel fi rmy uvádí zdravotní důvody blíže nespecifi kované. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
4.09.2011
Čtenáři obsáhlé publikace Miroslava Irry –
ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ LETECTVO
1945–1950 se mohou dozvědět základní informace
o „Škole na důstojníky letectva v záloze“,
která byla zřízena v roce 1945 při Letecké
vojenské akademii v Hradci Králové.
Jejím působištěm byl ale nejprve Prostějov. Od nástupu druhého ročníku v říjnu 1946 byla tato škola umístěna na letišti v Pardubicích a zde také po vyškolení tří ročníků frekventantů svou činnost ukončila. V každém ročníku absolvovalo asi 40–60 specialistů rozdělených do čtyř čet (podle odborností). Škola cvičila aspiranty (tedy aspiranty důstojnických hodností) pro odbornosti navigátor, letecký technik, radiotelegrafi sta a pro technicko-hospodářskou službu letectva. Pozoruhodné je, že absolventi v oboru navigátor a radiotelegrafi sta se po vyřazení ze školy, po deseti měsících služby, stali na konci prvního roku (tehdy samozřejmě dvouleté) základní vojenské služby příslušníky létajícího personálu. Následně mohli jako členové osádek nalétat stovky hodin denních i nočních letů. Protože i výše zmíněná publikace renomovaného autora přiznává, že informace o této zajímavé kapitole z historie pardubického letiště jsou dnes již jen velmi kusé, je cílem následující stati připomenout alespoň část z toho, jak probíhal tehdy výcvik na ŠDLZ. Otec autora byl totiž jedním z absolventů nástupního ročníku 1947. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
4.09.2011
Když jsme v loňském letním dni
vyjeli z Pardubic na výlet do Sudet
a Dolního Slezska a míjeli
v Opatovicích nad Labem kostel
sv. Vavřince s jeho typickou zděnou
helmicí a zděným cimbuřím,
netušili jsme, že po ujetí více
jak 180 km se s jeho živou připomínkou
opět v příštích dnech
setkáme.
Navštívili jsme „Lehnické Pole“, kde se odehrála roku 1241 bitva slezského vojska vedeného vévodou JINDŘICHEM II. s Tatary. V křesťanském vojsku bojovali statečně i horníci z blízkých dolů na zlato. Pro Tatary sice bitva skončila vítězně, Jindřich II., nejstarší syn vévodkyně svaté Hedviky Slezské, padl, ale protože se na bojiště blížilo vojsko vedené českým králem Václavem I., tažení Tatarů do nitra Evropy bylo zastaveno. Výsledně tedy zvítězili křesťané. A v tom tkví jádro příběhu, který nás může i dnes poučit. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
3.09.2011
Náboženství v obci po roce 1918 probíhalo
zajímavým vývojem, charakterizovaným
dotud nebývalým množstvím konverzí
v církvích, popřípadě i vzestupem lidí bez
vyznání. Významnou roli v tomto procesu
měla nově vytvořená církev československá,
avšak dominantní postavení v obci si
zachovala římskokatolická církev.
Farní chrám Zvěstování
Panny Marie se připomíná
již roku 1350, ale byl roku
1758 spálen společně s částí
vesnice od Prusů. Nový jednolodní
kostel vznikl r. 1781
v „copovém slohu“ s presbyteří
obrácenou k východu,
přičemž farou se nazývaly
tři okolní chaloupky. Nová
fara vznikla až v roce 1871.
Na hlavním oltáři kostela se
nacházel obraz Zvěstování
Panny Marie od Jaroslava
Hejdy z Lovčic a Bartoloměje
Slavína, malovaný podle
francouzské školy. V devadesátých
letech 19. století
proběhla oprava kostela, po
níž byl původní hlavní oltářní
obraz od jezuity Josefa Kramolína
zavěšen na vedlejší
zeď. Došlo také k zabarvení
původního nápisu „HOSPODINA
MILUJÍCÍ CTITELÉ
TVOJI NA OKRASU PŘÍBYTKU
A STÁNKU TVÉHO“ nad
hlavním oltářem. Postranní
oltáře kostela se nazývaly
li á h it l i
podle Panny Marie Lourdské, Pána Ježíše a Panny
Marie Bolestné. Na nich byly umístěny vždy
sochy příslušných svatých, pocházející z dílny
Ferdinanda Stufl esera ze St. Ulrichu v Tyrolích.
Dále byl v kostele obraz sv. Václava od akademického
malíře Adolfa Ruse. Na kamenné věži
v průčelí kostela visely čtyři zvony. Dva z nich
měly nápis „Johan Georg Kühner goss mich in
Prag 1786“, ostatní byly bez nápisů i data. Kromě
nich byl ještě v dřevěné věžičce nad prebysteří
menší 50 librový zvonek
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
3.09.2011
Kdysi zámecký příkop sloužící k obraně zámku před nepřítelem, poté
bažina, která byla postupně přeměněna v botanický park a zanedlouho
v unikátní výstaviště, které zviditelnilo Pardubice jako žádná jiná
akce v minulosti. Dnes sice množstvím různých dřevin unikátní, ale nevalnou údržbou také zanedbaný park. Řeč je o Tyršových sadech v centru Pardubic. Tomuto prostoru, jakýmsi „zeleným plícím města“ bohužel hrozí naprostá devastace a ničení všeho, co bylo v první polovině 20. století vybudováno a laxním přístupem zanedbáváno a neudržováno. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
17.08.2011
byly zapsány do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Rozhodl o tom Mezivládní výbor UNESCO na svém zasedání v Nairobi v listopadu roku 2010. Bylo tak završeno dlouhodobé úsilí Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Souboru lidových staveb Vysočina. Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku se staly součástí světového kulturního dědictví pro svoji jedinečnost, která spočívá především v dodržování tradičního charakteru obyčeje. Rozpustilé obchůzky maskovaných postav na konci období masopustu patří k nejvýraznějším výročním obyčejům nejen v České republice, ale i ve všech okolních státech Střední Evropy. Souslovím masopustní obyčeje označujeme dynamický soubor jevů a dění, vyjádřených specifickými postupy a prostředky, tj. maskou, tancem, popřípadě zpěvem, dalšími hlasovými projevy (výkřiky), využitím rekvizit a dílčími divadelními výstupy provozovanými v několika rovinách. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
17.08.2011
Přestože se v Chrudimi cukr už 55 let nevaří, areál zdejšího cukrovaru se v podstatě dochoval dodnes. Jeho budovy jsou navíc příkladem zdařilé konverze historického průmyslového objektu. Více než 140 let historie této chrudimské továrny je námětem následující stati.
Po válce rakousko - pruské v roce 1866 se Chrudim poměrně rychle vzpamatovávala z následků válečných událostí. Ty sem dolehly bezprostředně po prohrané bitvě u Hradce Králové
3. července 1866. Jednak formou pruské okupace, jednak epidemií tyfu. Po odchodu pruských vojsk a podzimní návštěvě císaře Františka Josefa I. se stalo i Chrudimsko příjemcem státní podpory určené válkou postiženým krajům. Ovšem již v únoru 1867 se skupina podnikavých občanů sešla za účelem ustavení výboru pro výstavbu cukrovaru. Výbor byl třicetišestičlenný a na jeho vzniku se podíleli především Josef Klimeš (starosta), František Wiesner (majitel strojírny), Václav Salášek (statkář), Jos. Borovec st., Matěj Havelka, František Mareš, JUDr. Karel Roth a Matěj Štěpánek. Možnost nákupu akcií byla inzerována v tisku a začalo se pracovat na stanovách společnosti. Byl vytipován vhodný pozemek severovýchodně od Chrudimi a 10. března 1867 se sešla první valná hromada akcionářů. Na ní byl blíže představen záměr stavby a také stanoveno, že akcionář má povinnost dodat 300 centů cukrové řepy na každou akcii. Na další valné hromadě v neděli 24.března 1867 byly schváleny stanovy společnosti a také bylo prozíravě přijato doporučení továrníka Daňka zřídit v cukrovaru difuzi nikoli lisování šťávy z řepy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 
10.08.2011
Již počtvrté byly v úterý 14. prosince předány ceny Stavba roku Pardubického kraje. Ve slavnostním prostředí pardubického zámku si cenu převzali autoři Administrativního centra Vinice v Pardubicích nebo sídla Pekárny Sázava nedaleko Lanškrouna, nejúspěšnějším architektem se stal Přemysl Kokeš.
Odborná porota, která měla konečné slovo ve výběru vítězných staveb, byla sestavena z odborníků ve stavebnictví, architektů a představitelů Pardubického kraje. Náměstek hejtmana Roman Línek celé porotě předsedal, jako člen svůj hodnotitelský hlas připojil také náměstek Jan Tichý. „Letošní ročník beru jako průlomový. Jednak nejvyšším počtem přihlášených za dobu konání soutěže a i tím, že jsme se rozhodli dát této soutěži skutečný punc prestižnosti. Nakonec právě nová kvalitní architektura a její dobré řemeslné provedení dokáží výrazně měnit a vylepšovat tvář našeho Pardubického kraje,“ řekl k soutěži Roman Línek. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
